ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.49.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 49/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2014 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 3 To 292/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2013 sp. zn. 91 T 4/2013, uznal obviněného J. Š. vinným, že
„dne 12. 5. 2012 kolem 02:15 hod v baru "Č." na ul. J. v B., fyzicky napadl při odchodu z klubu P. K., J. Z. a T. H., když nejprve bezdůvodně udeřil jedenkrát pěstí levé ruky J. Z. do obličeje pod pravým okem, a když se jej T. H. zeptal, co dělá, obžalovaný Š. poté T. H. jedenkrát udeřil pěstí levé ruky do obličeje v oblasti lícních kostí a pokusil se jej uhodit znovu, přičemž T. H. tuto ránu vykryl, ihned poté udeřil obžalovaný znovu J. Z. pěstí levé ruky do oblasti pravé ledviny, na toto napadení reagoval P. K. tak, že se obžalovaného ptal, co dělá a proč bije jeho kamarády, a obžalovaný Š. jej poté uhodil dvakrát pěstí levé ruky do pravé poloviny obličeje; tímto útokem způsobil P. K. zhmoždění obličeje vpravo, tříštivou vpáčenou zlomeninu přední a boční stěny čelistní dutiny vpravo s krvácením do čelistní dutiny a zlomeninu spodiny pravé očnice s prokrvácením tukové tkáně očnice, kdy si tato zranění vyžádala lékařské ošetření a zranění výrazně omezila poškozeného P. K. v obvyklém způsobu života po dobu 3 týdnů, přičemž jen shodou okolností nezávislých na vůli obžalovaného nedošlo ke zraněním závažnějším, např. zlomenině dolní čelisti, která by mohla poškozeného omezit v běžném způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů, případně poranění nitroočních struktur, jako je vysunutí oční čočky ze své pozice a krvácení za sítnicí s úplnou ztrátou zraku poškozeného oka, a dále způsobil T. H. krevní podlitinu a otok lícní kosti vpravo a J. Z. způsobil zhmoždění břicha a obličeje, kdy se jedná o zranění, která neomezila jmenované výrazně v obvyklém způsobu života,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 8 Tm 137/2004, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2005, uznán vinným spácháním provinění loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) a výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 2 let“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a zároveň za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 11 T 157/2012 (v bodě II. citovaného rozsudku), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. 7 To 51/2013, byl odsouzen podle §145 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 11 T 157/2012 (v bodě II. citovaného rozsudku) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. 7 To 51/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, IČ: 411 975 18, škodu ve výši 2.780,- Kč.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 3 To 292/2013 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný nejprve v písemném podání uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozený P. K. byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů, když nenastala pracovní neschopnost a zranění bylo léčeno pouze klidem a prášky proti bolesti. Nebyla tak naplněna objektivní stránka skutkové podstaty §145 odst. 1 tr. zákoníku, tedy následek způsobení těžké újmy na zdraví, který je vyjma zákonem taxativně vyjmenovaných případů charakterizován jako vážná porucha zdraví, kterou poškozený chápe jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Tato porucha musí být delšího trvání, jehož minimální hranice se v soudní praxi vyžaduje po dobu šesti týdnů. Uvedené platí i pro jednání ve stadiu pokusu, u kterého byl naplněn pouze jiný ze znaků pokusu předmětného trestného činu, a sice nedostatek jeho následku předpokládaného zákonem. Jeho jednání, pro které je vedeno trestní řízení nesměřovalo v žádném případě k dokonání trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů své závěry opřely o výpověď soudního znalce MUDr. Milana Votavy, jehož závěry se nepochybně zakládají na exaktních znalostech anatomie lidského těla, ale jedná se přesto o závěry odpovídající pouze konstatování určité pravděpodobnosti. Vznik těžké újmy na zdraví, které soudní znalec popsal, je ryze teoretické i v případě, že by úder obviněného směřoval na jinou část obličeje poškozeného P. K. O první popisované možnosti zranění, zlomenině dolní čelisti, nelze s určitostí tvrdit, že by odpovídala těžké újmě na zdraví a v případě druhé možnosti, to je zranění oka, znalec konstatoval, že jeho vznik nelze vyloučit, nikoliv však, že by jej bylo možné s největší pravděpodobností předpokládat. Soudy neprokázaly, že by jeho obhajoba byla nepravdivá v tom, že jako bývalý vrcholový boxer má povědomí o tom, jak a kam má vést svůj úder, aby nezpůsobil napadenému žádné vážnější poranění. Nebylo tedy prokázáno, že by ke vzniku závažnějšího zranění na straně poškozeného P. K. jeho jednáním nedošlo jen shodou okolností nezávislých na jeho vůli, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje i z hlediska subjektivní stránky úmysl nejen k jednání, ale i ke způsobení následku, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Totéž platí i o formě tohoto trestného činu v podobě pokusu. Nestačí tak, že jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jelikož nejednal v úmyslu přímém ani nepřímém, nemohl naplnit subjektivní stránku tohoto trestného činu, neboť svým jednáním, spočívajícím ve fyzickém napadení poškozeného Pavla Kučerky, nechtěl způsobit následek v podobě vzniku těžké újmy, a nebyl srozuměn s tím, že by tento následek způsobil, když v době svého jednání předpokládal, že tento následek nezpůsobí. Takový úmysl neměl ani ve vztahu k dalším poškozeným. Jeho jednání spočívající ve fyzickém napadení poškozeného P. K. lze kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, a sám pak rozhodl tak, že jeho jednání bude kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a uloží mu přiměřený trest.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství („dále jen státní zástupce“). Konstatoval, že dovolateli lze přisvědčit v tom, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu nepostačuje, aby pachatel jednal úmyslně, ale je současně nutné, aby jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Je skutečností, že v předmětné trestní věci šlo o neozbrojený útok úderem pěstí. Lze připustit, že takový útok, i když směřuje proti obličeji, není útokem, který by typicky směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. V předmětné trestní věci však podle skutkových zjištění, šlo o úder vedený mimořádně velkou intenzitou, kterou znalec již s ohledem na charakter zranění přirovnal k intenzitě násilí působícího při nárazu obličejem do přístrojové desky při dopravní nehodě nebo k intenzitě násilí při dupání nebo kopání do obličeje. Takto razantní úder proti obličeji je při zásahu některých míst na obličeji schopen přivodit zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Obviněný přitom – byť je bývalým vrcholovým boxerem – stěží mohl na centimetr přesně určit místo na obličeji, které úderem zasáhne. Pokud by obviněný skutečně zamýšlel korigovat svůj útok tak, aby vyloučil způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému, pak by logicky především tlumil intenzitu použitého násilí, popřípadě by útok nevedl proti hlavě nebo obličeji. Dovolatel jako bývalý aktivní boxer musel vědět, že velkou intenzitou vedeným úderem pěstí lze přivodit i těžkou újmu na zdraví. Obviněný tak s ohledem na zvolený způsob a zejména intenzitu útoku věděl, že poškozenému může způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Bylo přitom v podstatě věcí náhody, zda uvedený následek nastane nebo nenastane. Tento závěr není v logickém rozporu se zjištěním, že v předcházejících fázích incidentu vedl obviněný útoky s poněkud menší intenzitou a při útocích na poškozené J. Z. a T. H. úmysl přivodit těžkou újmu na zdraví neměl. Námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci skutku jsou zjevně nedůvodné. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jen skutková podstata přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné. V podstatě shodnými námitkami proti výroku o vině se zabýval již soud druhého stupně, a to i vedle jiných odvolacích námitek obviněného, ale shledal je nedůvodnými a výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně ponechal v platnosti.
Ohledně zmíněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné ve stručnosti uvést, že zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžká újma na zdraví je definována v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je vymezena dvěma podmínkami, a to, že vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a musí současně odpovídat některým z taxativně uvedených případů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
Podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se za poškození důležitého orgánu považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se za těžkou újmu považuje delší dobu trvající porucha zdraví, tj. vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezují způsob života poškozeného po delší dobu, v praxi soudů nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (srov. např. rozhodnutí č. 5/1962, č.13/1966, č.18/1969 Sb. rozh. tr.).
Rovněž je nutné zdůraznit, že způsobit těžkou újmu na zdraví je možné jakýmkoliv jednáním (konáním nebo opomenutím), jehož následkem je těžká újma na zdraví, a přitom není rozhodné, jakých prostředků bylo při něm užito, zda šlo o jednání jednorázové nebo postupné a dlouhodobé.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z hlediska těchto znaků je nutné posuzovat i čin obviněného a je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se této otázce věnovaly v dostatečné míře. Jen pro úplnost je vhodné poukázat na to, že obviněný je bývalý boxer, dokonce reprezentant, který fyzicky napadl nejen P. K., ale také T. H. a J. Z., přičemž šlo, na rozdíl od něj o podnapilé osoby. Ve vztahu k poškozenému P. K. šlo o velmi silné a razantní údery do obličeje, jejichž následkem bylo zranění, a to tříštivá vpáčená zlomenina přední a boční stěny čelistní dutiny. Znalec přiléhavě intenzitu tohoto násilí přirovnal k intenzitě síly působící při nárazu obličeje do přístrojové desky při dopravní nehodě nebo k intenzitě násilí při dupání, nebo kopání do obličeje. K následku, tedy ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného P. K. nedošlo, ale s ohledem na razantní údery obviněného, bývalého vrcholového boxera, které byly vedeny do obličeje, se tak nestalo jen shodou náhod. To, že shora uvedená zranění, která by byla těžkou újmou na zdraví poškozenému hrozila, vyplývá ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a velmi podrobné výpovědi znalce u hlavního líčení. Při zasažení oka hrozilo poranění nitroočních struktur, jako je vysunutí oční čočky ze své pozice a krvácení za sítnici, s úplnou ztrátou zraku. Mohlo také dojít ke zlomenině dolní čelisti. Při tomto zranění se nejedná vždy o těžkou újmu na zdraví, neboť citelné omezení v běžném způsobu života u takto zraněných osob nemusí přesáhnout šest týdnů, především v případě, kdy dojde ke zlomenině čelisti bez posunu úlomků. Vzhledem k intenzitě útoku obviněného však reálně takovýto následek v podobě omezení v obvyklém způsobu života poškozeného po delší dobu, minimálně šesti týdnů, hrozil. Pokud jde o druhý z hrozících následků, tedy ztrátě nebo podstatnému oslabení funkce smyslového ústrojí podle §122 písm. d) tr. zákoníku, tak je třeba zdůraznit, že jedním z nejdůležitějších smyslových orgánů člověka je zrak. Ztráta nebo podstatné oslabení smyslového ústrojí, a tedy i zraku, je také podle §122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku jedním z případů vážné poruchy zdraví, které jsou považovány za těžkou újmu na zdraví. Útokem obviněného v tomto případě hrozilo právě bezprostřední nebezpečí poškození oka napadeného a v důsledku toho ke ztrátě nebo podstatnému oslabení tohoto smyslového ústrojí citlivého na jakékoliv poranění. Soudy pak správně konstatovaly, že ke způsobení těžké újmy na zdraví nedošlo jen shodou okolností nezávislých na obviněném. V případě útoku proti poškozenému P. K. šlo ze strany obviněného o takzvaný ukončený pokus, kdy obviněný vykonal vše, co bylo z jeho hlediska nutné, aby zranění poškozenému způsobil. Obviněný pak s ohledem na zvolený způsob a intenzitu útoku věděl, že poškozenému může způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Jednal tedy v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy bylo v podstatě věcí náhody, že se shora uvedený následek nestal. Nemůže obstát dovolací námitka obviněného, že jako bývalý boxer udeřil právě do míst, kde věděl, že nemůže být žádné závažnější zranění způsobeno. Obviněný například nemohl předpokládat případnou reakci poškozeného, který by hlavou učinil neočekávaný pohyb stranou či jiným směrem o několik málo centimetrů, a tak mohlo dojít k zasažení oka poškozeného, případně dolní čelisti s následky shora uvedenými apod.
Nejvyšší soud považuje za potřebné podotknout, že výrok rozsudku mohl pregnantněji vyjadřovat hrozící následek z toho důvodu, že se útoku dopustil obviněný jako bývalý boxer, tedy osoba trénovaná, jehož síla úderu a hrozící následek je nepochybně větší než u jiné osoby běžné populace. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů to však lze dovodit. Je možné tak uzavřít s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly. Plně tak respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění i právní závěry (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soudy jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k namítané právní kvalifikaci jednání obviněného. V projednávané věci z hlediska uplatněných námitek obviněného neshledal žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal