ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.555.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 555/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o dovolání, které podala obviněná Mgr. E. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 241/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 26/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 72 T 26/2010, byla obviněná Mgr. E. Č. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku ve spojení s §238 tr. zákoníku, kterých se dopustila částečně společně s obviněnou H. M. způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto zločiny a za sbíhající se pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), jedenáct samostatných pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 1 T 153/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 25/2013, dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 45 T 3/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 To 10/2012, za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a osm samostatných pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 30 T 6/2009, byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ji soud prvního stupně zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o společném souhrnném trestu v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 1 T 153/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 25/2013, v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 45 T 3/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 To 10/2012, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozenému V. F. škodu ve výši 2 158 500,- Kč a společně a nerozdílně s obviněnou H. M. poškozenému K. M. škodu ve výši 178 000,- Kč.
K odvolání obviněné Mgr. E. Č. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 241/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) a f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnou nově uznal vinnou zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku ve spojení s §238 tr. zákoníku, kterých se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto zločiny a za sbíhající se pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zák., jedenáct samostatných pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 1 T 153/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 25/2013, dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 45 T 3/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 To 10/2012, pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a osm samostatných pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) a §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterými byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 30 T 6/2009, byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon ji odvolací soud zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odvolací soud uložil obviněné také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která je uvedena v tomto rozsudku. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozenému V. F. škodu ve výši 2 158 500,- Kč. Současně odvolací soud zrušil výrok o společném souhrnném trestu v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 1 T 153/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 7 To 25/2013, výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 45 T 3/2011, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 1 To 10/2012, a výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 30 T 6/2009, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Naproti tomu odvolací soud podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu a §223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněné Mgr. E. Č. pro skutek popsaný pod bodem 2. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 3 ZT 28/2011.
Obviněná Mgr. E. Č. podala dne 10. 3. 2014 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 3 To 241/2013, dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto podání však obviněná neodůvodnila ani v něm neuvedla návrh na vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takové podání by tedy za jiných okolností nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu. Z trestního spisu Okresního soudu v Ostravě vedeného ve věci pod sp. zn. 72 T 26/2010 Nejvyšší soud ovšem zjistil, že soud prvního stupně nepostupoval podle §265h odst. 1 tr. řádu, nevyzval obviněnou k odůvodnění dovolání ve lhůtě dvou týdnů a výslovně ji neupozornil na konkrétní způsob doplnění podaného dovolání a na důsledky spojené s tím, pokud nevyhoví této výzvě.
Jak dále Nejvyšší soud zjistil z téhož trestního spisu, obviněná Mgr. E. Č. doplnila zmíněné tzv. blanketní dovolání prostřednictvím svého obhájce až dne 31. 3. 2014 (viz č. l. 948 trestního spisu), tedy po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání uvedené v §265e odst. 1 tr. řádu. Z č. l. 921 a verte trestního spisu je totiž zřejmé, že opis napadeného rozsudku odvolacího soudu byl obviněné doručen dne 8. 1. 2014 a jejímu obhájci rovněž dne 8. 1. 2014. Zákonná lhůta pro podání dovolání tedy v posuzované věci uplynula ve smyslu §60 odst. 2, 3 a §265e odst. 2 tr. řádu dnem 10. 3. 2014. Přitom obhájce obviněné odeslal dne 31. 3. 2014 ze své datové schránky doplněné dovolání a doručil ho do datové schránky soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni (viz č. l. 944 trestního spisu).
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle §59 odst. 1 a 2 tr. řádu lze podání učinit mimo jiné v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje kromě jiného používání elektronického podpisu, elektronické značky, poskytování certifikačních služeb a souvisejících služeb poskytovateli usazenými na území České republiky (viz rozhodnutí pod č. 58/2007 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je ovšem významné též ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. Třebaže se v ustanovení §59 tr. řádu výslovně nepočítá s možností doručit podání fyzické nebo právnické osoby z její datové schránky do datové schránky orgánu činného v trestním řízení, neznamená to, že by příslušný orgán činný v trestním řízení neměl spojovat s takovým podáním zákonem předvídané právní účinky. Posledně citované ustanovení je totiž třeba vykládat ve spojení s ostatními právními normami, které se týkají způsobu a formy podání učiněného vůči orgánům veřejné moci. Přitom podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky může každý (resp. každý občan) činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pokud by tedy zákonodárce hodlal vyloučit právo osoby učinit podání v trestním řízení z její datové schránky do datové schránky orgánu veřejné moci, musel by to výslovně zakotvit v trestním řádu nebo v jiné právní normě obdobné povahy. Bez významu zde není ani ustanovení §62 odst. 1 věta první tr. řádu, které ukládá orgánu činnému v trestním řízení povinnost přednostně doručovat písemnosti do datové schránky adresátů. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy neexistuje žádný důvod k tomu, aby orgán činný v trestním řízení odmítl akceptovat podání osoby učiněné z její datové schránky a doručené do datové schránky orgánu činného v trestním řízení, a to navíc za situace, když ten sám musí primárně doručovat písemnosti do datové schránky adresátů, je-li pro ně zřízena. V uvedených souvislostech lze odkázat i na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz jeho rozsudek ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 8 As 89/2011), podle které úkon učiněný prostřednictvím datové schránky osobou oprávněnou či osobou pověřenou, která doložila své pověření, má podle §18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, proto nemusí být podepsaný elektronickým podpisem ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani jej není třeba potvrzovat písemným podáním shodného obsahu či předložením jeho originálu podle §37 odst. 2 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně i judikatura Nejvyššího soudu již akceptovala např. účinné podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu doručením do datové schránky příslušného orgánu Policie České republiky (viz rozhodnutí pod č. 51/2013 Sb. rozh. tr.).
Z doplnění dovolání obviněné Mgr. E. Č. zařazeného v trestním spise na č. l. 944 je zřejmé, že dne 31. 3. 2014 obhájce obviněné zaslal soudu prvního stupně toto podání prostřednictvím své datové schránky. S ohledem na shora uvedené argumenty Nejvyšší soud uvádí, že jde o podání učiněné v souladu s ustanoveními §59 odst. 1 a 2 tr. řádu. V projednávaném případě tedy učinila dovolatelka, tj. obviněná Mgr. E. Č. prostřednictvím svého obhájce, takové podání v elektronické formě (doplnění tzv. blanketního dovolání), které vyhovělo zákonným požadavkům obsaženým v citovaných ustanoveních trestního řádu a zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů.
V podání směřujícím k doplnění dovolání pak obviněná Mgr. E. Č. rozvedla konkrétní okolnosti, o které opírá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soud prvního stupně však po podání původního obsahově nedostatečného dovolání před jeho doplněním nepostupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. řádu, jak byl povinen učinit. Z trestního spisu totiž není zřejmé, v jakém rozsahu soud prvního stupně poučil obviněnou o povinnosti odstranit obsahové nedostatky původního tzv. blanketního dovolání a zda ji upozornil i na důsledky, pokud dovolání nedoplní. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné je i přes zmíněné nedostatky způsobilé k projednání a nemůže být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Jestliže totiž soud prvního stupně nedodržel postup vyžadovaný ustanovením §265h odst. 1 tr. řádu, nelze toto jeho pochybení přičítat obviněné k tíži, i když v době doplnění požadovaných obsahových náležitostí dovolání již uplynula lhůta k podání dovolání, v níž lze měnit rozsah a důvody dovolání (přiměřeně k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 798/2002, publikované pod č. T 510. ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003).
Vzhledem k tomu se mohl Nejvyšší soud zabývat i námitkami obviněné Mgr. E. Č., jimiž teprve v doplnění dřívějšího tzv. blanketního dovolání podložila své tvrzení o naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť v dovolacím řízení nebylo možné přihlížet ke všem z nich. Obviněná zde především popřela, že by se dopustila jednání, které jí bylo kladeno za vinu, byť se zabývala finančními službami, které v podrobnostech popisuje. Jak dále obviněná zdůraznila, poškozenému V. F. nepředala žádnou směnku ani smlouvu o půjčce a v této souvislosti zpochybnila správnost a věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného. Zároveň obviněná nesouhlasí s posouzením plné moci, kterou jí udělila svědkyně G. C. a která se vztahovala „na celou kausu“. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněné Mgr. E. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná Mgr. E. Č. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná Mgr. E. Č. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzeny skutky, jež spáchala, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky spáchaných zločinů, jimiž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Obviněná totiž nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, ke kterým ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výrocích o vině v rozsudcích soudu prvního stupně a odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněná v této souvislosti nepoukázala na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná Mgr. E. Č., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněné, v kterém namítá nesprávné právní hodnocení obsahu rozsáhlého dokazování provedeného před soudem prvního stupně, především pokud jde o okolnosti předání směnek a smluv o půjčce poškozenému V. F. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněná jejím prostřednictvím jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněná v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých svědeckých výpovědí a dalších důkazů.
Kromě výše uvedeného a nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k obecně formulovaným námitkám obviněné Mgr. E. Č. zpochybňujícím správnost posouzení plné moci, kterou jí vystavila svědkyně G. C., uvádí následující.
Jak je patrné z č. l. 192 trestního spisu, svědkyně G. C. udělila obviněné Mgr. E. Č. zvláštní plnou moc, kterou ji zmocnila jen k zastoupení v rámci jednání s obchodní společností Girová, a. s., ve věci exekuce vedené Exekutorským úřadem „Mgr. Tomáše Vrány“ a ke všem úkonům s tím spojeným. Z této plné moci zcela jednoznačně vyplývá rozsah oprávnění obviněné jako zmocněnce. Přitom předmětná plná moc vyhovuje i náležitostem, jež byly uvedeny v ustanovení §31 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jde o plnou moc, která neopravňovala obviněnou k tomu, aby vystavila jménem G. C. směnky a aby za ni uzavírala předmětné smlouvy o půjčce. Ostatně povahou, důsledky a dalšími okolnostmi této plné moci se podrobně zabývaly již soudy nižších stupňů, proto lze v dalším odkázat na jejich závěry.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná Mgr. E. Č. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněné Mgr. E. Č. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 5. 2014
Předseda senátu
JUDr. František P ú r y