ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.746.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 746/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. G. , zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Potoky 5548, proti žalované L. V. , zastoupené JUDr. Lucií Chovancovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Lešetín I/674, o zaplacení 503.754,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně, pod sp. zn. 36 C 57/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. října 2013, č. j. 60 Co 318/2013-293, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. června 2013, č. j. 36 C 57/2013-264, poté, co zastavil řízení v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 503.754,- Kč za dobu od 1. 1. 2013 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 503.754,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a státu (výroky III., IV. a V.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 31. října 2013, č. j. 60 Co 318/2013-293, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III., IV. a V. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnil žalobce právní závěr odvolacího soudu, že závazkový vztah mezi ním a žalovanou nelze podle skutkových zjištění soudu prvního stupně posoudit podle §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) jako přistoupení k závazku. Má za to, že odvolací soud při právním posouzení věci nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 16/2008), v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že nesplnil-li zavázaný z dohody o převzetí plnění podle §534 obč. zák. svůj závazek poskytnout za dlužníka jeho věřiteli plnění, a dlužník proto svému věřiteli plnil sám, snížil se tím v důsledku porušení závazku zavázaného majetkový stav dlužníka a dlužníkovi vůči zavázanému vznikl nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že na zjištěný skutkový stav je třeba aplikovat ustanovení §534 obč. zák. a že mu splněním hypotečního úvěru bance vznikl vůči žalované nárok na náhradu škody podle §420 obč. zák.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce žalované poskytl (dal k dispozici) částku 400.000,- Kč, kterou získal z úvěru od Hypoteční banky, a. s. a částku 130.000,- Kč získanou z úvěru od GE Money bank a. s., a že se účastníci dohodli, že žalovaná bude žalobci plnit částky odpovídající jeho měsíčním splátkám hypotečního úvěru u Hypoteční banky, a. s. Na základě tohoto zjištění dospěl odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že závazkový vztah účastníků nelze posoudit jako přistoupení žalované k závazku žalobce ve smyslu §534 obč. zák., protože obsahem jejich dohody byl závazek žalované plnit žalobci a nikoliv jeho věřiteli (bance) za žalobce (dlužníka).
Podle §534 obč. zák., kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. Věřiteli z toho však přímé právo nevznikne.
V rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, popř. v usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3666/2011, se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení §534 obč. zák.; konstatoval, že ustanovení §534 obč. zák. upravuje tzv. převzetí plnění, které nemá za následek změnu v subjektech závazku (základní závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem se nemění), ale vznik nového závazkového právního vztahu výhradně mezi dlužníkem a přejímatelem povinnosti k plnění. Ten, kdo se dlužníkovi zavázal, že splní jeho dluh vůči jeho věřiteli (přejímatel povinnosti k plnění), je v právním vztahu pouze k dlužníkovi; jejich dohoda zakládá nový závazek, odlišný od původního vztahu dlužníka a jeho věřitele, a jeho obsahem není právo dlužníka, aby zavázaný plnil přímo jemu, a ani dlužníkův věřitel se nemůže domáhat plnění po zavázaném. Z tohoto závazku vzniká zavázanému (přejímateli povinnosti k plnění) povinnost poskytnout namísto dlužníka plnění jeho věřiteli a požadovat splnění tohoto závazku může na tom, kdo jej slíbil, pouze dlužník. Za situace, kdy dlužník splní dluh svému věřiteli sám, protože zavázaný nesplní svůj závazek z dohody podle §534 obč. zák., sníží se tímto plněním jeho majetkový stav a vznikne mu proti zavázanému nárok na náhradu škody, způsobené porušením jeho závazku. Poruší-li totiž zavázaný svou povinnost, chová se protiprávně a porušení smluvní povinnosti je tak jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák. Jak je z uvedené judikatury Nejvyššího soudu a ostatně i ze samotného znění ustanovení §534 obč. zák. zřejmé, institut převzetí plnění zakládá závazkový právní vztah mezi dlužníkem a přejímatelem jeho povinnosti k plnění, který se dlužníkovi zavazuje, že bude plnit jeho závazek vůči věřiteli namísto něho.
Poměřování zjištěného skutkového stavu v dané věci závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích, není přiléhavé, neboť jde o věci skutkově odlišné. V posuzované věci bylo postaveno na jisto, že peníze, které žalobce získal z úvěru od banky, předal žalované. Ta mu pak poukazovala měsíčně částky rovnající se splátkám úvěru. Žalobce v době, kdy mu žalovaná takto plnila, úvěr bance sám splácel. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že závazkový vztah účastníků nelze posoudit jako převzetí plnění podle §534 obč. zák. O převzetí plnění by se totiž jednalo pouze v případě, kdy by se účastníci dohodli, že žalovaná jako přejímatel povinnosti k plnění, bude plnit závazek žalobce jako dlužníka vůči jeho věřiteli – bance.
Bezpředmětné jsou pak výtky žalobce, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah dohody účastníků a že náležitě neobjasnil, proč mu žalovaná postupně (ve splátkách) uhradila celkem 117.714,- Kč. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Shora uvedený postulát nesplňuje ani námitka, jíž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že připustil kompenzační námitku, kterou žalovaná uplatnila teprve v odvolacím řízení, a že soudu prvního stupně uložil, aby se jí v novém rozhodnutí ve věci zabýval, ani námitka, že odvolací soud poučil soud prvního stupně nesprávně v tom směru, že se má v novém rozhodnutí ve věci zabývat tím, zda žalobci vznikl vůči žalované nárok na vrácení půjčky nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení „ podle §420 obč. zák .“; z dovolání totiž není zřejmé, jakým způsobem se odvolací soud měl podle mínění dovolatele v těchto otázkách od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. K posledně zmíněné dovolací námitce pak Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že odvolací soud se dopustil zjevné nesprávnosti (§164 o. s. ř.) a nikoliv vady právního posouzení, jestliže o nároku na vydání bezdůvodného obohacení hovoří jako o nároku podle §420 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení včetně řízení předcházejících rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 poslední věta o. s. ř. per analogiam).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. dubna 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu