ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.6.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 6/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2014 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného T. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 43/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 2 T 43/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Lounech, aby věc obviněného T. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 2 T 43/2013, bylo podle §314c odst. 1 písm. b) tr. řádu za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného T. B. pro skutek podrobně popsaný ve výroku usnesení, v němž byl spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“).
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech v neprospěch obviněného stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně. Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu soud druhého stupně znovu rozhodl tak, že zastavil trestní stíhání obviněného T. B. pro skutek podrobně popsaný ve výroku usnesení, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal nejvyšší státní zástupce (prostřednictvím svého náměstka – viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 15/2012 Sb. rozh. tr.) v neprospěch obviněného T. B. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem soudu druhého stupně, podle kterého ke zkrácení daně ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku nedojde v příčinné souvislosti s nečinností poplatníka podat daňové přiznání příslušnému správci daně, který za této situace použije k doměření daně zákonné prostředky v souladu s příslušnými procesními předpisy. V této souvislosti dovolatel odkázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, jehož závěry lze podle jeho názoru uplatnit i ohledně zkrácení silniční daně. Jak dále dovolatel zdůraznil, podle daňového řádu (i podle dříve účinného zákona o správě daní a poplatků) není správce daně povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale naopak je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Dovolatel je tudíž přesvědčen, že obviněný naplnil znaky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku již úmyslným nepodáním přiznání k silniční dani za zdaňovací období roku 2009, čímž zatajil své daňové povinnosti podle §8 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zkrátil tento druh daně ve výši 111 168,- Kč. Podle nejvyššího státního zástupce je zde bez významu, že příslušný správce daně stanovil obviněnému daňovou povinnost následným doměřením za použití pomůcek (§31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů), protože tento postup následoval až po dokonání citovaného přečinu.
Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za splnění podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbudou podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. B. se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce prostřednictvím svého obhájce. V první části svého vyjádření se obviněný zabývá některými skutkovými okolnostmi, jež se týkaly podání daňových přiznání k silniční dani. Pokud jde o možnost zatajení tohoto druhu daně, podle obviněného jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních motorových vozidel, což údajně vylučuje její zatajení. Proto je obviněný přesvědčen, že se na posuzovanou trestní věc nevztahují ani závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr., o které nejvyšší státní zástupce opírá svou argumentaci. Dále obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření obviněný zdůraznil, že pro zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, nejsou žádné důvody.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, nejvyšší státní zástupce opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Pokud jde o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může naopak spočívat též v okolnosti, že skutek vykazuje všechny znaky určitého trestného činu, a přesto ho soudy nižších stupňů nekvalifikovaly jako trestný čin.
Podle názoru nejvyššího státního zástupce Krajský soud v Ústí nad Labem nesprávně posoudil otázku trestní odpovědnosti obviněného T. B. za přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. V daných souvislostech dovolatel odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž závěry napadeného rozhodnutí považuje za nesprávné a stojící v rozporu s touto judikaturou.
V řízení o dovolání je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jen v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud se zde přitom opíral nejen o skutkovou větu obsaženou ve výrokové části napadeného usnesení soudu druhého stupně, nýbrž i o jeho odůvodnění. Jak je patrné z těchto rozhodných skutkových zjištění, podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že obviněný jako daňový subjekt – fyzická osoba podnikající v režimu živnostenského zákona pod obchodním jménem T. B., IČ: 69901376, s místem podnikání L., P. O. č. …, nejpozději dne 31. 1. 2010 úmyslně nepodal u Finančního úřadu v Lounech daňové přiznání k silniční dani za rok 2009, a to ani na následnou výzvu správce daně, a takto činil přesto, že provozoval nákladní motorová vozidla tov. zn. AVIA 31.1 N, reg. zn. …, tov. zn. IVECO 100 E 18, reg. zn. …, tov. zn. AVIA 80-EL, reg. zn. …, tov. zn. MAN 8.163 LC, reg. zn. …, tov. zn. MERCEDES BENZ ACTROS 1841 LS, reg. zn. …, tov. zn. MAN TGA 18.440 4X2, reg. zn. …, tov. zn. KRONE.SD, reg. zn. …, tov. zn. D-TEC FT-43-03 V FLIPOVER, reg. zn. …, tov. zn. MAN TGA 18.440 4X2, reg. zn. …, a tov. zn. SCHMITZ.SCF 24, reg. zn. …, když uvedená vozidla používal ke své podnikatelské činnosti, přičemž takto činil v úmyslu vyhnout se úhradě silniční daně v celkové výši 111 168,- Kč, která musela být následně doměřena Finančním úřadem v Lounech podle pomůcek.
Jak přitom uvedl Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého usnesení, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby údajně nelze dovozovat jen z toho, že příslušná osoba nepodala daňové přiznání. Podle jeho názoru k naplnění znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je třeba, aby došlo k nevyměření daně či k vyměření nižší daně v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. S poukazem na příslušná ustanovení zákona č. 16/1993 Sb., o silniční dani, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, dospěl soud druhého stupně k závěru, že daňové přiznání je toliko jedním z možných právních institutů, na jehož podkladě dojde k vyměření, případně k doměření daně, neboť v případě nepodání daňového přiznání přichází v úvahu stanovení daně podle pomůcek, které si správce daně opatří buď sám, anebo v součinnosti s daňovým subjektem. Jak dále soud druhého stupně zdůraznil, byl-li obviněný příslušným správcem daně registrován jako poplatník silniční daně, nebylo možné dovodit, že nepodání daňového přiznání by v daném případě mělo nebo mohlo vést správce daně k přesvědčení, že daňový subjekt buď vůbec nemá daňovou povinnost, anebo že jeho povinnost zaplatit daň je nižší. Přitom krajský soud vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 11 Tdo 265/2002, na které poukázal v odůvodnění napadeného usnesení a jehož závěry použil i v nyní posuzované věci.
Jak ovšem vyplývá z respektované judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.), zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci nebo poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření a zaplacení této povinné platby vůbec nedojde, ač se tak podle zákona mělo stát. Přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu ke spotřební dani spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani (resp. nyní daňového tvrzení) při současném zatajení (zamlčení) skutečností zakládajících vznik a existenci uvedené daňové povinnosti, přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem spotřební daně [viz §4 odst. 1 písm. f) a §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů], neboť správce daně je v takovém případě oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši spotřební daně. Citovanou judikaturou, která se opírá o sjednocující usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, vydané podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, byl překonán odlišný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 11 Tdo 265/2002, o něž se opíral i Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu rozhodujícího v trestní věci obviněného T. B. neexistují žádné zákonné důvody k tomu, aby se právní závěr vyjádřený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr. nevztahoval též na zkrácení silniční daně, jestliže pachatel je jednak nečinný v tom smyslu, že úmyslně nepodá daňové přiznání, resp. nyní daňové tvrzení, jednak zatají skutečnosti, na které je vázán vznik a existence silniční daně.
Přitom v nyní posuzované věci je z dosavadních skutkových zjištění zřejmé důvodné podezření, že obviněný T. B. úmyslně nepodal přiznání k silniční dani, ač tak byl povinen učinit podle §8 odst. 1 a §15 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, a zatajil před správcem daně existenci skutečností, na něž je vázána povinnost přiznat a zaplatit silniční daň, tj. provozování nákladních motorových vozidel podléhajících této dani podle §2 odst. 1, 3 citovaného zákona. Tím měl obviněný zkrátit uvedený druh daně ve výši 111 168,- Kč, takže následně musel Finanční úřad v Lounech doměřit silniční daň podle pomůcek. Aniž by Nejvyšší soud předjímal rozhodnutí o vině, v žádném případě zatím nelze v této trestní věci dospět k závěru, že by snad byl příslušný správce daně nečinný a nepostupoval v souladu s daňovým řádem a že by daňový únik vznikl v příčinné souvislosti s takovou nečinností, nikoli v příčinné souvislosti s jednáním (opomenutím) obviněného. Jak totiž vyplývá ze spisových podkladů (viz zejména č. l. 32 a 45 trestního spisu), příslušný správce daně opakovaně vyzýval obviněného T. B. k podání daňového přiznání, na které obviněný včas nereagoval, a dlužnou daň ani následně neuhradil. Takové okolnosti pak nevylučují ani úmyslné zavinění obviněného.
Ze všech zmíněných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitku nejvyššího státního zástupce, v níž zpochybnil správnost posouzení otázky trestní odpovědnosti obviněného T. B. za žalovaný přečin, které učinil Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozhodnutí, za opodstatněnou.
V návaznosti na předchozí argumentaci Nejvyšší soud shledal, že byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, protože soud druhého stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, ačkoli nesprávně posoudil otázku jeho trestní odpovědnosti za žalovaný přečin. V této trestní věci totiž není vyloučen závěr, že posuzovaný skutek je trestný činem.
Proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 2 T 43/2013. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Lounech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Lounech tak v intencích tohoto dovolacího rozhodnutí opětovně projedná trestní věc obviněného T. B. na podkladě podané obžaloby a znovu posoudí jeho trestní odpovědnost, a to včetně právní kvalifikace spáchaného činu. Vzhledem k obsahu podaného dovolání a dosavadnímu (odlišnému) způsobu rozhodnutí obou soudů nižších stupňů ovšem Nejvyšší soud nepovažuje za vhodné dále předjímat rozhodnutí o vině a trestu obviněného.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 2. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y