ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1229.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1229/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2014 o dovolání, které podal obviněný V. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 6 To 9/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 27/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. Š. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. 1 T 27/2013, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I./1., I./2. a II./1. až II./32. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněnému uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 6 To 9/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I. a v navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem II. v rozsudku soudu prvního stupně podle §226 písm. b) tr. řádu obviněného zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 2 ZT 68/2012, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Za přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §229 odst. 3 tr. řádu rozhodl odvolací soud o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Obviněný V. Š. podal dne 5. 8. 2014 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím svého obhájce dovolání, které výslovně neopřel o odkaz na žádný z dovolacích důvodů uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Pouze z kontextu dovolání a slovního spojení, podle něhož „… skutek nebyl správně právně posouzen …“, lze dospět k závěru, že obviněný dovozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného v posuzovaném případě on nebyl podnikatelem, ale byl ve vztahu ke své manželce pouze spolupracující osobou bez příslušného živnostenského oprávnění. Jak dále v této souvislosti zdůraznil, neodpovídal za stav záznamů v účetnictví své manželky a nesouhlasí s tím, pokud byl rozsah jeho podnikání vyvozován z formulace uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, podle níž šlo o činnost provozovanou takřka „po živnostensku“. Obviněný rovněž poukázal na to, že součástí výroku o vině, jímž byl uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání, nebyly i skutky, pro které byl zproštěn obžaloby, ačkoli rovněž tyto případy nebyly zahrnuty v účetnictví jeho manželky. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, aniž by uvedl, jak se má dále postupovat.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného V. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný ve svém dovolání uplatnil takové námitky, které neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, z kontextu dovolání je zřejmé, že ho obviněný V. Š. opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku lze dovodit i tehdy, když rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které přichází v úvahu pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. Š. však zčásti zaměřil své námitky i proti správnosti rozhodných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů a která svědčí o spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku. Jde především o tvrzení obviněného, v němž zpochybnil rozsah, způsob a další okolnosti dovozu motorových vozidel do České republiky a jejich prodeje zájemcům. Tyto námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, protože obviněný jimi nevytýká žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ani nekonkretizuje, které zákonné znaky citovaného přečinu nebyly naplněny, takže Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
V návaznosti na výše uvedený výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak Nejvyšší soud posuzoval i zbývající obsah dovolání obviněného V. Š. V něm obviněný popírá svou trestní odpovědnost, resp. tvrdí, že nemohl být pachatelem přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, protože byl jen spolupracující osobou své manželky L. Š. Další výhrady pak obviněný uplatnil k formulaci, podle které podnikal takřka „po živnostensku“ a z níž soudy nižších stupňů dovodily větší rozsah jeho neoprávněného podnikání. Tyto námitky sice již odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné.
Pokud jde o přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, dopustí se ho ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Podnikáním, které lze považovat za neoprávněné, se rozumí nejen případ, když pachatel vůbec neměl k určité podnikatelské činnosti požadované oprávnění podle živnostenského nebo jiného zákona, nýbrž i situace, když pachatel při své jinak legální podnikatelské činnosti překročil rámec povolení či jiného oprávnění k podnikání. Znak „ve větším rozsahu“ je přitom dán především tehdy, jestliže pachatel neoprávněně podnikal po dobu delší než 6 měsíců (viz rozhodnutí publikované pod č. 5/1996 Sb. rozh. tr.). K naplnění zmíněného znaku se ovšem zpravidla vyžadují i jiné okolnosti, z nichž lze usuzovat na větší rozsah neoprávněného podnikání (může to být např. celkový souhrn dílčích jednání, která směřovala k zamýšlenému výsledku). Jak přitom vyplývá z další judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/2010 Sb. rozh. tr.), výše konečného výdělku pachatele není významná pro spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, neboť neoprávněným podnikáním prováděným ve větším rozsahu může být i neúspěšné podnikání, které z nejrůznějších příčin skončilo bez dosažení zisku, resp. bylo dokonce ztrátové.
Z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované trestní věci mimo jiné vyplynulo (viz výrok o vině pod body II./1. až II./32. v rozsudku soudu prvního stupně), že obviněný V. Š. – zkráceně vyjádřeno – v období let 2008 až 2011 v celkem 32 případech podrobně zde popsaných bez příslušného živnostenského oprávnění dovezl ze zahraničí motorová vozidla, která za provizi prodal jednotlivým kupujícím, přestože věděl, že není oprávněn vykonávat tuto podnikatelskou činnost. Podle názoru Nejvyššího soudu zmíněná rozhodná skutková zjištění nevyvolávají žádné pochybnosti o tom, že obviněný podnikal neoprávněně a že jeho činnost vykazovala znaky živnosti ve smyslu §2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jak je z tohoto ustanovení patrné, živností se rozumí soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených citovaným zákonem. Ze závěrů vyjádřených v dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 162/2011) přitom v této souvislosti vyplývá, že z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující nikoli formálně právně vykázaný stav, nýbrž stav skutečný, tj. že obviněný fakticky vykonával určitou činnost, která má jinak znaky živnosti ve smyslu §2 živnostenského zákona či jiného podnikání ve smyslu §2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. nyní ve smyslu §420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a takto činil bez příslušného oprávnění.
Obviněným zpochybněné slovní spojení, podle kterého si počínal takřka „po živnostensku“, je tedy zcela srozumitelným a též v odborné literatuře běžně používaným výrazem k vyjádření většího rozsahu neoprávněného podnikání jako jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2562). Zmíněný zákonný znak tohoto trestného činu je totiž naplněn tím, že pachatel neoprávněně podnikal po delší dobu a že jeho cílem bylo získat trvalejší zdroj finančních prostředků (viz rozhodnutí publikované pod č. 9/2010 Sb. rozh. tr.), což je charakteristické právě pro výkon určité podnikatelské činnosti „po živnostensku“.
Rozhodné skutkové okolnosti vtělené do popisu skutku ve výroku o vině a dále rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o tom, že obviněný V. Š. skutečně vystupoval jako podnikatel a vykonával popsanou činnost takřka „po živnostensku“. Jinými slovy vyjádřeno, jeho činnost vykazovala všechny znaky jinak legálního podnikání, o které však v posuzované věci nešlo, protože obviněný k němu neměl potřebné oprávnění. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, podle něhož údajně pouze pomáhal své manželce v podnikání, a tedy vystupoval jako její zmocněnec a spolupracující osoba, což jsou osoby, které nemusí mít příslušné živnostenské oprávnění. Jak totiž jednoznačně vyplynulo ze svědeckých výpovědí a z jiných důkazů (zejména listinných), zmíněnou činnost spočívající v dovozu a v prodeji motorových vozidel si organizoval, zajišťoval a uskutečňoval sám obviněný, bez aktivní pomoci své manželky L. Š., která takovou činnost jako podnikající fyzická osoba ostatně ani nepromítla do svého účetnictví, neboť ji zřejmě nepovažovala za součást svého podnikání. Pro trestní odpovědnost obviněného tedy nemají žádný význam ani jeho výše uvedené námitky o existenci plné moci a institutu spolupracující osoby podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Tyto námitky by byly důvodné pouze tehdy, kdyby na základě provedených důkazů bylo zjištěno, že obviněný skutečně pomáhal své manželce s jejím podnikáním a že tímto způsobem konal s jejím vědomím. Tím by ovšem manželku vystavil i případnému trestnímu stíhání za některý z daňových trestných činů (např. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku), neboť – jak již Nejvyšší soud zdůraznil – předmětné dovozy a prodeje motorových vozidel nebyly zahrnuty do účetnictví svědkyně L. Š. Tato svědkyně (viz její výpověď u veřejného zasedání odvolacího soudu, jak je zachycena v protokolu zařazeném na č. l. 1023 a násl. trestního spisu) však nic nevěděla o jednotlivých aktivitách obviněného, přičemž prodej motorových vozidel v popsaných případech se uskutečňoval mimo rámec jejího podnikání. Obviněný ovšem využil nedůsledný přístup této svědkyně k vlastnímu podnikání, a to k zastření některých rozhodných okolností svědčících o spáchání posuzovaného trestného činu před orgány činnými v trestním řízení. Přestože obviněný použil tvrzení o údajné spolupráci na jejím podnikání, sama svědkyně nedokázala v řízení před odvolacím soudem popsat podrobnosti takové spolupráce ani je přesvědčivě vysvětlit.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud shledal námitky obviněného, v nichž zpochybnil svou trestní odpovědnost za přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, jako neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však dovolání obviněného se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí, či správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud tímto způsobem rozhodnout o podaném dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 10. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y