ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.650.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 650/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 o dovolání, které podal obviněný P. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 55 To 355/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 175/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. 6 T 175/2012 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, (dále jen tr. zák.). Tohoto se dopustil tím, že v době od 2. 1. 2008 do 30. 3. 2009 na různých místech na území České republiky na základě uzavřených smluv o zprostředkovatelské činnosti se společností PRO – ČEK Team s. r. o., nyní LWW GROUP s. r. o., zprostředkovával pro tuto společnost prodej různého zboží na čerpacích stanicích tak, že zboží v celkem osmdesátijedna případech postupně odebral proti podpisu ve skladu společnosti PRO - ČEK Team s. r. o. na adrese K., B., nebo zboží přímo převzal od zaměstnanců společnosti PRO - ČEK Team s. r. o. na různých místech v České republice, které postupně prodával odběratelům, ale převzaté tržby za prodané zboží si ponechával a neodevzdal společnosti PRO - ČEK Team s. r. o. a použil pro vlastní potřebu, čímž společnosti PRO - ČEK Team s. r. o., se sídlem Kuřim, Blanenská 1339, IČ 25531301, nyní LWW GROUP s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 2.038.179,- Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit společnosti LWW GROUP s. r. o. škodu ve výši 1.472.073,- Kč.
Uvedený rozsudek okresního soudu byl napaden odvoláním obviněného. O něm rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 55 To 355/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit společnosti LWW GROUP s. r. o. škodu ve výši 1.427.073,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou obchodní společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení.
Následně proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho obsahové části se konkretizuje, že dovolání je podáváno v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o náhradě škody, přičemž dovolatel poukazuje pod body 1) až 7) na celou řadu skutečností, jež podle jeho názoru zpochybňují výslednou výši způsobené škody. Dále pak zmiňuje některá ustanovení trestního řádu (§2 odst. 12, §2 odst. 5, §229 odst. 1), které údajně soudy porušily. V závěru uvádí, že je toho názoru, že nebylo prokázáno, že by způsobil poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 1.427.073,- Kč a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve zrekapitulovala obsah rozhodnutí soudu druhého stupně i podaného dovolání. Dále konstatovala, že použitá dovolací argumentace zcela ztrácí na významu, jelikož podané dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, který ale učinil pouze výroky adhézní povahy. Obviněný se totiž v hlavním líčení po poučení o opravném prostředku výslovně vzdal práva odvolání proti výrokům o vině a trestu a explicitně uvedl, že odvolání podává toliko do výroku o náhradě škody. Byť tedy učiněné rozhodnutí krajského soudu je rozhodnutím soudu druhého stupně, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §256a odst. 2 tr. ř., neboť je nelze podřadit pod žádné z tam taxativně uvedených rozhodnutí vyjmenovaných pod písmeny a) – h), která lze učinit předmětem dovolacího řízení. Státní zástupkyně proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání.
Především je zapotřebí uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto je nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí a z jakýchkoliv důvodů, neboť nejde o univerzální prostředek k nápravě všech vad a všech rozhodnutí. Zákonodárce v ustanovení §265a tr. ř. přesně vymezil okruh soudních rozhodnutí, která lze napadnout dovoláním. Podle §265a odst. 1 tr. ř. musí jít o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé , jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon dovolání připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. je pak uveden taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání. Jde o rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání (písm. a/), rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn (písm. b/), usnesení o zastavení trestního stíhání (písm. c/), usnesení o postoupení věci jinému orgánu (písm. d/), usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření (písm. e/), usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání (písm. f/), usnesení o schválení narovnání (písm. g/), nebo rozhodnutí (písm. h/), jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Žádné jiné rozhodnutí, které nepatří do tohoto okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání.
Dále je třeba uvést, že z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i předloženého spisu je patrné, že ve smyslu §250 odst. 1 tr. ř. se obviněný v hlavním líčení konaném dne 4. 4. 2013 po vyhlášení rozsudku okresního soudu po poučení o právu podat opravný prostředek vyjádřil tak, že se vzdává odvolání, pokud jde o výrok o vině a trestu a to i za ostatní oprávněné osoby a odvolání podává pouze do výroku o náhradě škody. Státní zástupkyně se pak k témuž vyjádřila tak, že se práva na odvolání vzdává (viz protokol o HL č. l. 482 verte). Tím nabyl vyhlášený rozsudek ve výroku o vině a trestu právní moci , v důsledku čehož pak v souladu s ustanovením §129 odst. 2 tr. ř. v jeho písemném odůvodnění absentuje část týkající se viny a trestu, jelikož jak obviněný, tak státní zástupkyně zároveň prohlásili, že nežádají vyhotovení odůvodnění. Odůvodněna byla proto pouze ta část rozsudku, která se týká výroku o náhradě škody.
Krajský soud po předložení věci s odvoláním obviněného se pak zcela důvodně a v souladu se zákonem (§254 odst. 1 tr. ř. věta první) zabýval výhradně dosud nepravomocným výrokem o náhradě škody , který v důsledku početní chyby způsobené soudem prvního stupně svým rozhodnutím revidoval.
Z výše uvedeného je tak patrné, že dovoláním obviněného napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, byť jde o soud druhého stupně, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. V konkrétním projednávaném případě totiž odvolacím soudem nebylo rozhodováno o vině a trestu ve smyslu písm. a) cit. zákonného ustanovení (o vině a trestu již bylo pravomocně rozhodnuto okresním soudem), ani jím ve smyslu písm. h) téhož ustanovení zákona nebyl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání), který směřoval proti rozsudku uvedenému pod písm. a). Odvolací soud mohl v dané procesní situaci na základě odvolání obviněného rozhodovat pouze o náhradě škody, což také učinil. (Ostatní varianty obsažené pod písm. b) až g) ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. pak v úvahu nepřicházely).
Je tedy zřejmé, že pokud dovoláním obviněného napadený rozsudek odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí ve věci samé, tak dovolání proti takovému rozhodnutí podat nelze a pokud je podáno, musí být posouzeno, jako nepřípustně podané. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud do poučení ve svém rozhodnutí nesprávně uvedl, že proti jeho rozhodnutí je možno podat dovolání. Nikdo totiž nemůže mít více práv, než mu přiznává zákon.
Jestliže tedy dovolání obviněného P. B. bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v rozsahu a způsobem výše uvedeným, Nejvyššímu soudu nezbylo, než takové dovolání označit za nepřípustné a odmítnout je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání [viz §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c