ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.511.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 511/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2014 o dovolání obviněného R. W., roz. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 To 73/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 9 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. W. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. W. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 9 T 4/2013, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Vedle toho mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání podle živnostenského zákona a obchodního zákoníku na dobu 7 let.
Pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se obviněný R. W. podle skutkových zjištění uvedených ve výroku a odůvodnění citovaného rozsudku dopustil ve stručnosti tím, že jako jednatel obchodní společnosti PAR-EXPO CZ, s. r. o., podal ve dnech 24. 8. 2010, 24. 9. 2010, 25. 10. 2010, 25. 11. 2010 a 23. 12. 2010 u Finančního úřadu v Pardubicích za zdaňovací období červenec až listopad 2010 nepravdivá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých v úmyslu získat od státu daňovou výhodu neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet této daně na základě fiktivních daňových dokladů vystavených obchodní společností Plovstan, s. r. o., v celkové výši 15 558 653 Kč. Správce daně nárokovaný nadměrný odpočet nevyplatil, neboť při daňové kontrole zjistil jeho neoprávněnost. Zmíněné fiktivní daňové doklady, na jejichž podkladě obviněný nárokoval odpočet daně z přidané hodnoty, byly u každého z jednotlivých útoků ve výrokové části rozsudku nezaměnitelným způsobem konkretizovány.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, usnesením dne 29. 8. 2013, sp. zn. 3 To 73/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. W. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Radky Vodičkové dovoláním, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Jejich naplnění obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli v řízení, které jeho rozhodnutí předcházelo, byl dán dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Právní námitka obviněného směřovala proti tomu, že soudy neřešily zásadní otázku, zda jde o trestný čin pokračující nebo trvající, ačkoli právě její zodpovězení má podstatný význam z toho hlediska, zda byl čin spáchán ve velkém rozsahu či nikoli. Podle přesvědčení obviněného nasvědčuje popis skutkových zjištění ve výroku o vině tomu, že se „jedná o pokračování ve značném rozsahu, tj. do pěti milionů Kč, nebo o trvající trestný čin spáchaný jedním skutkem ve velkém rozsahu“. Obviněný se tak domáhal změny právní kvalifikace protiprávního jednání na zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel argumentoval tím, že má-li být pokračující čin právně kvalifikován jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, musí i každý z jeho jednotlivých útoků naplnit všechny znaky tohoto trestného činu, včetně znaku odůvodňujícího použití vyšší trestní sazby dané třetím odstavcem, tedy zkrácení daně ve velkém rozsahu.
Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný R. W. vznesl výhrady vůči skutkovým zjištěním týkajícím se výše finanční částky, kterou se měl v jednotlivých případech pokusit na českém státu vylákat uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Zopakoval svou obhajobu, že mezi společnostmi PAR-EXPO, s. r. o. a Plovstan, s. r. o., došlo k uskutečnění obchodů, které byly dokladovány bezvadnými fakturami, pokladními doklady o jejich zaplacení a skladovou evidencí o zaúčtování jednotlivých dodávek od společnosti Plovstan, s. r. o., do obchodního majetku PAR-EXPO, s. r. o. Soudy nižších stupňů podle obviněného postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když bez ohledu na bezvadnost daňových dokladů nesprávně presumovaly, že všechny obchody byly předstírané. Měly se snažit opatřit jiné důkazy, ze kterých by jasně vyplynulo, zda veškeré dodávky byly fiktivní nebo zda některé byly reálné. Kupříkladu měly vést dokazování v Maďarsku k osobě Z. S., jednatele odběratelské firmy Hilo - Tech Kft. Výši vylákané daňové výhody je totiž nutné stanovit rozdílem mezi neoprávněně uplatněnou výhodou na dani a výhodou, která měla být správně daňovému subjektu poskytnuta, nebýt podvodného jednání pachatele.
Nejvyššímu soudu obviněný R. W. navrhl, aby dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a jmenovanému soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby ve smyslu §265m tr. řádu Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl, aniž by však navrhl, jaké rozhodnutí by dovolací soud měl učinit.
Nejvyšší státní zástupce využil svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. řádu a písemně se vyjádřil k dovolání obviněného R. W. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Martina Prokeše. Ten nejprve připomenul, že v dovolacím řízení se nelze domáhat opravy skutkových zjištění ani prověření správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Proto námitky vůči zjištěné výši výhody na dani, kterou se obviněný pokusil vylákat, nezavdávají důvod pro přezkum napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení. Současně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že v dané věci nenastal případ extrémního nesouladu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jenž by výjimečně Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu otevíral možnost zásahu do skutkových zjištění.
Za relevantní dovolací námitku jmenovaný státní zástupce označil jen tu, která se vztahovala k naplnění znaku zkrácení daně ve velkém rozsahu, jenž zakládá právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byť je z velké části opřena o výhrady vůči skutkovým zjištěním. Například pokud obviněný poukazuje na neúplné zjištění o skutečně realizovaných obchodních transakcích mezi uvedenými obchodními společnostmi, resp. pravdivosti vystavených daňových dokladů, případně když argumentuje tím, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Navíc je podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zmíněná námitka evidentně neopodstatněná, protože soudy zjištěný skutkový stav odůvodňuje závěr, že obviněný se dopustil pokusu shora uvedeného trestného činu, a to ve velkém rozsahu. Přestože důkazy usvědčující obviněného byly v zásadě nepřímé, tvořily ucelený souvislý řetěz prokazující mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu skutečně dopustil. K tvrzení obviněného, že odvolací soud přiznal daňovým dokladům bezvadnost, státní zástupce upozornil na stranu 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde odvolací soud vysvětlil, že měl na mysli bezvadnost formální a nikoli to, že by předmětné daňové doklady prokazovaly řádně uskutečněné obchody. K námitce ohledně neprovedeného dokazování v Maďarsku k osobě Z. S. státní zástupce uvedl, že obchodní společností Hilo - Tech Kft. a osobou jejího jednatele se orgány činné v trestním řízení dostatečně zabývaly.
K polemice obviněného, zda skutek je pokračujícím nebo trvajícím trestným činem, státní zástupce připomněl, že obviněný v úmyslu vylákat od státu daňovou výhodu podal v pěti po sobě jdoucích měsících daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterých neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet této daně. Vzhledem k tomu, že daňová přiznání se podávají za určité zdaňovací období, zkrácení daně či získání neoprávněné výhody za takové období může vymezovat jednotlivý dílčí útok pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 To 67/2007. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce vyjádřil názor, že jednání kladené obviněnému za vinu je pokračujícím trestným činem a soudy nepochybily, pokud sečetly částky úmyslně neoprávněně nárokované v jednotlivých daňových přiznáních a s ohledem na jejich celkovou výši dovodily, že čin byl spáchán ve velkém rozsahu.
Závěrem svého písemného vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl Nejvyššímu soudu dovolání obviněného R. W. odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. W. podal dovolání jako oprávněná osoba, učinil tak prostřednictvím obhájce, včas a na správném místě, a dovoláním, které obsahuje trestním řádem stanovené nutné náležitosti, napadá rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek obecně přípustný.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno je v mezích tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyšší soud totiž může zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod.
Dovolací námitky obviněného R. W. s jedinou výjimkou tedy stojí mimo rámec přípustných dovolacích důvodů daných §265b tr. řádu, neboť směřují proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, konkrétně proti tomu, že výše daňové výhody, kterou se pokusil vylákat, dosáhla 15 558 653 Kč. V souvislosti s těmito skutkovými námitkami obviněného Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu konstatuje, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž vycházel i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně neshledal žádný nesoulad či nesprávnou interpretaci obsahu jednotlivých důkazů. Skutková zjištění soudu prvního stupně odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v dostatečném rozsahu pro objasnění průběhu protiprávního jednání, a to včetně rozsahu neoprávněně požadované daňové výhody. Soudy se přitom přesvědčivě a logicky vypořádaly s obhajobou obviněného, který namítal, že obchody nebyly fingované, respektive, že část z nich byla uskutečněna (srovnej odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 19 a odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu na str. 3). Nejvyšší soud na podporu výše uvedeného závěru s ohledem na námitku obviněného, že jím předložené daňové doklady byly formálně bezvadné, a soudy proto měly zjišťovat, zda některé z obchodů s firmou Plovstan, s. r. o., na straně jedné a Hilo - Tech Kft. na straně druhé skutečně nebyly zrealizovány, poukazuje zejména na následující argumenty soudů, z nichž je patrné, že se s nastíněnou otázkou řádně vyrovnaly, a to nezávisle na výsledku, k němuž dospěl správce daně v daňovém řízení.
K oběma jmenovaným obchodním subjektům i k osobám, které za ně měly údajně jednat, tedy S. V. a Z. S., provedl soud prvního stupně podrobné dokazování, vyžádal si mj. zprávu od příslušného daňového úřadu v Maďarsku, o obchodní společnosti Hilo – Tech Kft. Všechny opatřené důkazy vyzněly jednoznačně pro závěr, že obě obchodní společnosti v rozhodné době, ve které měla být uskutečněna formálně bezvadnými daňovými doklady deklarovaná zdanitelná plnění, tedy od července do listopadu 2010, nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost. Údajná dodavatelská obchodní společnost Plovstan, s. r. o., existovala jen formálně, nepodávala žádná daňová přiznání a nevyskytovala se ani žádná osoba, která by za ni byla oprávněna jednat. Plná moc znějící na A. S. k zastupování této obchodní společnosti, již obviněný předložil správci daně v průběhu vytýkacího řízení, byla zfalšována. Jmenovaná svědkyně o ní nic nevěděla a nikdy ji nepodepsala. Osoba S. V., údajného výstavce této plné moci a jednatele Plovstan, s. r. o, podle zpráv opatřených Interpolem z Bulharska dokonce neexistuje vůbec. Stejně tak obchodní společnost Hilo - Tech Kft. nepodávala žádná daňová přiznání a to již od roku 2005, takže dne 19. 8. 2010 jí bylo oficiálně pozastaveno používání daňového čísla. Maďarský správce daně dále sdělil, že Hilo - Tech Kft. nemá žádné registrované zařízení, obchod ani sklad. Adresa „zdánlivého“ sídla neexistuje a faktické místo pobytu jejího jednatele Z. S. není známo, je nekontaktní. Soud prvního stupně vedl dokazování i k objasnění toho, zda do skladu pronajatého obviněným od pronajímatele Ř. H., bylo kamióny dováženo tvrzené množství zboží, a zjistil, že nikoli. Podle správce areálu svědka O. V. šlo o tzv. „mrtvý sklad“, ve kterém bylo, zřejmě jen na oko, uloženo pouze několik palet s porcelánem a CD nosiči. Pravidelný závoz skladu kamiony nebyl zaznamenán. S ohledem na tyto skutečnosti, mj. též na podkladě výpovědi svědkyně J. W., referentky Finančního úřadu v Pardubicích, je nutné považovat skutková zjištění soudů za správná a úplná tak, jak jsou vyjádřena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v jeho odůvodnění. Výsledky dokazování, byť jsou založeny převážně na nepřímých důkazech, dávají přesvědčivý obraz tomu, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti PAR - EXPO CZ, s. r. o., ve snaze vylákat na českém státu peněžité plnění na dani z přidané hodnoty, úmyslně předložil správci daně doklady, jimiž předstíral existenci zdanitelných plnění, ačkoli fakticky k nákupu zboží od obchodní společnosti Plovstan, s. r. o., a k prodeji téhož zboží obchodní společnosti Hilo - Tech Kft. vůbec nedošlo, a všechny ve výroku o vině specifikované daňové doklady byly vystaveny výhradně za účelem spáchání trestné činnosti.
Jedinou relevantně uplatněnou dovolací námitkou jsou výhrady obviněného proti užité právní kvalifikaci jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně s tím, že neměly být částky odpovídající daňové výhodě, jíž se pokusil vylákat v jednotlivých měsících, sečteny. Takovým postupem by nemohlo dojít k naplnění znaku „velkého rozsahu“, byť dovolatel na str. 3 svého podání výslovně zmiňuje „značný rozsah“, a čin by musel být právně posouzen podle §21 a §240 odst. 1, 2 tr. zákoníku, což by také výrazně ovlivnilo výši ukládaného trestu.
Přestože je v této části dovolání patrná určitá neujasněnost pojmu „pokračování“, „útok“ a „skutek“, nicméně je naprosto zřejmé, že obviněný se domáhá rozčlenění svého jednání, spočívajícího v podávání nepravdivých daňových přiznání k dani z přidané hodnoty se záměrem vylákat výhodu na této dani, na jednotlivá zdaňovací období, jímž byl kalendářní měsíc. Nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty za konkrétní měsíce červenec až listopad 2010 totiž nepřevyšovaly částku 5 000 000 Kč. Ačkoliv se pravidla pro určení hranice škody upravená v §138 odst. 1 tr. zákoníku nemohou aplikovat přímo ke stanovení „rozsahu“ jako znaku skutkové podstaty určitého trestného činu, jedná se v případě daňového deliktu o hledisko finanční (rozsah zkrácení daně se vyjadřuje výlučně v penězích), je třeba tento pojem vykládat shodně podle stanovené výše škody v citovaném ustanovení.
V posuzovaném případě lze sice soudům nižších stupňů vytknout, že v odůvodnění svých rozhodnutí v části týkající se právní kvalifikace skutkových zjištění náležitě nevysvětlily, že obviněný fingovaným předstíráním skutečností, z nichž státu vyplývá povinnost vyplatit nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, jež směřovalo vůči příslušnému správci daně v označeném časovém úseku za po sobě jdoucí daňová období, naplnil z hmotně právního hlediska všechny znaky pokračování v trestném činu ve smyslu vyplývajícím z ustanovení §116 tr. zákoníku. Uvedená neúplnost odůvodnění napadených rozhodnutí však nevedla k nesprávnosti v hmotně právním posouzení skutku jako takového. Fakticky totiž soudy obou stupňů zaujaly správný právní názor, jak je zřejmé z členění skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně na pět samostatných útoků a z navazujícího právního posouzení těchto útoků jako jednoho zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud s ohledem na chybějící odůvodnění ze strany soudů nižších stupňů připomíná, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí a souvislostí v předmětu útoku. Tato definice pokračování je v §116 tr. zákoníku formulována naprosto zřetelně tak, aby nedošlo k pochybnostem ohledně kvalifikace zejména přísnější trestní sazby. Jestliže tedy protiprávní jednání splňuje všechny podmínky pokračování, je možné, aby každým z dílčích útoků došlo k naplnění určité skutkové podstaty trestného činu ve všech znacích, nebo teprve souhrn jednotlivých útoků odpovídá znakům skutkové podstaty pokračujícího trestného činu.
V posuzovaném případě jednání obviněného všechny výše popsané znaky pokračování v trestném činu rozhodně vykazuje. Pět po sobě jdoucích zdaňovacích období obviněný neoprávněně předkládal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, v nichž nepravdivě deklaroval nárok na výplatu nadměrného odpočtu této daně. Tudíž pět po sobě jdoucích měsíců, v podstatě identickým způsobem, veden jednotným záměrem vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, se obviněný pokusil dosáhnout vyplacení celkem 15 558 653 Kč, a jen díky bdělosti správce daně nedošlo k úhradě požadovaných částek. Právní posouzení takto zjištěného skutkového stavu jako pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je proto zcela v souladu s právní úpravou pokračování v trestném činu, a to včetně jeho přísnější právní kvalifikace. Nelze tudíž přijmout výhrady obviněného ohledně nutnosti rozdělit jednotlivá zdaňovací období na měsíce a každý takový útok považovat za jeden „skutek“, resp. trestný čin, jak ne zcela srozumitelně tvrdil ve svém dovolání. Zřejmě z jeho strany nebyla zcela správně pochopena změna procesní úpravy pokračování, která byla provedena zákonem č. 265/2001 Sb., a jež s účinností od 1. 1. 2002 pouze umožnila oddělené projednávání dílčích útoků pokračujícího trestného činu a rozhodnutí o nich (srov. §§11 odst. 2, 12 odst. 11 a 20 odst. 1 tr. řádu). Za „skutek“ je totiž z pohledu procesního trestního práva zásadně považován každý z dílčí útoků pokračujícího trestného činu a pokud o nich není konáno společné řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. řádu, je nutné ukládat společný trest podle pravidel uvedených v ustanovení §45 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému nebylo v projednávané trestní věci nutné, aby v každém z jednotlivě podaných daňových přiznání k dani z přidané hodnoty výhoda, kterou chtěl obviněný vylákat, dosáhla nejméně 5 000 000 Kč, což je částka odpovídající peněžnímu vyjádření velkého rozsahu zkrácení daně nebo podobné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, jenž je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Pro použití přísnější právní kvalifikace postačí, že celkový součet všech neoprávněně nárokovaných daňových výhod, které se obviněný pokusil vylákat na českém státu, více než trojnásobně tuto nejnižší hranici „velkého rozsahu“ přesáhl.
Dovolání obviněného R. W. proto posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu je odmítl v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová