ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.53.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 53/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2014 o dovolání, které podal obviněný Ing. O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 292/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 25/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. O. P. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 7 T 25/2013, uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Tohoto přečinu se obviněný dopustil skutkem blíže popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené obchodní společnosti VESP, s. r. o., přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla tato společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 292/2013, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině a trestu obviněného tak, že ho uznal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tohoto přečinu se obviněný dopustil – zkráceně vyjádřeno – tím, že vědom si tíživé finanční situace obchodní společnosti VESP, s. r. o., jako její jednatel s úmyslem získat zpět finanční prostředky do ní vložené upřednostnil svoji pohledávku za touto společností před jejími ekonomickými zájmy a realizoval kroky, kterými došlo ke zcizení majetku jmenované obchodní společnosti, aniž by za něj byly získány jakékoli finanční prostředky. V důsledku tohoto jednání obchodní společnost VESP, s. r. o., nebyla schopna poskytnout svým věřitelům již žádné plnění. Zmíněné kroky spočívaly v tom, že obviněný nechal zpětně vyhotovit dvě smlouvy o půjčce, zachycující jím reálně této společnosti půjčené částky v celkové výši 1 243 939 Kč, přičemž do obou smluv navrhl úrok ve výši 35 % ročně. Uvedené smlouvy podepsal jménem obchodní společnosti VESP, s. r. o., druhý jednatel Ing. Z. S., jenž však byl srozuměn s výší úroků 3,5 % ročně. Poté obviněný nechal provést znalecké ohodnocení hmotného majetku této obchodní společnosti a dohodl jeho prodej obchodní společnosti BIODAM, a. s., s následným zpětným pronajmutím tohoto majetku obchodní společností VESP, s. r. o. Související smlouvy opět podepsal Ing. Z. S. s tím, že takto získané finanční prostředky měly sloužit k vyřešení aktuálních ekonomických potíží posledně jmenované obchodní společnosti. Následně obviněný postoupil obchodní společnosti BIODAM, a. s., svoji pohledávku za obchodní společností VESP, s. r. o., za poloviční cenu (tj. za polovinu z nominální hodnoty 1 880 985,27 Kč), přičemž po jejím zápočtu a zápočtu nájemného na částku za prodej hmotného majetku obchodní společnosti BIODAM, a. s., nedošlo k úhradě. Odvolací soud dovodil, že obviněný jednal v rozporu s ustanoveními §194 odst. 5 a §135 odst. 2 obchodního zákoníku a způsobil obchodní společnosti VESP, s. r. o., škodu ve výši 573 342 Kč, což představuje rozdíl mezi výší úroků, které obviněnému náležely podle smlouvy (35 % ročně), a obvyklou výší úroků (3,5 % ročně).
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §220 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené obchodní společnosti VESP, s. r. o.
Obviněný Ing. O. P. podal dne 2. 12. 2013 proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nebyl prokázán vznik škody na majetku obchodní společnosti VESP, s. r. o. Obviněný považuje za nevěrohodné tvrzení svědka Ing. Z. S. o tom, že si neuvědomil výši úroků. Jak dále obviněný zdůraznil, jmenovaná obchodní společnost fungovala pouze na základě jím poskytnutých půjček, z nichž platila zcela přiměřený úrok. Obviněný vznesl své výhrady i proti způsobu určení výše škody. Je přesvědčen, že jednal s péčí řádného hospodáře, přičemž na vzniku ekonomických potíží zmíněné obchodní společnosti se podílely vnější okolnosti, včetně toho, že veškeré finanční prostředky na jejím účtu byly zablokovány finančním úřadem. Ani z účetnictví podle obviněného nevyplývají žádné údaje o tom, zda byla škoda způsobena jako úbytek na majetku nebo zda představovala ušlý zisk. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily i otázku zavinění a zásadu subsidiarity trestního práva. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že svědek Ing. Z. S. mohl podat civilní žalobu na neplatnost souvisejících smluv. Pokud jde o kupní smlouvu mezi obchodními společnostmi VESP, s. r. o., a BIODAM, a. s., byla podepsána Ing. Z. S. za standardních podmínek. Ani skutečnost, že pohledávka obviněného za obchodní společností VESP, s. r. o., byla postoupena obchodní společnosti BIODAM, a. s., není podle názoru obviněného možné považovat za trestný čin, protože tato pohledávka byla v jeho majetku.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby obviněného zprostil obžaloby, popřípadě aby zrušil i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Ing. O. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru byl obviněný jako jednatel obchodní společnosti ze zákona povinen spravovat její majetek. Pokud jde o úrok sjednaný smlouvami o půjčce ve výši 35 % ročně, označuje ho státní zástupce za poměrně vysoký. Na druhou stranu je státní zástupce přesvědčen, že když byly smlouvy o půjčce reálně uzavřeny, nelze zmíněnou okolnost bez dalšího považovat za trestněprávně relevantní.
Z hlediska prodeje hmotného majetku obchodní společnosti VESP, s. r. o., do majetku obchodní společnosti BIODAM, a. s., je podle státního zástupce podstatné, že obviněný sice inicioval tento prodej, avšak dispozici jako takovou neuskutečnil, neboť příslušnou smlouvu podepsal druhý jednatel. Jak dále uvádí státní zástupce, předmětná majetkoprávní dispozice ve svém důsledku znamenala, že poškozená obchodní společnost neobdržela kupní cenu, avšak došlo k úhradě jejího dluhu. Proto podle státního zástupce v této věci není zcela zřejmé, jaká škoda měla vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Přitom státní zástupce nepovažuje za správný závěr, k němuž dospěly soudy nižších stupňů a podle kterého shledaly škodu ve vysokých úrocích dohodnutých ve smlouvách o půjčce. Podle názoru státního zástupce oba soudy nižších stupňů nedostatečně vyhodnotily všechny existující skutečnosti tak, aby mohlo být jednání obviněného bez pochybností posouzeno jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby následně podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. O. P. ho uplatnil s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný Ing. O. P. však v části své argumentace obsažené v dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu. Obviněný totiž nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní – nikoli hmotně právní – povaze některých jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, že soudy neprokázaly vznik škody, popřípadě že nebylo dostatečně prokázáno úmyslné zavinění obviněného. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. O. P., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, v němž namítá nesprávné hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, především pokud jde o spolehlivé prokázání existence škody a její výše nebo úmyslného zavinění obviněného. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Nejvyšší soud pak neakceptoval ani námitky obviněného Ing. O. P., jimiž vytkl údajné porušení práva na spravedlivý proces, protože podle jeho názoru odvolací soud řádně neodůvodnil zamítnutí návrhu obhajoby na provedení dalších důkazů. Jak je ovšem patrné již z formulace ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje právo na spravedlivý proces, i z jeho standardního výkladu podávaného též Ústavním soudem, jde zde o procesní záruky řádného a zákonného průběhu trestního řízení, nikoli o nárok obviněného, aby dosáhl takový výsledek tohoto řízení podle hmotného práva, který odpovídá jeho představám. Proto ani samotná námitka obviněného o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces s odkazem na vytýkané nevyhovění jeho důkazním návrhům neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc na č. l. 496 a 500 trestního spisu jsou sice zařazeny návrhy obviněného na provedení dalších důkazů, avšak z rozsahu provedeného dokazování vyplývá, že tyto důkazní návrhy směřovaly k otázkám, které byly již prokázány jinými důkazy v řízení před soudem prvního stupně. V uvedeném směru proto nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jak namítá ve svém dovolání, nehledě již na výlučně procesní povahu těchto výhrad.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného Ing. O. P., které sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nejsou opodstatněné. Navíc i tyto námitky obviněný částečně založil na polemice s některými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů důsledně nevypořádaly s výší škody, kterou způsobil posuzovaným přečinem.
K tomu Nejvyšší soud obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému škodu nikoli malou. Popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 292/2013, vyjadřuje všechny uvedené zákonné znaky zmíněného přečinu, přičemž soud prvního stupně i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí blíže rozvedly tato skutková zjištění. Proto zde nevznikají žádné pochybnosti o způsobu vzniku značné škody na majetku poškozené obchodní společnosti VESP, s. r. o., jak namítá obviněný ve svém dovolání a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání.
Pokud jde o škodu a její výši, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že škodou se obecně v právní teorii a v soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; od 1. 1. 2014 jde o ustanovení §2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Za skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, ušlým ziskem je nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
V trestní věci obviněného Ing. O. P. pak postupoval odvolací soud správně a zcela v intencích výše uvedeného výkladu, pokud dospěl k závěru o tom, jakou škodu a v jaké výši obviněný způsobil na majetku obchodní společnosti VESP, s. r. o., skutkem popsaným ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Obviněný totiž inicioval prodej předmětného movitého majetku patřícího posledně jmenované obchodní společnosti za částku ve výši 2 643 840 Kč, a to kupujícímu – obchodní společnosti BIODAM, s. r. o., která ovšem uhradila kupní cenu započtením částky ve výši 2 531 626 Kč, takže do majetku obchodní společnosti VESP, s. r. o., se nedostala žádná reálná protihodnota za její majetek prodaný z iniciativy obviněného. Přitom svou pohledávku, kterou obviněný postoupil obchodní společnosti BIODAM, s. r. o., a jejímž zápočtem řešila tato společnost zaplacení kupní ceny za majetek, který koupila od obchodní společnosti VESP, s. r. o., obviněný vytvořil v podstatě jen tím, že dodatečně vyhotovil smlouvy o půjčkách s nepřiměřeně vysokým úrokem ve výši 35 % p. a., který měla poškozená posledně jmenovaná obchodní společnost jako dlužník zaplatit obviněnému jako věřiteli za půjčené peníze. Škoda ve výši 537 342 Kč tedy vyjadřuje rozdíl mezi částkou odpovídající součtu výše úroků z půjčené peněžní částky na základě zmíněných smluv o půjčce ve výši 35 % p. a. a částkou odpovídající úrokům v obvyklé výši 3,5 % p. a. Tato škoda pak představuje značnou škodu ve smyslu §138 odst. 1 a §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jak správně uzavřel odvolací soud.
Závěr odvolacího soudu stran výše škody pak nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného, podle něhož výše smluveného úroku nebyla nepřiměřená. Pokud jde o smlouvy o půjčce uzavřené mezi obviněným Ing. O. P. a obchodní společností VESP, s. r. o., (zařazené na č. l. 10 a 225 trestního spisu) z jejich ustanovení čl. II. je patrné, že smluvní strany si sjednaly úrok ve výši 35 % p. a. Jak přitom vyplývalo z ustanovení §658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, při peněžité půjčce bylo možno dohodnout úroky, jejich výše však nebyla upravena žádným právním předpisem, takže se vyžadovalo sjednat je v přiměřené výši tak, aby nebyly v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 citovaného zákona. Pokud jde o hledisko přiměřenosti výše úroku, vycházelo se nejen z obvyklé výše úroků požadovaných peněžními ústavy ze závazků z úvěrových smluv, ale i z míry rizika, které podstupuje věřitel při půjčce. V každém případě výše úroku z peněžité půjčky byla projevem zásady smluvní volnosti. Jak vyplývá ze statistických údajů České národní banky, v období od dubna 2009 do srpna 2011 se výše obvyklých úroků z bankovních úvěrů pohybovala v rozmezí 3 % až 5 % p. a. Tuto výši úroků nelze zaměňovat s výší zákonných úroků z prodlení či s poplatkem z prodlení, na něž má věřitel právo při prodlení dlužníka, ani s penále, které vyplývá z ustanovení §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, jak naznačuje obviněný ve svém dovolání. Výše těchto zákonných úroků, poplatku z prodlení či penále je samozřejmě vyšší, protože uvedené instituty mají zjevnou sankční povahu, pokud dlužník nesplatí svůj dluh včas. V uvedených smlouvách o půjčce však takové sankce pro případ porušení smluvní povinnosti nebyly sjednány, takže zde platí, že úrok ve výši 35 % p. a., který obviněný prosadil (i v důsledku omylu Ing. Z. S.) do uzavřených smluv o půjčce, nelze považovat s ohledem na shora konstatované argumenty za přiměřený.
Způsobení škody ve výši, která odůvodňuje použitou právní kvalifikaci v této trestní věci, pak oba soudy nižších stupňů založily na odborném vyjádření, podle jehož závěrů v inkriminované době obvyklé zhodnocení finančních prostředků odpovídalo úrokům ve výši 0,57 % až 3,60 % ročně. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Ing. O. P. tedy uskutečnil právní úkony, které byly z hlediska soukromého práva v rozporu s dobrými mravy (tj. uzavřel smlouvy o půjčce s úrokem, který nebyl v přiměřené výši), a tím v podstatě způsobil vznik skutečné škody, protože majetek poškozené obchodní společnosti VESP, s. r. o., se zmenšil o hodnotu vyjádřenou rozdílem mezi částkou odpovídající součtu výše úroků v uzavřených smlouvách o půjčce (35 % p. a.) a částkou odpovídající úrokům v obvyklé výši (3,5 % p. a.). V trestní věci obviněného tedy odvolací soud (viz str. 5 a 6 jeho rozsudku) postupoval v souladu se zákonem, neboť podrobně rozvedl, z kterých důkazů vycházel při stanovení výše škody, a po provedeném hodnocení uvedených důkazů ji určil ve shodě s kritérii obsaženými v ustanovení §137 tr. zákoníku. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že povinnost sjednat přiměřené úroky vyplývá i z nyní účinného ustanovení §1802 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož – není-li dohodnuto jinak – platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Rovněž zde však zjevné zneužití práva (např. v podobě nepřiměřeně vysokých úroků) nepožívá právní ochrany (§8 zákona č. 89/2012 Sb.).
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, které směřují proti závěru o způsobení škody na cizím majetku a její výši, za neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním obviněného Ing. O. P. v té části, v níž zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a popřel své úmyslné zavinění.
Pokud jde o subjektivní stránku citovaného přečinu, k jeho spáchání se vyžaduje, aby pachatel úmyslně porušil svou zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, na kterém tím způsobil škodu nikoli malou. Současně si však pachatel musí být vědom okolností rozhodných pro vyvolání škodlivého následku (resp. účinku) v podobě škody nikoli malé (tj. podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škody ve výši alespoň 25 000 Kč) a pro případ jejího způsobení s ním je alespoň srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Ke způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu §138 odst. 1 a §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (tj. škody ve výši nejméně 500 000 Kč), postačuje zavinění alespoň z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Z respektované právní teorie přitom vyplývá (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222), že srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším důsledkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu k tzv. těžšímu následku, tj. ke způsobení značné škody ve smyslu §138 odst. 1 a §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit značnou škodu, jak naznačuje ve svém dovolání, k naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, postačuje i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke značné škodě [§16, §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli malé [§15 odst. 1 písm. b), §220 odst. 1 tr. zákoníku].
Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění učiněných v trestní věci obviněného Ing. O. P., která Nejvyšší soud není oprávněn v tomto řízení zpochybňovat, obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§138 odst. 1, §220 odst. 1 tr. zákoníku) na majetku poškozené obchodní společnosti VESP, s. r. o., v které působil jako jednatel, přičemž měl zákonem uloženou povinnost opatrovat a spravovat její majetek.
Ostatně obviněný v dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností), nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením), či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení značné škody [§138 odst. 1 a §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. O. P. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě škody na majetku poškozené obchodní společnosti, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i postavení obviněného Ing. O. P., od kterého se odvíjí i zvláštní povinnosti, jejichž porušení odůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný totiž vykonával funkci jednatele obchodní společnosti VESP, s. r. o., což ho zavazovalo k plnění určitých povinností, které mu byly uloženy jako statutárnímu orgánu zejména ustanoveními §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. To mimo jiné znamená, že obviněný jako statutární orgán jmenované obchodní společnosti byl jednak povinen spravovat její majetek s péčí řádného hospodáře a v souladu s jejími zájmy a jednak odpovídal za škodu způsobenou porušením této povinnosti (obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007). O existenci úmyslného zavinění svědčí v této věci i to jednání obviněného, kterým inicioval prodej majetku a jeho následný zpětný pronájem, což nebyly kroky výhodné pro obchodní společnost VESP, s. r. o. Současně obviněný neinformoval Ing. Z. S. jako druhého jednatele této obchodní společnosti (ani nikoho jiného) o dalším kroku, jehož podstatou bylo, že poté, co tento svědek prodal hmotný majetek jmenované společnosti, obviněný svoji nadhodnocenou pohledávku ze smluv o půjčce postoupil obchodní společnosti BIODAM, a. s., která provedla zápočet na kupní cenu za získaný hmotný majetek, aniž by obchodní společnost VESP, s. r. o., obdržela peněžní prostředky ve výši odpovídající hodnotě této pohledávky. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, soudy nižších stupňů spatřovaly vznik škody jen v rozdílu mezi částkou odpovídající součtu výše úroků z uzavřených smluv o půjčce (35 % p. a.) a částkou odpovídající úrokům v obvyklé výši (3,5 % p. a.). To byl postup nesporně výhodnější pro obviněného, protože zde nebylo vyloučeno považovat za škodu také úbytek v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti z důvodu neuhrazení celé kupní ceny za její prodaný majetek ze strany obchodní společnosti BIODAM, s. r. o., a tento úbytek by pak několikanásobně přesáhl hranici značné škody. Proto nelze souhlasit s úvahami státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jimiž zpochybnil existenci a výši škody s odůvodněním, že obchodní společnost VESP, s. r. o., sice od obchodní společnosti BIODAM, a. s., neobdržela platbu, ale zato jí byl zápočtem uhrazen její dluh, takže i když nezískala do své dispozice žádné finanční prostředky, výše jejího majetku se v důsledku jednání obviněného nezměnila. To by mohlo platit, jen kdyby pohledávka obviněného vůči obchodní společnosti VESP, s. r. o., postoupená obchodní společnosti BIODAM, a. s., byla založena na reálné výši obvyklých úroků (3,5 % p. a.), a nikoli na zjevně přemrštěných úrocích sjednaných ve smlouvách o půjčce (35 % p. a.).
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitku obviněného Ing. O. P., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani námitku obviněného ohledně údajně nesprávného použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak totiž vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je uveřejněno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Přitom ve věci obviněného Ing. O. P. nebyly zjištěny takové okolnosti, které by vylučovaly použití prostředků trestního práva proti němu. Obviněný totiž předem připravenými právními úkony (zejména smlouvami o půjčce, prodejem hmotného majetku poškozené obchodní společnosti a jeho zpětným pronájmem a smlouvou o postoupení své vlastní pohledávky vůči ní) způsobil, že obchodní společnost VESP, s. r. o., neobdržela do svého majetku ty majetkové hodnoty, které by získala za prodej hmotného majetku, pokud by obviněný nejednal v rozporu se svými zákonnými povinnostmi řádného hospodáře. Prodej majetku a jeho následný zpětný pronájem sice nelze považovat za neobvyklý postup v obchodní praxi, nicméně z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je zde významné, že podnikl ještě další kroky, které vedly k negativním důsledkům v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti a které ve svém souhrnu odůvodňují závěr o nutnosti použití prostředků trestního práva proti obviněnému.
V řízení před soudy nižších stupňů pak nebylo shledáno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že by čin spáchaný obviněným Ing. O. P. nedosáhl potřebné společenské škodlivosti, tedy že by neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ostatně ani obviněný ve svém dovolání nepoukazuje na žádné takové konkrétní okolnosti, které by zpochybňovaly uvedené konstatování.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. O. P. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného Ing. O. P. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 2. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y