ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.549.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 549/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2014 o dovolání obviněné R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 55 To 240/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 32 T 46/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 55 To 240/2013 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě uznal rozsudkem ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 32 T 46/2011 obviněnou R. K. vinnou přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že od 20. 7. 2010 do 7. 4. 2011 v J. v P. ani nikde jinde řádně úmyslně neplnila vyživovací povinnost na svoji nezl. dceru V. K., ač podle usnesení Okresního soudu v České Lípě o předběžném opatření č. j. 19 P 20/2006-147 ze dne 17. 6. 2010, které nabylo právní moci dne 20. 7. 2010 a kterým byla nezl. V. odevzdána do péče babičky M. Š. a Z. Š., je povinna vždy do každého 15. dne v měsíci přispívat na její výživu částkou ve výši 1.500,- Kč k rukám babičky M. Š., a v době od 1. 11. 2010 do 7. 4. 2011 v Č. L. ani nikde jinde řádně úmyslně neplnila svoji vyživovací povinnost na svého nezl. syna J. K., jenž byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j.: 19 P 20/2006-114 ze dne 18. 11. 2009, který nabyl právní moci dne 2. 2. 2010, svěřen do společné pěstounské péče babičky M. Š. a Z. Š., ač podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j.: 19 P 20/2009-177 ze dne 27. 10. 2010, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2010, je povinna vždy do každého 20. dne v měsíci přispívat na jeho výživu 1.000,- Kč do pokladny Úřadu práce v Liberci, a za uvedenou dobu tak na výživném dluží k rukám M. Š., částku ve výši 12.000,- Kč, a do pokladny Úřadu práce v Liberci tak na výživném dluží částku ve výši 5.000,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 31 T 108/2010 ze dne 13. 8. 2010, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2010, odsouzena pro přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací o výměře 250 hodin, jenž nevykonala .
Za to jí byl podle §196 odst. 3 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obviněná a její matka M. Š. O těchto rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v neveřejném zasedání usnesením ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 55 To 240/2013 tak, že obě odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadla obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s odkazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Dovolatelka v něm namítá, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu opožděného podání tohoto řádného opravného prostředku, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny procesní podmínky. Soud opožděnost odvolání obviněné spatřoval v tom, že jej podala až po uplynutí zákonné osmidenní lhůty od doručení rozsudku policií dne 8. 1. 2013, takže lhůta pro podání odvolání podle odůvodnění napadeného usnesení měla začít běžet dne 9. 1. 2013 a končit dne 17. 1. 2013. Dne 8. 1. 2013 však byla obviněné policejním orgánem předána pouze kopie opisu rozsudku soudu prvního stupně zaslaná prostřednictvím faxu, a to oproti jejímu podpisu na odfaxované doručence, která byla doplněna jen o podpis obviněné, a zaslána prostřednictvím faxu zpět soudu prvního stupně. Okresní soud v České Lípě zvolil uvedený způsob doručení poté, co se mu nedařilo opis rozsudku doručit, a vydal proto příkaz k zatčení obviněné ze dne 24. 10. 2012, na jehož základě byla zatčena dne 8. 1. 2013. V návaznosti na uvedené byl téhož dne Okresním soudem v České Lípě odfaxován přípis příslušnému policejnímu orgánu (viz č. l. 121), k němuž byl v příloze připojen předmětný rozsudek s pokynem, že má být doručen obviněné, která má podepsat doručenku a uvést svou aktuální doručovací adresu, což policejní orgán provedl, a vše zaslal zpět soudu prvního stupně. Obviněná byla následně propuštěna na svobodu. Před tím však obviněné navíc sdělil, že se na ni bude vztahovat amnestie, z čehož usoudila, že se bude vztahovat i na trest uložený rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 32 T 46/2011. Z toho důvodu zaslala tomuto soudu dopis ze dne 10. 1. 2013, v němž poděkovala za amnestii a vyjádřila se v tom smyslu, že kdyby se na ni amnestie nevztahovala, musela by se odvolat.
Zjevně v reakci na dopis obviněné jí byl poté dne 30. 4. 2013 již řádně doručen opis rozsudku soudu prvního stupně, což je doloženo doručenkou ve spise, spolu s průvodním přípisem tohoto soudu ze dne 1. 2. 2013, v němž samosoudkyně obviněné sdělila, že se v této věci na ni amnestie nevztahuje, a pro případ, že s uloženým trestem nesouhlasí, má podat proti tomuto rozsudku odvolání. Na základě obsahu opisu rozsudku i průvodního dopisu podala obviněná odvolání, které dala k poštovní přepravě dne 6. 5. 2013 (soudu doručeno dne 7. 5. 2013), které pak doplnila prostřednictvím své obhájkyně podáním ze dne 13. 5. 2013.
Dovolatelka má za to, že doručení faxové kopie opisu rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 32 T 46/2011 policejním orgánem dne 8. 1. 2013 nemohlo vyvolat žádné právní účinky ve vztahu k běhu lhůty k podání odvolání, jak nesprávně dovodil odvolací soud, jelikož listina předaná obviněné policejním orgánem nebyla opisem rozsudku ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 tr. ř., a jako taková neměla předepsané náležitosti opisu rozsudku, jež jsou zároveň vymezené i ustanoveními §21b odst. 1, 2 a 3, §22 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád pro okresní a krajské soudy” či „JŘS”), a také ustanovením §14 a násl. Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001 č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „vnitřní kancelářský řád” či „KancŘ”), z nichž obviněná citovala. Jedná se o nezbytné náležitosti opisu rozsudku k tomu, aby jej bylo možno považovat za rozhodnutí způsobilé vyvolat právní účinky. Obviněná považuje za důležité zmínit i okolnost, že ani soud prvního stupně na rozdíl od soudu odvolacího zjevně nepovažoval doručení rozsudku obviněné dne 8. 1. 2013 za bezvadné a účinné, když přistoupil k jeho opětovnému doručení v bezvadné formě, což reflektuje i odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení.
Dovolatelka se rovněž domnívá, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání její matky podaného proti rozsudku soudu prvního stupně řádně v poslední den lhůty pro podání odvolání dne 9. 5. 2013, neboť odvolací soud nesprávně posoudil její odvolání jako řádný opravný prostředek poškozené, který podala, aniž by jí byla přiznána práva poškozeného ve smyslu ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. Ve skutečnosti však matka obviněné napadla odsuzující rozsudek jako její příbuzná v pokolení přímém podle §247 odst. 2 tr. ř., které podle §248 odst. 3 tr. ř. končí lhůta k podání odvolání týmž dnem jako obviněnému. Odvolací soud měl proto o odvolání matky obviněné meritorně rozhodnout.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 55 To 240/2013 zrušil a přikázal odvolacímu soudu aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň Nejvyššímu soudu navrhla, aby výkon rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 32 T 46/2011 odložil do doby svého rozhodnutí o dovolání i s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 6 Tdo 160/2008).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k dovolání obviněné ztotožnil s její dovolací argumentací, a to včetně přiléhavého odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 6 Tdo 160/2008 i konstatování, že dokonce ani nalézací soud prvé doručení svého rozsudku ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 32 T 46/2011 nepovažoval za plnohodnotné. Nejvyšší soud byl sice v minulosti ochoten tolerovat porušení zákonem stanovené techniky doručování, avšak pod podmínkou, že dotčený způsob doručení zákon umožňuje. Jen takové doručení je možno považovat za doručení řádné, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 3 Tdo 132/2012. V předmětné věci je zjevné, že pouhá faxová kopie rozsudku není plnohodnotným opisem rozsudku ve smyslu §130 odst. 1 tr. ř. i s ohledem na jeho vymezení jednacím řádem i kancelářskými předpisy soudů, na které přiléhavě poukázala dovolatelka.
Dovolání obviněné proto státní zástupce považuje za důvodné, neboť soud druhého stupně odvolání obviněné zamítl jako opožděné, ačkoliv bylo podáno včas, a rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 55 To 240/2013 a aby současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil uvedené rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) konstatuje, že dovolání obviněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 55 To 240/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze s úspěchem namítat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněná uplatnila uvedený dovolací důvod v jeho první variantě, neboť namítla, že odvolací soud nesplnil procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí jejího odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř., směřující proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. jako opožděného, neboť nesprávně dovodil lhůtu pro podání odvolání ode dne vadného doručení kopie opisu odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně zaslané prostřednictvím faxu, kterou nelze považovat za opis rozsudku ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 tr. ř.
Z trestního spisu se podává, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 32 T 46/2011 byl vyhlášen v hlavním líčení konaném téhož dne v nepřítomnosti obviněné podle §202 odst. 2 tr. ř. Opis tohoto rozsudku v listinné podobě jí byl neúspěšně opakovaně doručován prostřednictvím pošty na adresu, kterou za tím účelem obviněná uvedla (viz §63 odst. 2 tr. ř.), i na ostatní adresy jejího možného místa pobytu zjišťované nalézacím soudem prostřednictvím policejního orgánu i za součinnosti jiných státních orgánů. Samosoudkyně Okresního soudu v České Lípě proto v souladu s §69 odst. 1 tr. ř. vydala příkaz k zatčení obviněné ze dne 24. 10. 2012, který byl realizován dne 8. 1. 2013. Téhož dne zaslala samosoudkyně policejnímu orgánu faxem pokyn k doručení předmětného rozsudku obviněné, který připojila v příloze, s tím, aby obviněná podepsala doručenku a uvedla svou současnou doručovací adresu, a poté přikázala policejnímu orgánu vše odfaxovat zpět (přípis ze dne 8. 1. 2013, č. l. 121). Policejní orgán tak učinil a faxem zaslal nalézacímu soudu doručenku podepsanou obviněnou s datem doručení rozsudku nalézacího soudu 8. 1. 2013.
Trestní řád v ustanovení §130 odst. 1 stanoví, že rozsudek se obviněnému doručuje v opisu, jehož formální náležitosti vymezuje mimo jiné ustanovení §21b JŘS. Pakliže soud prvního stupně vzhledem k okolnostem případu doručoval opis rozsudku v listinné podobě, tento musel zejména obsahovat podpis toho, kdo jej vyhotovil (odst. 2 téhož ustanovení), dále otisk kulatého úředního razítka (§22 odst. 1 JŘS). Opis rozsudku musí být pořízen pomocí výpočetní techniky v úpravě odpovídající vzoru č. 1a v. k. ř., musí v něm být zajištěno vytištění malého státního znaku České republiky a textu „Česká republika“, „Rozsudek“, „Jménem republiky“ a pro další list rozsudku předtisk slova „pokračování“ (viz §14 odst. 2 KancŘ), dále je přesně vymezen typ písma, jeho velikost, řádkování a formát tohoto rozhodnutí, velikost levého a pravého okraje a dalších náležitostí (viz §15 KancŘ). Rozsudek se obviněnému doručuje podle §64 odst. 5 písm. a) tr. ř. do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení. Ustanovení §12 vnitřního a kancelářského řádu upravující pravidla a způsob doručování soudních písemností v odst. 11 stanoví, že pokud právní účinky doručení písemnosti nastávají jen při dodržení určitého způsobu doručení stanoveného právním předpisem, je nutno písemnost doručit takto stanoveným způsobem. V souladu s ustanovením §248 odst. 1 tr. ř. se pak odvolání podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů od doručení opisu rozsudku.
Vzhledem k tomu, že měl být opis rozsudku nalézacího soudu obviněné doručen poté, co byla zatčena na základě příkazu k zatčení vydaného podle §69 odst. 1 tr. ř., jednalo se o způsob jeho doručení při úkonu trestního řízení soudem prostřednictvím příslušného policejního orgánu ve smyslu §62 odst. 1 tr. ř., jako doručujícího orgánu podle §12 odst. 1 písm. d) a §13c odst. 1 KancŘ. V takovém případě měla samosoudkyně okresního soudu předat policejnímu orgánu současně s příkazem k zatčení obviněné řádné vyhotovení opisu rozsudku v listinné podobě se všemi náležitostmi vymezenými trestním řádem, jednacím řádem pro okresní a krajské soudy a vnitřním kancelářským řádem tak, aby jej mohl předat obviněné. Neměl-li jej příslušný policejní orgán v této podobě k dispozici, nezbylo, než obviněnou eskortovat k Okresnímu soudu v České Lípě, kde jí bylo možno předat opis rozsudku přímo. Pokud byla obviněné příslušným policejním orgánem doručena pouze faxová kopie opisu rozsudku nalézacího soudu předáním do jejích rukou po uskutečněném zatčení, nebyla dodržena zákonná forma ani způsob doručení opisu rozsudku, a nemohly proto nastat právní účinky jeho doručení spojené s během lhůty pro podání odvolání podle §248 odst. 1 tr. ř.
Za bezchybné doručení opisu rozsudku soudu prvního stupně lze považovat až jeho následné doručení dne 30. 4. 2013 prostřednictvím policejního orgánu do vlastních rukou obviněné (viz doručenka na č. l. 105), kdy soud prvního stupně opětovné doručení předmětného rozsudku zcela zjevně zvolil v návaznosti na dopis obviněné ze dne 10. 1. 2013 jemu adresovaný, v němž obviněná děkuje za „osvobození od trestu”, s tím, že pokud by k osvobození nedošlo, s rozsudkem nalézacího soudu by nesouhlasila a podala by proti němu odvolání (viz č. l. 126). Zároveň jí soud prvního stupně přípisem sdělil, že není účastna amnestie, a nesouhlasí-li s uloženým trestem, má odvolání podat, jinak nabude předmětný rozsudek právní moci a trest bude vykonán.
Zamítl-li následně odvolací soud podané odvolání obviněné jako opožděné podle §253 odst. 1 tr. ř., neboť považoval za řádné doručení faxové kopie opisu rozsudku dne 8. 1. 2013, tedy že osmidenní lhůta pro podání odvolání podle něj začala běžet od 9. 1. 2013 a končila dne 17. 1. 2013, rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Je tomu tak proto, že právní účinky doručení ve smyslu §248 odst. 1 tr. ř. nastaly až s bezvadným doručením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně dne 30. 4. 2013, takže osmidenní lhůta pro podání odvolání počala běžet dnem 1. 5. 2013 a končila až dnem 9. 5. 2013 (neboť konec lhůty připadl na státní svátek 8. 5. 2013 jako den pracovního klidu). V této lhůtě podala obviněná řádně a včas blanketní odvolání ze dne 5. 5. 2013, které dne 6. 5. 2013 podala jako poštovní zásilku adresovanou Okresnímu soudu v České Lípě, u něhož mělo být odvolání podáno, jež posléze doplnila obhájkyně obviněné odůvodněním odvolání ze dne 13. 5. 2013 (č. l. 138-139).
Zároveň je nutno za důvodnou označit i další námitku dovolatelky, jíž brojila proti nesprávnému zamítnutí odvolání její matky M. Š., neboť odvolací soud jej nevyhodnotil jako podané příbuznou obviněné v pokolení přímém ve smyslu §247 odst. 2 tr. ř.
Odvolací soud sice správně v odůvodnění usnesení napadeného dovoláním uvedl, že matka obviněné nemůže uplatňovat nárok na náhradu škody v trestním řízení podle §43 odst. 3 tr. ř. jako poškozená, neboť dlužné výživné u trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku nelze posuzovat jako majetkovou škodu ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř., o níž by bylo možné rozhodnout v trestním řízení. Je tomu tak proto, že dluh pachatele trestného činu podle §196 tr. zákoníku, spočívající v nezaplaceném výživném není dluhem ze škody způsobené trestným činem, nýbrž dluhem z nesplněné zákonné povinnosti, jejíž porušení je samo trestným činem, nikoli jako u škody následkem trestného jednání. Odvolací soud však při posuzování, zda je matka obviněné osobou oprávněnou podat odvolání proti rozsudku, jímž byla její dcera uznána vinnou a byl jí uložen trest, zcela opomněl aplikovat ustanovení §247 odst. 2 tr. ř., podle něhož mohou ve prospěch obviněného rozsudek napadnout kromě obviněného a státního zástupce i příbuzní obviněného v pokolení přímém, kterou matka obviněné bezesporu je. Navíc jej matka obviněné podala včas a to dne 9. 5. 2013, tedy v poslední den lhůty, která jí ve smyslu §248 odst. 3 tr. ř. končí týmž dnem jako obviněné R. K. Zamítl-li odvolací soud řádné odvolání matky obviněné M. Š. s odkazem na §253 odst. 1 tr. ř., nebyly pro takové rozhodnutí rovněž splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněné R. K. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 55 To 240/2013 a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rovněž zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, tedy aby obě uvedená odvolání směřující proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 32 T 46/2011 meritorně přezkoumal a o těchto rozhodl.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud dále nad rámec podaného dovolání upozorňuje, že oproti době, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně, v době rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci o odvolání obviněné a její matky, právní úprava trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku doznala změny. Týká se to zejména snížení trestních sazeb odnětí svobody u jednotlivých odstavců tohoto trestného činu a dále toho, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 písm. b) cit. ustanovení zákona, spočívající v naplnění znaku předchozího odsouzení nebo potrestání pachatele za tento čin v posledních třech letech, byla z předmětné právní úpravy vypuštěna. Stalo se tak konkrétně na základě zákona č. 390/2012 Sb., kterým se změnil zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž nabyl účinnosti dnem 8. 12. 2012. Uvedenou úpravu zákona je proto třeba v následném odvolacím řízení zohlednit.
Závěrem je nutno konstatovat, že k žádosti obviněné o odklad výkonu trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, vyplývajícího z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 4. 2012 sp. zn. 32 T 46/2011, rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 2. 2014 sp. zn. 32 T 46/2011, jež nabylo právní moci dne 18. 2. 2014, tak, že odložil jeho výkon podle §322 odst. 3 a §323 odst. 1 tr. ř. do dne 30. 6. 2014. Nejvyšší soud proto neshledal důvod pro paralelní odložení výkonu tohoto trestu v rámci dovolacího řízení, neboť by se jednalo ve své podstatě o rozhodnutí duplicitní a tím i nadbytečné. Dovolací soud s dostatečným časovým předstihem před uplynutím uvedené lhůty zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 55 To 240/2013 a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, čímž současně došlo ke zrušení právní moci odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, takže je t. č. nevykonatelné.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c