ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1304.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1304/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2014 o dovolání obviněného M. K. , podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 7 To 94/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 19 T 69/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 19 T 69/2012, uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a byl za něj odsouzen podle §254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku a 6 měsíců.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 7 To 94/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu sám ve věci rozhodl. Obviněného uznal vinným stejným přečinem jako soud prvního stupně a uložil mu i zcela shodný trest. Rozsudek odvolacího soudu se liší od rozsudku soudu prvního stupně pouze v popisu objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu.
Soud prvního stupně uznal obviněného vinným – v zestručněné podobě – tím, že v době od 28. 7. 2011 do 20. 4. 2012 jako jednatel obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., na blíže neurčeném místě ukrýval účetnictví této obchodní společnosti s cílem mařit objasňování okolností, které by mohly vést k vyvození jeho osobní právní odpovědnosti za dluhy jmenované společnosti. Konkrétně šlo o dluh ve výši 195 242 Kč vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Opavě (dále jen „OSSZ v Opavě“), který vznikl neodvedením pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance za období od ledna 2008 do května 2011, a dále o dluh ve výši 35 080 Kč na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti zaměstnanců za zdaňovací období let 2008 až 2010 vůči Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, územnímu pracovišti v Opavě (dále jen „FÚ v Opavě“). Obviněný neuposlechl ani opakovanou výzvu k vydání účetnictví od policejního orgánu, který vedl šetření ve věci podezření ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, a lživě mu tvrdil, že účetnictví bylo odcizeno z budovy v ulici L. v O. při vloupání, ke kterému došlo v noci z 24. na 25. 9. 2011.
Odvolací soud popsal skutek tak, že obviněný v době od 28. 7. 2011 do 20. 4. 2012 jako jednatel obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., která dlužila OSSZ v Opavě částku ve výši 195 242 Kč za neodvedené pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za své zaměstnance za období od ledna 2008 do května 2011 a FÚ v Opavě částku ve výši 35 080 Kč na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti zaměstnanců za zdaňovací období let 2008 až 2010, ve snaze znemožnit zjištění stavu majetku a hospodaření obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., ukrýval na blíže neurčeném místě účetnictví této obchodní společnosti, které nevydal ani na výzvu policejního orgánu, jenž vedl šetření ve věci podezření ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, a lživě mu tvrdil, že účetnictví bylo odcizeno z budovy v ulici L. v O. při vloupání, ke kterému došlo v noci z 24. na 25. 9. 2011, a tímto jednáním ohrozil majetková práva shora uvedených věřitelů.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění spatřuje obviněný v tom, že skutek, jímž byl uznán vinným, je jiným skutkem, než pro který byla podána obžaloba. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal se všemi znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Odvolací soud se údajně nezabýval dostatečně otázkou, zda obviněný svým jednáním způsobil zákonem předvídaný následek, tedy zda ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Navíc podle názoru obviněného se napadené rozhodnutí opírá o nepřípustné důkazy.
Obviněný postavil námitku nezachování totožnosti skutku konkrétně na tom, že soudy nižších stupňů změnily zásadním způsobem popis skutku ve srovnání s obžalobou. Státní zástupce kladl obviněnému v obžalobě za vinu, že jako jednatel dlužníka nevedl účetnictví, a tím znemožnil řádné zjištění jeho aktiv a pasiv a ohrozil majetková práva jeho věřitelů. Soud prvního stupně však obviněného uznal vinným, že s cílem mařit objasňování okolností, které by mohly vést k dovození jeho osobní právní odpovědnosti za dluhy, ukrýval účetnictví dlužníka na nezjištěném místě. Konečně odvolací soud ho odsoudil za to, že se záměrem znemožnit zjištění stavu majetku a hospodaření dlužníka ukrýval na nezjištěném místě jeho účetnictví, a tím ohrozil majetková práva věřitelů. Podle obviněného nelze z uvedených skutečností dovodit zachování totožnosti jednání ani následku.
Pokud jde o znak trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně, podle přesvědčení obviněného v průběhu celého trestního řízení nebyl opatřen a proveden důkaz, z něhož by vyplynulo, že zatajením účetnictví obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., došlo k ohrožení majetkových práv jejích věřitelů. Odvolací soud pouze formálně konstatoval naplnění tohoto znaku v popisu skutku, aniž by specifikoval, v čem konkrétně mělo spočívat ohrožení majetkových práv OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, žádný z uvedených věřitelů netvrdil, že by jeho majetková práva byla ohrožena nedostupností účetnictví dlužníka, o které se ostatně ani nezajímali. Zájem o účetnictví jmenované obchodní společnosti projevil až policejní orgán v souvislosti se svým šetřením podezření ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku. Ovšem ztížení policejní činnosti nemůže podle obviněného opodstatňovat zahájení jeho trestního stíhání pro přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku.
Procesní pochybení soudů nižších stupňů, které se odrazilo ve výroku o vině, spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně provedl bez jeho souhlasu důkaz úředními záznamy o podaných vysvětleních na č. l. 92 až 93 trestního spisu, jakož i úředními záznamy o trestním oznámení, které obviněný podal v souvislosti s vloupáním do sídla obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., a o telefonických výzvách policejního orgánu k vydání účetnictví na č. l. 214 a 215 trestního spisu, které jsou svou povahou rovněž protokoly o podání vysvětlení. Přestože obhajoba v hlavním líčení nic nenamítala proti přečtení těchto úředních záznamů, nelze to vnímat jako souhlas obviněného ve smyslu §211 odst. 6 tr. řádu.
Jak dále obviněný namítl, odvolací soud akceptoval chybný procesní postup soudu prvního stupně s tím, že úřední záznamy o podání vysvětlení na č. l. 92 až 93 trestního spisu nejsou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zmíněny a zbylé úřední záznamy nemají povahu podání vysvětlení, takže soud prvního stupně s nimi mohl nakládat jako s listinnými důkazy i bez souhlasu obviněného. Obviněný nesouhlasí s tímto vysvětlením, protože provedení nepřípustného důkazu je vždy vadou řízení, jelikož takový důkaz zmíněný v hlavním líčení ovlivní názor soudu. Podle obviněného je totiž v popisu skutku v rozsudcích soudů obou stupňů uvedeno, že obviněný „lživě tvrdil, že účetnictví obchodní společnosti bylo odcizeno“, přitom toto skutkové zjištění vyplývá jen z procesně nepoužitelných úředních záznamů o podaném vysvětlení a dále z protokolu o podaném trestním oznámení, který také nemůže sloužit jako důkaz. Na podporu svého názoru obviněný poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1993, sp. zn. 6 Tz 46/93, publikovaný pod č. 46/1993 Sb. rozh. tr. (v dovolání chybně označen jako rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. K. prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dovolací námitky obviněného jsou po obsahové stránce opakováním jeho odvolacích námitek a jsou zjevně neopodstatněné. Pokud jde o totožnost skutku, podle státní zástupkyně byla bez pochybností udržena především shodným následkem. K údajně chybějícímu zákonem předpokládanému následku jako znaku objektivní stránky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupkyně nejdříve připomněla, že následkem zde není způsobení škody na cizím majetku, nýbrž postačí, je-li z popisu skutku, jímž byl spáchán tento trestný čin, zřejmé, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, např. s poukazem na výši pohledávek konkrétních věřitelů, na výši daně apod. (státní zástupkyně zde odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck). Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, podle skutkových zjištění odvolacího soudu obviněný ohrozil uspokojení řádně doložených a vyčíslených pohledávek dotčených věřitelů, a to OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě, a tím došlo ke způsobení zákonem požadovaného následku. Pokud jde o procesní námitky obviněného, podle státní zástupkyně stojí mimo uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc státní zástupkyně souhlasí s odvolacím soudem, který neshledal pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování u hlavního líčení dne 27. 3. 2013. Předmětné úřední záznamy byly správně pojaty jako listinné důkazy podle §213 tr. řádu, a nikoli podle §211 odst. 6 tr. řádu, takže souhlas obviněného s jejich přečtením nebyl nutný. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla Nejvyššímu soudu, aby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídají jen námitky obviněného ohledně chybějícího následku v podobě ohrožení majetkových práv věřitelů obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., jako obligatorního znaku objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Výhrady obviněného, které se týkají nedodržení totožnosti skutku a údajné procesní nepoužitelnosti úředních záznamů, nespadají pod uplatněný dovolací důvod, protože obviněný jimi nenamítá žádnou vadu v posouzení podle hmotného práva, ale vytýká výlučně procesní nedostatky. Nejvyšší soud k nim přesto uvádí nad rámec dovolacího důvodu následující.
K namítanému nedodržení totožnosti skutku Nejvyšší soud nejdříve připomíná obžalovací zásadu, která se uplatňuje v trestním řízení a podle níž je soud limitován podanou obžalobou i v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku, pro který byla podána. Z hlediska zachování totožnosti skutku navíc soud může rozhodnout o žalovaném skutku jen tehdy, je-li současně zachována totožnost mezi skutkem uvedeným v obžalobě a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (shodně viz rozhodnutí publikované pod č. 15/1994-II. Sb. rozh. tr.) Trestní řád výslovně nedefinuje pojem „skutek“ a ponechává jeho vymezení trestněprávní teorii a praxi. Vzhledem k tomu nelze obecně definovat, kdy je zachována totožnost skutku, a je nutné posuzovat tuto otázku individuálně podle okolností každého konkrétního případu, zejména podle jednání pachatele a následku činu, protože ty tvoří podstatu skutku. Jednáním se z tohoto pohledu rozumí projev vůle pachatele ve vnějším světě v určitém místě a čase a následek spočívá v porušení nebo ohrožení konkrétních hodnot chráněných trestním zákoníkem.
Jak je v posuzovaném případě patrné z trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 69/2012, soudy nižších stupňů se sice odchýlily od obžaloby a případně i od usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l. 12 trestního spisu), ovšem totožnost skutku zůstala zachována. Soudy jen individualizovaly žalovaný skutek z hlediska času a způsobu spáchání, ale skutkové okolnosti charakterizující jednání obviněného převzaly v podstatných bodech z obžaloby beze změny. V následku, který obviněný způsobil spáchaným činem a který je relevantní z hlediska trestního práva, je pak úplná shoda.
Podstata jednání, jež bylo obviněnému kladeno obžalobou za vinu a za které byl odsouzen, spočívá v tom, že jako jednatel obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., vůči níž měli nejméně dva věřitelé splatné pohledávky ve výši celkem asi 200 000 Kč, nejméně od července 2011 do 20. 4. 2012, kdy mu bylo sděleno obvinění pro posuzovaný trestný čin, záměrně neplnil svou povinnost řádně vést a uchovávat účetnictví a další doklady sloužící k přehledu o stavu majetku a hospodaření jmenované obchodní společnosti jako dlužníka. Rozdíl mezi obžalobou a napadeným rozsudkem odvolacího soudu je pouze v tom, jakou formou obviněný neplnil tuto svou povinnost. Podle obžaloby to bylo tím, že nevedl účetnictví, podle soudů obou nižších stupňů tím, že ukryl účetnictví na nezjištěném místě a odmítl ho vydat, tj. zatajil ho. Zmíněný rozdíl se projevil i v právní kvalifikaci skutku. Zatímco státní zástupce posoudil jednání obviněného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů změnily tuto právní kvalifikaci na přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. V obou případech byla ovšem trestní odpovědnost obviněného shodně vyvozována i z toho, že ohrozil zájem konkrétních věřitelů obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., za kterou jednal, na pravdivých a úplných informacích o stavu hospodaření a majetku dlužníka.
Následek protiprávního jednání obviněného podle obžaloby i podle rozsudků soudů obou nižších stupňů tedy spočíval v tom, že obviněný ohrozil majetková práva věřitelů jmenované obchodní společnosti, a to OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě, jejichž pohledávky zůstaly neuhrazeny, přesněji vyjádřeno nebyly uhrazeny zcela, protože na pohledávku FÚ v Opavě byla ke dni 5. 3. 2011 vymožena z majetku dlužníka částka ve výši 11 484 Kč. V tomto směru zjistil Nejvyšší soud naprostou shodu následku.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud považuje námitky obviněného M. K. vůči nedodržení totožnosti skutku nejen za neodpovídající hmotněprávní povaze uplatněného dovolacího důvodu, ale též za zcela nedůvodné.
Obdobný závěr Nejvyšší soud učinil i o námitkách obviněného týkajících se údajně chybějícího ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně, jako obligatorního znaku objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto směru jsou výhrady obviněného neopodstatněné.
Lze sice souhlasit s obviněným v tom, že obligatorním znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu je následek spočívající v ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Jak ovšem vyplývá v nyní posuzované trestní věci z popisu skutku obsaženého ve výrokové části odsuzujících rozsudků soudů obou nižších stupňů a z jejich odůvodnění, soudy se náležitě zabývaly naplněním uvedeného znaku a své závěry v tomto směru vyjádřily ve skutkové i právní větě výroku o vině. Shodně dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním vědomě ohrozil majetková práva věřitelů obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., a to OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě. Jak přitom vysvětlil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho str. 6), podle jeho názoru došlo k ohrožení majetkových práv zmíněných věřitelů tím, že zatajením účetnictví obviněný věřitelům znemožnil zjistit, zda nemohou vymáhat zaplacení pohledávek, které nebyly uspokojeny z majetku dlužníka (tj. jmenované obchodní společnosti), právě na obviněném jako jednateli tohoto dlužníka. Podle soudu prvního stupně totiž obviněný byl jediným jednatelem dlužníka – obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., v době, kdy docházelo k neodvádění daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance jmenované obchodní společnosti, přičemž tyto neodvedené platby jsou podstatou pohledávek věřitelů OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 5). Takže oba zmínění věřitelé by v případě dostupnosti účetnictví dlužníka mohli posoudit, zda obviněný jednal jako řádný hospodář, nebo zda je osobně odpovědný za vzniklé závazky, a pokud by zde byla druhá možnost, mohli by nárokovat zaplacení svých pohledávek i z jeho osobního majetku.
Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho str. 5), doplnění popisu skutku oproti obžalobě tvrzením o osobní právní odpovědnost obviněného za vniklé dluhy je nadbytečné, protože k naplnění objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku postačuje již to, že obviněný úmyslným zatajením účetnictví dlužníka – obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., znemožnil jejím věřitelům, tj. OSSZ v Opavě a FÚ v Opavě, zjistit stav majetku a hospodaření zmíněného dlužníka, a tím ohrozil uspokojení jejich splatných pohledávek.
Nejvyšší soud dodává k výše uvedené argumentaci soudů obou stupňů, že úmyslné ukrývání účetnictví dlužníka v době, kdy se jeho věřitelé domáhají uspokojení svých splatných pohledávek, s sebou logicky vždy nese reálnou možnost ohrožení majetkových práv věřitelů. Obviněný musel počítat s takovým následkem, přestože zatajením účetnictví primárně sledoval jiný cíl, a to zabránit orgánům činným v trestním řízení, aby objasnily okolnosti, za kterých došlo k neodvedení daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o.
V posuzovaném případě tedy soudy nižších stupňů nepochybily, pokud v dovolání zpochybněný zákonný znak spatřovaly v tom, že obviněný ohrozil majetková práva dvou konkrétních věřitelů, a to v rozsahu jejich splatných a dlužníkem dobrovolně neuhrazených pohledávek. Obviněným vytýkaná skutečnost, že nebyla prokázána snaha věřitelů seznámit se s účetnictvím dlužníka, nijak nezpochybňuje uvedený závěr. K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku totiž postačí ohrožení majetkových práv jiného, ale nemusí dojít k jejich porušení. Jednání obviněného bylo nepochybně způsobilé vyvolat takové ohrožení bez ohledu na míru aktivity věřitelů.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle §135 odst. 2 a §194 odst. 5, 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku, byl jednatel společnosti s ručením omezeným povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Bylo-li sporné, zda jednal s péčí řádného hospodáře, nesl důkazní břemeno o tom on sám. Současně platilo, že pokud jednatel způsobil této obchodní společnosti škodu porušením právních povinností při výkonu své působnosti, do které spadá vedení účetnictví i odvody daní a pojistného za zaměstnance, odpovídal za škodu, a jestliže ji neuhradil, ručil za závazky obchodní společnosti. S ohledem na to se pak věřitelé, kteří nedosáhli uspokojení své pohledávky z majetku obchodní společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že tato společnost zastavila platby, mohli domáhat uspokojení pohledávek z majetku jednatele, který porušil svou povinnost péče řádného hospodáře. Jinak řečeno, konstrukce soudu prvního stupně, podle níž majetková práva věřitelů byla ukrýváním účetnictví ohrožena nejen proto, že věřitelé nemohli zjistit stav majetku a hospodaření dlužníka, ale i z toho důvodu, že nemohli zvažovat možnost domáhat se uspokojení svých pohledávek z majetku obviněného, je zcela racionální. Správnost této konstrukce ohrožení majetkových práv věřitelů ostatně potvrzuje i aktivita OSSZ v Opavě, která dne 21. 4. 2011 podala trestní oznámení (viz č. l. 1 a 2 trestního spisu), v němž jasně uvedla, že má zájem vymáhat svou pohledávku za dlužníkem – obchodní společností Esorto, spol. s r. o., ve výši 185 420 Kč na obviněném z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou trestným činem.
K posledním dovolacím námitkám obviněného, které se týkaly procesní použitelnosti úředních záznamů, Nejvyšší soud konstatuje, že neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je totiž dán jen v případech, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích citovaného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě ve výroku o vině. Může jít též o vadné posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska trestního práva hmotného, nebo o nesprávné posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Námitky obviněného vůči procesní použitelnosti úředních záznamů ovšem nemají takový charakter. Navíc jde o tytéž procesní námitky, které obviněný uplatnil již v odvolání a Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací se jimi zabýval a řádně se s nimi vypořádal na str. 5 odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud proto jen zcela stručně mimo dovolací důvody uvádí následující. Přestože soud prvního stupně v hlavním líčení bez souhlasu obviněného přečetl podle §211 odst. 6 tr. řádu úřední záznamy o vysvětlení na č. l. 92 až 94 trestního spisu, které obviněný podal ve dnech 9. 9. a 14. 11. 2011 v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, a to v důsledku neodvedených plateb za zaměstnance obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., soudy nižších stupňů tyto důkazy nevyužily a neopřely o ně svá skutková zjištění. Skutkový závěr, na který obviněný poukazuje a podle něhož lživě tvrdil, že účetnictví jmenované obchodní společnosti bylo odcizeno při vloupání do objektu v ulici L. v O. , ke kterému došlo v noci z 24. na 25. 9. 2011, soudy postavily na jiných důkazech. Jde o výpovědi svědkyň R. B. a N. M. učiněné u hlavního líčení v této trestní věci a jejich doplnění obsahem trestního spisu vedeného u Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, obvodního oddělení v Opavě pod sp. zn. KRPT-34396-1/TČ-2011-070616, který se týkal prověřování zmíněného vloupání. Součástí tohoto spisu je i úřední záznam o podaném trestním oznámení (viz jeho kopie na č. l. 183 až 184 trestního spisu v nyní projednávané věci), který však nemá charakter úředního záznamu o podaném vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. řádu, jehož přečtení k důkazu upravuje ustanovení §211 odst. 6 tr. řádu, nýbrž je oznámením ve smyslu §158 odst. 2 tr. řádu o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Pokud jde o úřední záznamy na č. l. 214 až 215 trestního spisu obsahující informace o tom, jak a kdy byl obviněný policejním orgánem kontaktován se žádostí o vydání účetnictví obchodní společnosti Esorto, spol. s r. o., ty také nejsou vysvětlením osob podle §158 odst. 3 písm. a), odst. 6 tr. řádu a ani je nelze pokládat za jiné úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu, takže k jejich přečtení v hlavním líčení nebyl nutný souhlas obviněného podle §211 odst. 6 tr. řádu.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem a právním závěrům Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání, které podal obviněný M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, je zjevně neopodstatněné, a proto ho odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 22. 10. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á