ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.443.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 443/2014-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2014 o dovolání, které podal obviněný P. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 To 449/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 12/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 3 T 12/2013, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a společně se spoluobviněným P. H. též zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil škodu, kterou způsobil trestnými činy. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nároku poškozeného na náhradu škody. Soud prvního stupně rozhodl týmž rozsudkem rovněž o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody rovněž u spoluobviněného P. H.
K odvolání obviněného P. P. (a obviněného P. H. ) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 To 449/2013, podle §258 odst. 1 písm. b, d) a f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného P. P. uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích nedotčen, uložil odvolací soud obviněnému podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil škodu, kterou způsobil trestnými činy. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu a analogicky i podle §229 odst. 3 tr. řádu bylo rozhodnuto též o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolací soud rozhodl rovněž o vině a trestu spoluobviněného P. H.
Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný P. P. dne 4. 2. 2014, resp. dne 6. 2. 2014 prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že poškozená obchodní společnost Virgo+, s. r. o., nepostupovala dostatečně důsledně při ochraně svých práv, protože i při znalosti stavu úpadku obchodní společnosti Strakonická stavební, s. r. o., jí i nadále poskytovala zboží na dluh. Tím měla první jmenovaná společnost podle obviněného porušit i ustanovení §43 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, takže z hlediska dosavadní judikatury lze považovat takové jednání poškozeného za lehkovážné. Jak dále obviněný zdůraznil, soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s pravidlem „ultima ratio“, neboť poškozená obchodní společnost úmyslně zvyšovala své pohledávky s vědomím, že jejich uspokojení dosáhne v trestním řízení. Podle názoru obviněného je základem posuzované věci soukromoprávní vztah. V doplnění svého dovolání ze dne 6. 2. 2014 pak obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu k problematice použití trestního práva jako „ultima ratio“ a vytkl, že poškozená obchodní společnost se nepokusila řešit spor např. prostřednictvím institutů občanského práva hmotného či procesního. Obviněný zpochybnil i způsobení škody u zločinu zpronevěry, protože podle něj v řízení nebylo prokázáno, že by obchodní společnost Strakonická stavební, s. r. o., obdržela od všech objednatelů odměnu za materiál, který odebrala od poškozené obchodní společnosti Virgo+, s. r. o. V této souvislosti se podle názoru obviněného soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s otázkou sjednané výhrady vlastnictví. Pokud jde o skutek, který odvolací soud posoudil jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že se náležitě nezabývaly příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním spočívajícím v neuložení listin do sbírky listin a znakem vyjádřeným jako ohrožení či omezení třetích osob. Jak dále k tomu obviněný zdůraznil, jiného nelze ohrozit nebo omezit na jeho právech, pokud neví o těchto právech, anebo si sám neplní povinnosti, jejichž porušení je vytýkáno pachateli. Obviněný přitom nesouhlasí s výpovědí svědka JUDr. P. B. , který se měl vyjádřit k okolnostem ohledně zakládání účetních podkladů do sbírky listin. Podle názoru obviněného tímto skutkem nenaplnil formální znaky citovaného přečinu „ani z hlediska intenzity společenské nebezpečnosti uvedené v ustanovení §12 tr. zákoníku“.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 To 449/2013, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného P. P. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný porušil dohodnutý účel svěření dodaného zboží a vyloučil jeho vlastníka z dispozice s tímto zbožím. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, obviněný jednal za splnění zákonných předpokladů pro přisvojení si cizí svěřené věci, takže zde nevznikají pochybnosti ani o rozsahu způsobené škody, který odpovídá celkovému množství odebraného, vyfakturovaného, avšak nezaplaceného zboží ke škodě poškozené obchodní společnosti Virgo+, s. r. o. V této souvislosti státní zástupkyně nesouhlasí s odkazem obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 474/2002, protože v ní – na rozdíl od nyní posuzovaného případu – soudy dostatečně nevyjádřily, v čem spočívalo zpronevěření věci. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkami obviněného proti údajně nesprávnému posouzení otázky společenské škodlivosti spáchaných činů. Přitom považuje za správné závěry odvolacího soudu k otázce sjednané výhrady vlastnictví, která měla poškozenou obchodní společnost Virgo+, s. r. o., ochránit před porušením závazku ze strany obchodní společnosti Strakonická stavební, s. r. o. Za tohoto stavu podle názoru státní zástupkyně není namístě vytýkat poškozené obchodní společnosti nedodržení potřebné míry opatrnosti v rámci běžného obchodního styku. Jak navíc státní zástupkyně zdůraznila, obchodní společnost Virgo+, s. r. o., si nemohla ověřit skutečný stav podnikání obchodní společnosti Strakonická stavební, s. r. o., neboť obviněný neplnil své zákonné povinnosti zakládat do sbírky listin potřebné dokumenty. Pokud jde o spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, podle státní zástupkyně nevznikají ve věci žádné pochybnosti o tom, že obviněný se dopustil tohoto přečinu v úmyslu zastřít obchodním partnerům skutečný stav svého podnikání. Námitku obviněného, podle níž poškozené osoby neomezil na jejich právech, nepovažuje státní zástupkyně za důvodnou, protože z popisu skutkových okolností je zřejmé, že způsobil ohrožovací následek ve smyslu posledně citovaného ustanovení.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. P. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku lze spatřovat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které je možno dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný P. P. ovšem v části svého dovolání nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve výše uvedeném smyslu, zejména pokud soudům nižších stupňů vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů, z nichž dovodily výši způsobené škody i úmyslné zavinění obviněného, a nedostatečný rozsah dokazování. Obviněný zde zpochybnil především ty skutkové závěry, podle kterých obchodní společnost Strakonická stavební, s. r. o., obdržela platby od objednatelů, a dále namítl chybějící důkazy ve vztahu k výši škody i k možnosti ohrožení nebo omezení jiného na právech neuložením listin do sbírky listin v obchodním rejstříku. Ze zmíněných námitek obviněného totiž nevyplývá, v čem je nesoulad právních závěrů soudů nižších stupňů s rozhodnými skutkovými okolnostmi vyjádřenými zejména v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, jakou normu hmotného práva soudy nesprávně vyložily nebo použily, jakou jinou právní normu nebo které její ustanovení měly použít, kterou otázku hmotného práva nesprávně posoudily a jak měla být správně posouzena apod.
Zbývající část argumentace obviněného, v níž zpochybnil své úmyslné zavinění vyžadované u trestných činů, kterými byl uznán vinným, již sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud ji nepovažuje za opodstatněnou.
K tomu lze připomenout, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Ke spáchání tohoto zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podobně to platí u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. Jak vyplývá z dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněnému trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně a odvolací soud vyjádřily v tzv. skutkových větách ve výrocích o vině ve svých rozsudcích a rozvedly v jejich odůvodněních, svědčí o existenci zavinění obviněného P. P. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného zde popsaného a z okolností, za nichž k němu došlo. Pokud jde o zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, podle závěrů soudu prvního stupně obviněný (společně s obviněným P. H. ) jako jediný jednatel obchodní společnosti Strakonická stavební, s. r. o., nechal od poškozené obchodní společnosti Virgo+, s. r. o., odebrat zboží, za které nezaplatil kupní cenu, přičemž toto zboží použil pro další své podnikání, a přestože za dodané zboží dostal zaplaceno od svých odběratelů, peněžní ekvivalent dodaného zboží svévolně nepřevedl ve prospěch poškozené obchodní společnosti. Z uvedeného popisu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je tedy patrné, že obviněný byl srozuměn s porušením zájmu na ochraně cizího majetku (tj. majetku obchodní společnosti Virgo+, s. r. o.) a že nemohl důvodně počítat se žádnou okolností, která by tomu zabránila. O tomto úmyslu obviněného ostatně svědčí i skutečnost, že nerespektoval ustanovení o výhradě vlastnictví, které bylo obsaženo v rámcové kupní smlouvě uzavřené mezi výše jmenovanými obchodními společnostmi, o němž obviněný dobře věděl a jehož význam a důsledky vysvětlil obviněnému svědek JUDr. P. B. , jak vyplývá z jeho výpovědi (viz s. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani o úmyslném zavinění obviněného u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, které odvolací soud vyjádřil zejména formulací, že „… obviněný nevložil do sbírky listin žádné výroční zprávy ani účetní závěrky, čímž … zastíral ztrátovou hospodářskou situaci společnosti, o které v rozporu se skutečností před svými dodavateli tvrdil, že je dobrá a společnost je schopna dostát splatným závazkům.“
Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného P. P. , jak bylo popsáno ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný způsobil protiprávní následek obou trestných činů. Pokud jde o zločin zpronevěry, obviněný totiž jednal zmíněným způsobem za stavu, kdy spolehlivě věděl, že se zbožím odebraným na základě faktur a kupních smluv se sjednanou výhradou vlastnictví nemůže nakládat stejně jako jeho vlastník a že peníze získané za další použití dodaného zboží je povinen bez dalšího předat poškozené obchodní společnosti Virgo+, s. r. o., ovšem zcela svévolně tak neučinil. V případě přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění si obviněný musel být vědom toho, že nezaložením výročních zpráv a účetních závěrek do sbírky listin obchodního rejstříku porušuje zákonné povinnosti, přičemž tak jednal za stavu, kdy věděl o špatné hospodářské situaci obchodní společnosti Strakonická stavební, s. r. o., o které před věřiteli naopak tvrdil, že je schopna uhradit své dluhy.
Navíc obviněný ve svém dovolání ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením), či obě tyto složky zároveň. Přitom obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem k tomu považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky trestných činů zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, za neopodstatněnou. Přitom s obdobnými výhradami, jaké obviněný uvedl v podaném dovolání, se vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
Pokud jde o námitky obviněného P. P. , kterými vytkl nesprávné posouzení otázky výhrady vlastnictví, které mělo mít vliv na způsobení značné škody, a tím i na naplnění znaku objektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, Nejvyšší soud k nim uvádí následující.
Výhrada vlastnictví byla v našem právním řádu zakotvena v ustanoveních §601 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce „obč. zák.“), a §445 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce „obch. zák.“). Podstatou výhrady vlastnictví přitom bylo zajištění ochrany vlastnického práva věřitele jako prodávajícího vůči dlužníku jako kupujícímu pro případ, kdyby dlužník řádně a včas nesplnil svůj závazek zaplatit kupní cenu za zcizenou movitou věc. Vlastnictví k movité věci přešlo na kupujícího až po zaplacení kupní ceny. V oblasti obchodních závazkových vztahů byla výhrada vlastnictví konstruována jako vyvratitelná právní domněnka, jejíž podstatou bylo nabytí vlastnického práva vázaného až na úplné zaplacení kupní ceny. Tento institut soukromého práva je s účinností od 1. 1. 2014 upraven v ustanovení §2132 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž vychází z dřívějšího ustanovení §445 obch. zák. Jak vyplývá z ustanovení §2132 zákona č. 89/2012 Sb., vyhradí-li si prodávající k věci (movité či nemovité) vlastnické právo, má se za to, že se kupující stane jejím vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny. Nebezpečí škody na věci však přechází na kupujícího již jejím převzetím.
Jak přitom v nyní posuzované trestní věci vyplývá z popisu skutku uvedeného pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný P. P. v postavení jediného jednatele a společníka obchodní společnosti Strakonická stavební, s. r. o., po uzavření rámcové kupní smlouvy s obchodní společností Virgo+, s. r. o., ze dne 26. 2. 2007 o koupi a prodeji stavebního materiálu se smluvním ustanovením čl. 3 odst. 1, podle něhož „vlastnická práva přecházejí z prodávajícího na kupujícího až po úplném zaplacení kupní ceny“, nechal odebrat od obchodní společnosti Virgo+, s. r. o., zboží vyúčtované prostřednictvím celkem 40 faktur vystavených za období roku 2010 na celkovou částku ve výši 841 229 Kč, přičemž toto odebrané zboží, za něž nebyla zaplacena kupní cena, použil ve svém podnikání, nechal je instalovat do nemovitostí při provádění stavební činnosti a od investorů, pro které vykonával tyto práce, dostal zaplaceno za vykonanou práci včetně zabudovaného zboží nejméně ve výši převyšující cenu instalovaného materiálu, avšak obdržené peníze použil pro jiný účel než pro úhradu uvedených závazků, a obchodní společnosti Virgo+, s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 841 229 Kč. Obviněný tedy věděl, že k dodanému zboží (stavebnímu materiálu), které získal od poškozené obchodní společnosti, může obchodní společnost Strakonická stavební, s. r. o., jejímž jménem jednal, nabýt vlastnické právo až po úplném zaplacení kupní ceny. Jestliže obviněný nezaplatil tuto kupní cenu ve prospěch poškozené obchodní společnosti a ani ji nebyl ochoten uhradit, byl povinen vrátit dodané zboží prodávajícímu, a nebylo-li to již možné s ohledem na jeho zapracování do jiných věcí, resp. staveb (nebo smísení s nimi) při provádění stavební činnosti, obviněný byl povinen poskytnout poškozené obchodní společnosti peněžní ekvivalent odpovídající ceně dodaného zboží.
V daném případě totiž platilo, že až do zaplacení kupní ceny je cizí věcí pro pachatele též věc, kterou jako kupující převzal od prodávajícího na základě kupní smlouvy, jejíž součástí bylo ujednání o výhradě vlastnictví, spočívající ve smyslu ustanovení §601 obč. zák. nebo §445 obch. zák. v tom, že kupující nabude vlastnictví až zaplacením kupní ceny (viz rozhodnutí pod č. 55/2005 Sb. rozh. tr.). Přitom za cizí svěřenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu ve smyslu ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zpronevěry je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán (např. jejím prodejem) pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 5/2002-II. Sb. rozh. tr.). Jak dále vyplývá z dosud použitelné judikatury Nejvyššího soudu, takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. K naplnění znaku „přisvojí si cizí věc, která mu byla svěřena“ v podobě neoprávněného přisvojení si výtěžku (peněz) je pak nezbytné, aby došlo k zaplacení kupní ceny za prodanou svěřenou věc konečným odběratelem (kupujícím), tedy aby se výtěžek dostal do dispozice pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1365/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001). Proto skutečnost, že určitá osoba nesplnila svůj závazek (např. nezaplatila splatnou fakturu za zboží, které převzala), a to ani tehdy, když měla k dispozici potřebnou finanční částku, sice sama o sobě ještě nezakládá její trestní odpovědnost za trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku ani za žádný jiný trestný čin. O trestný čin zpronevěry však v takovém případě jde tehdy, když uvedené osobě byla svěřena cizí věc (např. zboží jí bylo prodáno s výhradou vlastnictví podle §601 obč. zák. nebo §445 obch. zák. nebo získala výtěžek za oprávněný prodej takového zboží další osobě) a jestliže si tuto věc neoprávněně přisvojila, např. odmítla předat výtěžek získaný dalším prodejem zboží koupeného s výhradou vlastnictví nebo tento výtěžek použila k úhradě jiných svých závazků (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005, publikované pod č. T 796. v sešitě 16 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005).
Skutkem obsaženým pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tedy obviněný P. P. naplnil všechny znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, včetně výše škody jako znaku jeho objektivní stránky. Tato právní kvalifikace pak zcela odpovídá i závěrům shora citované judikatury k tomu, kdy je trestný čin zpronevěry spáchán ve vztahu k cizím věcem prodaným s výhradou vlastnictví, resp. ve vztahu k výtěžku získanému jejich následným úplatným zcizením. Správnost uvedeného závěru o vině obviněného nemůže zpochybnit ani jeho námitka, v níž soudům nižších stupňů vytkl, že se jim nepodařilo prokázat, jakou část stavebního materiálu skutečně zabudoval do staveb jednotlivých objednatelů. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je zde totiž podstatné, že disponoval s cizím zbožím, za které nezaplatil poškozené obchodní společnosti Virgo+, s. r. o., kupní cenu a svévolně si ponechal výtěžek získaný dalším použitím tohoto zboží.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další námitky obviněného P. P. , jimiž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil společenskou škodlivost spáchaných trestných činů. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), která se týká výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu „společenská škodlivost“ činu a principu „ultima ratio“. Jak totiž z této judikatury vyplývá, s ohledem na definici trestného činu podle §13 odst. 1 tr. zákoníku zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pak v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe podle posledně citovaného ustanovení. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Podle názoru Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému P. P. a svědčilo by o tom, že jím spáchané činy neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestných činů zpronevěry a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Naopak, povaha, závažnost a rozsah zásahů obviněného do majetkových práv jiného, význam těchto práv, způsob a doba páchání trestné činnosti a její další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činů obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených. Vždyť u trestného činu zpronevěry obviněný naplnil i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, která spočívá ve způsobení značné škody a v jejímž důsledku jde dokonce o zločin jako typově závažnější trestný čin (§14 odst. 3 tr. zákoníku). Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe. Správnost tohoto závěru pak nezpochybňuje ani tvrzení obviněného, který spatřuje nedostatek společenské škodlivosti v podstatě jen v údajně neobezřetném chování poškozené obchodní společnosti Virgo+, s. r. o. Poškozená obchodní společnost totiž důvodně spoléhala na poctivost podnikání obchodní společnosti Strakonická stavební, s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný v době spáchání posuzovaných trestných činů. Ostatně, potřebná obezřetnost poškozené obchodní společnosti se projevila právě v tom, že do rámcové kupní smlouvy uzavřené s obviněným prosadila výhradu vlastnictví. Ani tento mimotrestní institut civilního práva ovšem nezabránil tomu, aby nakonec utrpěla majetkovou újmu. Přitom obviněný předstíral, že jeho obchodní společnost nemá žádné ekonomické potíže, a v podstatě utvrdil osoby jednající za poškozenou obchodní společnost v tom, že uspokojí její pohledávky.
V souvislosti s výše uvedenou argumentací Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného, v níž vytkl nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním spočívajícím v neuložení listin do sbírky listin v obchodním rejstříku a ohrožením či omezením práv třetích osob. Popis rozhodných skutkových okolností vtělený do skutkové věty obsažené ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu totiž jednoznačně svědčí o tom, že mezi jednáním obviněného a následkem, k němuž směřovalo, existuje příčinná souvislost. Vztah příčiny a následku u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku rozhodně nepřerušuje jednání poškozené obchodní společnosti, která údajně sama nedodržela povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení obchodního práva (v době spáchání přečinu podle §38i obch. zák.) a nezaložila do sbírky listin obchodního rejstříku zákonem vyžadované listiny. Jednak ke způsobení zmíněného následku postačí potencionální ohrožení nebo omezení kohokoli jiného, kdo by vycházel z neúplného či nesprávného zápisu údajů v obchodním (či jiném) rejstříku. Není zde tedy podstatné, zda tím byla ohrožena nebo omezena právě poškozená obchodní společnost Virgo+, s. r. o., zejména když z popisu skutku vyplývá, že jednání obviněného směřovalo i vůči jiným dodavatelům, jimž zastíral skutečnou hospodářskou situaci obchodní společnosti Strakonická stavební, s. r. o. Jak navíc Nejvyšší soud zjistil postupem podle §265o odst. 2 tr. řádu ze sbírky listin vedené pod sp. zn. C 12608 u Krajského soudu v Českých Budějovicích, posledně jmenovaná obchodní společnost v rozhodném období založila do sbírky listin obchodního rejstříku příslušné účetní závěrky, takže přinejmenším v tomto ohledu sama dostála svým zákonným povinnostem. Námitky obviněného, v nichž tvrdil opak, tedy neodpovídají skutečnosti a Nejvyšší soud je nepovažuje za důvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí, či správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 4. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y