ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.125.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 125/2014-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2014 v trestní věci obviněných Ing. P. K. a Ing. M. V. o dovolání obou obviněných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 7 To 271/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 105/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. P. K. a Ing. M. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 4. 2013 sp. zn. 2 T 105/2012, uznal obviněné Ing. P. K. a Ing. M. V. (dále jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) vinnými zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle 331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byl oběma uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále rozhodl zprošťujícím výrokem ohledně JUDr. M. K.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 podali oba obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněných a JUDr. M. K. odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 7 To 271/2013 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině a trestech u obou obviněných, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. je nově uznal vinnými, že:
„ v době od října 2011 během projednávání podkladů pro stanovisko PVS, a. s. pro vydání stavebního povolení společnosti Ital - Auto, s. r. o., Za Opravnou 1, Praha 5, která žádala o vydání stavebního povolení k rozšíření areálu Ital - Auto, s. r. o. provozovny - prodejny vozidel zn. Honda, kdy na kladném stanovisku P. vodohospodářské společnosti a. s. závisí vydání stavebního povolení poté, co obž. Ing. P. K., jako v. divize rozvoje P. vodohospodářské společnosti a.s. se sídlem Ž., P., požadoval vypracování studie na přeložku kanalizovaného M. potoka, který je veden pod částí pozemku, na kterém je plánována výstavba, obž. Ing. V., jako j. obchodní společnosti VKV Development, s. r. o.., v úmyslu sebe a Ing. P. K. obohatit, nabídl dne 8. listopadu 2011 p. p. spol. Motor Holding, a.s. M. P. pomoc při vyřešení této situace a při následných jednáních nabídl, že za úplatek v konečné výši 1.600.000,- Kč zajistí vydání souhlasného stanoviska P. vodohospodářské správy a.s. v řízení o získání stavebního povolení bez nutnosti přeložky M. potoka, kdy toto kladné stanovisko obž. P. K. za PVS zajistil a obž. M. V. poskytl dne 4. 1. 2012, a obž. Ing. M. V. dne 4. ledna 2012 od M. P. převzal za toto úplatek ve výši 1.600.000,- Kč a následně se s obž. Ing. P. K. mezi sebou rozdělili, a to tak, že obž . Ing. M. V. si ponechal 1.000.000,- Kč a obž. Ing. P. K. předal 600.000,-Kč“.
Takto popsané jednání odvolací soud u obou obviněných právně kvalifikoval jako zločin přijetí úplatku podle 331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona účinného do 31. 12. 2011). Za to uložil obviněnému Ing. P. K. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil pěněžitý trest ve výměře šest set denních sazeb ve výši 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněnému Ing. M. V. uložil podle §331 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu také uložil peněžitý trest ve výměře pět set denních sazeb ve výši 2.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Odvolání státního zástupce ohledně JUDr. M. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Oba obvinění se s rozsudkem odvolacího soudu neztotožnili a podali proti němu dovolání, v nichž uplatnili shodně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. P. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce a uvedl je tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak na nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že byla zásadním způsobem porušena rovnost stran v jeho neprospěch, neboť veškeré provedené důkazy v rámci řízení byly použity pouze proti němu. Podstatná část důkazů byla znehodnocena či pravděpodobně zničena, nebo bylo jejich použití vyloučeno v případě, že by byly v jeho prospěch. Celý proces je postaven na výpovědi údajného poškozeného M. P. a na odposleších, respektive té jejich části, která lze použít v neprospěch jeho a spoluodsouzeného Ing. M. V. Poškozeného M. P. ze lži usvědčuje nejen výpověď jeho a spoluobviněného, ale i listinné důkazy a výpovědi svědků, například Ing. arch. J. A., Ing. M. B. a Ing. J. K. a také jeho nejbližšího spolupracovníka Ing. P. L. Nelze vyloučit, že M. P. je spolupracovníkem policie z přinucení a tuto skutečnost již v přípravném řízení, ale i v řízení před soudem navrhli prověřit. Byl to právě on, který situaci vyhrotil a vyprovokoval schůzku dne 30. listopadu 2011, která měla být zaměřená na něco jiného, než na to, co on požadoval. Na M. P. bylo údajně podáno několik trestních oznámení v souvislosti s neplněním jeho závazku vůči zaměstnancům i veřejné správě. Rovněž snaha zveličovat údajnou škodu, nahlášení případu měsíc po údajném spáchání trestného činu, i ochranářský přístup orgánů protikorupční policie vůči M. P. pro toto svědčí. Soud nepřipustil žádné otázky, které směřovaly k ověření důvěryhodnosti svědka.
V další části podaného dovolání obviněný Ing. P. K. namítl neúplnost odposlechů, údajné ztráty záznamu ze schůzky ze dne 7. 12. 2011, neexistující záznam z jednání ze dne 13. 12. 2011, i to, že pouze rozhovory, které měly údajně usvědčovat oba obviněné, jsou provedeny spojitě, tedy po zásahu policie. Za vrchol cynismu policie pak považuje to, že mezi důkazy jsou i odposlechy rozhovorů mezi ním a jeho obhájcem. Má za to, že veškeré odposlechy, audiozáznamy, které policie provedla, jsou důkazy nepřípustné a soud by z nich neměl vycházet. Soudem byla opomenuta i zásada, že nesmí být kriminalizována obchodní činnost, a to přesto, že Ing. M. V. od počátku předkládal M. P. návrh smlouvy, který tento akceptoval a Ing. M. V. dával pokyny v souladu s ní a ověřoval si u svědka Ing. arch. J. A. oprávněnost výše jednotlivých položek. Důkaz znaleckým posudkem, který by prokázal oprávněnost výše škody, nebyl připuštěn. To, že došlo k jednostrannému hodnocení důkazů v neprospěch obviněných dovozuje i z toho, že Ing. M. V. mu poskytl půjčku a soud vychází z toho, že o půjčku nejde, protože v odposleších o nich není nikde zmínka. Při takovém hodnocení důkazů je pak nutno konstatovat, že nejde ani o úplatek, protože o něm v odposleších také zmínka chybí. Přesto všechno byl odsouzen k nepodmíněnému trestu v trvání čtyř roků a ještě mu byl trest odvolacím soudem zpřísněn o trest peněžitý. Je přitom bezúhonný, trest je proto nepřiměřený, exemplární a v našem právním řádu nepřípustný.
S ohledem na všechny uvedené výhrady tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ohledně jeho osoby.
Obviněný Ing. M. V. dovoláním směřujícím proti všem výrokům týkajícím se jeho osoby, které podal prostřednictvím obhájce namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.
Uvedl, že se nedomáhá samotného přezkoumání skutkových zjištění, neboť soud prvního stupně nesmírně pečlivě prováděl dokazování. V zásadě provedl všechny dostupné důkazy, ale vyvodil z nich nesprávné právní závěry. V průběhu celého řízení upozorňoval, že mezi ním a poškozeným svědkem M. P. šlo o realizaci obchodněprávního vztahu a tomu odpovídal i celý skutkový děj. Práce, kterou skutečně pro něj vykonal, nebyla zaplacena, a nezdá se být v souladu s dobrými mravy, pokud do hodnoty údajného úplatku je zahrnuta sjednaná a dohodnutá odměna, respektive řádně odvedená a vynaložená práce, za daného stavu nezaplacená. Požaduje, aby v rámci dovolání bylo zhodnoceno či zobecněno to, zda je možno připustit účastenství státu na údajném protiprávním chování a řešení otázky, kam až lze připustit dokonání jednání, které má prvky policejních provokací. Oba soudy formálně aplikovaly správné ustanovení trestního zákoníku, ale nesprávně je vyložily, když nezohlednily předchozí stanoviska Ústavního i Nejvyššího soudu, která se jasně distancují od účastí policie na spáchaných jednáních. Odsuzující výrok je založen na výpovědi svědka a poškozeného M. P., přičemž v řízení nebyla z hlediska rovnosti účastníků zohledněna jeho více než zvláštní pozice a nemůže dojít k jeho vyvinění. Jeho tvrzení pak nejsou v souladu s listinnými důkazy, ale i výpověďmi dalších svědků. Případ přeložky potoka je postaven na odposleších a úředních záznamech policie, které ne všechny odpovídají zvukovým záznamům. Hlavním aktérem je sám M. P., který objasňuje, že „mu policie vysvětlila způsob, jak se takové věci dělají, jak se připravují peníze“. Vytýká také ztrátu části audiozáznamu i technickou závadu při dalším odposlechu. Za závažné pak pokládá aktivní účast policie, která pokyny usměrňuje M. P., aby posléze mohlo jednání monitorované od 2. 12. 2011, být dokonáno 4. 1. 2012 – předáním policejních finančních prostředků jeho osobě. Přitom účast policie při iniciování trestného činu byla nepřípustná už za Rakouska - Uherska a lze připomenout i judikát Evropského soudu ve věci T. d. C. a další proti Portugalsku. Zásah státu do skutkového děje, jež ve své komplexnosti tvoří trestný čin, respektive takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. V řízení bylo také prokázáno, že údajný úplatek byl složen na účet jeho společnosti a částka 1.600.000,- Kč je v souladu s doporučovanými předpisy pro oceňování výkonů, které byly a následně měly být provedeny.
Domnívá se, že jednání svědka M. P. za vydatného přispění policejních orgánů má všechny znaky iniciování jednání s provokativními prvky, což není v souladu se spravedlivým procesem. Byl mu také vyměřen represivní nepodmíněný trest odnětí svobody s citelnou peněžitou sankcí, ač žil dosud bezúhonným způsobem. Proces, který byl proti němu vedený, nebyl spravedlivý a došlo k porušení základních principů, na nichž stojí demokratický právní řád.
S ohledem na shora uvedené tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání je důvodné, zrušil rozhodnutí obou soudů a sám pak ve věci rozhodl.
K podaným dovoláním obou obviněných se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K argumentaci obou obviněných uvedl, že má za to, že soudy na základě důkazů pořízených a provedených v souladu se zákonem dovodily skutkový stav věci, který je namístě užít jako výchozí podklad pro hmotně právní kvalifikaci. Z rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že obvinění jednali společně a koordinovaně tak, aby za zajištění určitého kladného úředního stanoviska, nutného pro stavební řízení, získali, podle svého požadavku, od M. P. částku 1.600.000,- Kč, kterou si následně rozdělili. Tyto závěry jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování, což značí, že dovolací námitky obviněných, v jejichž rámci vychází z jiných okolností, zejména že se mezi zúčastněnými osobami jednalo o standardní obchodní vztahy a nikoli o úplatek, nelze shledat relevantními a ani k nim přihlížet. Nelze ani dovodit, že by Policie ČR jakkoliv iniciovala protiprávní jednání obviněných, neboť na počátku zcela zjevně stál jejich návrh na vyřešení správních obtíží, respektive jejich požadavek na uhrazení úplatku, sdělený M. P. s tím, že teprve následně začaly policejní orgány monitorovat (nikoli provokovat) celou situaci. Obvinění svým jednáním zjevně naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu v podobě kladného stanoviska P. vodohospodářské společnosti, a. s. pro účely stavebního provolení obstaraného obviněným Ing. P. K., respektive obviněným Ing. M. V. v souvislosti s jeho podnikáním, ve vzájemné cílené koordinaci, žádali peníze za účelem obstarání stanoviska, tedy úplatek. Hmotně právní kvalifikace tudíž byla provedena správně a bez vad. Jestliže oba obvinění zpochybňovali přiměřenost uloženého trestu, tak výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale nepřiměřenost trestu, tedy nesprávný druh či výměru uloženého trestu nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce své vyjádření uzavřel, že námitky obou dovolatelů, pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání podaná oběma obviněnými jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla učiněna osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z tohoto pohledu některé námitky, které obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, nemohly obstát. Bylo tomu tak tehdy, pokud formulovanými výhradami napadali nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku údajně neúplně provedeného dokazování, případně nesprávného hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí (konkrétně když namítali nevěrohodnost výpovědi M. P., hodnocení obsahu a úplnosti odposlechů telefonních hovorů a audiozáznamů, i to, že předaná částka 1.600.000,- Kč byla platba za vykonanou práci od M. P. a ne úplatek, apod., případně když namítali, že nebyly provedeny jiné, než „usvědčující důkazy“).
Takovou argumentací totiž primárně napadali učiněná skutková zjištění a domáhali se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.
Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být jen zcela výjimečně – například při existenci tzv. opomenutých důkazů, nebo při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, anebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudů . Ani o některou z takových situací se však v posuzované věci nejednalo.
S ohledem na část argumentace uplatněné oběma obviněnými v jejich dovoláních ohledně úplnosti dokazování a neprovedení navrhovaných důkazů je třeba poukázat také na to, že ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Z tohoto hlediska k náležitému odůvodnění postupu soudů nižších stupňů došlo v odůvodnění rozsudků především soudu prvního stupně. Z tam rozvedené argumentace je zjevné, že oba soudy se uplatněnými námitkami obviněných řádně zabývaly, uvedly, proč neprovedly navržené důkazy a své závěry podrobně rozebraly a odůvodnily.
Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto dovolací námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný, a pokud by nebyly uplatněny jiné dovolací námitky, nezbylo by, než dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani zpochybňování přiměřenosti uložených trestů, tedy, že byly uloženy tresty nepřiměřeně přísné. Výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští nebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy nesprávně uloženém druhu či výměře trestu, nesprávné vyhodnocení polehčujících nebo přitěžujících okolností stanovených v trestním zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze dovoláním prostřednictvím uplatněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat.
Jako relevantní shledal Nejvyšší soud dovolací námitky uplatněné oběma obviněnými, kterými namítali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože nebyla naplněna skutková podstata zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť šlo o provokaci Policie ČR, která zasáhla do skutkového děje, na kterém se aktivně podílela a iniciovala jednání M. P. Tedy že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Nejvyšší soud však shledal, že i tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Jde o součást obhajoby obou obviněných, kterou uplatnili v průběhu celého dosavadního řízení, a se kterou se vypořádal jak soud prvního stupně, tak především odvolací soud, který se velmi podrobně na straně 11 až 13 zabýval obhajobou obou obviněných i shora uvedenou námitkou. Také Nejvyšší soud sdílí názor Městského soudu v Praze, že zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011 byl dokonán již požadavkem obviněného Ing. P. K. o úplatek, kdy teprve poté M. P. podal trestní oznámení. Policie tedy nevyprovokovala ani nemohla vyprovokovat jednání obou obviněných a ani se její jednání nestalo součástí skutkového děje. Veškeré kroky Policie ČR pak lze považovat za jednání, které mělo zcela zákonným způsobem objasnit trestnou činnost. Konkrétně když odposlechy telefonních hovorů byly povoleny soudem podle §88 tr. ř., využití operativně pátracích prostředků jako sledování osob a věcí (§158d tr. ř.), předstíraný převod (§158c tr. ř.), bylo provedeno na základě písemného povolení státního zástupce apod. Všechny tyto důkazy byly pak zákonným způsobem v hlavním líčení provedeny a obvinění se k nim mohli vyjádřit. Šlo tedy o zcela legitimní a zákonný postup Policie ČR.
Nad rámec svých přezkumných povinností Nejvyšší soud uvádí, že oba obvinění jsou z jednání, kterým byli uznáni vinnými, usvědčováni výpovědí svědka M. P., odposlechy telefonních hovorů audio a videozáznamy pořízené Policií ČR zákonným způsobem, přičemž z těchto důkazů lze dovodit, že se oba obvinění dopustili jednání popsaném ve výroku napadeného rozhodnutí, a naplnili tak znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinného do 31. 12. 2011. Naopak obhajoba obou obviněných ve stručnosti spočívající v tom, že se jednalo o obchodně právní vztah mezi Ing. M. V. a M. P., který za to Ing. M. V. předal 1.600.000,--Kč a částka 600.000,- Kč byla půjčka Ing. M. V., Ing. P. K. byla z pohledu provedeného dokazování nejen krajně nevěrohodná, ale také spolehlivě vyvrácena.
Nejvyšší soud proto obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal