ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.411.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 411/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný J. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 10 To 59/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 52 T 2/2013, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažnými zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §173 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 2 T 144/2012, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené I. Č. škodu ve výši 17.900,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, a to v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 10 To 59/2013, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. R. odsoudil za přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažné zločiny loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a §173 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 2 T 144/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání J. R. tento soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. R. dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Štěpánky Milerové. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (v dovolání je nesprávně uvedeno „o.s.ř.“) , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo současně rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Napadený rozsudek obviněný označil za nezákonný pro jeho výraznou stručnost. Odvolací soud posuzoval závažnou trestnou činnost, za niž uložil citelný trest, a přesto odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě neobsahuje žádné hodnocení důkazů, k nimž soud přihlížel, a omezil se na pouhé konstatování své přezkumné činnosti. Pro obviněného je tak obtížené formulovat proti tomuto rozhodnutí námitky a považuje jej za nepřezkoumatelné. Odvolací soud podle obviněného porušil svým rozhodnutím ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., pokud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, dále pak ustanovení §254 tr. ř., když nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků. Vyjádřil nesouhlas s popisem skutku v bodě 1. výroku o vině, neboť soud prvního stupně nepřihlédl k prvotní výpovědi poškozeného, která se shodovala s výpovědí obviněného. Dále namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku. Podle obviněného mezi ním a poškozenou nedošlo k násilí ani pohrůžce násilí a zranění, která poškozená utrpěla, si způsobila sama v důsledku pádu. K tomu však došlo pouhou ztrátou její rovnováhy, nikoli vlivem přetahování s obviněným. Použití násilí ze strany obviněného nebylo jako znak skutkové podstaty daného trestného činu dostatečným způsobem prokázáno a v souladu s ústavně zaručenými principy presumpce neviny a „in dubio pro reo“ měly soudy zvolit pro něj příznivější variantu a v bodě 2. výroku o vině jej uznat vinným pouze přečinem krádeže. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného J. R. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martiny Havlíkové. Ta nejprve upozornila na to, že obviněný pouze opakuje svoji argumentaci z dosavadní obhajoby, se kterou se náležitě vypořádal již soud druhého stupně, a na jehož závěry státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství plně odkázala. Obviněný podle ní ve svém dovolání použil pouze skutkovou argumentaci, která se neslučuje s uplatněnými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které předpokládají existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Obviněný se pouze domáhal odlišného způsobu hodnocení důkazů, jeho výhrady tak podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nelze mít za důvodné a Nejvyšší soud by proto měl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný J. R. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. ř. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování. Navíc uvedené procesní pochybení musí být dovolatelem vytýkáno prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], nikoli důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud zdůvodnil svoje rozhodnutí o zamítnutí odvolání obviněného. Na tomto místě ale Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že dovoláním nelze odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu napadnout (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný se ke spáchané trestné činnosti doznal (viz protokoly o výslechu obviněného založené na č. l. 49 a 47 tr. spisu), ve svém dovolání se snaží pouze prosadit pro něj příznivější skutkový stav, konkrétně u bodu 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jak je ale zřejmé z výše uvedeného výkladu uplatněného dovolacího důvodu, argumentace obviněného je zcela mimo jeho rozsah. Obviněný totiž jeho prostřednictvím vytýká vady procesní vycházející z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přestože přezkum těchto procesních pravidel není v dovolacím řízení přípustný. Skutečnost, že obviněný nesouhlasí s výsledky dokazování provedeného v trestním řízení nelze brát jako porušení zásad spravedlivého procesu, jak obviněný upozorňoval.
Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud může jen připomenout, že z obsahu trestního spisu, především z výpovědi poškozeného T. P. (č. l. 69) jasně vyplývá skutkový děj, jehož verzi potvrdila u výslechu i svědkyně M. Š. , matka nezletilého poškozeného (č. l. 58). Pokud se obviněný snažil prosadit svojí verzi okolností, za nichž se zmocnil mobilního telefonu, který měl T. P. v kapse batohu, nalézací soud na str. 4 rozsudku svého rozsudku pečlivě vysvětlil, proč uvěřil právě poškozenému. Obhajobu obviněného o tom, že nezletilý držel telefon v ruce a vydal mu jej dobrovolně, resp. obviněný si jej sám vzal z ruky poškozeného, označil soud za účelovou, neboť se jí obviněný snažil své jednání bagatelizovat. Způsobu hodnocení důkazů, jež se vztahují k bodu 1. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, nelze nic vytknout, neboť respektuje obecnou logiku a je v souladu s obsahem jednotlivých důkazů.
Jedinou námitkou, které by se za jistých okolností dal přiznat právní charakter, je námitka nesprávné kvalifikace u skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kdy místo trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se obviněný dožadoval kvalifikace svého jednání pouze jako přečinu krádeže. Tato výtka obviněného je však založená na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy, tedy procesním postupem, což je u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyloučeno. Opět pouze nad rámec dovolacího přezkumu je nutné zdůraznit, že argumentace obviněného, že se žádného násilí vůči poškozené nedopustil a k pádu a z něho vyplývajícím zraněním poškozené došlo pouze její ztrátou rovnováhy, je zcela neopodstatněná. Trestného činu loupeže se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obviněný se, jak vyplývá ze soudy zjištěného skutkového stavu, přetahoval o kabelku s poškozenou, která ji pevně držela. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí lze situaci, kdy napadený věc pevně svírá a snaží se klást odpor, který pachatel násilím překonává např. tím, že věcí cloumá, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil, jde o násilí ve smyslu zákonných znaků §234 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009. Stejný výklad je použitelný i za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. (Srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/1972, sešit č. 4, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002, uveřejněné pod č. 596 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 25.) Jestliže tedy Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jeho postup byl zcela správný a v žádném případě tím neporušil zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“, jak se snažil dovolatel naznačit.
Nejvyšší soud proto na podkladě trestního spisu a podaného dovolání shledal, že obviněný J. R. podal svůj mimořádný opravný prostředek z jiných než zákonem stanovených důvodů a jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová