ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.46.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 46/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2014 o dovolání obviněného D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 296/2013, který rozhodoval jako soud odvolací, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 31/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný D. K. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 1 T 31/2013, uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §205 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon trestu jej soud zařadil podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Výše uvedené trestné činy obviněný D. K. spáchal stručně popsáno tak, že se v době od 31. 10. do 22. 11. 2012 v okrese P.-z. vloupal celkem jedenáctkrát (desetkrát v obci S. a jednou v obci H. – B.) překonáním plotu a vypáčením dveří nebo oken, případně rozbitím jejich skleněných výplní, do rodinných domů nebo rekreačních chat a v jednom případě do recepce autokempu. Z napadených objektů obviněný D. K. odcizil věci v celkové hodnotě nejméně 750.795 Kč, z recepce autokempu navíc i platební karty znějící na jméno poškozeného F. S., a rozbitím dveří nebo oken způsobil na napadených nemovitostech škodu v celkové výši nejméně 9.800 Kč. Do recepce autokempu (útok pod bodem I. výroku o vině) se vloupal společně s odsouzenými P. H. a D. M. a do rekreační chaty v obci H. – B. (útok pod bodem II. výroku o vině) společně s odsouzeným P. H. Zbylé útoky (body III. 1 - 9 výroku o vině) spáchal sám. Protiprávního jednání se obviněný D. K. dopustil i přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 14 T 296/2008, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961, trestní zákon ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, který vykonal dne 7. 10. 2012.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný D. K. zavázán společně s odsouzenými P. H. a D. M. k náhradě škody ve výši 117.180 Kč poškozenému F. S., společně s odsouzeným P. H. k náhradě škody 1.600 Kč poškozené E. Š., a sám k náhradě škody 2.300 Kč poškozenému MUDr. L. K., 84.500 Kč poškozené J. N., 122.000 Kč poškozené M. P., 100.000 Kč P. P., 31.300 Kč poškozenému Mgr. P. H., 20.500 Kč poškozené M. H. a 2.500 Kč poškozené M. B. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. P. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození F. S., E. Š., Mgr. P. H. a J. N. odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací, výše citovaný rozsudek v části týkající se obviněného D. K. z podnětu jeho odvolání zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř., a to rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 296/2013, a sám ve věci znovu rozhodl. Skutková zjištění odvolací soud převzal beze změny z rozsudku soudu prvního stupně, právní kvalifikaci změnil jen u zločinu krádeže a obviněnému D. K. zmírnil trest. Obviněného D. K. odvolací soud uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to ho odsoudil podle §205 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon trestu byl obviněný zařazen podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Zcela shodně jako soud prvního stupně rozhodl odvolací soud o náhradě škody.
Obviněný D. K. napadl výše citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dovoláním prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Capouška, které formálně podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřoval obviněný v tom, že skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu neodpovídají znakům skutkových podstat trestných činů, kterými byl uznán vinným, aniž by jakkoli své tvrzení dále rozvedl a konkretizoval. Fakticky jediná dovolací námitka obviněného D. K. spočívala v tom, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V doplnění svého dovolání datovaném dnem 13. 11. 2013 obviněný označil důkazy, s nimiž se podle jeho názoru odvolací soud v napadeném rozsudku řádným způsobem nevypořádal. Namítl, že otisky prstů nalezené na místě činu se neshodují s jeho, že se soudy nedostatečně vypořádaly s výpovědí svědků D., N. a Š. u hlavního líčení, s tvrzením svědka N., že i nadále dochází na S. k totožné trestné činnosti, s výpovědí policisty, který ho vyslýchal po jeho zadržení, ve vztahu k tomu, zda dovolatel byl testován na přítomnost alkoholu a jiných omamných látek s tím, že mu v rozporu se všemi předpisy byl po dobu pobytu v cele předběžného zadržení ponechán mobilní telefon, s lékařskými zprávami a dalšími důkazy potvrzujícími, že ve dnech 11. 11. až 18. 11. 2012 byl v P. a u lékaře, takže nemohl být na místě činu, a konečně s tím, že chybí jakékoli objektivní stanovení výše škody.
Závěrem svého dovolání obviněný D. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně a aby přikázal Okresnímu soudu Praha-západ věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. K. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, a dovolání, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný D. K. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy o nesprávné hmotně právní posouzení. Jím uplatněné námitky však obsahově neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Svými námitkami obviněný nevytýkal napadenému rozhodnutí ani jeho předchozímu řízení žádnou vadu, která by měla původ v hmotně právním posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení. V podstatě jen zpochybnil soudy učiněná skutková zjištění a způsob, jakým hodnotily jednotlivé důkazy.
Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Dosavadní praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího důsledně vychází ze zásady, že trestní řízení je dvojinstanční a dovolání nepředstavuje další skutkovou instanci, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. ř. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu, na němž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Přesně takového postupu se obviněný D. K. ve svém dovolání domáhá tím, že napadá rozhodnutí soudu odvolacího pouze z toho důvodu, že odlišně od jeho představ vzal za prokázaný skutek v podobě, jak je popsán ve výroku o vině.
Lze tedy shrnout, že obviněný D. K. podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, které jej zásadně nenaplňují. Navíc je nutné připomenout, že ve svém mimořádném opravném prostředku zopakoval námitky, které již dříve uplatnil v podaném odvolání a s nimiž se odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal (srovnej str. 11 až 12 rozsudku).
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neshledal ani obviněným tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů v posuzované věci. Naopak z odůvodnění obou rozsudků soudů nižších stupňů je zřejmé, že vina obviněného D. K. byla bez důvodných pochybností prokázána, a to ve všech útocích. V bodech I. a II. je obviněný D. K. usvědčen výpověďmi spolupachatelů P. H. a D. M., kteří sice u hlavního líčení nevypovídali, ale k trestné činnosti spáchané a organizované obviněným D. K. se spontánně doznali již v přípravném řízení, přičemž jejich popis událostí je zcela ve shodě se všemi dalšími důkazy, zejména s výpovědí nezletilého svědka O. D., který byl s dovolatelem v rozhodnou dobu v častém kontaktu a jemuž se chlubil svou rozsáhlou trestnou činností a ukazoval mu šperky a peníze, které odcizil v chatách a rodinných domech. Jmenovaný svědek brigádně pracoval ve vyloupeném autokempu a obviněnému D. K. přímo v době vloupání radil, kudy a jak do objektu vniknout. K útokům do chat a rodinných domů v bodě III. se navíc obviněný D. K. v přípravném řízení zcela doznal a dobrovolně policistům při prověrce na místě označil všechny objekty, do kterých vniknul, popsal, jak vloupání provedl a co odcizil, přičemž jeho popis vloupání a odcizených věcí se shoduje s dalšími důkazy, které lze bez pochybností označit za objektivní (protokoly o ohledání místa činu, výpovědi poškozených a výpovědi svědků J. S. a J. P., kteří viděli pachatele v blízkosti místa činu). Obviněný navíc při označení chat a rodinných domů uvedl několik detailních údajů, které jeho následnou verzi o tom, že nebyl skutečným pachatelem, významně zpochybňují. Spolehlivě byl objasněn i motiv trestné činnosti obviněného D. K., který se jí začal dopouštět krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (po 7. 10. 2012), a přestože v rozhodné době fakticky nikde nepracoval, disponoval vysokou finanční hotovostí, kterou utrácel za hrací automaty, pervitin a nákup věcí pro osobní potřebu. Následnou změnu výpovědi obviněného D. K. a jeho obhajobu, že předmětná vloupání vzal na sebe, aby ochránil tehdy nezletilého O. D. jako skutečného pachatele, soudy obou stupňů přesvědčivě a logicky vyhodnotily jako účelovou snahu zbavit se vlastní trestní odpovědnosti. Svědek O. D. vypovídal v přípravném řízení i v řízení před soudem, opakovaně odmítl verzi obviněného D. K. a naopak ho usvědčil nejen z vloupání do autokempu, ale nepřímo i z dalších útoků. V přípravném řízení jmenovaný svědek v nepřítomnosti obviněného D. K. vypovídal zcela spontánně, u hlavního líčení sice nejprve tvrdil, že si již na nic nepamatuje, ale posléze zdráhavě svou původní výpověď potvrdil, včetně toho, že mu obžalovaný D. K. ukazoval zlato a další věci, které odcizil.
K obviněným D. K. namítanému chybnému hodnocení nebo přehlédnutí důkazů, jejichž konkrétní výčet v dovolání uvedl, Nejvyšší soud uvádí, že jde o důkazy, které rozhodně nesvědčí o tom, že by skutkový stav proběhl jiným než soudy zjištěným způsobem. Pokud na místě činu nebyly nalezeny daktyloskopické stopy obviněného D. K., nemusí to vylučovat jeho přítomnost v napadeném objektu, ale pouze to, že buď žádné upotřebitelné daktyloskopické stopy, ať již cíleně nebo náhodně, nezanechal, nebo pouze v takovém stavu, kdy je použitím kriminalistické metody nebylo možné identifikovat. Odborná vyjádření z odvětví daktyloskopie z oboru kriminalistika, která byla v posuzované věci zpracována a na která dovolatel poukázal, ostatně většinou pouze stroze konstatovala, že nalezené daktyloskopické stopy nevykazovaly dostatečný počet specifických znaků nutných k provedení individuální identifikace. Tam, kde otisky dostatečný počet specifických znaků vykazovaly, je navíc pravděpodobné, že jde o otisky tzv. „domácích osob“, protože byly nalezeny na věcech, které byly součástí vybavení napadených nemovitostí, tj. byly častěji a dlouhodoběji používány (srovnej č. l. 37, 95, 163, 298, 484). S výpovědí nezletilého svědka O. D. se, jak již bylo výše uvedeno, soudy obou stupňů řádně a přesvědčivě vypořádaly a vyhodnotily ji jako věrohodnou, především s ohledem na podrobný obsah sdělení, jež svědek poskytl o trestné činnosti obviněného v přípravném řízení. Naprosto v souladu se zásadami logiky se soudy vypořádaly s výpověďmi svědků P. N., M. Š. a F. N. První jmenovaní svědci v podstatě nepřímo obviněného D. K. usvědčovali, popsali, jak jim spoluobviněný P. H. nabízel odcizené věci ke koupi nebo jak mu pomohli s odvozem odcizené sekačky (viz bod II. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu). Třetího jmenovaného svědka dovolatel interpretoval ve svém dovolání nesprávně, svědek naopak vypověděl, že po uvalení vazby na obviněného D. K. krádeže ustaly (viz č. l. 1197 trestního spisu). Neobstojí ani další dovolací námitka obviněného týkající se důkazů o jeho nepřítomnosti na místě činu. Již soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil, proč vzhledem k ne zcela přesně stanovenému okamžiku, kdy ke vloupáním do prázdných chat a rodinných domů došlo, a krátké vzdálenosti P. a obcí, kde se napadané objekty nacházejí, jsou tyto důkazy irelevantní a rozhodně nepotvrzují alibi obviněného D. K. Tomuto vysvětlení nelze nic vytknout. Námitkou týkající se údajného neobjektivního stanovení výše škody se podrobně zabýval již odvolací soud, který vysvětlil na str. 12 svého rozsudku, že výše škody byla řádně stanovena odbornými vyjádřeními osob, které se speciálně zabývají prodejem a výkupem věcí stejného druhu s odcizenými, mají tedy potřebné znalosti a zkušenosti ke stanovení obvyklé tržní ceny. Další dovolatelova výhrada směřovala k tomu, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s tím, zda v přípravném řízení nevypovídal pod vlivem omamné látky. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na podrobný obsah jeho tehdejší výpovědi, formu vyjadřování, dobrou orientaci při prověrce na místě činu a skutečnost, že dalšími důkazy byla pravdivost jím následně zpochybňovaného doznání z přípravného řízení potvrzena, nevznikly pochybnosti o tom, že nebyl pro ovlivnění alkoholem nebo jinou drogou schopen řádně vypovídat. Ostatně v žádném z protokolů zachycujících předmětné procesní úkony není ani zmínka o tom, že by obviněný D. K. vykazoval ovlivnění omamnou látkou nebo udával nějaké psychické či fyzické obtíže. Nebylo tomu tak ani v řízení o uvalení vazby, které následovalo jen pár hodin po předmětných výsleších (srovnej protokol o vazebním zasedání na č. l. 656 trestního spisu). Poslední námitka obviněného D. K., která se týkala toho, že mu byl ponechán po jeho zadržení v rozporu s předpisy mobilní telefon, je v posuzované věci z pohledu údajné existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy zcela irelevantní.
S ohledem na uvedené skutečnosti je zřejmé, že v projednávané trestní věci nebyl v dovolacím řízení zjištěn žádný nesoulad mezi obsahem jednotlivých důkazů včetně výpovědí svědků a skutkovými závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly a jež jsou stručně popsány ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze. Podkladem odsuzujícího rozsudku se staly důkazy, z nichž bylo možné bez pochybností označit obviněného D. K. za pachatele těch protiprávních jednání, jak jsou uvedena ve výroku o vině, aniž by byl jejich obsah deformován nebo by soudy některé důkazy pominuly, tj. nezahrnuly je do svých úvah při jejich hodnocení v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Tzv. „extrémní rozpor“, resp. „nesoulad“ mezi skutkovým zjištěním a důkazy používá ve své praxi Ústavní soud pro případy, kdy v rámci řízení o stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů zjistí potřebu zasáhnout (výjimečně) do pravomocného rozhodnutí, a to v zásadě tehdy, kdy nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedná se o případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonně opatřených důkazů, resp. situace, kdy informace obsažená v důkazu nebyla získána procesně přípustným způsobem. Posledním okruhem vad, jež vedou k zásahu Ústavního soudu, jsou případy, u nichž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
(Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04.)
Dovolání obviněného D. K. proto Nejvyšší soud posoudil jako podané z jiného než zákonného důvodu, neboť nevytýkalo žádnou vadu spočívající v porušení hmotného práva, a odmítl je podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová