ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.459.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 459/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 To 426/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 30 T 88/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. B. byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 30 T 88/2013, uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2. výroku o vině přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 3. výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Za přečiny pod body 1. a 2. výroku o vině a dále za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 92 T 8/2013, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2013, byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, při současném zrušení výroku o trestu v citovaném trestním příkaze, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Vedle toho mu byl podle §73 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 měsíců. Za přečin pod bodem 3. výroku o vině ve shora citovaném rozsudku Okresního soudu Brno-venkov byl obviněný odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k samostatnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále bylo obviněnému uloženo podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody způsobené trestnými činy.
Trestné činy, pro které byl obviněný odsouzen, spočívaly – stručně shrnuto – v tom, že:
1. v době od 17.10 hodin dne 22. 12. 2012 do 04.47 hodin dne 23. 12. 2012 v rodinném domě č. ..... v obci B. n. S. po předchozím požití většího množství alkoholických nápojů opakovaně nejprve slovně a poté fyzicky napadal svoji manželku J. B., které vulgárně nadával a vyhrožoval jí zastřelením, zapálením domu a poté, co před ním utekla z domu, ji s nožem v ruce, který jí přikládal ke krku, dovlekl zpět, pak ji napadl údery pěstí do obličeje a kopal ji do trupu a stehen, bodl nožem směrem k ní a zapíchl ho do podlahy vedle ní, načež se na chvíli uklidnil a usnul, toho poškozená využila a utekla z domu. Obviněný způsobil jmenované jejím fyzickým napadením četná poranění, která si vyžádala ambulantní ošetření a omezovala ji v běžném způsobu života více než 7 dnů;
2. dne 23. 12. 2012 v době kolem 9.00 hodin na stejném místě úmyslně založil na třech místech požár a J. B., která vlastnila rodinný dům, tím způsobil škodu na majetku ve výši 700 000 Kč;
3. dne 19. 5. 2013 v době od 15.19 hodin do 18.11 hodin v osmi případech telefonicky kontaktoval z Psychiatrické léčebny v K. svoji manželku J. B., rozebíral s ní jejich vztah a na závěr jí sdělil, že ji nenechá v klidu, že bude mít strach, že ji něco udělá, což u ní vzhledem k předchozímu fyzickému napadení a ničení jejího majetku vzbudilo důvodnou obavu o život, zdraví a majetek.
O odvolání obviněného podaném proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 3 To 426/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu (druhý z nich ovšem formálně neoznačil). Podle obviněného odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutky pod body 2. a 3. výroku o vině a chybně použil ustanovení upravující druhy a výměru trestů, takže uložil obviněnému nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody.
Ke skutku pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný konkrétně namítl, že byl uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ačkoli nemovitost, kterou poškodil, nebyla pro něj cizí. Spadala totiž do společného jmění manželů, které patřilo jemu a poškozené, jež byla jeho manželkou. Poškozená sice nabyla tuto nemovitost do výlučného vlastnictví, ovšem následně byla nemovitost z jejich společných prostředků zhodnocena, a to více než devítinásobně oproti pořizovací ceně zaplacené poškozenou.
Pokud jde o skutek pod bodem 3. výroku o vině, podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně použily ustanovení týkající se posuzování důkazů. Uznaly ho vinným nebezpečným vyhrožováním, ačkoli s potřebnou mírou jistoty nezjistily, co bylo obsahem telefonních rozhovorů, které v rozhodném čase proběhly mezi ním a poškozenou. Výpověď poškozené je pouze tvrzením proti jeho tvrzení a neexistuje jiný relevantní důkaz o tom, že telefonicky vyhrožoval poškozené.
Ohledně trestu odnětí svobody obviněný namítl, že soud prvního stupně při rozhodování o druhu a výměře trestu nesprávně použil ustanovení trestního zákoníku týkající se ukládání trestů, aniž by blíže specifikoval, o která ustanovení jde. Obviněný označil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v celkové výměře 28 měsíců za nepřiměřeně přísný s ohledem na to, že jeho dřívější odsouzení jsou staršího data a poškozená nemovitost byla od okamžiku jejího pořízení mnohonásobně zhodnocena z finančních prostředků pocházejících ze společného jmění manželů. Podle mínění obviněného postačovalo uložit mu za skutky pod body 1. a 2. výroku o vině trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a upustit od potrestání za skutek pod bodem 3. výroku o vině.
Obviněný v závěru svého dovolání navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného J. B. se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru argumentace obviněného neodpovídá obsahovému zaměření dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto dovolání není způsobilé k projednání. Podle státní zástupkyně obviněný pod bodem 2. výroku o vině pouze zdánlivě vznesl právní námitku o nenaplnění znaku spočívajícího v „cizí věci“ v případě přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Reálně jde o námitku skutkovou, protože obviněný vycházel z jiných skutkových zjištění, než jaká dovodily soudy nižších stupňů, a zcela přehlížel výsledky provedeného dokazování. Jak je z nich patrné, rodinný dům v B. n. S., který se stal předmětem žhářského útoku obviněného, náležel do výlučného vlastnictví poškozené. Ta je zapsána jako vlastník v příslušné katastrální evidenci a tuto nemovitost získala koupí za peníze, které obdržela za prodej zděděné rodinné nemovitosti. Na povaze právního režimu poškozené věci, která byla cizí věcí ve vztahu k obviněnému, podle přesvědčení státní zástupkyně nemůže nic změnit ani to, že nemovitost byla zhodnocena z finančních prostředků náležejících do společného jmění obviněného a poškozené, protože podíl obviněného na společných investicích do cizí nemovitosti nemůže být zohledněn jinak, než v rámci uskutečněných vnosů do cizího majetku, a v této právní rovině také vypořádán.
O skutkovou argumentaci jde i ve vztahu k výroku o vině pod bodem 3., pokud podle tvrzení obviněného zde není žádný relevantní důkaz o tom, že skutek byl spáchán tak, jak byl popsán, neboť zde stojí jeho tvrzení proti tvrzení poškozené. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž nemohou být námitky takové povahy, které směřují k jinému hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy nižších stupňů, a tím i k dosažení takové změny skutkových zjištění, která by již neodpovídala právnímu závěru o vině obviněného. Obviněný se navíc zabýval pouze protichůdnou vypovídající hodnotou své výpovědi oproti výpovědi poškozené, aniž by vyložil chybějící, resp. rozporuplný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení veškerých ve věci provedených důkazů na straně jedné a přijatými právními závěry na straně druhé.
Státní zástupkyně dále poukázala na skutečnost, že námitky obviněného jsou shodné s těmi, které uplatnil v předcházejících fázích řízení, a připomněla usnesení Nejvyššího soudu učiněné ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož mimo jiné vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle státní zástupkyně se však závěr o zjevné neopodstatněnosti ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu týká jen námitek hmotně právní povahy, a nikoli námitek skutkových, jaké uplatnil obviněný v daném případě.
Podle názoru státní zástupkyně obviněný nesplnil podmínky dovolacího přezkumu ani v rámci svých výhrad vůči uloženému trestu. Tvrzení o nepřiměřenosti trestního postihu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nelze je uplatnit ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. h) tr. řádu, speciálně směřujícího k nápravě tam vymezených vad výroku o trestu, nebo jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu (blíže viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla Nejvyššímu soudu, aby podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný J. B. formálně opírá své dovolání, je dán v případech, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Z hlediska výše uvedeného výkladu je patrné, že značná část námitek, o které obviněný opírá své dovolání, neodpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Konkrétně jde o námitky skutkového charakteru vůči výroku o vině pod bodem 3. v rozsudku soudu prvního stupně. Navíc tento skutek je spolehlivě prokázán svědeckou výpovědí poškozené Mgr. J. B., která je věrohodná, logická a koresponduje s dalšími nepřímými důkazy, především s výpovědí svědkyně PhDr. D. H., která byla terapeutkou obviněného v Psychiatrické léčebně v K. a s jeho souhlasem se setkala a hovořila s poškozenou. Věrohodnost tvrzení poškozené je navíc umocněna prokázaným chováním obviněného, které předcházelo telefonátům.
Nemohou obstát ani námitky obviněného vůči nikoli nezákonnému, nýbrž z pohledu obviněného jen nepřiměřeně přísnému trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen. Případná nepřiměřenost uloženého trestu totiž není jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zejména je-li v daném případě namítána pouze ve vztahu k povaze a závažnosti spáchaného činu a k dosavadnímu způsobu života pachatele, tedy k hlediskům určujícím druh a výměru trestu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Výhrady týkající se nepřiměřenosti trestu nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je speciálně určen k nápravě tam vymezených vad výroku o trestu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat námitkami obviněného směřujícími proti skutku obsaženému pod bodem 3. ve výroku o vině a proti výroku o trestu, které jsou mimo rozsah dovolacích důvodů. Ostatně stejné námitky obviněný uplatnil již dříve v podaném odvolání a odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádal (viz s. 3 až 5 napadeného usnesení).
Za námitku, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud považuje pouze tu, v níž obviněný vytkl nesprávné hmotně právní posouzení otázky vlastnictví nemovitosti, která byla předmětem jeho útoku v případě skutku vymezeného ve výroku o vině pod bodem 2., v němž je spatřován přečinem poškozování cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Tato námitka je však neopodstatněná. Nejvyšší soud zde připomíná, že objektem uvedeného trestného činu je vlastnické právo a předmětem útoku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu. Podle §143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), který byl účinný v době spáchání skutku, ale i podle §709 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který je účinný v době rozhodování dovolacího soudu, do společného jmění manželů nepatří majetek, který jeden z manželů nabyl děděním nebo transformací za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví. Pokud je tento výlučný majetek jednoho z manželů v průběhu manželství zhodnocen ze společných prostředků, platí pravidlo, že při vypořádání společného jmění manželů je výhradní vlastník povinen nahradit druhému manželovi to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho výlučný majetek [viz §149 odst. 2 obč. zák. a §742 odst. 1 písm. b) o. z.]. Zhodnocení nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů ze společných prostředků ale rozhodně nemá dopad na vlastnické právo k ní.
V dané trestní věci soud prvního stupně provedenými důkazy bezpečně zjistil, že poškozená Mgr. J. B. je zapsána jako vlastník na listu vlastnictví u příslušného katastrálního úřadu a nemovitost – rodinný dům č. .... v obci B. n. S., v němž obviněný dne 23. 12. 2012 úmyslně na třech místech založil požár, koupila dne 24. 11. 2008 za částku ve výši 400 000 Kč výlučně z peněz získaných prodejem jiného svého domu v téže obci. Tím byl rodinný dům č. ......, který jí jako jediné dědičce připadl v dědickém řízení po matce D. V., zemřelé bez zanechání závěti, a který poškozená prodala dne 19. 11. 2008 za částku ve výši 3 800 000 Kč (blíže k tomu viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na s. 7 a listinné důkazy na č. l. 164 až 175 trestního spisu).
S ohledem na shora zmíněné právní úvahy a zjištěné skutečnosti nelze nic vytknout závěru soudů nižších stupňů o tom, že nemovitost, kterou obviněný úmyslně poškodil, byla ve vztahu k němu cizí věcí. Právní kvalifikace skutku pod bodem 2. výroku o vině jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku je správná a odpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů.
Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného J. B. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 28. 5. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á