ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.593.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 593/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce A. P. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Krejčím, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova 1260, proti žalované M. A. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích-Rybitví, Semtín 81, budova P 9, o 1.426.135,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 117 C 100/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 16. září 2013, č. j. 18 Co 182/2013-606, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.327,20 Kč k rukám JUDr. Jaroslavy Moravcové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 117C 100/2009-470, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.101.314,50 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení od 13. 3. 2008 do zaplacení, zamítl žalobu v rozsahu částky 324.820,50 Kč „s příslušenstvím“, rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalobce.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 16. září 2013, č. j. 18 Co 182/2013-606, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o poplatkové povinnosti žalobce a ve zbývajících výrocích jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1.426.135,- Kč „se zákonným úrokem z prodlení od 13. 3. 2008 do zaplacení“ zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., jehož přípustnost odůvodňuje tím, že při řešení otázky výkladu právního úkonu, na níž je napadené rozhodnutí založeno se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000. Odvolací soud podle něj pominul, že „smlouva ze dne 11. 4. 2004 představuje oboustranný písemný právní úkon uzavřený v rámci dříve již společně sjednaného investičního záměru účastníků (...), jehož součástí byla i dohoda, že zisk z něj získaný si rozdělí na polovinu (...), a že takové ujednání neodporuje obsahu ani účelu zákona ani dobrým mravům“. Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje rovněž v chybném závěru odvolacího soudu, že jde o nepřiměřené – a tudíž nemravné - úročení půjčky, je-li mimo dohodnutých úroků z půjčky půjčitelem požadováno též zaplacení finanční částky přesahující o 100 % půjčenou jistinu, přestavující část zisku získaného investováním „půjčky“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (bod 2. článek II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Při dovoláním nezpochybněných právních závěrech, že smlouva ze dne 11. 4. 2004, je smlouvou o půjčce, podle níž žalobce půjčil žalované částku 1.000.000,- Kč, a že mimo vrácení peněz a zaplacení výslovně dohodnutých úroků z půjčky, mu smlouva zakládala právo na další odměnu představující podíl na zisku z půjčených peněz, lze uzavřít, že v poměrech dané věci žalobcem označená rozhodnutí dovolacího soudu nepředstavují rozhodnutí, která řeší právní otázky (vyjadřují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu), na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Odvolává-li se žalobce na část odůvodnění rozsudku ze dne 14. prosince, sp. z. 20 Cdo 2608/98, podle níž „se má výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídit logikou věci, (a že) absurdní je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly“, nutno odkázat na to, že již v rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, jenž je veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud uvedl, že „smluvní volnost“ vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle ustanovení §39 obč. zák. a nelze dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být např. v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran; k tomuto závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 25. ledna 2010, sp. zn. 23 Cdo 1462/2008, ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5281/2009, nebo ze dne 29. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1227/2011. Dovolatel pomíjí, že střet právních názorů nespočívá ve sporu o otázku výkladu dotčeného smluvního ujednání (co bylo smluvnímu stranami dohodnuto), nýbrž v posouzení jeho platnosti.
Se zřetelem k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení, Nejvyšší soud neshledal naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 20/2014 Sb.) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 14.020,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 3.007,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu