ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1563.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1563/2014-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 6 To 14/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 3/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 49 T 3/2012, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník). Podle skutkových zjištění soudu spáchal obviněný tento zločin ve stručnosti tím, že jako podnikatel zapsaný do živnostenského rejstříku pod obchodní firmou P. K. – K., s místem podnikání B. , nám. M. , registrovaný jako daňový subjekt u Finančního úřadu v Bruntále jako plátce daně z příjmů fyzických osob v přiznání k této dani za zdaňovací období roku 2004 podaném dne 31. 3. 2005 se záměrem zkrátit vlastní daňovou povinnost do základu daně úmyslně nezavedl příjem, který je předmětem daně z příjmů podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž se jednalo o finanční prostředky poukázané na bankovní účty společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., se sídlem 4521 PGA BOULVARD 211, Palm Beach Gardens, USA, jako úhrada od různých smluvních partnerů za dodané zboží, a tuto společnost obviněný zastupoval na základě plné moci ze dne 20. 9. 1999, přičemž jako osoba s dispozičním právem k těmto účtům postupně během roku 2004 vybral částky odpovídající české měně v celkové výši 4 751 256,- Kč, čímž zkrátil daň z příjmů fyzických osob za toto zdaňovací období o částku 1 480 756,- Kč. Na základě stejných skutkových okolností se obviněný dopustil zkrácení daně z příjmu fyzických osob v následujících letech, tj. nepravdivým daňovým přiznáním za rok 2005, a to ve výši 1 922 100,- Kč, za rok 2006 ve výši 1 048 352,- Kč a za rok 2007 pak částkou 1 370 336,- Kč. Za uvedená časová období tří let po sobě jdoucích tak obviněný zkrátil svou daňovou povinnost vyplývající z uvedeného zákona o dani z příjmů fyzických osob celkem ve výši 5 821 544,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání obviněného P. K. usnesením ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 6 To 14/2014 tak, že je zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. řádu.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Cholasty, které opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle přesvědčení obviněného již v průběhu trestního řízení podpořil přesvědčivými důkazy své tvrzení, že on sám nebyl konečným příjemcem předmětné finanční hotovosti, tudíž nemohla být zahrnuta do základu daně z příjmu fyzických osob v příslušném období. S vybranými penězi dále sám nenakládal, nepoužíval je bez souhlasu jejich vlastníka, tj. společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., které je také předával, ač si o tom neopatřil věrohodné důkazy. Soudy se však spokojily s tím, že jde o příjmy, které podléhají dani z příjmu a v důsledku nesprávného vyhodnocení důkazů právně kvalifikovaly skutek jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání obviněný vyslovil názor, že napadené usnesení vrchního soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně by měly být zrušeny a po doplnění dokazování s vlastníkem finančních prostředků bude moci být vydáno nové rozhodnutí. Přesto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „jen“ usnesení Vrchního soudu v Olomouci a aby věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání prostřednictvím státního zástupce JUDr. Michala Basíka. Podle jeho názoru se námitky obviněného míjejí s obsahem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel se totiž snaží dosáhnout jiného způsobu hodnocení důkazů, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí o vině a trestu. Určitou právní relevanci by mohlo mít tvrzení obviněného, že inkriminované finanční prostředky nenáležely do daňového základu daně z příjmů a tudíž nemohlo dojít ke zkrácení daně. Soudy se však v rámci dokazování zaměřily právě na posouzení nakládání obviněného s těmito částkami, a to v souvislosti s jeho tvrzeními, že je předával buď zástupcům samotné obchodní společnosti „PFC“ se sídlem v USA, nebo je používal pro vypořádání obchodních transakcí ve prospěch této společnosti, event. že se jednalo o půjčky obviněnému či jiným podnikatelským subjektům. Z pečlivého vyhodnocení všech důkazů pak soudy dospěly k jasným závěrům, že předmětné finanční prostředky spotřeboval sám obviněný, resp. použil je k vlastní podnikatelské činnosti v oboru s obalovacími materiály. Proto měly být zahrnuty do příjmu obviněného ve smyslu §7 zákona o dani z příjmu a s ohledem na výši zkrácené daně v souladu s §138 odst. 1 tr. zákoníku byl skutek správně právně posouzen jako zločin podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a to i proto, že soudy obou stupňů se všemi námitkami již zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi též vypořádaly.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Podobně nelze s odkazem na dotčený důvod dovolání namítat ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod. Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona.
V tomto smyslu však obviněný své dovolací námitky neuplatnil. V podstatě setrval na své dosavadní obhajobě, že finanční částky, které v průběhu tří po sobě jdoucích let vybíral z účtu obchodní společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., a o další dispozici s nimi uváděl v průběhu trestního řízení rozdílné skutečnosti, např. že se jednalo o půjčku poskytnutou jeho osobě, nebo jiné obchodní společnosti (KARTON, a. s., Moravský Beroun), event. že hotové peníze předával zástupcům samotné společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., nebo spřízněné ruské společnosti KOMUS. Jak správně zdůraznil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, soudy obou stupňů se velice pečlivě zabývaly obhajobou obviněného a ve svých rozhodnutích srozumitelně a zejména přesvědčivě vysvětlily, proč jeho tvrzení považují za účelová a vyvrácená výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud proto nepovažuje za nutné jakkoli doplňovat velice podrobné úvahy, které jsou obsaženy již v odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak v usnesení odvolacího soudu. Navíc s ohledem na naprostou shodu výhrad obviněného, které učinil předmětem svého řádného opravného prostředku, s nimiž se Vrchní soud v Olomouci podrobně zabýval a logicky zhodnotil v kontextu všech provedených důkazů včetně znaleckého posudku vypracovaného Ing. Dagmar Beránkovou, je možné zcela odkázat právě na příslušné podrobné části napadeného usnesení odvolacího soudu. Úvahy, jimiž tento soud reagoval na měnící se obhajovací verze obviněného, jenž je přizpůsoboval konkrétnímu stavu dokazování v průběhu soudního řízení, s přihlédnutím k výsledkům šetření daňové kontroly Finančního úřadu v Bruntálu, včetně výpovědí pracovnice tohoto úřadu svědkyně Ing. J. P. , lze označit za správné. Ani jedna z obhajovacích verzí, jimiž se obviněný snažil zvrátit tvrzení obžaloby, že částky odpovídající hotovostním výběrům z bankovních účtů, které sám zřídil společnosti PRAHA FINANCIAL CONSULTING LC., použil výhradně pro svou potřebu, resp. ve prospěch svého podnikání jako fyzické osoby, nebyla soudy přijata jako věrohodná zcela důvodně (např. odmítnutí písemných potvrzení zástupců jmenované společnosti bez konkrétního obsahu o výši a data údajného předání ve formě půjčky, vzájemně neodpovídající výběry z účtů společnosti „PFC“ na jedné straně a případnými vklady na osobní účet obviněného atd.). Nakonec je možné připomenout určitý rozpor ve vlastním dovolání obviněného, pokud na jedné straně vytýkal soudům, že „přesvědčivými důkazy podpořil tvrzení, že nebyl konečným přijemcem předmětné finanční hotovosti“, a přitom v další části svého stručného podání připustil, že o dalším předávání peněz „si nezajišťoval věrohodné důkazy“. Při tomto správném náhledu na výsledky dokazování nelze soudům ničeho vytknout na způsobu, jakým postupovaly při hodnocení jednotlivých důkazů a v jejich vzájemné souvislosti.
Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se vypořádaly se všemi výhradami obviněného, které vznesl v rámci své obhajoby a v řádném opravném prostředku, není třeba v řízení o dovolání, jehož účelem je přezkoumat zákonem taxativně vymezené a dovoláním vytýkané vady již pravomocného soudního rozhodnutí, znovu se zabývat konstantním a opakovaným tvrzením obviněného, jímž se snaží zbavit své viny. Jak např. uvedl Ústavní soud ve svém usnesení z 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1272/12, ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Přesně o takový případ se jedná ve věci obviněného, jehož, byť rozdílným, obhajovacím verzím věnovaly soudy obou stupňů značnou pozornost a snažily se vyhovět všem jeho důkazním návrhům, pokud bylo jejich provedení reálné. Pokud některé zamítly, náležitě zdůvodnily takový postup, v němž ani Nejvyšší soud neshledal žádnou snahu o zkrácení obhajovacích práv obviněného či porušení jiných zákonem zakotvených procesních práv. Skutková zjištění, na jejichž podkladě bylo rozhodnuto o vině obviněného, mají svůj logický podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a jejich rozsah rovněž odpovídá požadavku na objasnění všech skutečností významných pro jejich právní posouzení. Nejvyšší soud v této souvislosti nepřijal pouhý odkaz dovolatele na ustanovení §7 zákona o dani z příjmu za právně relevantní dovolací námitku, neboť vlastním obsahem nesouhlasu s porušením tohoto ustanovení je jiný skutkový závěr, než k jakému dospěly soudy, tj. že vybrané finanční prostředky obviněný nepoužil pro potřebu svého podnikání, resp. pro sebe, nikoli polemika s důvodnou aplikací tohoto daňového předpisu.
Námitky, jež dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku a z nichž dovozoval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy byly zjevně skutkového charakteru, což citovaný dovolací důvod nepřipouští. Nejvyšší soud proto shledal, že obviněný P. K. podal dovolání z jiného než zákonného dovolacího důvodu, proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, aniž z jeho podnětu věcně přezkoumal napadená rozhodnutí a předcházející řízení z hledisek stanovených v §265i odst. 3, 4, 5 tr. řádu. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová