ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.57.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 57/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2014 o dovolání, které podal obviněný R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 8 To 312/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 122/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 9 T 122/2013, jednak zrušil podle §45 odst. 1 tr. zákoníku výrok o vině a celý výrok o trestu včetně obsahově navazujících výroků, které mají ve zrušeném výroku o vině svůj podklad, jak byl vysloven v části II. rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 3 T 46/2013, a znovu uznal obviněného R. H. vinným dílem dokonaným dílem nedokonaným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dále přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dále soud obviněného uznal vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
Městský soud v Brně poté uložil obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §45 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §45 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od uložení společného trestu k trestu uloženému obviněnému v délce 18 měsíců nepodmíněně v části I. výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 3 T 46/2013. Soud rovněž rozhodl o nárocích poškozených tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit škodu poškozeným D. K., J. B., společnostem SONIDO Investment s. r. o., DM Drogerie Markt, s. r. o., a O. Ch. v uvedené výši. Poškozená L. U. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř. a to usnesením ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 8 To 312/2013.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. H. dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Soni Bartončíkové. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Své dovolání podal obviněný v rozsahu výroku popsaném pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil totiž námitku, jíž odmítl spáchání tohoto skutku a ohradil se proti způsobu hodnocení důkazů, jež neodpovídá zásadě platné v trestním řízení a to „in dubio pro reo“ zejména ve vztahu k subjektivní stránce přečinů, jež měly být v tomto bodě naplněny, aniž by je explicitně označil. Nedostatečně provedené dokazování Městského soudu v Brně v tomto bodě nenapravil ani odvolací soud, proto je podle obviněného shodnou vadou zatíženo též usnesení Krajského soudu v Brně. Pouhý jediný důkaz, tedy odborné vyjádření z oboru biogenetiky, že se na místě činu nacházela jeho biologická stopa, nemůže sloužit jako hlavní usvědčující důkaz viny obviněného. Ohradil se také proti hodnocení své osoby soudem v kontextu se svojí trestní minulostí. Závěrem svého dovolání obviněný přiznal, že si je vědom „hraniční existence dovolacího důvodu v tomto případě“, ale svůj mimořádný opravný prostředek podal z důvodu procesní opatrnosti, aby mohl následně využít možnosti obrátit se se stížností na Ústavní soud. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 8 To 312/2013 a také rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 9 T 122/2013, a aby přikázal „věcně a místně příslušnému orgánu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl“.
Nejvyšší soud při zkoumání splnění formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že obviněný R. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly při dokazování. Jedná se totiž o procesní postup zakotvený zejména v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nejde tudíž o aplikaci hmotného práva. Pro Nejvyšší soud je v řízení o dovolání podkladem přezkumu zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a je jím vázán.
V textu dovolání obviněný sám uvedl, že si je vědom „hraniční existence“ uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud musí k této úvaze obviněného konstatovat, že skutečně v námitkách obviněného neshledal žádné, které by směřovaly proti použití hmotně právního ustanovení, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nakonec sám dovolatel naznačil, že dovolání podává „z procesní opatrnosti“, neboť využití tohoto mimořádného opravného prostředku je nutné pro pozdější podání ústavní stížnosti.
Útok popsaný pod bodem 3) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaný jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku obviněný spáchal tím, že v době od 22.00 hodin dne 2. 2. 2013 do 11.00 hodin dne 3. 2. 2013 v B., na ulici D., po přelezení deskového plotu a ulomení lampy osvětlení, vnikl na letní zahrádku baru Destra, bezúspěšně páčil zadní dveře baru, rozbil ve spodní části těchto dveří dvojité bezpečnostní sklo o rozměru 75x60 cm, vzniklým otvorem vnikl do provozovny, kde vypáčil elektronickou pokladnu zn. Casio, ze které odcizil finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč, a dále z provozovny baru odcizil CD přehrávač zn. Pioneer s přídavnými reproduktory, set top box UPC s televizní kartou, 15 lahví tvrdého alkoholu různých značek, číšnický flek s finanční hotovostí ve výši 1.000,- Kč a 4 kg zrnkové kávy zn. Corsini, čímž způsobil poškozené společnosti SONIDO Investment, s. r. o., IČ: 24154971, se sídlem Brno, ul. Karlova č. 933, škodu odcizením ve výši 15.403,- Kč a škodu poškozením ve výši 8.936,- Kč.
Obviněný ve svém dovolání pokračoval v prosazování své obhajoby, jíž uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, kdy odmítal jakoukoli účast na vloupání do baru Destra s tím, že na tomto místě „snad ani nikdy nebyl“. Obě napadená rozhodnutí soudů na shodnou výhradu reagovala, a byť stručně, tak logicky soudy dospěly k uznání viny obviněného i v tomto bodě návrhu na potrestání. Stěžejní význam pro usvědčení obviněného správně přiznaly závěru odborného vyjádření odboru kriminalistické techniky o výsledku zkoumání biologické stopy nalezené mezi střepy rozbitých dveří, jimiž bylo vniknuto do objektu. Pokud obviněný označil tento důkaz za nedostatečný, nelze takovou námitku vytýkající procesní „pochybení“ podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Rovněž jí nelze přiznat důvod ke vzniku pochybností o porušení práva na spravedlivý proces jen proto, že obviněný odmítl akceptovat výsledek trestního řízení. Nakonec sám obviněný nevznesl žádnou konkrétní skutečnost, jež by mohla při zachování obecných zásad logiky vysvětlit, jakým jiným způsobem by ke zjištění odborného pracoviště zpracovávajícího biologické stopy dojít.
Pouze nad rámec dovolacího přezkumu a jen pro zdůraznění správnosti procesního postupu soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud konstatovat, že ve věci učiněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech a výrok o vině v napadené části je součástí komplexu opatřených podkladů pro zjištění soudů v potřebném rozsahu, jak ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V předmětném trestním spisu je mj. založena fotodokumentace z místa činu (viz č.l. 86 a 87), z níž je patrné, že předmětná biologická stopa – zaschlá krevní skvrna – se nacházela mezi střepy z výplně dolní části zadních dveří, jimiž pachatel vnikl do prostoru baru Destra. Způsob vloupání také vyplývá i z protokolu o ohledání místa činu založeného na č. l. 77 trestního spisu. Ani Nejvyšší soud proto nemá žádné pochybnosti o tom, že krevní stopa zajištěná mezi těmito střepy patří osobě, jež vnikla dovnitř baru právě uvedeným způsobem a přitom se poranila při rozbíjení dvojité skleněné výplně vstupních dveří. Skutečnost, že krevní stopa patřila bez jakýchkoli pochybností právě obviněnému, potvrzuje jednoznačná shoda profilu DNA s profilem DNA obviněného R. H. vyplývající z odborného vyjádření Odboru kriminalistické techniky a expertiz založeného na č.l. 97 trestního spisu.
Žádné opodstatnění rovněž není možné přiznat ani výtce obviněného ohledně poukázání na jeho předcházející trestní odsouzení, na níž odkázal soud prvního stupně na straně 6 svého rozsudku. Kriminální minulost obviněného, event. dokonce speciální recidiva (u obviněného se jedná převážně o trestnou činnost majetkového charakteru), je jednou z okolností, které musí soudy zvažovat nejen při ukládání druhu a výměry trestu, ale tvoří součást hodnocení viny, neboť sklon k páchání majetkové trestné činnosti může přispět k vysvětlení motivace, jíž je veden pachatel opatřující si prostředky k obživě útoky proti cizímu majetku. V těchto souvislostech uvažovaly i soudy obou stupňů, a nelze jim proto vytýkat, pokud do svých úvah o jeho odsouzení ve vytýkané části výroku o vině zahrnuly i celkem 30 odsouzení obviněného zaznamených v listinných důkazech trestního spisu. V této souvislosti lze odkázat na podobnou důkazní situaci ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 3 Tdo 405/2012.
Závěrem je možné shrnout, že důkaz o shodě profilu DNA z krevní stopy nalezené na místě činu s profilem obviněného především není jediným, osamoceným podkladem pro výrok o vině skutku, resp. útoku popsaného pod bodem 3) rozsudku Městského soudu v Brně. Navíc všechny okolnosti zkoumání osoby pachatele a chování obviněného v rozhodném období odpovídají nezvratnému výsledku odborného zkoumání zajištěné biologické stopy a soudy obou stupňů tudíž nepochybily, pokud v souladu s obsahem jednotlivých důkazů i v jejich souhrnu dospěly k závěru o vině obviněného i v této odsuzující části napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud proto na podkladě trestního spisu a podaného dovolání shledal, že obviněný R. H. podal svůj mimořádný opravný prostředek z jiných, než zákonem stanovených důvodů a jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová