ECLI:CZ:NS:2014:4.TZ.27.2014.1
sp. zn. 4 Tz 27/2014-109
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 1. října 2014 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch i neprospěch obviněných 1) I. R. , 2) Mgr. Bc. D. M. , 3) Mgr. M. S. , 4) JUDr. P. K. , 5) Ing. J. J. , proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 44 To 134/2014, a podle §268 odst. 2 tr. řádu rozhodl takto:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 44 To 134/2014, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1, §149 odst. 1 a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve prospěch i neprospěch obviněných I. R., Mgr. Bc. D. M., Mgr. M. S., JUDr. P. K. a Ing. J. J.
Odůvodnění:
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že dne 13. 2. 2014 bylo usnesením policejního orgánu – útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky č. j. OKFK-837-600/TČ-2013-251300-3 podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání všech výše uvedených obviněných pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku.
Uvedeného trestného činu se obvinění měli dopustit tím, že v době od počátku plnění, tedy ode dne 11. 1. 2008 z bankovního účtu, obchodní společnosti NEOGRAPH, a. s., IČ 25143468, se sídlem Praha 1, Opletalova 55, vedeného u banky – Česká spořitelna, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, z doposud nezjištěného místa v České republice převáděla na základě opakovaných pokynů Ing. J. J. pracovnice obchodní společnosti NEOGRAPH, a. s. V. F., finanční prostředky společností NEOGRAPH, a. s. získané jako plnění ze smluvního vztahu uzavřeného dne 11. 1. 2008 mezi společností Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9, IČ 00005886 (dále jen DPP) a obchodní společností NEOGRAPH, a. s., a to za rok 2008 ve výši 27.200.097,20 Kč, za rok 2009 ve výši 36.805.385,50 Kč, dále za rok 2010 ve výši 82.978.405,58 Kč a za rok 2011 ve výši 56.255.059,44 Kč tedy celkem společnost DPP zaslala na účet společnosti NEOGRAPH, a. s. za rok 2008 až 2011 částku v celkové výši 203.238.947,42 Kč, přičemž obchodní společnost NEOGRAPH, a. s. nejméně od doby počátku plnění z uvedené smlouvy do 29. 3. 2012 fakticky řídili osoby Mgr. Bc. D. M., Mgr. M. S. a I. R. prostřednictvím předsedy představenstva Ing. J. J., za tisk a dodávky jízdních dokladů pro DPP na základě účelově uzavřeného smluvního vztahu ze dne 10. 8. 2007 mezi obchodní společností NEOGRAPH, a. s., za níž tuto smlouvu uzavřel Ing. J. J., a společností Cokeville Assets Inc., organizační složkou, za níž tuto smlouvu uzavřel její vedoucí JUDr. P. K., na společnost Cokeville Assets Inc., se sídlem OMC Chambers, P. O. Box 3152, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, na její účty vedené bankami ve Švýcarské konfederaci a v Kyperské republice, konkrétně finanční částky v roce 2008 v celkové výši 7.140.000,- Kč, dále v roce 2009 v celkové výši 9.283.550,- Kč, dále v roce 2010 v celkové výši 12.345.312,- Kč, dále v roce 2011 v celkové výši 11.274.710,- Kč tedy celkem za roky 2008 až 2011 takto převedla obchodní společnosti Cokeville Assets Inc. celkovou částku ve výši 40.043.572,- Kč, a to po předchozí domluvě Ing. J. J. s Mgr. M. S., který se podílel v předmětné době na přípravě smluvních vztahů DPP na základě smluv o poskytování právní pomoci uzavřených mezi společností DPP a společnosti ŠACHTA & PARTNERS, v. o. s. včetně smlouvy mezi DPP a společnosti NEOGRAPH a. s. ze dne 11. 1. 2008, Mgr. D. M., který nejméně ode dne 11. 3. 2008 zastupoval společnost Cokeville Assets Inc. a který nejméně ode dne 1. 8. 2006 zastupoval současně také I. R., a I. R., jemuž byly uvedené finanční prostředky po předchozí dohodě s Ing. J. J., JUDr. P. K., M. S., a D. M., dále vypláceny v doposud nezjištěné výši, přičemž pro tato plnění účelově použili smlouvu mezi společností Cokeville Assets Inc. a I. R. ze dne 1. 8. 2006, kterou dne 27. 7. 2006 podepsal I. R. v M. a JUDr. P. K. dne 1. 8. 2006 v Z. ve Š. k., a v níž I. R. zplnomocnil ke komunikaci za svou osobu Mgr. Bc. D. M., ačkoli Ing. J. J., JUDr. P. K., Mgr. Bc. D. M., Mgr. M. S. a I. R. věděli, že předmětné finanční prostředky pocházejí z plnění poskytnutého společnosti NEOGRAPH a. s. od společnosti DPP za předražené ceny dohodnuté mezi společností NEOGRAPH, a. s. a DPP mimo zadávací řízení, ačkoli pro aplikaci výjimky ze zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném ke dni 11. 1. 2008 (dále jen zákon o veřejných zakázkách) dle ust. §18 ze zákona o veřejných zakázkách nebyly splněny podmínky, a že smlouva mezi společností NEOGRAPH a. s. a Cokeville Assets Inc. ze dne 10. 8. 2007 a smlouva mezi Cokeville Assets Inc. a I. R. ze dne 1. 8. 2006 sloužily k zastření pravého účelu převodu předmětných finančních prostředků spočívajícího v osobním obohacení nejméně společnosti Cokeville Assets Inc. a I. R.
Soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 k návrhu státního zástupce rozhodl usneseními ze dne 14. 2. 2014 podle §77a odst. 1 tr. řádu tak, že níže specifikovaným obviněným uložil omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Podle §77a odst. 2 tr. řádu vyzval Polici ČR, KŘ hl. m. Prahy, Vězeňskoeskortní oddělení, Kongresová ul. 2, Praha 4, k vydání cestovních dokladů, neboť tato policejní součást měla aktuálně uvedené cestovní doklady obviněných u sebe, aby ve lhůtě pěti pracovních dnů od doručení tohoto usnesení odevzdala do kanceláře Nt, č. dv. 310/3. p. budovy Obvodního soudu pro Prahu 5, Náměstí Kinských 5, Praha 5. Ve vztahu k obviněnému I. R. tak bylo učiněno usnesením sp. zn. 37 Nt 5701/2014, u obviněného Mgr. Bc. D. M. usnesením sp. zn. 37 Nt 5702/2014, u obviněného Mgr. M. S. usnesením sp. zn. 37 Nt 5704/2014, u obviněného JUDr. P. K. usnesením sp. zn. 37 Nt 5703/2014 a u obviněného Ing. J. J. usnesením sp. zn. 37 Nt 5700/2014.
Proti těmto rozhodnutím podali všichni obvinění stížnosti, o nichž rozhodoval Městský soud v Praze. Usnesením ze dne 10. 3. 2014 rozhodl podle §23 odst. 3 tr. řádu per analogiam, o spojení všech věcí týkajících se řízení o stížnostech vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 44 To 134/2014, 44 To 135/2014, 44 To 136/2014, 44 To 137/2014, 44 To 138/2014, kdy celé řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. 44 To 134/2014. Usnesením vydaným dne 20. 3. 2014, sp. zn. 44 To 134/2014, rozhodl podle §149 odst. 1 tr. řádu tak, že napadená usnesení zrušil.
Ministryně spravedlnosti podala proti výše označenému usnesení Městského soudu v Praze podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněných I. R., Mgr. Bc. D. M., Mgr. M. S., JUDr. P. K. a Ing. J. J. Podle názoru stěžovatelky byl tímto usnesením a v řízení, které mu předcházelo, porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1, §149 odst. 1, §77a odst. 1 a §2 odst. 6 tr. řádu ve prospěch i neprospěch obviněných.
Stěžovatelka připomněla, že podstatou trestné činnosti, z níž byli shora uvedené osoby obviněny, je vyvádění peněz získaných jinou trestnou činností mimo území České republiky prostřednictvím zahraniční společnosti na zahraniční účty s tím, že na tomto jednání se měli podílet všichni obvinění jako organizovaná skupina působící ve více státech. Již tato skutečnost sama o sobě, aniž by bylo nutno zkoumat další skutečnosti ohledně jednotlivých obviněných, v podstatě zakládá důvodnost postupu podle §77a tr. řádu.
Nezbytnost tohoto procesního postupu pro dosažení účelu trestního řízení byla dána souhrnem zcela konkrétních zjištěných skutečností (podezření z páchání trestné činnosti po vzájemné dohodě všech obviněných vyváděním peněz na zahraniční účty s využitím zahraniční společnosti, kdy k části jednání docházelo v zahraničí, pobyt či podnikání, majetek a účty v zahraničí atd.), které jednak zakládaly obavy nejen z uprchnutí a tím se vyhnutí trestnímu stíhání [a tedy vazební důvody podle §§67 písm. a) tr. řádu] ze strany obviněných, ale i z případného přechodného vycestování, v rámci něhož by mohlo dojít k jinému jednání mařícímu účel trestního řízení (již zmiňované zajištění si výnosů z trestné činnosti), kdy takové obavy nezakládají vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu, přesto však mohou vést k důvodnému uplatnění institutu dle §77a tr. řádu. Nelze proto souhlasit se závěry Městského soudu v Praze, že by nebyly zjištěny zcela konkrétní skutečnosti odůvodňující postup podle §77a tr. řádu. Stěžovatelka proto zpochybňuje názor Městského soudu v Praze, že při ukládání opatření dle §77a tr. řádu by vždy měly být zkoumány skutečnosti odůvodňující útěkovou vazbu.
Pro větší konkretizaci důvodnosti postupu podle §77a tr. řádu stěžovatelka uvedla, že z dosavadního šetření vyplývá, že obvinění aktuálně stále jednají, a to jak formálně tak fakticky za společnosti, které se účastnily obchodních vztahů, v rámci nichž byl zastírán pravý původ peněžních prostředků pocházejících z předražených dodávek jízdních dokladů Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., přičemž mohou přímo či zprostředkovaně disponovat s prostředky těchto společností, a to včetně finančních prostředků na účtech těchto společností vedených v České republice i v zahraničí. Řada smluv byla podepsána v zahraničí, přičemž některé tyto smlouvy byly podepsány obviněnými osobami.
Již z návrhu podle §77a tr. řádu státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze rovněž poukázal na skutečnost, že obviněný I. R. je rezidentem M. k., kde má také veden bankovní účet, že se fakticky podílí na vedení společnosti NEOGRAPH, a.s., a současně je dáno důvodné podezření, že přetrvávají jeho obchodní aktivity se zahraniční společností Cokeville Assets Inc., za níž jedná obviněný K. U obviněných Mgr. Bc. M. a Mgr. S. je dáno podezření, že mimo jednání za Dopravní podnik hl. m. Prahy, a.s., nejprve fakticky a posléze i formálně jednali také za společnost NEOGRAPH, a.s., a současně organizovali převody prostředků pocházejících z předražených dodávek jízdních dokladů na zahraniční společnosti Cokeville Assets Inc. Obviněný M. byl na základě generální plné moci zplnomocněn k zastupování zahraniční společnosti Cokeville Assets Inc., a současně k zastupování podnikatele obviněného R. v rámci smluvního vztahu mezi R. a výše uvedenou společností.
Ministryně spravedlnosti pokládá napadená usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 za odůvodněná a zákonná, neboť zákonné podmínky pro postup dle §77a tr. řádu byly dány. Případná nedokonalost samotného odůvodnění usnesení, pokud je usnesení jinak věcně správné, není sama o sobě důvodem k rušení takového usnesení. Jakkoli mohl mít Městský soud v Praze výhrady k odůvodnění stížnostmi napadených usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 5, nebylo na místě postupovat podle §149 odst. 1 tr. řádu, ale naopak podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu , tedy stížnosti obviněných zamítnout vzhledem k věcné správnosti napadených usnesení.
Za nesprávný pokládá stěžovatelka i názor soudu druhého stupně, že pro posouzení věci bylo významné i zjištění, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných byly jimi podány stížnosti, o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Poukázala na skutečnost, že zajišťovací instituty jsou ve většině případů obecně aplikovány v době, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání není pravomocné. Polemizuje rovněž s názorem soudu druhého stupně, který provádí hierarchizaci zajišťovacích institutů způsobem, který není obecně akceptovatelný. Není tak zřejmé, co měl Městský soud v Praze na mysli, pokud uzavřel, že nalézací soud „nezvážil dosažení sledovaného cíle způsobem méně zasahujícím do práv obviněných“. Podle názoru vyjádřeného ve stížnosti pro porušení zákona naopak zvolený procesní postup soudu prvního stupně plně respektoval zásadu zdrženlivosti.
Ministryně spravedlnosti zpochybnila právní názor Městského soudu v Praze, že při posuzování podmínek uložení opatření podle §77a tr. řádu by měly být zjištěny skutečnosti, které by odůvodnily tzv. útěkovou vazbu podle §67 písm. a) tr. řádu. Tento právní názor nemá oporu v trestním řádu a je v rozporu s gramatickým, systematickým i teleologickým výkladem ustanovení §77a tr. řádu. Je-li součástí tohoto zákonného ustanovení požadavek „ je-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení“ , pak nezbytnost dosažení takovéhoto účelu je pojmem mnohem širším, a v tomto směru odkázala na znění důvodové zprávy k zákonu č. 197/2010 Sb., o změně zákona o cestovních dokladech a trestního řádu. Podle v ní obsažené argumentace může být obviněnému zákaz vycestování do zahraničí uložen bez ohledu na neexistenci vazebních důvodů. Jde tak o širší možnost aplikace tohoto zajišťovacího opatření při posouzení všech souvislostí a okolností konkrétního případu soudem, aniž by užití ustanovení §77a tr. řádu mohlo být redukováno pouze na případy, kdy bude rovněž odůvodněna vazba dle §67 písm. a) tr. řádu.
Ministryně spravedlnosti poukázala rovněž na nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že po zrušení napadených rozhodnutí je nebylo nutné nahradit vlastním rozhodnutím stížnostního soudu či rozhodnutím soudu prvního stupně, jemuž by věc byla vrácena. Je-li rozhodování soudce v přípravném řízení podle §77a tr. řádu podmíněno návrhem státního zástupce, pak při zrušení rozhodnutí učiněného v intencích tohoto návrhu, vyvstává otázka, jaký bude další osud tohoto návrhu, a bez jejího vyřešení nemůže příslušný orgán v trestním řízení dále postupovat. Pokud Městský soud v Praze byl toho názoru, že rozhodnutí soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 učiněná ve vztahu k obviněným podle §77a tr. řádu jsou nedůvodná, měl tato usnesení zrušit a postupovat dále podle §149 odst. 1 písm. a) či písm. b) tr. řádu.
Městský soud v Praze postupoval nezákonně, když nehodnotil důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, současně přitom vycházel z nesprávných právních závěrů, když ztotožnil podmínky pro procesní postup podle §77a tr. řádu s podmínkami pro postup při vzetí obviněného do vazby podle §68 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu. Nedostatečně postupoval podle §147 tr. řádu a v důsledku toho rovněž nesprávně užil ustanovení podle §149 odst. 1 tr. řádu, pokud napadená usnesení zrušil, ač pro tento postup nebyl dán podklad. Městský soud v Praze při existenci zákonných podmínek pro postup podle §77a tr. řádu měl postupovat podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a stížnosti obviněných zamítnout. Postupoval naopak v rozporu s trestním řádem, pokud pouze napadená usnesená zrušil podle §149 odst. 1 tr. řádu, neboť podle povahy věci bylo nutno učinit rozhodnutí o návrhu státního zástupce. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze tak byl porušen zákon ve prospěch, ale současně i neprospěch obviněných, kteří zůstali v nejistotě ohledně rozhodnutí o návrzích státního zástupce.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vylovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 44 To 134/2014, byl porušen zákon v namítaném rozsahu ve prospěch i neprospěch obviněných I. R., Mgr. Bc. D. M., Mgr. M. S., JUDr. P. K. a Ing. J. J.
Opis stížnosti pro porušení zákona byl doručen obviněným, jejich obhájcům i nejvyššímu státnímu zástupci, přičemž stranám tak byla dána možnost k obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku se písemně vyjádřit.
Obhájce obviněného Mgr. M. S., JUDr. Tomáš Rybář, PhD. uvedl, že odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 neobsahovalo ani jednu z náležitostí vyžadovaných §134 odst. 2 tr. řádu. Soudce zcela mechanicky přejal popis skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání, vágně konstatoval, že obviněný je stíhán pro závažnou trestnou činnost, za níž mu při aktuálně stanovené právní kvalifikaci hrozí uložení trestu odnětí svobody v sazbě od 3 do 8 let. Pak již jen dodal, že omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí se za daných okolností jeví jako nezbytné a adekvátní pro zajištění dalšího průběhu trestního řízení, když osobní svoboda obviněného je omezena jen v míře nezbytné k zajištění tohoto cíle.
Obvodní soud pro Prahu 5 se nikterak nezabýval osobními, rodinnými ani majetkovými poměry obviněného, jeho chováním a především přístupem k trestnímu stíhání, přitom zkoumání právě těchto okolností je stěžejním předpokladem pro posouzení důvodnosti uložit omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Obvodní soud pro Prahu 5 rovněž nevysvětlil, proč se domnívá, že by obviněný svým pobytem v zahraničí mohl dosažení účelu trestního řízení mařit.
Stížnostní soud důvodně dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění pouze mechanicky převzalo většinou obecné argumenty z návrhu státního zástupce, aniž by tyto argumenty sám jakkoli hodnotil. Obhájce obviněného vyslovil podiv nad názorem stěžovatelky, dle kterého i případná nedokonalost odůvodnění není důvodem pro jeho zrušení, je-li takové rozhodnutí jinak věcně správné. Má za to, že jde o naprosto zásadní průlom do obecně uznávaného pojetí přístupu orgánů veřejné moci k odůvodnění rozhodnutí, jež by bylo v příkrém rozporu se základními principy fungování právního státu. Orgány činné v trestním řízení by tak mohly v trestních věcech s mezinárodním prvkem automaticky aplikovat postup podle §77a tr. řádu, aniž by v jednotlivých případech musely blíže zkoumat, zda je tento postup skutečně na místě. Ministryně spravedlnosti nemá pravdu, pokud tvrdí, že městský soud spatřoval důvodnost postupu podle §77a tr. řádu pouze v takových skutečnostech, jež by v podstatě zakládaly důvody pro uvalení útěkové vazby. Městský soud v Praze naopak sám v usnesení uvádí, že ukládání tohoto zajišťovacího institutu je třeba zvažovat, nakolik je reálná hrozba, že obviněný odcestuje do ciziny za účelem maření trestního řízení. Zároveň přitom dodal, že Obvodní soud pro Prahu 5 u žádného z obviněných takové skutečnosti individuálně nezkoumal a ani se nezabýval rozsahem jejich zapojení do údajné trestné činnosti.
Pokud jde o stížnostní výtku ohledně absence rozhodnutí městského soudu o návrzích státního zástupce, obviněný se plně ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze, že v daném stadiu trestního řízení nebylo třeba napadená usnesení žádným způsobem nahrazovat ani vlastním rozhodnutím, ani věc vracet Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novým rozhodnutím, neboť bylo především na státním zástupci, aby své návrhy na postup podle §77a tr. řádu konkrétně argumentačně podložil. Z usnesení městského soudu však zcela zjevně vyplývá, že tento soud považuje návrhy státního zástupce za nedůvodné.
Závěrem obhájce obviněného navrhl, aby vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.
Za obviněného JUDr. P. K. se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřila jeho obhájkyně Mgr. Katarína Kožiaková Oboňová. Uvedla, že stěžovatelka se ve svých závěrech dopouští stejné chyby jako soud prvního stupně, pokud brojí proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze pouhými obecnými odkazy na charakter trestné činnosti, které se obvinění měli dopustit. Nadto nepatřičně paušalizuje jednání a poměry obviněných a zcela tak popírá zásadu individuálního posouzení jednotlivých osob obviněných, která je vlastní nejenom trestnímu právu, a ve své podstatě činí zavádějící a nepravdivé závěry, např., že obvinění stále jednají, a to jak formálně tak fakticky za společnosti, které se účastnily obchodních vztahů, v rámci nichž byl zastírán pravý původ peněžních prostředků pocházejících z předražených dodávek jízdních dokladů; že řada smluv byla podepsána v zahraničí, přičemž některé tyto smlouvy byly podepsány obviněnými osobami, apod. Takové závěry však nemají oporu v obsahu spisu ani v realitě. Obviněnému není známo jakou „řadu smluv“ má stěžovatelka na mysli, ani za jaké společnosti spojené s tvrzenou trestnou činností má on sám konkrétně v současnosti jednat. Pokud stěžovatelka skutečně pečlivě zkoumala obsah trestního spisu, musela si být vědoma, že policejní orgán doposud nezjistil a nezajistil žádný výnos z trestné činnosti, který by měl plynout do zahraničí vyjma odměn vyplácených organizační složce Cokeville Assets Inc. na území České republiky, z nichž tímto subjektem byla zaplacena daň z příjmu i českému finančnímu orgánu. Není proto zřejmé, jakou zahraniční společnost, jejímž prostřednictvím měly být prováděny převody a ani jaké zahraniční účty má stěžovatelka na mysli. Není rovněž odůvodněno, z čeho vychází předpoklad stěžovatelky, že obviněný má dostatek finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti v zahraničí, pokud nebyl i dle jejího tvrzení konečným příjemcem získaných finančních prostředků (tím měl být obviněný I. R., jemuž měly být vypláceny nezjištěným způsobem v nezjištěné výši – srov. prověřování trvající od 16. 12. 2011). Za nepřípustný je pokládán i postup stěžovatelky, když podsouvá pod záminkou větší konkretizace důvodnosti postupu podle §77a tr. řádu existenci reálné hrozby maření trestního řízení vycestováním do zahraničí ze strany obviněných tím, že by si obvinění zajišťovali či případně dále odstraňovali výnosy z trestné činnosti nebo manipulovali s důkazy. Tyto skutečnosti nebyly zjištěny ani tvrzeny státním zástupcem, ani samotným soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5. Stěžovatelka v podstatě novou argumentací pouze prokazuje, že si je vědoma vad usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 5, jakož i vad návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tato argumentace však nemůže zhojit fatální nedostatek individuálního posouzení toho, zda je u obviněného dána konkrétní relevantní skutečnost, kterou by se soudce či státní zástupce zabýval a z níž by bylo možno dovodit existenci reálné hrozby vycestování obviněného do zahraniční na nikoli přechodnou dobu.
Obviněný není v právní nejistotě ohledně toho, jak by bylo rozhodnuto o návrhu státního zástupce, jeho případná nejistota pramení pouze z ve vztahu k potencionálním neuváženým, ne-li nezákonným krokům ze strany státního zástupce. Závěrem svého vyjádření obviněný prostřednictvím své obhájkyně navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou.
Za obviněného I. R. se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil obhájce JUDr. Vlastimil Rampula, který s obsahem ministryní spravedlnosti podaného mimořádného opravného prostředku nesouhlasí.
Především poukázal na skutečnost, že obviněný I. R. má trvalé bydliště v M. k., tato okolnost byla a je orgánům činným v trestním řízení známa. Pobyt obviněného v zahraničí nelze proto v žádném případě hodnotit jako snahu o vyhýbání se trestnímu řízení na území České republiky, neboť je výkonem legálního práva svobodně si zvolit místo trvalého pobytu. Zamezení obviněnému vycestovat do zahraničí v souvislosti s uloženým zákazem může mít pro obviněného dalekosáhlé negativní důsledky v podobě ztráty nároku na přiznání rezidentury v M. k., kde již několik let žije.
Pro aplikaci ustanovení §77a odst. 1 tr. řádu ve vztahu k obviněnému I. R. nebyly dány zákonné předpoklady, zejména pak požadavek nezbytnosti tohoto opatření pro dosažení účelu trestního řízení. Z tohoto pohledu je usnesení soudce soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť postrádá výklad konkrétních skutečností, které by návrh státního zástupce na uložení tohoto typu zajištění odůvodňovaly a ve vztahu k tomuto obviněnému individualizovaly a specifikovaly. Není zřejmé jak z návrhu státního zástupce, tak z odůvodnění usnesení soudce, proč pro naplnění účelu trestního řízení, jež je proti obviněnému vedeno, je jeho osobní účast v České republice nezbytná. Samotné trestní stíhání pokládá obviněný za nedůvodné, založené na spekulacích policejního orgánu, a tento názor zastává i poté, co byla zamítnuta jeho stížnost podaná proti usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 tr. řádu v této konkrétní věci.
Obviněný naopak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 44 To 134/2014, pokládá za správné a zákonné a je toho názoru, že po zrušení usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 nebylo nutné činit žádná další opatření, tedy věc vracet soudu prvního stupně či vydat ve věci vlastní rozhodnutí, neboť s ohledem na užitou argumentaci stížnostním soudem je zřejmá neopodstatněnost návrhu státního zástupce na postup dle §77a tr. řádu. Byť z hlediska procesní perfektnosti lze připustit, že stížnostní soud mohl svůj názor na návrh státního zástupce vyjádřit i ve výrokové části svého rozhodnutí, neznamená to, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon, případně že s ohledem na absenci výroku by obviněný trpěl právní nejistotou o důvodnosti či nedůvodnosti návrhu státního zástupce.
Navrhl proto, aby stížnost pro porušení zákona byla podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Z vyjádření podaného státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že se s argumentací, jež je prezentována ve stížnosti pro porušení zákona, plně ztotožnil. I on je toho názoru, že Městský soud v Praze nesprávně vyhodnotil podmínky, za kterých je postup podle §77a tr. řádu vůči pachatelům trestné činnosti důvodný, respektive požadavky na takový postup významně nadsadil. V základu je třeba vycházet ze skutečnosti, že v předmětné trestní věci je rozkrývána závažná majetková trestná činnost, mimořádná svým rozsahem, závažností i vysoce sofistikovaným způsobem provedení. Vysoce závažná trestná činnost samozřejmě vyžaduje i využití těch nejzávažnějších procesních institutů k objasnění a prokázání prověřované trestné činnosti. Je nesporné, že všichni obvinění jsou osobami, jež často cestují a pobývají v zahraničí, což vyvolává obavu z maření úkonů trestního řízení. V zahraničí byla spáchána převážná část prověřované trestné činnosti, byly zde uzavírány ve věci zásadní obchodní smlouvy, sídlí zde obchodní společnosti, prostřednictvím kterých byla trestná činnost páchána, v zahraničí je třeba hledat i výnosy z prověřované trestné činnosti. Je nezbytné, aby úkony orgánů činných v trestním řízení nebyly obviněnými mařeny, jinak je objasnění a prokázání trestné činnosti vážně ohroženo.
Samostatným a souvisejícím důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze je skutečnost, že tento soud rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 pouze zrušil, ale již sám ve věci žádné rozhodnutí neučinil, respektive nepřikázal obvodnímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Takový postup je nutno považovat za nezákonný, když ve věci fakticky nastala situace, kdy Vrchním státním zastupitelstvím v Praze byly podány zásadní návrhy na omezení svobody pohybu obviněných, o kterých však dlouhodobě není nijak rozhodnuto. Takový stav nutno považovat za nepřípustný, když jednak vytváří nejistotu na straně obviněných, zda mohou svobodně cestovat a zda případné zahraniční pobyty nemohou vyvolat reakci ze strany orgánů činných v trestním řízení, současně pak limituje orgány činné v trestním řízení v rozhodování o dalším postupu ve věci.
Z uvedených důvodů se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připojil k návrhu ministryně spravedlnosti obsaženém v petitu tohoto mimořádného opravného prostředku a navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v navrhovaném rozsahu ve prospěch i neprospěch všech pěti obviněných.
Jiná vyjádření nebyla Nejvyššímu soudu doručena.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle §2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu.
Podle §147 odst. 1 tr. řádu nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti přezkoumá
a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost,
b) řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle §149 odst. 1 tr. řádu nezamítne-li nadřízený orgán stížnost (§148 tr. řádu), zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď
a) rozhodne sám ve věci, nebo
b) uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Nejvyšší soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že Městský soud v Praze v postavení stížnostního orgánu nedostál povinnostem, které mu z těchto zákonných ustanovení vyplývaly, a zákon v těchto ustanoveních porušil.
Ad I.
Ustanovení §147 odst. 1 tr. řádu zakládá povinnost stížnostního orgánu přezkoumat všechny výroky napadeného rozhodnutí ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny či nikoli, pokud stěžovatel mohl proti nim brojit, stejně jako správnost postupu, které vydání napadeného usnesení předcházelo. Přihlíží se přitom i k vadám, které stížností napadeny nebyly, neboť u tohoto typu řízení stále platí tzv. revizní princip, byť je v několika směrech omezen, posuzované věci se však tato omezení netýkají.
Pod pojem správnost výroku nutno zahrnout přezkoumání jeho zákonnosti a jeho odůvodněnosti. Zjištění, zda napadené usnesení vyhovuje požadavku zákonnosti, znamená jeho přezkoumání po právní stránce a vyžaduje prověrku, zda v průběhu řízení, v němž usnesení povstalo, nedošlo k porušení trestního zákona či řádu, případně jiných právních předpisů.
Odůvodněnost se týká otázek skutkových. Usnesení je odůvodněno, jestliže závěry vyjádřené v jeho výrocích, se opírají v souladu s procesním způsobem zjištěnými skutečnostmi o řádně opatřené, provedené a zhodnocené důkazy. Správné zjištění skutkových okolností je i základní podmínkou správnosti právního posouzení. Jinými slovy jde o prověrku, zda bylo zjištěno dostatečné množství jednotlivých faktů, zda byly řádně zhodnoceny a vytvořen tak správný skutkový základ pro následnou aplikaci právního předpisu. Teprve po takovémto přezkoumání je možno učinit závěr o odůvodněnosti usnesení a předchozího řízení.
Rozsah řízení, které napadenému usnesení předchází, je na jedné straně ohraničen okamžikem vydání tohoto usnesení, na druhé pak časovou posloupností řízení. Je povinností stížnostního orgánu zkoumat, zda všechny úkony byly provedeny podle zákona, popřípadě zda některé úkony nebyly provedeny, ač provedeny být měly.
Nahlíženo těmito zákonnými požadavky na činnost Městského soudu v Praze v postavení stížnostního orgánu v posuzované trestní věci, zjistil Nejvyšší soud, že těmto povinnostem dostál jen zčásti a nedůsledně. Nejvyšší soud tím má na mysli, že v daném případě vydané rozhodnutí nekonvenuje rozsahu povinností, které jsou v citovaném ustanovení uloženy stížnostnímu soudu. Městský soud v Praze pouze obecně konstatoval pochybení, která spatřoval v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neodpovídající požadavkům ustanovení §134 odst. 1 tr. řádu, a neexistenci, případně nepostačujícím způsobem zjištěné existenci materiálních podmínek pro rozhodnutí učiněné podle §77a tr. řádu. Tomuto konstatování lze přisvědčit, ale Městský soud v Praze ze svého zjištění a požadavku nevyvodil žádné další zákonem předvídané důsledky. Pokud stížnostní soud vytknul soudci soudu prvního stupně, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a tudíž nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu, omezil se tak pouze na vyslovení tohoto závěru, aniž sám učinil jakýkoli úkon, který by vedl k nápravě tohoto stavu. Tím je míněno buď vlastní doplnění dokazování, které je v tomto stadiu řízení přípustné, byť se presumuje v omezené podobě, anebo zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudci soudu prvního stupně s pokynem jaké důkazy a v jakém rozsahu mají být provedeny (§149 odst. 1 písm. b) tr. řádu), aby tak bylo naplněno zákonné hledisko správných a odpovídajících skutkových zjištění. Posledně citovaný procesní postup stížnostního soudu by tak plně mohl zajistit naplnění jeho požadavků na „individuální posouzení jednotlivých osob a rozsahu jejich trestné činnosti“ (str. 9 jeho usnesení), které pokládá za conditio sine qua non rozhodnutí o možnosti aplikace §77a tr. řádu. I v tomto případě však by měl mít městský soud na paměti, že není oprávněn dávat závazné pokyny pro další postup orgánů činných v přípravném řízení, neboť by tak nezákonně zasahoval do jejich pravomoci a působnosti.
Naproti tomu však aniž měl Městský soud v Praze na jedné straně k dispozici údaje a důkazy, které v usneseních soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 postrádal a pokládal za nezbytné, neshledal v tom na druhé straně překážku k vlastním kategorickým závěrům při hodnocení existence zákonných podmínek pro užití ustanovení §77a tr. řádu. Tento procesní postup není logický.
Správné zjištění skutkového stavu je totiž rovněž zákonným předpokladem pro takové hodnocení provedených důkazů, které odpovídá požadavkům formulovaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Není proto pochyb, že jsou-li soudcem či soudem hodnoceny jen zčásti provedené důkazy a soud vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, nemůže být takto provedené hodnocení důkazů v souladu se základní zásadou trestního řízení, jež je v §2 odst. 6 tr. řádu stanovena.
Je třeba uzavřít, že Městský soud v Praze důvodně poukázal na zcela nepostačující odůvodnění napadených rozhodnutí soudce Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť je zřejmé, že tato obsahují pouze doslovně přejatý návrh státního zástupce včetně jím uplatněné argumentace, zcela však absentuje odůvodnění individuálních úvah soudce při posouzení nutnosti uložení navrhovaného opatření ve vztahu k jednotlivým obviněným, jakoby tak plně rezignoval na vlastní posouzení rozhodných okolností podmiňujících užití institutu zajištění osob. To ostatně připouští i stěžovatelka, byť sama tuto vadu nepokládá za podstatnou. Oproti tomuto zjištění poté zcela neadekvátně a nedůsledně stojí rozhodnutí městského soudu ve věci samé, aniž si potřebná data a údaje opatřil, a své rozhodování ve věci zúžil na teoretickou polemiku spočívající v porovnávání jednotlivých zákonných typů institutu zajištění osob, tedy vazby a zákazu vycestování. Nejvyšší soud si je vědom argumentace obsažené ve stížnosti pro porušení zákona, kdy stížnostní námitky směřují právě do těchto nadhozených teoretických úvah městského soudu, posoudit však správnost východisek napadeného rozhodnutí či naopak správnost stížnostních námitek mimořádného opravného prostředku mu ale daná důkazní situace neumožňovala. Je třeba připomenout ustanovení §271 odst. 1 tr. řádu, které stanoví procesní předpoklad pro to, aby mohl Nejvyšší soud rozhodnout ve věci sám, jímž je skutkový stav, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn . Tento požadavek je nutno vztáhnout i na situaci, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí toto zákonné ustanovení konkrétně neaplikuje, avšak při formulaci svých závěrů je touto zásadou vázán, a není-li dána, vytváří překážku pro vyjádření jednoznačného právního závěru. Je proto zřejmé, že bez potřebných a řádně vyhodnocených důkazů, které však neměl k dispozici ani nalézací, ale ani stížnostní soud, není ani dovolací soud oprávněn činit závěry zda státním zástupcem požadovaný zákaz vycestování byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 vysloven důvodně či nikoli.
Ad 2)
Právní názor Městského soudu v Praze, že „v daném stadiu řízení není třeba toto (zrušené) rozhodnutí žádným způsobem nahradit ani vlastním rozhodnutím, neboť bylo především na státním zástupci, aby své rozhodnutí argumentačně podpořil“ je nesprávný.
Je třeba vycházet ze zákonné dikce ustanovení §77a odst. 1 tr. řádu, které stanoví materiální předpoklady pro uložení zákazu vycestování do zahraničí, procesně stanoví orgán, který o tomto institutu v té které fázi trestního řízení o něm rozhoduje, přičemž jde o řízení zahajované na návrh státního zástupce. Z tohoto zákonného ustanovení tudíž vyplývá i to, že podaný návrh státního zástupce vyžaduje, aby o něm soud či soudce rozhodl formou usnesení. Obecně je nutno na takovéto usnesení vztáhnout zákonné požadavky vymezené §134 odst. 1 tr. řádu. V případě, že je návrhu státního zástupce soudem či soudcem vyhověno, je výrok zřejmý, tj. je citováno ustanovení §77a odst. 1 tr. řádu, je označena osoba jíž se zákaz vycestování ukládá a současně i dle odstavce druhého je stanovena lhůta k vydání cestovního dokladu a místo, kam má být doklad dodán. V případě negativního rozhodnutí o návrhu státního zástupce je výrok soudu či soudce formulován tak, že se návrh státního zástupce na uložení omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí konkrétnímu obviněnému zamítá podle §77a odst. 1 tr. řádu a contrario. Nutnost vyslovit případný negativní výrok vyplývá z druhé věty tohoto zákonného ustanovení, přičemž je proti oběma typům rozhodnutí přípustná stížnost.
Ustanovení §142 odst. 1 tr. řádu vymezuje okruh osob, jež jsou oprávněny napadnout usnesení stížností, konkrétně pak v případě rozhodnutí podle §77a odst. 1 tr. řádu toto právo přísluší obviněnému a státnímu zástupci. Z logiky věci vyplývá, že státní zástupce zřejmě podá opravný prostředek pouze v případě negativního rozhodnutí, jímž bude jeho návrh na uložení omezení zákazu vycestování zamítnut, když v případě pozitivního rozhodnutí o jeho návrhu nelze jím podanou stížnost předpokládat. Z výše uvedené argumentace pak vyplývá, že v projednávaném případě nemohl vzhledem k požadavkům, které stížnostní soud vznesl, rozhodnout tak, že napadená usnesení pouze zruší. Nebylo možné tento postup odůvodnit ani poukazem na „nepřesvědčující argumentaci státního zástupce“. Toho zákon k podání návrhu opravňuje, stejně tak k podání opravného prostředku a je proto na orgánu, který o stížnosti rozhoduje, aby své názory na přesvědčivost či nepřesvědčivost uplatněných argumentů vyjádřil zákonem odpovídající formou. Pouhé zrušení prvoinstančního rozhodnutí nastoluje stav, kdy existuje návrh státního zástupce, o němž není rozhodnuto a stranám není zřejmé, zda, kdy a jak bude s takovýmto návrhem naloženo, což vytváří stav právní nejistoty.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 44 To 134/2014, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1, §149 odst. 1 a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve prospěch i neprospěch obviněných I. R., Mgr. Bc. D. M., Mgr. M. S., JUDr. P. K. a Ing. J. J. Protože k porušení zákona došlo i ve prospěch obviněných, Nejvyšší soud byl nucen omezit se pouze na konstatování tohoto stavu tzv. akademickým výrokem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á