ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.698.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 698/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2014 o dovolání, které podal obviněný Mgr. J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 To 391/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 48/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 90 T 48/2013, byl obviněný Mgr. J. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku (body 1. a 2.) a trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku (body 3. a 4.), za což mu byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti advokáta v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši 59.182,80 Kč poškozené konkurzní podstatě CORAL SYSTEMS, a. s., se sídlem Stará Pošta 67, Rajhrad, IČ: 63495481, a škody ve výši 522.990,51 Kč poškozené majetkové podstatě dlužníka BEXIM, spol. s r. o. – v likvidaci, IČ: 48533904, se sídlem Rolnická 661/7, Brno.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Mgr. J. P. odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 To 391/2013, jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Richarda Nováka a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Svůj mimořádný opravný prostředek směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. V úvodu sice připustil, že hodnocení důkazů je výlučnou pravomocí nalézacího soudu, event. soudu odvolacího, avšak v případě nesprávné realizace důkazního řízení vyúsťující v porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu nelze tuto zásadu uplatňovat.
Podle názoru obviněného byly v jeho věci porušeny základní zásady trestního řízení. Soudům obou stupňů vytkl způsob, jakým hodnotily důkazy, skutkové závěry soudu prvního stupně jsou podle něj s některými provedenými důkazy v rozporu. Vyzdvihl nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí a poukázal na to, že oba soudy nepostupovaly v procesu dokazování a hodnocení v souladu s trestním řádem, odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, kterou by měl Nejvyšší soud při svém rozhodování respektovat. Nalézací soud se podle obviněného náležitě nevypořádal se všemi provedenými důkazy, jím učiněné skutkové závěry nazval neúplnými a nepřesnými a své rozhodnutí soud dostatečně neodůvodnil, z toho podle něj vyplývá, že ani rozsudek nalézacího soudu a následné usnesení odvolacího soudu nelze považovat za správné a zákonné.
V závěrečné části svého dovolání obviněný pouze stručně poukázal na „značné nestandardy“ provázející jeho trestní řízení, zdůraznil zejména nemožnost prostudování vyšetřovacího spisu, až příliš rychlý postup orgánů činných v trestním řízení po ukončení přípravného řízení a zbytečnost svého zadržení a umístění v cele předběžného zadržení. Namítl promlčení skutku, který je mu kladen za vinu, neboť trestní stíhání ve věci společnosti CORAL SYSTEMS, a. s., bylo zahájeno až po deseti letech, co měl být spáchán. Vyjádřil nesouhlas s označením své osoby „speciálním recidivistou“, neboť byl po 1. 1. 2013 amnestován, a rovněž s uloženým trestem, který označil za naprosto nepřiměřený.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 To 391/2013, stejně jako rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 90 T 48/2013, a věc přikázal „jinému senátu Krajského soudu v Brně“ znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce zaslal prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové sdělení, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Mgr. J. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Do svého dovolání obviněný zahrnul velmi obecné námitky, kterými se snažil poukázat na porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, a které podepřel odkazem na judikaturu Ústavního soudu.
Předpokladem naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Proces dokazování a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však hmotné právo neupravuje, tuto oblast regulují předpisy trestního práva procesního, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl., a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný v dovolání poukázal na porušení pravidel obsažených v §2 odst. 6 tr. ř., domáhal se tím pouze odlišeného hodnotícího procesu, resp. jiného skutkového zjištění, které by z takového hodnocení vzešlo. Soudům nižších stupňů tak nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž vadné užití procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř., které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud však neshledal, že by svým postupem soudy ve věci činné jakkoliv narušily ústavní práva obviněného, a to tím spíše, že obviněný neuvedl, jak konkrétně měly v jeho věci soudy pochybit kromě závěru o jeho nevině.
Pokud se obviněný dovolává existence nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů resp. právními závěry z nich vyvozenými, lze připomenout, že tohoto pojmu používá především Ústavní soud pro případy, v nichž došlo k porušení ústavních práv, v takové míře, že vyžaduje zásah do pravomocného soudního rozhodnutí. Je tomu tak tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ani jeden z výše jmenovaných případů však Nejvyšší soud v případě obviněného neshledal.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podřadit část dovolací argumentace obviněného mající hmotně právní charakter, tedy, že skutek uvedený pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu byl již promlčen, nelze jí však přiznat opodstatněnost.
Trestní stíhání ve věci úpadce CORAL SYSTEMS, a. s., bylo zahájeno dne 20. 1. 2013 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 3 tr. spisu).
V souladu s ustanovením §34 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Jak správně, byť velmi stručně, konstatoval soud odvolací na str. 4 svého usnesení, jednání obviněného bylo nezbytné posoudit jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
Jak se již Nejvyšší soud dříve vyslovil ve své judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 245/2011, uveřejněné pod číslem 11/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti u pokračování v trestném činu, je podstatný okamžik, kdy bylo ukončeno páchání posledního dílčího útoku tohoto trestného činu. Počátek běhu promlčecí doby podle §34 odst. 2 tr. zákoníku nelze odvíjet samostatně od spáchání jeho dílčích útoků, eventuálně jen některých z nich, ale až od toho okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání u posledního dílčího útoku, anebo od okamžiku, kdy nejpozději nastal účinek vyvolaný některým z dílčích útoků, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty.
V případě obviněného tak byl trestný čin zpronevěry dokonán až posledním dílčím útokem, tedy až dne 17. 5. 2012. U trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku, u něhož je stanoven trest odnětí svobody v rozmezí dvou až osmi let, je délka promlčecí doby ve smyslu §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku deset let. K promlčení trestní odpovědnosti u daného trestného činu by tak došlo až 17. 5. 2022. Námitku obviněného, kterou se domáhal promlčení své trestní odpovědnosti u trestného činu zpronevěry, tak soudy nižších stupňů zcela správně odmítly.
Další výhrady obviněného již neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud se k nim tedy nad rámec dovolacího přezkumu pouze stručně vyjádřil.
Pokud obviněný poukázal na to, že mu nebylo umožněno prostudovat vyšetřovací spis, nelze mu podle Nejvyššího soudu dát za pravdu. Jak konstatoval již soud odvolací na str. 3 svého usnesení, z obsahu trestního spisu je zřejmé, že ačkoliv byli obviněný i jeho obhájce JUDr. Richard Novák o možnosti prostudovat trestní spis vyrozuměni (č. l. 431 a 432 tr. spisu), v určeném termínu se k němu ani jeden z nich nedostavil (viz záznam o prostudování spisu založený na č. l. 433 tr. spisu), omluva či žádost o stanovení jiného termínu v trestním spise založena není, žádné právo tedy obviněnému upřeno nebylo, on a ani jeho obhájce je nevyužili. Stejně tak zcela v souladu se zákonem byl následný postup orgánů činných v trestním řízení. Podle ustanovení §166 odst. 3 tr. ř. po skončení vyšetřování předloží policejní orgán státnímu zástupci spis s návrhem na podání obžaloby se seznamem navrhovaných důkazů a zdůvodněním, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších, nebo učiní návrh na některé rozhodnutí podle §171 až 173 tr. ř., podle §307 tr. ř. nebo podle §309 tr. ř. Jestli se obviněný pozastavil nad tím, že byl informován o podání obžaloby, je nutné jej opět odkázat na ustanovení §176 odst. 1 tr. ř., podle kterého musí být o podání obžaloby vyrozuměn mimo jiné právě i obviněný.
Jak dále vyplývá z obsahu trestního spisu (č. l. 446 a násl.), obviněný byl v období po podání obžaloby nekontaktní, nebylo mu opakovaně možné doručit písemnosti na jím udaných adresách, na jeho osobu byl proto dne 23. 5. 2013 vydán příkaz k zatčení pro důvodnou obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, tedy v souladu s §67 písm. a) tr. ř. Dne 25. 5. 2013 byl zatčen, dne 26. 5. 2013 byl však po provedení potřebných náležitostí (doručení písemností, zjištění adresy pro doručování) opět propuštěn na svobodu.
Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu nalézacího soudu vytkl. Všechny jeho úkony byly v souladu s právní úpravou a rozhodně je není možné nazývat nestandardními, jak naznačil obviněný ve svém dovolání.
Další z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je určen k nápravě vad, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud však v rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný vyslovil domněnku o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit na to, že otázka přiměřenosti trestu pod tento dovolací důvod nespadá. Soudní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) přijala a dosud zastává vcelku jasný výklad tohoto důvodu dovolání, z něhož vyplývá, že nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona, nyní především §§38, 39 tr. zákoníku, a §§41, 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu.
Ve vztahu k uloženému trestu je možné na tomto místě zmínit ještě další dovolací argumentaci obviněného, ve které soudům vytýká nazývání své osoby pojmem „speciální recidivista“ s tím, že se na něj vztahovalo rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, jež tímto soudy „ignorovaly“. Obviněnému byl sice na základě čl. IV. odst. 1 písm. a) amnestie prominut podmíněný trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 12 T 103/2011, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti advokáta na dobu dvou let, mu však amnestován nebyl, na obviněného tak nelze pohlížet jako na osobu bezúhonnou, naopak je na místě jeho označení „speciálním recidivistou“.
Pokud se obviněný domáhá uložení mírnějšího trestu, Nejvyšší soud musí odkázat na odůvodnění obsažené na str. 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně. Zde Městský soud v Brně správně upozornil, že i v roce 2011 byl odsouzen za trestný čin zpronevěry, který spáchal jako osoba mající zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, navíc nyní projednávanou trestnou činnost páchal obviněný v době, kdy vykonával uložený podmíněný trest odnětí svobody. Lze se proto ztotožnit s názorem soudu odvolacího, který na str. 4 svého usnesení označil uložený trest za odpovídající zákonným požadavkům a neshledal jej ani nepřiměřeně přísným.
Nejvyšší soud tak v postupu soudů neshledal žádné hmotně právní pochybení. Naopak, je nutné zdůraznit, že soudy rozhodly ohledně částky, kterou si měl obviněný přivlastnit jako správce konkurzní podstaty úpadce CORAL SYSTEMS, a. s., výhradně v jeho prospěch. V úvahu by totiž mohlo přicházet i disponování s dalšími finančními částkami, náležejícími do konkurzní podstaty tohoto úpadce, neboť existuje podezření, že je obviněný nepoužíval pouze ve prospěch úpadce, ale naopak pro osobní účely. Nicméně v dané věci nebyl zjištěný skutek posuzován jako trestný čin zpronevěry, proto jsou úvahy o spáchání závažnějšího jednání bezpředmětné. Ještě před skončením konkurzního řízení totiž bylo soudem rozhodnuto o snížení jeho nároku na odměnu správce konkurzní podstaty, avšak obviněný do dnešního dne částku 59.182,80 Kč zpět do konkurzní podstaty nevrátil.
Poslední z uplatněných dovolacích důvodů je §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., zákon definuje ve dvou alternativách. Obviněný vůbec nekonkretizoval vady, jimiž měl být tento důvod v napadeném rozhodnutí naplněn a to ani poukazem na dvě v úvahu přicházející možnosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného, nepřichází v úvahu první alternativa tohoto důvodu dovolání. Druhá dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k). V posuzované trestní věci však Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nemohla proto být naplněna ani uvedená druhá alternativa důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že se nemohl zabývat ani námitkou o nedostatečném odůvodnění jak rozsudku nalézacího soudu, tak i usnesení odvolacího soudu, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovoláním napadnout (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Dovolání obviněného J. P. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., kdy část jeho námitek odpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale neměla žádné opodstatnění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. července 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová