ECLI:CZ:NS:2014:4.TZ.2.2014.3
sp. zn. 4 Tz 2/2014-I-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2014 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného Ing. P. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. 9 To 54/2013, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. 9 To 55/2013 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. 9 To 56/2013, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Dne 9. 1. 2014 byla u Nejvyššího soudu podána ministryní spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného Ing. P. T. Tato stížnost pro porušení zákona napadá tři rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, všechna ze dne 9. 8. 2013, a to sp. zn. 9 To 54/2013, sp. zn. 9 To 55/2013 a sp. zn. 9 To 56/2013, jimiž byla zrušena usnesení policejního orgánu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. OKFK-376/TČ-2013-252103, kterými byla podle §79f tr. ř. a §79d tr. ř. zajištěna jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti zde specifikované nemovitosti obviněného nacházející se v k. ú. Č., Z. u Č., L. T., N. a M. v celkové odhadované hodnotě 102.771.854,- Kč; podle §79f tr. ř. a §79a odst. 1 tr. ř. zajištěna jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti peněžní prostředky obviněného na bankovních účtech vedených u PPF banky, a. s., a to až do souhrnné výše 238.968.146,- Kč; podle §79f tr. ř. a §79a odst. 1 tr. ř. zajištěna jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti peněžní prostředky obviněného na bankovním účtu vedeném u České spořitelny, a. s., a to až do souhrnné výše 238.968.146,- Kč.
Ministryně spravedlnosti poukázala, že ještě před tím bylo usnesením policejního orgánu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň (dále jen „policejní orgán“) ze dne 10. 8. 2006 ČTS: OKFK-30/3-2005 podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněných Ing. P. T., Ing. J. D., Ing. E. F., Ing. J. N., Ing. P. M. a Ing. J. K. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1994 (dále jen „trestní zákon“).
Tohoto trestného činu se obvinění měli dopustit v letech 1996 až 1997 účastí na vytunelování tzv. CS Fondů, k němuž došlo v březnu 1997, čímž měli způsobit škodu v celkové výši 1.236.284.000 Kč.
Konkrétně obviněnému Ing. P. T. bylo kladeno za vinu jednání spočívající v tom, že byl v 90. letech 20. století faktickým ř. takzvané skupiny Motoinvest, kterou v době od poloviny roku 1994 do listopadu 1996 tvořily navzájem personálně a majetkově propojené společnosti Motoinvest, a. s., C. S. Fond, a. s., investiční společnost, Plzeňská banka, a. s., C. A. S. 8. Holding, a. s., I. F. S., a. s., Agrobanka Praha, a. s., C. A . S. 9. Holding, a. s., C. A. S. 2. Holding, a. s., Homa, a. s., KreditAktiv, a. s. a Atlantic Investic Group, spol. s r. o. Společnost C. S. Fond, a. s., investiční společnost, spravovala majetek tří podílových fondů, a to C. S. Fond kapitálových výnosů – otevřený podílový fond, C. S. Fond energetiky – otevřený podílový fond a C. S. Fond pravidelných dividend – uzavřený podílový fond. Depozitářem všech uvedených podílových fondů (dále i jen „CS Fondy“) byla Plzeňská banka, a. s. Na základě komisionářské smlouvy ze dne 9. 11. 1995 zařizovala pro CS Fondy nákup a prodej cenných papírů společnost Motoinvest, a. s.
Obviněný Ing. P. T. společně s dalšími osobami (spoluobviněnými Ing. J. D., Ing. E. F., Ing. J. N., Ing. P. M. a Ing. J. K.) vymysleli, zorganizovali a nechali provést vyvedení majetku z CS Fondů v celkové hodnotě převyšující 1 miliardu korun, a to v těchto dopředu naplánovaných krocích:
1) V průběhu let 1995 a 1996 bylo vlastnictví investiční společnosti C. S. Fondy, a. s., převáděno mezi různými společnostmi ve skupině Motoinvest;
2) V období od září 1996 do 20. 2. 1997 vykoupila společnost Motoinvest, a. s., od CS Fondů všechny hodnotné cenné papíry, čímž došlo k tomu, že se na běžných účtech CS Fondů navýšila peněžní hotovost – celkem na částku 1.236.284.000 Kč;
3) Dne 3. 3. 1997 došlo k účelové změně vlastníka společnosti C. S. Fond, a. s., investiční společnost (nově se jím stala společnost KOS-MOS Moskva s jednatelem N. P. T.) a téhož dne došlo ke jmenování nových členů představenstva (V. V., P. H. a P. J.) a dozorčí rady, kteří však nesplňovali kvalifikační podmínky stanovené zákonem. Téhož dne depozitář CS Fondů – tedy Plzeňská banka, a. s., - provedla v rozporu se zákonem změnu podpisových vzorů na běžných účtech CS Fondů, aniž vyčkala na schválení nových statutárních zástupců ze strany Ministerstva financí ČR;
4) Dne 3. 3. 1997 uzavřelo nové vedení společnosti C. S. Fond, a. s., investiční společnost (konkrétně V. V.) komisionářskou smlouvu se společností Umana, s. r. o., obchodníkem s cennými papíry (doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc.), na jejímž základě měly být do portfolia CS Fondů nakoupeny konkrétně uvedené veřejně obchodovatelné cenné papíry za částku 1.236.284.000 Kč. Obchodník s cennými papíry měl podle smlouvy právo požadovat při udělení pokynu ke koupi cenných papírů zálohu. Tato smlouva však nebyla nikdy realizována;
5) Dne 4. 3. 1997 uzavřelo nové vedení společnosti C. S. Fond, a. s., investiční společnost konkrétně V. V.) 3 smlouvy o převodu cenných papírů se společností Umana, s. r. o., (konkrétně V. N.), na jejichž základě získaly CS Fondy namísto cenných papírů specifikovaných v komisionářské smlouvě ze dne 3. 3. 1997 celkem 540 kusů veřejně neobchodovatelných akcií společnosti Drůbež Příšovice, a. s. (jejichž tržní hodnota činila nejvýše 102.002.760 Kč) za částku 1.236.284.000 Kč;
6) Dne 5. 3. 1997 byla částka 1.236.284.000 Kč převedena na účet společnosti Umana, s. r. o., vedený v Plzeňské bance, a. s., k čemuž byla Plzeňské bance, a. s., předložena komisionářská smlouva ze dne 3. 3. 1997;
7) Dne 6. 3. 1997 byla částka 1.233.274.140 Kč převedena na účet společnosti Swirlglen vedený v Girocredit Sparkassen Bank v Praze jako úhrada podle smlouvy o úplatném převodu cenných papírů uzavřené dne 5. 3. 1997, kterou společnost Swirglen Ltd. (konkrétně G. K.) prodala 540 kusů akcií společnosti Drůbež Příšovice, a. s, společnosti Umana, s. r. o.;
8) Dne 12. 3. 1997 byla na účet společnosti Treuunion u Ban que Generale de Luxembourg připsána částka 71.942.117,36 Dm. Tato částka odpovídá převodu částky 1.232.010.000 Kč na německé marky, což byla úhrada podle smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 4. 3. 1997, kterou společnost Treuunion (konkrétně K. P. S.) prodala 540 kusů akcií společnosti Drůbež Příšovice, a. s., společnosti Swirglen. Z této částky bylo 9.000.000 DM dne 18. 3. 1997 převedeno na účet společnosti Marrache and Co u National Westminster Bank v Gibraltaru a 62.490.000 DM dne 24. 3. 1997 na účet společnosti Copenhagen Advisory Services Ltd. u Banco Atlantico v Gibraltaru, odkud byla rozeslána na různé účty ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku a USA.
Trestní stíhání obviněného Ing. P. T., jakož i spoluobviněných Ing. J. D., Ing. E. F. a Ing. J. N., bylo následně zastaveno, a to usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 2. 2008 sp. zn. 2 VZV 18/2006 s tím, že jednání obviněného není trestným činem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 2. 2008. V průběhu následného trestního řízení vedeného v souvislosti s vyvedením finančních prostředků CS Fondů proti zbývajícím spoluobviněným Ing. J. K. a Ing. P. M. však vyšly najevo nové skutečnosti, na jejichž základě byl podán návrh na povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného Ing. P. T., kterému Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. Nt 201/2012, které nabylo právní moci dne 7. 1. 2013, vyhověl. Od nabytí právní moci tohoto usnesení dne 7. 1. 2013 trestní stíhání obviněného Ing. P. T. pokračuje.
Dne 16. 7. 2013, po učiněném zjištění, že obviněný měl z posuzované trestné činnosti obdržet podíl ve výši 20 mil. DM, tzn. cca 341.740.000 Kč, vydal policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce tři usnesení pod sp. zn. OKFK-376/TČ-2013-252103, kterými:
1) podle §79f tr. ř. ve spojení s §79d tr. ř. zajistil, jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti, nemovitosti obviněného nacházející se v k. ú. Č., Z. u Č., L. T., N. a M. v celkové odhadované hodnotě 102.771.854 Kč,
2) podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř. zajistil, jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti, peněžní prostředky obviněného na bankovních účtech vedených u PPF banky, a. s., a to až do souhrnné výše 238.968.146 Kč,
3) podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř. zajistil, jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti, peněžní prostředky obviněného na bankovním účtu vedeném u České spořitelny, a. s., a to až do souhrnné výše 238.968.146 Kč
(s tím, že na zmíněných účtech se reálně nachází finanční prostředky v řádu statisíců Kč).
Současně byla obviněnému zakázána jakákoli dispozice se zajištěnými nemovitostmi a peněžními prostředky nacházejícími se na bankovních účtech.
Všechna tato usnesení policejního orgánu napadl obviněný stížnostmi, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. 9 To 54/2013, sp. zn. 9 To 55/2013 a 9 To 56/2013 podle §149 odst. 1 tr. ř. předmětná rozhodnutí zrušil.
Z odůvodnění zmíněných usnesení, která jsou v podstatných bodech totožná, vyplývá, že vrchní soud při svém rozhodování dospěl k těmto následujícím závěrům:
A) Zjištěné skutečnosti nenasvědčují v potřebné míře tomu, že obviněný skutečně obdržel výnos z trestné činnosti v určitém objemu. V trestním řízení proti obviněnému Ing. P. T. lze užít a opírat se o důkazy opatřené výlučně v rámci jeho trestního stíhání, nikoli o svědecké výpovědi učiněné ve veřejném zasedání konaném o návrhu státního zástupce na povolení obnovy řízení ve věci jeho trestního stíhání a již vůbec nelze užít výpovědi učiněné v hlavním líčení konaném ve věci jiných obviněných osob (tento závěr soud zdůraznil, lze tedy předpokládat, že tomuto závěru přisoudil při svém rozhodnutí největší význam).
B) Pro předmětné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je určující aktuální stav dokazování ve vyšetřování předmětné trestní věci. K tomu bylo údajně zjištěno, že žádné důkazy neposkytují alespoň relativně spolehlivý podklad pro skutkový závěr, že obviněný výtěžek ze stíhané trestné činnosti skutečně obdržel a v jakém rozsahu. Svědek J. O. K. G. odepřel podat svoji svědeckou výpověď, svědek K. P. S. dosud slyšen nebyl a jako jediný se k otázce výtěžku obviněného z trestné činnosti vyjádřil svědek B. ve své výpovědi ze dne 14. 3. 2013.
C) Výpověď svědka F. B. ze dne 14. 3. 2013 se výrazně odlišuje od jeho předchozích procesně nepoužitelných výpovědí obsažených ve spise a není dostatečným důkazním podkladem pro skutkový závěr, že obviněný obdržel jako výnos z podvodné trestné činnosti finanční obnos 20 milionů marek, jak je v napadených usneseních tvrzeno.
D) Tvrzení policejního orgánu, že obviněný obdržel ze stíhané trestné činnosti výnos v určitém objemu, se opírá výlučně o svědectví, které takovou okolnost nepotvrzuje. Navíc je výpověď svědka F. B. ze dne 14. 3. 2013 v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 tr. ř. málo popisná a určitá a je zřejmé, že výslech byl prováděn s toutéž vadnou právní úvahou, že předchozí citované výpovědi svědka lze v tomto řízení použít.
E) V napadených usneseních chybí odůvodnění účelu zajišťovacího opatření.
S takovou argumentací Vrchního soudu v Praze se podle stěžovatelky nelze zcela ztotožnit. Proto v další části podané stížnosti pro porušení zákona poukázala na zákonná znění ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 odst. 2 tr. ř, §147 odst. 1 tr. ř., §149 odst. 1 tr. ř., §79a odst. 1 tr. ř., §79d odst. 1 tr. ř. a §79f tr. ř. a konstatovala, že uvedenými ustanoveními se Vrchní soud v Praze v plném rozsahu neřídil.
Tento soud totiž svá rozhodnutí založil na právní úvaze, podle níž je v daném případě nutné odlišovat použitelnost výpovědí svědků podle toho, kdy byly učiněny, což značí, že je možné zohlednit toliko výpověď svědka F. B. ze dne 14. 3. 2013, která je však údajně málo popisná a určitá, navíc zatížená procesní vadou (neboť v řízení nelze užít předchozí výpovědi tohoto svědka) a potřebné skutečnosti (pro zajištění majetku) z ní nevyplývají. Rovněž nebylo podle názoru Vrchního soudu v Praze zjištěno, že by obviněný odstraňoval svůj majetek z dosahu orgánů činných v trestním řízení a měla být i provedena úvaha o přiměřenosti aplikace institutu zajištění. K tomu stěžovatelka uvádí následující.
Především je třeba mít za to, že není důvodu nezohlednit výpověď svědka F. B., učiněnou v rámci veřejného zasedání konaného stran povolení návrhu na obnovu řízení. Tato výpověď byla učiněna v trestním řízení (§12 odst. 10 tr. ř.), po řádném poučení a za účasti obviněného a jeho obhájce. Byť primárním účelem této výpovědi bylo zjistit, zda jsou dány podmínky pro povolení obnovy a tedy svědek nutně musel být, po rozhodnutí o povolení obnovy řízení, opětovně vyslechnut k poskytnutí podkladů pro hodnocení merita věci, není namístě dříve podanou výpověď (ve zmíněném veřejném zasedání) přehlížet.
Dále výpověď svědka F. B. ze dne 14. 3. 2013 nelze odmítat s ohledem na jakousi dostatečnou nebo nedostatečnou popisnost – svědek zcela ve smyslu §101 odst. 2, 3 tr. ř. souvisle vypověděl podle svého vše, co o věci ví a poté mu byly kladeny doplňující dotazy. Pokud státní zástupce v rámci svých doplňujících otázek zmínil i předchozí výpověď svědka (z řízení o obnově), je třeba zdůraznit, že svědek neodpověděl, tedy procesní řádnost výpovědi nemohla být nijak narušena (i kdyby předchozí výpověď byla shledána procesně nepoužitelnou).
V neposlední řadě pro potřeby rozhodnutí o zajištění věci není mezi výpověďmi svědka F. B. v řízení o povolení obnovy a ze dne 14. 3. 2013 natolik podstatný rozdíl. Svědek i dne 14. 3. 2013 konstatoval, že podíl obviněného z výnosu posuzovaného jednání činil 20 mil. DM, které byly spolu s dalšími podíly předány svědkovi J. O. K. G. do správy v Americe, jenž je však prodělal na rizikových obchodech. Svědek F. B. proto předal obviněnému nějaké drobné (zjevně nutno rozumět ve vztahu ke stamilionovým částkám) a zbytek vyrovnali následně obchody mezi společnostmi, jimi ovládanými formou zápočtů. Obohacení obviněného, bez ohledu na další dispozice s ním (zejména jeho prodělání v období, kdy byly předány do správy jiné osobě, ovšem s následným nahrazením), tedy z vyjádření svědka vyplývá.
Přitom nelze ani přehlédnout závěr Městského soudu v Praze, který vyslechl i další svědky (J. O. K. G., výpověď K. P. S. byla přečtena), byť v řízení o povolení obnovy a na jejich podkladě konstatoval, že bylo shodně potvrzeno, že fakticky vyvedli částku 1,23 miliardy Kč pro obviněného, s nímž opakovaně ve věci jednali.
Dále je třeba zmínit, že závěry potřebné pro aplikaci institutů ve smyslu §79a a násl. tr. ř. nejsou konečné a nemusí být ani jednoznačné. Zejména v přípravném řízení se rozhoduje za situace, kdy zdrojem informací jsou např. údaje obsažené v trestním oznámení, ve vysvětleních podle §158 odst. 3 písm. a), odst. 5 až 8 tr. ř., ve sděleních informátorů apod., přičemž tuto skutečnost je třeba zpracovat, vyhodnotit a učinit rozhodnutí. Na uvedené informace proto nelze vztahovat obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti (srov. Šámal a kol., Komentář k Trestnímu řádu I, §§1 až 156, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1031 až 1032). Navíc rozhodování o zajištění podle §79a a násl. tr. ř. má pouze mezitímní charakter, svou povahou se blíží institutu předběžného opatření, což např. znamená, že není třeba, aby spočívalo na principu jistoty bez důvodných pochybností (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 4 Tz 7/2013).
Rovněž je potřeba k tvrzením Vrchního soudu v Praze, uvedeným v odůvodněních jeho usnesení, zmínit, že obviněný, jak nasvědčují zjištěné okolnosti, ihned po vyvedení peněz z CS Fondů tyto prostředky (spolu s dalšími osobami) přesunul do zahraničí, tedy zcela mimo dosah orgánů činných v trestním řízení, přičemž v současné době je jeho majetek nacházející se na území České republiky omezený. Zároveň je zřejmé, že předmětem posouzení je vysoce nebezpečné jednání, jehož důsledkem byla výjimečně vysoká škoda přesahující 1 miliardu Kč, což nepochybně, za naplnění dalších podmínek, poskytuje podklad právě pro nezbytné užití institutu zajištění.
Vzhledem k popsaným skutečnostem stěžovatelka dovozuje, že Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o stížnostech obviněného proti usnesením o zajištění podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř., resp. §79d tr. ř. nedůvodně přehlížel některé důkazy a důkazy další hodnotil zcela mimo rámec daný §2 odst. 6 tr. ř., když současně nedostatečně postupoval podle §147 tr. ř. a v důsledku všech těchto pochybení nesprávně podle §149 odst. 1 tr. ř. napadená usnesení policejního orgánu zrušil, ač k tomu nebyl dán podklad. Z učiněných relevantních zjištění totiž dostatečně vyplývá, že se obviněný podílel na protiprávním jednání, v jehož důsledku se obohatil o určité finanční prostředky a současně již dříve vyvinul snahu vyvést neoprávněně získaný majetek do zahraničí, což s přihlédnutím ke všem okolnostem činu zjevně představuje potřebný podklad pro aplikaci institutu zajištění majetku.
S ohledem na to ministryně spravedlnosti napadená usnesení Vrchního soudu v Praze hodnotí jako rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon ve prospěch obviněného Ing. P. T., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2013 sp. zn. 9 To 54/2013, 9 To 55/2013 a 9 To 56/2013 byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §149 odst. 1 tr. ř. a v řízení mu předcházejícím i v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
K podané stížnosti pro porušení zákona se obsáhle v písemné formě vyjádřil obviněný prostřednictvím zvoleného obhájce. V něm ve své podstatě vyjádřil nesouhlas s veškerými výtkami vznesenými ministryní spravedlnosti vůči rozhodnutí vrchního soudu a naopak se s důvody, pro které došlo ke zrušení všech usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty v podobě nemovitostí a peněžních prostředků na účtu u bank zcela ztotožnil. V závěru svého vyjádření pak navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl, jako nedůvodnou.
Rovněž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zaslal Nejvyššímu soudu písemné vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona. Ten naopak vyjádřil souhlas se vznesenými námitkami i právními názory, jak je vyjádřila stěžovatelka a označil požadavky vrchního soudu za nadsazené. V závěru se připojil k návrhu ministryně spravedlnosti na vyslovení akademického výroku ohledně porušení zákona ve prospěch obviněného.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl ke konstatování, že stížnost pro porušení zákona byla podána nedůvodně.
K námitkám obsaženým v podané stížnosti pro porušení zákona je třeba uvést následující.
Lze zcela souhlasit s názorem Vrchního soudu v Praze, že pro rozhodování v rámci trestního stíhání obviněného a tím i rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky pro zajištění náhradní hodnoty ve smyslu §79f tr. ř., je procesně použitelnou výhradně výpověď svědka F. B. (dříve Ch.) ze dne 14. 3. 2013, pořízená po pravomocném povolení obnovy řízení - trestního stíhání obviněného Ing. P. T. To v podané stížnosti pro porušení konečně připouští i stěžovatelka. Jestliže ale současně též naznačuje, že soudy neměly důvod nezohlednit výpověď jmenovaného svědka učiněnou v rámci veřejného zasedání konaném o povolení obnovy řízení, tak k tomu je třeba prohlásit, že tato výpověď měla význam zejména ohledně toho, zda v konečném důsledku bude o podaném návrhu státního zástupce na povolení obnovy řízení rozhodnuto kladně. Jestliže svědek B. ve veřejném zasedání uvedl i skutečnosti, které orgány přípravného řízení mohly vést k úvaze, že by zde mohly být splněny podmínky pro zajištění náhradní hodnoty podle §79f tr. ř., tak bylo nezbytné, aby uvedený svědek tyto skutečnosti zopakoval při svém výslechu v rámci obnoveného trestního stíhání obviněného. Pokud tak učinil v podobě, jak to vyplývá z protokolu o výslechu svědka ze dne 14. 3. 2013, nelze vytýkat vrchnímu soudu, že označil předmětné údaje za nedostatečné k tomu, aby mohla být ve stížnostním řízení potvrzena usnesení policejního orgánu, jimiž jako náhradní hodnotu zajistil peněžní prostředky na dvou bankovních účtech obviněného a taktéž specifikované nemovitosti náležející jeho osobě. Odvolávat se při této příležitosti na jiné výpovědi svědka B. a naznačovat, že by k nim mělo být přihlíženo jako k plnohodnotné svědecké výpovědi a mělo by z nich být vycházeno při celkovém hodnocení důkazů, není možné. Jedná se o důkazy v podobě jeho svědeckých výpovědí, jež byly pořízeny v jiném řízení (o povolení obnovy) proti obviněnému, nebo dokonce v řízení v jiné věci proti zcela jiným osobám, a nelze je proto bezprostředně jako důkaz použít v rámci trestního stíhání proti obviněnému Ing. T.
Pokud se týká obsahu vlastní výpovědi svědka B. ze dne 14. 3. 2013, stěžovatelka po Nejvyšším soudu v podstatě požaduje, aby přehodnotil závěry vrchního soudu, který skutečnosti uvedené svědkem označil za nedostatečné k tomu, aby mohlo dojít k zajištění náhradní hodnoty z majetku obviněného ve smyslu §79f tr. ř.
Zde je třeba připomenout, jak už to konečně učinil ve svých rozhodnutích vrchní soud, že postupovat podle posledně uvedeného ustanovení trestního řádu lze pouze tehdy, nelze-li dosáhnout vydání nebo odnětí věci (§78 a 79) nebo nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu (§79a a 79b), zaknihované cenné papíry (§79c), nemovitost (§79d) nebo jinou majetkovou hodnotu (§79e) - aplikováno na případ obviněného Ing. T. - které jsou výnosem z trestné činnosti. Tedy primárně musí z nějakého poznatku, vycházejícího z procesně relevantního důkazu, vyplývat, že zde existoval výnos z trestné činnosti, který již ale z objektivních důvodů nelze vydat, odejmout či zajistit a proto lze přistoupit k zajištění náhradní hodnoty (zde peněžních prostředků na účtu u bank, nemovitostí), která odpovídá byť jen z části jejich hodnotě.
V předmětné výpovědi svědka B. se ale pouze naznačuje, že obviněný Ing. T. měl mít z celkového jednání provizi v podobě peněžních prostředků v částce 20 milionů německých marek, které ale ve skutečnosti nezískal, neboť byly prodělány v neurčitých finančních rizikových transakcích v Americe prostřednictvím J. O. K. G. V prvé řadě je tak nanejvýš diskutabilní, zda takovéto obecné, ničím dalším podložené tvrzení, uváděné právě jmenovaným svědkem, je dostatečně věrohodné, přičemž z uvedeného ani nelze dostatečně dovodit skutečnou existenci zmiňovaných peněžních prostředků, jež by měly charakter výnosu z trestné činnosti, náležejícího obviněnému Ing. T. Taktéž svědkova zmínka, že měl dát do jejich společného sejfu v COUTTS bance tzv. „nějaké drobné“ a automaticky z toho dovozovat, alespoň řádově, nějakou konkrétní částku, není možné. V takovém případě měl být svědek vyzván, aby uvedl alespoň minimální finanční částku, kterou Ing. T. tímto způsobem poskytl a zejména co bylo důvodem takového postupu. To se ale nestalo a nevyplývá to ani z žádného jiného důkazu. Tentýž závěr pak lze učinit i ohledně tzv. zápočtu či vyrovnání, ke kterému následně v průběhu doby mělo dojít mezi společnostmi Iceber a Motoinvest. Jde o nekonkrétní, povšechné, ničím dalším podložené prohlášení svědka, přičemž je třeba vzít v úvahu i okolnost, že jmenované obchodní společnosti byly (případně jsou) právnickými osobami a z žádného důkazu, ani z výpovědi svědka B. nevyplývá, jakou podobu a výši měl mít potenciální výnos, který měl být těmito transakcemi získán, a zejména zda a jakým způsobem se měl dostat do osobního majetku Ing. T.
Pokud se pak ve stížnosti pro porušení zákona hovoří o tom, že z výpovědi svědka B. je zřejmé, že došlo k obohacení obviněného a vzápětí se argumentuje vyvedením částky 1,23 miliardy Kč pro obviněného, kterýžto závěr vychází též údajně z výpovědí svědků G. a S., tak se jedná nanejvýš o důvodné podezření, které nakonec vyústilo v povolení obnovy řízení a v pokračování trestního stíhání obviněného pro předmětné jednání. Pro potřeby posouzení správnosti konečného rozhodnutí vrchního soudu o zajištění náhradní hodnoty podle §79f tr. ř. v daném případě je však takovýto argument irelevantní, neboť zmíněnou souvislost ve vztahu k potenciálnímu výnosu z trestné činnosti neobsahuje ani jedno z usnesení policejního orgánu, jimiž k zajištění náhradní hodnoty podle §79f tr. ř. primárně došlo.
Pokud je v závěru stížnosti pro porušení zákona namítáno, že závěry potřebné pro aplikaci institutů ve smyslu §79a a násl. tr. ř. nejsou konečné a nemusí být jednoznačné a to s ohledem na povahu zdrojů informací, jimiž jsou např. trestní oznámení, vysvětlení podle §158 tr. ř. apod., tak k tomu nelze než uvést, že Nejvyšší soud si je vědom, že předmětné zajišťovací instituty nemají povahu definitivní, ale pouze dočasnou, prozatímní, než v průběhu dokazování dojde k objasnění všech potřebných skutečností, které pak umožní o případných zajištěných věcech (hodnotách) definitivně rozhodnout. Rovněž, že rozhodování o zajištění nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností. To však ale současně nemůže znamenat, že při případné aplikaci těchto zajišťovacích institutů lze vycházet z informací málo věrohodných či dokonce pochybných, nedostatečně průkazných, nekonkrétních apod. Potřebná míra pravděpodobnosti, že zde existuje, nebo existoval výnos z trestné činnosti v podobě, jak ji předpokládá trestní řád v ustanovení §79a až §79e, zde musí být dána a musí vycházet z dostatečně konkrétního a věrohodného poznatku (výpověď osoby, listina, informace z počítačové databáze apod). Teprve na základě takového poznatku lze aplikovat odpovídající zajišťovací institut, případně místo toho přikročit k zajištění náhradní hodnoty (§79f tr. ř.).
Nejvyšší soud proto nemohl souhlasit s názorem stěžovatelky, že Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o stížnostech obviněného proti jednotlivým usnesením o zajištění podle §79f tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř., resp. §79d tr. ř., nepostupoval v souladu s trestním řádem. Je tomu přesně naopak, neboť vrchní soud se celou problematikou zajištění důsledně zabýval, o čemž svědčí obsáhlé odůvodnění jeho jednotlivých rozhodnutí, v nichž důvodně poukázal na malou konkrétnost a celkovou nízkou přesvědčivost a průkaznost opatřených poznatků ze svědecké výpovědi F. B., a to při absenci důkazů dalších, takže podmínky pro aplikaci použitých zajišťovacích institutů nebyly dostatečně naplněny. Proto jeho rozhodnutí, jimiž na základě stížností obviněného všechny tři usnesení policejního orgánu o zajištění nemovitostí obviněného a peněžních prostředků na dvou bankovních účtech obviněného zrušil, lze označit za souladné se zákonem.
Za připomínku pak taktéž stojí okolnost, že policejní orgán z neznámých a neobjasněných důvodů přikročil k zajištění náhradní hodnoty – peněžních prostředků na účtu a to u dvou bank, vždy v částkách 238.968.146,- Kč, přičemž součet takto celkově zajištěných peněžních prostředků, spolu s výslednou hodnotou zajištěných nemovitostí – odhadovaná částka 102.771.854,- Kč, znatelně překračuje hodnotu deklarovaného údajného výnosu z trestné činnosti v podobě 20 milionů německých marek, což mělo představovat částku cca 341.740.000,- Kč. Pokud totiž ustanovení §79f tr. ř. připouští zajištění náhradní hodnoty, která odpovídá mj. výnosu z trestné činnosti jen zčásti, znamená to, že lze např. zajistit jako náhradní hodnotu nemovitost, jejíž hodnota je vyšší než výnos z trestné činnosti, ale jenom proto, že předmětnou nemovitost není možné z hlediska odpovídající hodnoty příslušným způsobem rozdělit. To samé se může týkat např. zajištění jiné majetkové hodnoty, popř. zajištění zaknihovaných cenných papírů. Pokud je ale možné zajistit jako náhradní hodnotu cokoli, co připouští zákon a zároveň je možné tak učinit v částce (hodnotě) odpovídající výnosu z trestné činnosti, není přípustné postupovat jinak, tedy zajistit bezdůvodně hodnotu vyšší. To se týká zejména zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, jako náhradní hodnoty, a to v částce vyšší, než je částka odpovídající výnosu z trestné činnosti. V konkrétním případě tak mohl policejní orgán přistoupit k zajištění náhradní hodnoty v podobě zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (bank) v celkové částce odpovídající deklarovanému výnosu z trestné činnosti, popř. zajistit náhradní hodnotu ve formě zajištění nemovitosti (nemovitostí) a ve zbytku pak zajistit peněžní prostředky na účtu u jedné z obou bank ve výši odpovídající celkovému deklarovanému výnosu z trestné činnosti. Pokud postupoval jinak, nelze než tento jeho postup označit jako odporující zákonu. Toto pochybení ale bylo v konečném důsledku plně konvalidováno samotnými zrušovacími rozhodnutími vrchního soudu.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a závěry Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministryně spravedlnosti podala v neprospěch obviněného Ing. P. T., proti výše cit. usnesením Vrchního soudu v Praze, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c