ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.473.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 473/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 8 To 259/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 T 110/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 13 T 110/2010, byl obviněný Ing. R. G. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §256a odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 45 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil mu soud prvního stupně podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Naproti tomu byl obviněný týmž rozsudkem zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. ZT 411/2009, pro skutek, v kterém obžaloba spatřovala trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., neboť tento skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
K odvolání státního zástupce, který ho podal v neprospěch obviněného, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 8 To 259/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že podle §256a odst. 3 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce předsedy představenstva a člena představenstva akciové společnosti, dále statutárního orgánu nebo jeho člena v jiných obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 roků. Krajský soud v Brně pak rozhodl rovněž o odvolání obviněného, a to tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný Ing. R. G. podal prostřednictvím svého obhájce dne 11. 12. 2013 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy v předchozím řízení nesprávně určily výši škody způsobené trestným činem zvýhodňování věřitele, protože vycházely z rozsahu pohledávek, které měly být po právu uhrazeny věřitelům. Obviněný je však přesvědčen, že výše škody měla být určena až po zjištění výše částky, která se poškozeným nedostane z majetku obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., ani v případě zpeněžení tohoto majetku. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že by v rozhodném období od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2009 zmařil uspokojení svých věřitelů. Podle jeho mínění totiž došlo naopak ke zvýšení dobytnosti pohledávek věřitelů o 3,55 % a v obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., existoval majetek použitelný k zaplacení pohledávky každého věřitele do výše 64,28 %. Jak dále obviněný s odkazem na dosavadní judikaturu zdůraznil, aktivně podnikal a existoval zde předpoklad získání dalších prostředků, což vylučuje jeho úmysl zvýhodnit svého věřitele na úkor jiných věřitelů. Podle obviněného nedošlo k dokonání posuzovaného trestného činu, protože nenastalo skutečné a definitivní zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů nižších stupňů o společenské nebezpečnosti spáchaného činu. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru postup navrhovaný obviněným, který se domáhá toho, aby se pro účely stanovení výše škody vyčkalo na to, jaký bude výtěžek z prodeje majetku obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., nemá oporu v zákoně. Výše škody byla podle státního zástupce zjištěna správně, takže nepovažuje za důvodnou ani námitku obviněného, že ve jmenované obchodní společnosti se nacházel majetek, z něhož bylo možno uhradit 64,28 % z pohledávky každého věřitele. Podle státního zástupce postačí k naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele i částečné zmaření uspokojení pohledávky poškozeného věřitele. O existenci zavinění svědčí podle názoru státního zástupce okolnost, že obviněný věděl o špatném hospodářském stavu obchodní společnosti GASLINES, s. r. o. Jestliže na tuto situaci nereagoval v souladu s insolvenčním zákonem, lze u něj dovodit jeho srozumění s tím, že není schopen řádně plnit všechny závazky, a že tedy může poškodit některé z věřitelů jmenované obchodní společnosti. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť ho považuje za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. R. G. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný Ing. R. G. především zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění týkajících se některých zákonných znaků citovaného trestného činu, zejména pokud jde o jeho výhrady k závěrům znaleckého posudku znalce Milana Fleka. V těchto směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákona měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky daného trestného činu, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. R. G., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněného zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou citovaného dovolacího důvodu. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje včetně své účasti na něm, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých rozhodných skutkových okolností.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného Ing. R. G., kterou zpochybnil naplnění objektivní stránky přečinu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. Tato námitka sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ji obviněný rovněž do určité míry založil na polemice se skutkovými zjištěními, ale Nejvyšší soud ji nepovažuje za důvodnou. K tomu je třeba připomenout, že posuzovaného trestného činu se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, a způsobí tak značnou škodu. Znak objektivní stránky této skutkové podstaty trestného činu spočívající ve „zvýhodnění jiného věřitele“ byl naplněn tehdy, jestliže dlužník, který nebyl schopen plnit své splatné závazky (resp. osoba jednající jeho jménem ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.), poskytl zvýhodněnému věřiteli takové plnění, jež neodpovídalo zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení všech věřitelů [viz zejména §2 odst. 3 a §32 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, resp. nyní §1 písm. a), §5 písm. a) a §306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů], a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka (viz rozhodnutí pod č. 6/2005-I. Sb. rozh. tr.). Podstata trestného činu zde tedy spočívá v tom, že zvýhodněný věřitel sice dostal od dlužníka plnění, na které by jinak měl právní nárok, avšak v důsledku insolvence dlužníka došlo plným uspokojením pohledávky konkrétního (zvýhodněného) věřitele k poškození ostatních věřitelů tohoto dlužníka. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se tedy vyžadoval úpadek ve formě insolvence. Přitom z popisu skutku vtěleného do tzv. skutkové věty, ale i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 16), je zřejmé, že obchodní společnost GASLINES, s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal v inkriminovanou dobu, byla právě ve stavu insolvence, tj. ve stavu, kdy měla více věřitelů, její peněžité závazky byly po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky nebyla schopna plnit. Pokud jde o škodu jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2, resp. 3 tr. zák., představovala rozdíl mezi částkou, v které byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání všech věřitelů (zejména v konkursu), protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni (viz rozhodnutí publikované pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.).
V nyní posuzované věci to tedy znamená, že takový rozdíl bylo třeba stanovit z peněžní částky zjištěné jako součet všech uhrazených pohledávek zvýhodněných věřitelů za inkriminované období (tj. částky ve výši 1 335 623,98 Kč), od níž by měla být odečtena peněžní částka, v které by byly zaplaceny pohledávky zvýhodněných věřitelů při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek všech věřitelů obchodní společnosti GASLINES, s. r. o. Podle závěrů znaleckého posudku znalce Milana Fleka činí tento rozdíl (po zohlednění částečného plnění dvěma poškozeným věřitelům) celkovou částku ve výši 702 185,27 Kč a ten představuje škodu jako zákonný znak trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2 tr. zák., neboť právě o tuto částku byli poškozeni ostatní věřitelé.
S ohledem na výše konstatované argumenty považuje Nejvyšší soud námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., za nedůvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného Ing. R. G., kterými s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu popírá své úmyslné zavinění u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle jeho názoru podnikl aktivní kroky ke zlepšení hospodářského stavu obchodní společnosti GASLINES, s. r. o.
Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, předpokladem trestní odpovědnosti za jeho spáchání bylo úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník, jenž nebyl schopen plnit své splatné závazky, zcela nebo částečně zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že zvýhodnil jiného věřitele, ač si z okolností musel být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a buď ho chtěl způsobit, anebo alespoň pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.
Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný za stavu přetrvávající insolvence obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., a „… v zištném zájmu zajištění běžné obchodní činnosti“ přednostně uhradil z veškerých dostupných finančních prostředků jmenované obchodní společnosti pohledávky věřitelů podrobně specifikovaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, „… ačkoli si byl vědom jiných závazků společnosti GASLINES, s. r. o., které nemohly být uhrazeny …“. Přitom popsaným jednáním „… záměrně zvýhodnil …“ jen některé věřitele, byť bylo jeho povinností „… splatit dluhy všech věřitelů poměrně a rovnoměrně …“. Z uvedených slovních formulací a z popisu jednání obviněného v rámci spáchaného skutku nelze podle názoru Nejvyššího soudu dovodit žádné pochybnosti o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků (viz s. 16 rozsudku soudu prvního stupně, resp. s. 5 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v souvislosti s úvahami o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. R. G., podle něhož byl veden snahou získat další prostředky k zajištění chodu obchodní společnosti GASLINES, s. r. o. Takový závěr je totiž v rozporu s výsledky provedeného dokazování, z nichž je patrné, že jmenovaná obchodní společnost se již po dobu několika let nacházela ve ztrátovém podnikání. Proto se v posuzované věci neuplatní závěr, na který obviněný poukazuje ve svém dovolání a podle něhož je vyloučen úmysl dlužníka zmařit uspokojení pohledávek ostatních věřitelů v případě, když insolventní dlužník sice plně uspokojil jen pohledávky nezbytné např. pro zachování výroby (zejména pohledávky dodavatelů energií a surovin), ale učinil tak s odůvodněným předpokladem udržení chodu podniku a výroby k dosažení prostředků použitelných pro uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (viz shodně např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1559, 1563 a 1564).
Ke stejnému závěru dospěla i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, podle níž skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu §256a odst. 1 tr. zák. nenaplnilo jednání insolventního dlužníka, který sice plně uspokojil splatnou pohledávku jen některého z více svých věřitelů, jestliže tak učinil s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení splatných pohledávek ostatních věřitelů. Uvedený předpoklad ovšem nebude důvodný, pokud pachatel jako statutární orgán udržoval po delší dobu v provozu hospodářsky špatně fungující obchodní společnost, která jako dlužník nebyla schopna plnit všechny své splatné závazky, přičemž bylo zřejmé, že se její ekonomická situace nezlepšovala a nic nenasvědčovalo takové změně ani v budoucnu. Poskytne-li insolventní dlužník za této situace plnění jen některému svému věřiteli a zmaří-li tím uspokojení pohledávky jiného svého věřitele, může spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, publikované pod č. T 861. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Proto ani tvrzení obviněného Ing. R. G., že na základě svých podnikatelských aktivit důvodně očekával finanční prostředky pro další podnikání obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., nemůže nic změnit na uvedených závěrech. Splatné závazky této obchodní společnosti totiž dosahovaly ke dni spáchání posuzovaného trestného činu celkové výše 1 744 374 Kč, zatímco vlastní kapitál vykazoval zápornou hodnotu ve výši 5 874 000 Kč, takže ani případné dosažení zisku ve zmíněném účetním období (tj. v roce 2009) zde není podstatné.
Pro existenci zavinění mají v posuzované věci význam i judikatorní závěry vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 10/2003 Sb. rozh. tr. Podle nich bylo předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka, který se nacházel v platební neschopnosti, za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák., že pachatel jako dlužník (nebo osoba jednající za dlužníka ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.) v důsledku zvýhodnění některého ze svých věřitelů alespoň částečně zmařil uspokojení ostatních věřitelů, přičemž i naplnění tohoto znaku muselo být zahrnuto jeho úmyslným zaviněním. Pachatel zde tedy jednal se záměrem, aby se jako dlužník vyhnul poměrnému uspokojení ostatních věřitelů, a buď tím chtěl alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, anebo si byl alespoň vědom toho, že jeho jednání může mít uvedený následek, a pro případ, že jej způsobil, s tím byl srozuměn. Takový předpoklad byl splněn podle názoru Nejvyššího soudu též u obviněného Ing. R. G.. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného a z neodvratnosti následku v podobě porušení majetkových práv věřitelů obchodní společnosti GASLINES, s. r. o., a způsobení značné škody.
Ze shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jimiž zpochybnil své úmyslné zavinění, za neopodstatněné.
Nejvyšší soud se zabýval i tvrzením obviněného Ing. R. G., podle něhož zde údajně chybí materiální stránka posuzovaného trestného činu. K tomu je třeba připomenout, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídil kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem u pachatele staršího 18 let byl pak jen skutek, který podle uvedených kritérií dosahoval stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (§3 odst. 2 tr. zák.). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě spáchaný čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládal, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatnil jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně dosahujícího dolní hranice typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu spáchaného obviněným Ing. R. G., který je vyšší než nepatrný. Jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, obviněný si byl zcela zjevně vědom toho, že porušuje právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám insolvenčního řízení. O naplnění materiální stránky stíhaného trestného činu svědčí kromě výše způsobené škody i skutečnost, že obviněný nesplnil své splatné závazky vůči většímu počtu věřitelů a naplnil i znak kvalifikované skutkové podstaty, přičemž po delší dobu neřešil špatnou hospodářskou situaci obchodní společnosti GASLINES, s. r. o. Na druhé straně v řízení před soudy nižších stupňů nebylo zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, podle něhož by snad čin spáchaný obviněným nedosáhl stupně nebezpečnosti pro společnost odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy že by neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedený závěr, ale jen obecně vytýká nesprávné posouzení stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, resp. v souvislosti s tím upozorňuje na nedostatečná skutková zjištění soudů nižších stupňů v otázce výše škody za uvedené období.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. R. G. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného tímto způsobem v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 5. 2014
Předseda senátu
JUDr. František P ú r y