ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1414.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1414/2014 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2014 o dovolání, které podal obviněný M. F. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 7 To 207/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 138/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. F. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 16 T 138/2013, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 2 T 172/2013, byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 2 T 172/2013, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný napadl shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 7 To 207/2014, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Obviněný M. F. podal dne 12. 9. 2014 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zpochybnil své úmyslné zavinění u trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože poškozenou napadl a vzal jí tašku nikoli z důvodu, aby se obohatil, ale ze žárlivosti. Jak dále zdůraznil, hned druhý den poté vrátil poškozené všechny odcizené věci a za tři dny i peníze. Obviněný v této souvislosti poukázal i na další okolnosti napadení poškozené, s níž je v blízkém osobním vztahu, přičemž intenzita použitého násilí byla velmi nízká. Podle obviněného však soudy nižších stupňů náležitě nezohlednily tyto okolnosti a řádně se nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného M. F. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru podstatná část argumentace obviněného není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. řádu. Ve věci přitom státní zástupkyně neshledává ani existenci tzv. extrémního rozporu. Pokud jde o námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže, podle státní zástupkyně z průběhu skutkového děje vyplývá úmysl obviněného zmocnit se násilím věcí poškozené. Rozhodné skutkové okolnosti nesvědčí ani pro závěr, že vůči obviněnému by neměly být použity prostředky trestního práva. Proto státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. F. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. F. však především nesouhlasí s některými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud jde o závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného M. F. , jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže je obviněný též zčásti založil na polemice s hodnocením provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ke spáchání tohoto zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K subjektivní stránce Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že jak vyplývá z dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně v nyní posuzované trestní věci vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o zavinění obviněného M. F. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného především formulacemi, podle nichž obviněný „náhle uchopil kabelku … snažil se kabelku vytrhnout, ale poškozená se aktivně bránila … o kabelku se přetahovali … kabelku jí vytrhl a s ní utekl“. Jak je totiž patrné z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněný věděl o nesouhlasu poškozené L. L. s tím, aby mu dala klíče od ubytovny, které měla v kabelce, a též o jejím odmítavém postoji k jeho žádosti o půjčení peněz, jež měla rovněž v kabelce. Přitom obviněný k tomu, aby se zmocnil kabelky poškozené, musel násilím překonat její aktivní odpor, jímž poškozená dala obviněnému zřetelně najevo, že mu nehodlá dobrovolně vydat svou kabelku.
Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný jednal a podnikl násilný útok proti jiné osobě a jejímu majetku.
Obviněný M. F. přitom přinejmenším věděl, že násilným překonáním odporu poškozené L. L. s cílem zmocnit se věcí v jejím vlastnictví může způsobit protiprávní následek předpokládaný v citovaném ustanovení. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti pak lze považovat za lhostejné, neboť obviněný si počínal popsaným způsobem proto, aby poškozenou přinutil ke změně jejího osobního postoje k němu. Přitom zcela ignoroval nedotknutelnost osobní svobody poškozené a jejího majetku. Jde tedy o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že poruší zájem společnosti na ochraně osobní svobody a majetku, což odůvodňuje eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k tomuto zákonnému znaku. Úmyslné zavinění obviněného pak nezpochybňují ani určité zvláštní okolnosti, za kterých obviněný spáchal posuzovaný zločin. Jeho motiv měl totiž spočívat v řešení partnerských neshod mezi obviněným a poškozenou. Podle názoru Nejvyššího soudu se tato okolnost spíše projevila ve způsobu spáchání uvedeného zločinu, ale rozhodně sama o sobě nevylučuje úmyslné zavinění obviněného.
Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Přitom obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ze shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za neopodstatněnou. Pokud jde o přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný rovněž uznán vinným, ve svém dovolání vůči němu neuplatnil žádné výtky, takže se jím Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Nejvyšší soud však neakceptoval ani výhrady obviněného zaměřené proti závěru o společenské škodlivosti zločinu loupeže, resp. zpochybňující správnost použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. K těmto námitkám Nejvyšší soud zdůrazňuje následující skutečnosti.
Jak vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je uveřejněno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, když posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Přitom v trestní věci obviněného M. F. nebyly zjištěny takové okolnosti, které by vylučovaly použití prostředků trestního práva proti němu. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahu do zákonem chráněných práv, význam těchto práv a další okolnosti svědčí o takové společenské škodlivosti jeho případu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených. Poněkud nižší intenzita násilí, kterou obviněný použil vůči poškozené jako osobě, k níž ho vázal přátelský vztah, byla v posuzované věci zřetelně promítnuta do výše trestu, který byl obviněnému – navzdory jeho předchozí trestní minulosti a skutečnosti, že v jednočinném souběhu se zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchal i přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku – uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Navíc tento trest byl ukládán jakou souhrnný i za další trestný čin spáchaný v souběhu, a to trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
V řízení před soudy nižších stupňů pak nebylo shledáno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že by činy spáchané obviněným M. F. nedosáhly potřebné společenské škodlivosti, tedy že by svou závažností neodpovídaly ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, resp. přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. F. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 11. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y