ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.745.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 745/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2014 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 55 To 356/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 67/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 1 T 67/2013, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento zločin a za sbíhající přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 1 T 257/2011, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 1 T 257/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora citovanému rozsudku Okresního soudu v Šumperku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 55 To 356/2013, podle §256 tr. řádu zamítl, neboť ho neshledal důvodným.
Obviněný R. P. podal dne 31. 3. 2014 proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný především nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědkyně M. K. Podle jeho názoru tato svědkyně vedla účetnictví nedbalým způsobem, přičemž dokonce postupovala i v rozporu s oprávněnými zájmy obviněného. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání vykazuje znaky nedbalostního trestného činu, neboť se důvodně spoléhal na odbornost účetní. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud buď změnil napadený rozsudek (zde měl obviněný současně navrhnout zrušení usnesení odvolacího soudu) a uložil mu přiměřený podmíněný trest, anebo aby po zrušení rozsudku (správně usnesení) vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolací námitky obviněného nejsou v podstatné části způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S určitou mírou tolerance pak citovanému dovolacímu důvodu formálně odpovídá námitka obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky spáchaného zločinu. Tuto námitku však státní zástupce považuje za nedůvodnou, neboť obviněný se jako podnikatel nemohl zbavit své primární odpovědnosti za vedení účetnictví jen tím, že k této činnosti zmocnil jinou osobu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. P. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný R. P. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. O výlučně procesní – nikoli hmotně právní – povaze jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného o nesprávném hodnocení obsahu výpovědi svědkyně M. K. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
Kromě výše uvedeného a nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud k obecně formulovaným námitkám obviněného R. P., jimiž v podstatě zpochybňuje své úmyslné zavinění, uvádí následující.
Ke spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se vyžaduje zavinění pachatele ve formě úmyslu (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku). Závěr o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu pak musí vyplynout nejen z charakteru a způsobu jednání pachatele popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z pojatého záměru pachatele a z neodvratnosti následku (resp. účinku), s nímž pachatel musí počítat jako s následkem, který v konkrétní věci může snadno nastat a případně i nastane. Přitom je třeba konkretizovat vymezení skutku tak, aby bylo zřejmé, že u pachatele je naplněna jak vědomostní složka úmyslu (tj. existuje zde jeho znalost všech relevantních skutečností), tak i volní složka úmyslu (tj. pachatel chce způsobit následek nebo je alespoň srozuměn s jeho způsobením).
V nyní posuzované věci pak podle názoru Nejvyššího soudu nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by u obviněného R. P. vylučovaly existenci vědomostní a volní složky úmyslného zavinění. V tomto směru především není přiléhavý odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005. Zatímco totiž v trestní věci, kde bylo učiněno citované rozhodnutí, se obvinění měli dopustit trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, tím, že dne 14. 12. 2002 kolem 23.00 hodin opustili společně své dvě nezletilé děti ve věku čtyři roky a dva roky, jež nechali samotné v jejich bytě v Č. R., aniž by jim zabezpečili odpovídající dohled, sami pak navštívili postupně během noci místní restaurace a následně diskotéku ve S., odkud se vrátili domů kolem 05.00 hodin následujícího dne, přičemž v mezidobí došlo v bytě zřejmě od nedopalku cigarety ke vzniku požáru, během kterého utrpěl těžké zranění v podobě popálenin dýchacích cest nezletilý L. H. a nezletilá G. H. v důsledku otoku mozku po intoxikaci kouřem zemřela, neboť obviněná M. M. při odchodu uzamkla byt tak, že ponechala klíče z vnější strany zámku, čímž nezletilým dětem znemožnila utéci před požárem. V trestní věci obviněného R. P. šlo v podstatě o to, že tento obviněný jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodní firmou R. P. podal u příslušného správce daně daňové přiznání, do kterého nezahrnul všechny dosažené zdanitelné příjmy, jež obdržel od jiných subjektů na základě vystavených faktur. V důsledku tohoto postupu zkrátil daň z příjmů fyzických osob celkem ve výši 1 872 906 Kč a porušil tím fiskální zájem státu. Proto i otázka právního posouzení zavinění není v uvedených trestních věcech totožná, neboť jejím základem jsou naprosto odlišná skutková zjištění.
Pro posouzení úmyslného zavinění obviněného R. P. má význam i to, že neučinil dostatečné kroky k zajištění řádného vedení účetnictví osobou k takové činnosti nejen odborně vybavenou, ale i dostatečně svědomitou při výkonu této činnosti. Jestliže se údajně až dodatečně dozvěděl o neschopnosti svědkyně M. K. vést účetnictví v rámci jeho podnikání, měl stále ještě určitý čas k tomu, aby zajistil jiného účetního a aby zjednal nápravu. Obviněný ovšem nejednal tímto způsobem, přičemž – jak mimo jiné vyplynulo ze skutkových zjištění – byl si zcela vědom toho, jaké jsou jeho skutečné příjmy z podnikání, a rovněž věděl o tom, že část těchto příjmů není vůbec uvedena v příslušných daňových přiznáních. Srozumění s tímto stavem ostatně vyjádřil podpisem příslušných daňových přiznání, takže v posuzované věci nevznikají žádné pochybnosti o existenci úmyslného zavinění obviněného ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Posuzované jednání obviněného tedy podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to včetně jeho subjektivní stránky. Nejvyšší soud proto považuje závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu v této věci za správné a odpovídající zákonu. Ostatně odvolací soud se v napadeném rozhodnutí velmi pečlivě a podrobně vypořádal s obdobnými odvolacími námitkami obviněného, jaké nyní uplatnil i v dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný R. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 7. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y