ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.635.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 635/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2014 o dovolání, které podal obviněný M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 8 To 14/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 177/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 2 T 177/2013, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozhodnutí.
Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 91 T 153/2013, byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 roků. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 91 T 153/2013, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 8 To 14/2014, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Toto usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný M. S. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného soud prvního stupně učinil ve věci nesprávné právní posouzení, protože jeho vinu založil zejména na opomenutých důkazech. Obviněný dále namítl nedostatečnou společenskou škodlivost činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a v této souvislosti zdůraznil, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně okolností spáchání přečinu krádeže. Podle obviněného měl být skutek posouzen jako trestný čin zatajení věci, protože neodňal věci z dispozice poškozeného a nevěděl, kdo byl jejich majitelem. Závěrem svého dovolání tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby ho Nejvyšší soud zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný uplatnil ve svém dovolání takové námitky, které neodpovídají použitému dovolacímu důvodu. Pokud obviněný poukázal na opomenuté důkazy, státní zástupkyně se s ním neztotožňuje, protože provedení dalšího dokazování ve věci by nemohlo nic změnit na právní kvalifikaci skutku jako přečinů podle citovaných ustanovení. Státní zástupkyně však nesouhlasí ani s námitkami obviněného týkajícími se společenské škodlivosti přečinu krádeže a za neopodstatněné považuje i tvrzení obviněného, že se mohl dopustit nanejvýš trestného činu zatajení věci. Podle jejího názoru byla skutková zjištění právně posouzena v souladu se zákonem. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. S. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost kvalifikována podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný M. S. zpochybnil rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, a provedené důkazy včetně jejich hodnocení. Podle názoru obviněného totiž soudy nižších stupňů založily jeho vinu na důkazech, které dostatečně neodůvodňují použitou právní kvalifikaci, přičemž údajně nebyl nade vší pochybnost prokázán původ věcí, které měl obviněný odcizit poškozenému. V těchto směrech tedy obviněný nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zmíněných trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být podle jeho názoru porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. S. , tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Argumentace obviněného zpochybňující výsledky dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Totéž platí o tvrzení obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů. Přitom obviněný předkládá v podaném dovolání vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména některých rozhodných skutkových okolností.
Další námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jimiž zpochybnil právní kvalifikaci skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, sice již formálně odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, ale Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné. Popis rozhodných skutkových okolností vyjádřených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně totiž svědčí mimo jiné o tom, že obviněný si přisvojil cizí věci (peněženku poškozeného M. B. s příslušným obsahem včetně peněz a platební karty) tím, že se jí zmocnil, a tento čin spáchal na věci, kterou měl poškozený při sobě. Tím spáchal trestný čin krádeže, protože naplnil jeho typické znaky. Nejvyšší soud proto neakceptoval tvrzení obviněného, podle něhož se posuzovaným skutkem mohl dopustit trestného činu zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Jak je zřejmé z ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/2009 Sb. rozh. tr.), pro odlišení trestných činů krádeže podle §205 tr. zákoníku a zatajení věci podle §219 tr. zákoníku v případě nálezu věci je rozhodující, zda pachatel v době, kdy věc nalezne, ví, že tato patří někomu jinému a že ji tímto odnímá z jeho dispozice. Je-li tomu tak, jde o trestný čin krádeže, v opačném případě se bude jednat o trestný čin zatajení věci. Tyto okolnosti je nutné zjišťovat k okamžiku, kdy pachatel nalezne danou věc. Proto za stavu, když obviněný M. S. z osobních dokladů výše jmenovaného poškozeného (z občanského průkazu, řidičského průkazu, průkazu zdravotního pojištění) založených v jeho odcizené peněžence mohl bez zjevných obtíží zjistit, kdo je vlastníkem věci, je vyloučeno posoudit uvedený skutek jako trestný čin zatajení věci podle §219 tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažuje námitky obviněného proti použité právní kvalifikaci skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za opodstatněné. Navíc i tyto námitky obviněný založil zčásti na své polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními.
Za nedůvodné pokládá Nejvyšší soud též námitky obviněného, jimiž zpochybnil společenskou škodlivost činů, kterými byl uznán vinným. Přitom především namítl, že v případě skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně šlo o věci „zapomenuté“. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 26/2013-II. Sb. rozh. tr.), která se týká výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu „společenská škodlivost“ činu a principu „ultima ratio“. Jak totiž vyplývá z této judikatury, s ohledem na definici trestného činu podle §13 odst. 1 tr. zákoníku zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V trestní věci obviněného M. S. pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaných činů a svědčily by o tom, že tyto skutky neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestných činů krádeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahu do majetkových práv jiné osoby, význam těchto práv a další okolnosti svědčí o takové společenské škodlivosti činů obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených.
Obviněný M. S. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí tohoto odvolání jako nedůvodného. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohl být ani naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu zčásti neodpovídají a zčásti nejsou opodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. S. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které jim odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc s obdobnými námitkami obviněného se náležitě zabývaly a vypořádaly již soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 6. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y