ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.439.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 439/2014-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2014 o dovolání obviněného G. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 31 To 304/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 244/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného G. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný G. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 4. 2013, sp. zn. 34 T 244/2012, uznán vinným ze spáchání rozsáhlé trestné činnosti čítající třináct skutků a spočívající především v krádežích vloupáním, kterých se dopustil v době od prosince 2011 do září 2012 v L. a také na území hlavního města P., kde měl v té době zakázán pobyt postupně uloženými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 4. 1991, sp. zn. 6 T 124/1990, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 12. 2011, sp. zn. 8 T 348/2011. Právně byla jeho trestná činnost posouzena jako dvojnásobný přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, dvojnásobný přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 1), Okresní soud v Liberci podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 12. 2011, sp. zn. 8 T 348/2011, a za zbývající sbíhající se trestné činy spáchané skutku pod body 2) až 13) obviněného odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Vyjma toho byl obviněný G. Š. stejným rozsudkem podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby ze skutku, ve kterém byl spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Okresní soud v Liberci rozhodoval i v adhezním řízení a podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázal obviněného G. Š. k náhradě škody sedmi poškozeným, které ve výroku přesně specifikoval, a to ve výši odpovídající skutkovým zjištěním. U pěti poškozených, kteří nárokovali vyšší částky, rozhodl podle §229 odst. 2 tr. řádu o tom, že se odkazují se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný G. Š. napadl rozsudek v jeho odsuzující části odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, usnesením ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 31 To 304/2013, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný G. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Zrnovského dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s tvrzením, že v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soud prvního stupně chybně posoudil jeho subjektivní způsobilost být z hlediska duševního zdraví pachatelem trestných činů, kterými byl uznán vinným, a dále proto, že soud prvního stupně vyšel ve svých skutkových závěrech z jeho doznání učiněného v přípravném řízení, aniž by se zaobíral tím, zda a nakolik byla kvalita jeho tehdejší výpovědi ovlivněna špatným psychickým stavem, ve kterém se nacházel.
Zásadní a v podstatě jediná dovolací námitka obviněného G. Š. konkrétně spočívala v tom, že soudy obou stupňů nezkoumaly jeho duševní stav v době páchání trestné činnosti a v průběhu trestního stíhání, přestože je nepohybné, že trpí zásadními zdravotními problémy, a to i psychického rázu, pro které mu byl přiznán rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Ústí nad Labem, č. j. LPS/2013/77-NR-LIB-CSSZ, dne 15. 5. 2013 invalidní důchod. Na tuto skutečnost obviněný podle svých slov poukazoval již před soudem prvního stupně a posléze i v odvolacím řízení, ale marně. Duševní porucha přitom může mít významný dopad na trestní odpovědnost pachatele, takže soudy jsou povinny se touto otázkou zabývat z úřední povinnosti.
V závěru podaného dovolání obviněný G. Š. Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a odvolacímu soudu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně JUDr. Martina Havlíková působící u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělila, že k dovolání obviněného G. Š. se s ohledem na obsah dovolacích námitek nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/2004, nebo ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a další). Takový rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z nich, případně jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
V posuzované věci obviněný G. Š. podstatu svého mimořádného opravného prostředku postavil na námitce, která je zčásti souladná s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť brojí proti tomu, že soudy nezkoumaly, nakolik zdravotní problémy psychického rázu, kterými trpí, mohly ovlivnit jeho trestní odpovědnost, přičemž otázka trestní odpovědnosti je otázkou právní. Zčásti ale uplatněnému dovolacímu důvodu nekonvenuje, protože obviněný jejím prostřednictvím napadá také správnost skutkových závěrů, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, a to skrze zpochybnění jednoho z nosných důkazů o vině, kterým bylo jeho doznání učiněné v přípravném řízení.
Nejvyšší soud přesto pokládá za vhodné vyjádřit se k dovolací námitce v celém jejím rozsahu, protože vytýkaná pochybení mají stejný základ spočívající v tom, zda soudy nižších stupňů se měly zabývat jeho příčetností a z tohoto důvodu přibrat znalce ke zkoumání duševního stavu obviněného.
Obviněný G. Š. v dovolání žádným způsobem nespecifikoval, jakými psychickými potížemi trpěl v době páchání trestné činnosti a příp. i posléze v průběhu trestního stíhání. Pouze stručně odkázal na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 7. 2013, č. j. 610 317 0315/315 – ZV, kterým mu byl údajně přiznán invalidní důchod. Nejvyšší soud proto před rozhodnutím o dovolání provedl podle §265o odst. 2 tr. ř. potřebné šetření a následně důkaz citovaným rozhodnutím, které si vyžádal od České správy sociálního zabezpečení, a také posudkem o invaliditě zpracovaným dne 15. 5. 2013, z něhož Česká správa sociálního zabezpečení vycházela.
Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení Nejvyšší soud zjistil, že tvrzení obviněného G. Š. o přiznání invalidního důchodu není pravdivé. Jeho žádost o invalidní důchod byla totiž právě tímto rozhodnutím pravomocně zamítnuta s argumentem, že zdravotní stav obviněného sice odpovídá invaliditě prvního stupně, a to nejméně ode dne 28. 11. 2012, ale ke vzniku nároku na invalidní důchod je podle §40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, třeba, aby byla splněna i podmínka stanovené doby pojištění, a tu obviněný nesplnil. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplynulo, že závěr o invaliditě prvního stupně jmenovaný správní orgán postavil na posudku ze dne 15. 5. 2013, který si za tímto účelem nechal zpracovat. Z pohledu uplatněné dovolací námitky je pak rozhodující zjištění, že pracovní schopnost obviněného G. Š. podle posudku o invaliditě poklesla o cca 30 až 40 % primárně v důsledku dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu způsobeného bolestivými degenerativními změnami v oblasti bederní páteře, které mu znesnadňují pohyb a vyžadují omezení fyzické zátěže, a nikoli z důvodu psychických potíží, přestože i ty mu byly diagnostikovány stejně jako další zdravotní potíže související s dříve prodělanými nemocemi. Ty ale nejsou rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu obviněného. Konkrétně se v posudku hovoří o smíšené poruše osobnosti na podkladě polymorfní toxikománie, která je z pohledu pracovních schopností obviněného významná jen potud, že obviněný není v jejím důsledku schopen psychicky náročných prací.
Nejvyšší soud si s ohledem na údaj o polymorfní toxikománii v posudku o invaliditě také vyžádal zprávu od Vězeňské služby České republiky Vazební věznice Liberec o psychickém stavu a chování obviněného v okamžiku, kdy na něj byla uvalena vazba, a to bezprostředně poté, co byl zadržen po spáchání posledního z útoků, kterými byl později uznán vinným. Z velmi podrobné zprávy datované dnem 1. 7. 2014, kterou Nejvyšší soud provedl ve veřejném zasedání důkaz, vyplynulo, že obviněný G. Š. byl umístěn k výkonu vazby do Vazební věznice Liberec dne 10. 9. 2012 (poslední útok je ze dne 9. 9. 2012) a propuštěn byl dne 11. 9. 2013. Pro rozhodnutí o dovolání je pak podstatné, že při vstupním pohovoru s psychologem obviněný popíral abúzus na návykových látkách a jeho chování nevykazovalo znaky závislosti na nich, přestože návykové látky, především metamfetamin, provázely podle dřívějších záznamů z předchozích výkonů trestů odnětí svobody značnou část jeho života. Ve vazební věznici sice obviněný následně navštěvoval psychiatrickou ordinaci, důvodem ale nebyla závislost na návykových látkách, ale spíše snaha obviněného dosáhnout různými manipulacemi předepsání analgetik, které si sám indikoval.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný G. Š. byl zadržen policií dne 10. 9. 2012 a nebyly u něj patrné známky požití alkoholu nebo drog (viz protokol o zadržení na č. l. 24 spisu). Z výpovědí obviněného vyplývají ohledně toho, zda užívá drogy nebo alkohol, rozdílné výstupy. Při výslechu dne 30. 7. 2012 obviněný uvedl, že nepije, drogy nebere, pouze občas kouří marihuanu. Při výslechu konaném dne 11. 9. 2012 naopak vypověděl, že užívá nitrožilně pervitin, ale s žádnou závislostí se nikdy neléčil, přičemž sám sebe označil za „spíš jenom uživatele, který nefetuje spoustu let jako ostatní “. Současně obviněný výslovně uvedl, že se cítí dobře a nic mu nebrání ve výpovědi, a poté srozumitelně a podrobně popsal průběh jednotlivých vloupání, pro které mu bylo sděleno obvinění. Ani v dalším průběhu trestního stíhání obviněný G. Š. výslovně nezmínil konkrétní psychické potíže, natož závislost na návykových látkách, jen pravidelně poukazoval na bolesti páteře, pro které bere tišící léky, a domáhal se propuštění z vazby na svobodu, aby mohl podstoupit ortopedickou operaci. Obviněný sice v hlavním líčení dne 5. 3. 2013 prostřednictvím obhájce navrhl znalecké zkoumání svého duševního stavu, ovšem nekonkretizoval důvody, pro které žádá obstarání tohoto důkazu, a v hlavním líčení dne 23. 4. 2013, když byly strany předsedkyní senátu dotázány, zda navrhují doplnění dokazování, na zpracování psychiatrického znaleckého posudku již netrval a bez výhrad akceptoval, že dokazování je skončeno (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 697 spisu).
Z protokolu o hlavním líčení vyplývá i to, že obviněný G. Š. poté, co byla soudem prvního stupně podle §207 odst. 2 tr. řádu přečtena jeho výpověď ze dne 11. 9. 2012 (protokol o ní se nachází na č. l. 120 až 134 spisu) k odstranění rozporů v jeho tvrzeních, konstatoval, že se ke všemu doznal, protože nechtěl „na vazbu“. O psychických potížích, které by ovlivnily jeho doznání a průběh výpovědi, se obviněný opět vůbec nezmínil (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 673 spisu). Poprvé tuto výhradu obviněný uplatnil až v odvolání, ve kterém zpochybnil procesní použitelnost předmětné výpovědi s tím, že k doznání byl naveden policejním orgány v době, kdy nebyl schopen pro duševní stav, ve kterém se nacházel, rozeznat následky toho, co činí. Odvolací soud uplatněnou námitku neakceptoval a poukázal na řadu dalších důkazů, které obviněného mimo jakoukoli pohybnost usvědčují ze spáchání útoků pod body 8 až 10 a 13, jež nejprve v přípravném řízení doznal a posléze u hlavního líčení ohledně nich uvedl, že byl k tomuto doznání manipulován policisty, kteří výslech prováděli (viz odůvodnění usnesení odvolacího soudu na str. 8 až 10, kde jsou zmíněny ke každému ze sporných útoků jednotlivě svědecké výpovědi, kamerové záznamy, trasologické stopy a další důkazy).
Pro úplnost Nejvyšší soud ze spisového materiálu zmiňuje i lékařskou zprávu založenou na č. l. 761, z níž vyplývá, že dne 25. 9. 2013, tedy krátce před konáním veřejného zasedání o odvolání, byl obviněný G. Š. vyšetřen lékařkou Krajské nemocnice Liberec v souvislosti s diagnostikovaným onemocněním plic a při vyšetření udal, že kdysi bral pervitin, ale nyní ho již neužívá.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem posoudil Nejvyšší soud dovolací námitku obviněného G. Š., kterou se domáhal zrušení pravomocného odsouzení zpochybněním správnosti právního závěru o jeho trestní odpovědnosti, jako zjevně nedůvodnou, a to i z hlediska namítané procesní nepoužitelnosti výpovědi z přípravného řízení, ve které se doznal k trestné činnosti. Z chování obviněného v průběhu trestního stíhání a z lékařských zpráv, které měly soudy nižších stupňů k dispozici, ale ani z dalších shora citovaných důkazů, kterými doplnil dokazování Nejvyšší soud, nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly potřebě odborně zkoumat duševní stav obviněného, ať již z důvodů chorobné závislosti na omamných nebo psychotropních látkách nebo z jiných obecně se nabízejících příčin, které by mohly mít negativní vliv na jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti v době činu nebo by mohly nepříznivě ovlivnit schopnost jeho úsudku v průběhu úkonů trestního stíhání. Ani v dovolání obviněný neuvedl žádné další skutečnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o plné příčetnosti obviněného G. Š. v době spáchání trestných činů (srov. přiměřeně č. 24/1976, č. 17/1979 a č. 5/1995 Sb. rozh. tr.), příp. pochybnosti, zda pro duševní chorobu byl schopen chápat smysl trestního stíhání nebo byla jinak ovlivněna jeho účast na trestním stíhání.
Obviněný opakovaně nejen před orgány činnými v trestním řízení ale i před lékaři negoval, že v době od posledního propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tedy od 10. 5. 2011, do okamžiku, kdy na něj byla uvalena vazba v této trestní věci, tedy do 10. 9. 2012, požíval ve větší míře návykové látky. Zmínil jen zneužívání marihuany nebo pervitinu, ale současně s tím uvedl, že se cítí dobře a nemá žádné potíže, které sebou přináší nadužívání drog. Tomu, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl pod vlivem omamných nebo psychotropních látek, nenasvědčuje ani prokázaný způsob jejího spáchání. Z objasněného skutkového děje vyplývá, že krádeže vloupáním obviněný páchal promyšleně a soustředěně (viz průběh vloupání v bodech 2, 3, 5, 7 a 8), a nic v jeho jednání nevzbuzuje pochybnost o zachování jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého počínání a své jednání ovládat. Rovněž chování obviněného ve výkonu vazby nevykazovalo znaky závislosti na návykových látkách, jak je zřejmé z výše citované zprávy. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým obviněný jak v odvolání, tak i v dovolání argumentoval, vyplývá, že u něj byla shledána snížená pracovní schopnost zásadně s ohledem na degenerativní onemocnění páteře a nikoli z důvodu smíšené poruchy osobnosti, kterou sice trpí, ale která nemá významný dopad na jeho pracovní schopnosti. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že samotná smíšená porucha osobnosti, která nevyvolá nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo ovládací, není zásadně důvodem, pro který by pachatel nebyl trestně odpovědný za své protiprávní jednání.
Pokud jde o namítanou spornou validitu doznání obviněného G. Š. poukazuje Nejvyšší soud na argumentaci soudu prvního stupně (viz odůvodnění rozsudku na č. l. 12 až 17) a také soudu odvolacího (viz odůvodnění usnesení na č. l. 8 až 10), neboť oba soudy nižších stupňů se zabývaly rozdílnými tvrzeními ve výpovědích obviněného a přesvědčivě odůvodnily, proč dospěly k závěru, že změna jeho výpovědi v hlavním líčení byla účelová, vedená snahou snížit rozsah trestné činnosti. Soudy poukázaly na výpovědi svědků jednotlivých útoků, které obviněný nejprve doznal a následně popřel, na záznamy z kamerového systému, které ho zachytily na místě činu, na trasologické stopy odpovídající obviněnému a na další důkazy, které hodnotily podle vlastního přesvědčení samostatně i v souhrnu, jak jim ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Soudy přiléhavě zdůraznily také to, že ani v přípravném řízení se obviněný nedoznal ke spáchání všech útoků (konkrétně nepřiznal útoky pod body 7, 8 a také útok, z jehož spáchání byl zproštěn), což podporuje správnost závěru o nevěrohodnosti jeho tvrzení, že jen odsouhlasil to, co sepsali sami policisté.
S ohledem na shora zjištěné skutečnosti, ze kterých vyplývá, že o schopnostech obviněného rozpoznat protiprávnost projednávaných trestných činů a ovládat své jednání nevznikly v průběhu trestního stíhání žádné pochybnosti, Nejvyšší soud dovolání obviněného G. Š. stojící výhradně na námitce chybějícího znaleckého posudku o jeho duševním stavu posoudil jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 8. 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová