ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.77.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 77/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2014 o dovolání, které podal obviněný V. F. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To 44/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 94/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To 44/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 94/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Rokycanech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný V. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 94/2010, uznán vinným jednak dokonaným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak pokusem těchto trestných činů podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto též o povinnosti obviněného k náhradě škody.
O odvolání, které podal obviněný proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To 44/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. F. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní stránky citovaných trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným. Podle přesvědčení obviněného nejsou v popisu skutku vyjádřeny dostatečně všechny okolnosti, které by svědčily o jeho úmyslu způsobit jinému škodu. Jak dále obviněný zdůraznil, pro závěr o úmyslné formě zavinění má v posuzované věci význam zjištění, v kterém okamžiku se dozvěděl o nevýhodnosti smluv o dílo. Z provedených důkazů podle jeho názoru nevyplývá ani pohnutka, co měl jako úřední osoba sledovat závadným výkonem své pravomoci, kterou vyžaduje skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. V uvedených souvislostech obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 72/2010, které se zabývalo zmíněnými otázkami.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To 44/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 94/2010, a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného V. F. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, avšak jeho námitky jsou mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Pokud jde o další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněný jednal s vědomím, že kvalifikované osoby zpracovaly rozpočet, jehož výše byla nižší než částka uvedená ve smlouvách o dílo. Takové jednání by podle státního zástupce mohlo svědčit přinejmenším o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Naproti tomu ve skutkové větě nejsou obsaženy takové okolnosti, z nichž by bylo možné dospět k závěru, že obviněný již v době podpisů smluv o dílo věděl o nepřiměřené výši ceny za provedení děl. Jak dále státní zástupce zdůraznil, subjektivní stránka trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, resp. jejich pokusu, není v popisu skutků dostatečně vyjádřena. Na tomto závěru podle jeho názoru nemění nic ani skutečnost, že obviněný byl uznán vinným též jen pokusem shora uvedených trestných činů. Vzhledem k existenci výroku o náhradě škody lze podle státního zástupce důvodně předpokládat, že projednání dovolání může zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu [ve vyjádření je nesprávně uvedeno ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu] zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný V. F. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. F. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Přitom formulace citovaného dovolacího důvodu, který uplatnil obviněný, předpokládá nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. Pro Nejvyšší soud jsou tedy rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaných skutků tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Jak přitom vyplývá ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný V. F. jako s. obce B., okr. R., bez vědomí a souhlasu zastupitelstva obce B., bez vědomí a souhlasu rady obce B., v rozporu s rozpočtem obce B. na příslušný rok a v rozporu s ustanovením §102 odst. 2 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů,
1. svévolně uzavřel dne 29. 1. 2007 v B. s obchodní společností STAS-STANĚK, s. r. o., se sídlem Nad Rybníčky č. 1200, Praha 4, smlouvu o dílo na provedení stavby spočívající v odstranění havarijního stavu místní komunikace specifikované ve výroku o vině za částku ve výši 988 776 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále ve zkratce „DPH“), která byla splátkami ve dnech 31. 1. 2008 a 1. 8. 2008 uhrazena, přičemž podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce bylo možné realizovat tuto stavbu za cenu 694 915 Kč, tj. za částku o 293 861 Kč nižší;
2. v rozporu s rozpočtem obce B. na rok 2008 svévolně uzavřel dne 25. 8. 2008 v B. s podnikatelem S., L. K., se sídlem ul. N., R., smlouvu o dílo označené jako „Školní tělocvična – nářaďovna“ za celkovou částku ve výši 476 016 Kč včetně DPH, přičemž podle znaleckého posudku Ing. Zdeňka Němce bylo možné tuto stavbu realizovat za obvyklou cenu ve výši 380 273 Kč, kterou obec dne 28. 7. 2009 uhradila, tj. za částku o 95 743 Kč nižší, než předpokládala uvedená smlouva, přičemž částka ve výši 95 743 Kč nebyla L. K. uhrazena a byla jím vymáhána soudně;
3. s vědomím, že podle položkového rozpočtu projekční kanceláře SEAP Rokycany, s. r. o., je možno realizovat rekonstrukci zastřešení garáže obce B. za částku ve výši 806 853 Kč včetně DPH a stavbu parkoviště a rekonstrukce bezbariérového přístupu do Obecního úřadu B. za částku ve výši 729 755 Kč včetně DPH, tedy celkem za částku ve výši 1 536 608 Kč včetně DPH, jako starosta obce B. v rozporu s rozpočtem obce B. na rok 2008 svévolně uzavřel dne 1. 10. 2008 v B. smlouvu o dílo s obchodní společností Stavební a montážní společnost MALÝ, s. r. o., se sídlem Studniční č. 409, Dobřany, přičemž tato smlouva předpokládala realizaci rekonstrukce zastřešení garáže obce B. za cenu 2 086 948 Kč včetně DPH a vybudování parkoviště včetně rekonstrukce bezbariérového přístupu do Obecního úřadu B. v ceně 1 084 998 Kč včetně DPH, celkem tedy zhotovení díla za cenu ve výši 3 171 946 Kč včetně DPH, tj. realizaci díla za částku o 1 653 338 Kč vyšší, než předpokládal shora uvedený položkový rozpočet, přičemž podle znaleckého posudku znaleckého ústavu SRM-consult Plzeň, s. r. o., mohla být rekonstrukce zastřešení garáže provedena za částku 1 089 239,60 Kč včetně DPH a stavba parkoviště a rekonstrukce bezbariérového přístupu za částku 767 245 Kč včetně DPH, tedy za souhrnnou částku ve výši 1 856 484, 60 Kč včetně DPH, tj. za částku o 1 315 461,40 Kč nižší, než předpokládala smlouva o dílo;
a tím obviněný v případech pod body 1. až 3. porušil ustanovení §102 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud především shledal za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a zároveň opodstatněné ty námitky obviněného V. F., jimiž zpochybnil své úmyslné zavinění v případě zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým (a zčásti jeho pokusem ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku) byl uznán vinným. Ke spáchání tohoto zločinu se vyžaduje, aby úřední osoba jednala v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a přitom aby vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu nebo překročila svou pravomoc a současně opatřila takovým činem sobě nebo jinému značný prospěch. Trestní odpovědnost pachatele za zmíněný zločin a naplnění jeho subjektivní stránky jsou tedy podmíněny existencí pohnutky pachatele způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jak je ovšem patrné z výše popsaných rozhodných skutkových zjištění, taková pohnutka obviněného z nich nevyplývá.
Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný V. F. jednat v úmyslu způsobit jinému – tj. v daném případě obci B. – škodu. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný sice vystupoval jako starosta této obce v postavení úřední osoby [§127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku] a byl rovněž povinen znát obsah svých pravomocí vyplývajících především ze zákona o obcích a dodržovat je ve své činnosti. Konstatování soudu prvního stupně, podle něhož obviněný „svévolně uzavřel smlouvy o dílo“ a měl při tom porušit ustanovení §102 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), však bez dalšího neodůvodňuje závěr o úmyslném zavinění obviněného a už vůbec ne o existenci jeho pohnutky způsobit obci škodu. Jak je totiž zřejmé z rozhodných skutkových zjištění, nešlo o žádné fiktivní nebo účelové smlouvy o dílo, které obviněný uzavřel, protože příslušné stavební práce na objektech v majetku obce skutečně byly provedeny, resp. zčásti měly být provedeny, obviněný neuzavřel smlouvy s nějakými osobami s ním spřízněnými, které by tím zvýhodnil, a pokud jednal nehospodárně, jde prakticky o dodatečné zjištění soudu na podkladě znaleckých posudků, resp. položkového rozpočtu. Ze shora citovaného popisu skutku přitom není patrné, že obviněný již v době uzavírání smluv o dílo musel být alespoň srozuměn s předražením ceny jednotlivých děl a s možností jejich provedení za podstatně nižší ceny, než na jaké přistoupil v uzavřených smlouvách. Pro takové zjištění pak není v rozhodnutích soudů nižších stupňů ani žádný skutkový podklad, z něhož by jednoznačně vyplýval záměr obviněného zaplatit z rozpočtu obce vyšší částku, ačkoli byla dosažitelná nižší cena za provedení díla. Navíc, soud prvního stupně zde nesprávně argumentuje porušením ustanovení §102 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o obcích, která se týkají rady obce, a nikoli jejího starosty, jímž byl obviněný.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tou částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž v souvislosti s otázkou úmyslného zavinění obviněného V. F. odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 977/2010. Jeho závěry totiž vychází z poněkud odlišného skutkového zjištění, protože ve zmíněné jiné trestní věci obviněný jako exekutor jednal se znalostí všech rozhodných okolností a věděl, že věci, které exekučně postihuje, náležejí výlučně manželce povinného. Předem pojatá pohnutka obviněného exekutora zde tedy spočívala v opatření majetkového prospěchu sobě i osobám věřitelů. V nyní posuzované trestní věci však z jednání obviněného V. F. nevyplynula taková pohnutka. Obviněný si sice dostatečně neověřil dosažitelnou cenu obdobných stavebních prací na trhu, ačkoli mu v tom nebránily žádné překážky, nicméně právě tato okolnost svědčí o tom, že nejednal přímo se znalostí všech rozhodných skutečností, které by odůvodňovaly závěr o existenci jeho pohnutky vyžadované u zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout i další své rozhodnutí (viz usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010), které se zabývalo obdobnou otázkou a na něž v dovolání přiléhavě odkázal i obviněný. Jak z něj mimo jiné vyplývá, v případě citovaného zločinu musí úřední osoba jednat s pohnutkou „způsobit jinému škodu (nebo nyní i jinou závažnou újmu) anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Jestliže je z hlediska subjektivní stránky zákonným znakem trestného činu (tj. trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby) také pohnutka, pak z toho vyplývá, že skutková část výroku o vině musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Přitom jde o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co úřední osoba sledovala závadným výkonem své pravomoci, a tato okolnost musí být podřaditelná pod zákonný znak vymezující pohnutku činu. V této trestní věci, jak již Nejvyšší soud konstatoval, ovšem rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje žádnou takovou konkrétní skutkovou okolnost odpovídající pohnutce obviněného způsobit obci B. škodu na jejím majetku. Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného usnesení dokonce konstatuje (viz s. 6), že obviněný jako starosta vykonal pro obec B. hodně práce a že smlouvy na provedení jednotlivých děl v zásadě měly být uzavřeny, protože bylo nutné provést dané práce.
Pokud jde o přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku (resp. zčásti jeho pokus ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku), jehož spácháním byl obviněný V. F. rovněž uznán vinným, shora zmíněné nedostatky ohledně úmyslného zavinění se do značné míry týkají i tohoto trestného činu. I zde se totiž vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž popis skutku, v němž je spatřován tento trestný čin, musí obsahovat takové skutkové okolnosti, které nejen odůvodňují závěr o úmyslném jednání pachatele, ale zároveň odlišují úmyslnou alternativu trestného činu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku od jeho nedbalostní alternativy podle §221 odst. 1 tr. zákoníku (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 672/2004). Výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně ovšem nevyhovuje ani tomuto požadavku, protože z popisu jeho rozhodných skutkových okolností není zřejmé, že obviněný jednal skutečně v úmyslu způsobit škodu na jím spravovaném majetku obce a že nešlo jen o jeho nedbalost spočívající v nevynaložení dostatečného úsilí k dosažení takové ceny za dílo, která by byla příznivější pro obec. Zmíněný úmysl by bylo možno dovozovat mimo jiné i z toho, kdyby např. obviněný záměrně nerespektoval pravomoc zastupitelstva obce nebo její rady, resp. kdyby účelově obcházel jejich rozhodnutí a nahrazoval je vlastními. To mu ovšem nebylo kladeno za vinu. Navíc i u tohoto trestného činu platí již shora vytknutý nedostatek ohledně ustanovení, které měl obviněný porušit, protože soud prvního stupně dovodil u obviněného porušení ustanovení §102 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o obcích, která se však týkají rady obce, a nikoli jejího starosty, jímž byl obviněný. Proto není zřejmé, jakou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku obviněný porušil, jestliže jednal jako starosta obce (byť i ten je členem rady obce), jehož postavení a pravomoc jsou vymezeny zejména v ustanoveních §103 až §108 zákona o obcích.
Nejvyšší soud pak nemohl přehlédnout ani další vadu, kterou trpí rozsudek soudu prvního stupně, třebaže ji obviněný V. F. ve svém dovolání výslovně nenamítl. Soudy nižších stupňů totiž dospěly k závěru, podle něhož obviněný v souvislosti se spácháním přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku naplnil i znak spočívající ve spáchání tohoto činu jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu (viz usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003), podle které existence obecné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek uvedené v §220 odst. 1 tr. zákoníku ještě neznamená, že pachatel má zároveň uloženu zvláštní povinnost hájit zájmy poškozeného podle §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, je ten, u něhož z jeho pracovního, funkčního, služebního nebo jiného postavení či z nějakého právního vztahu vyplývá, že jeho hlavním úkolem je péče o zabezpečování a ochranu zájmů (zejména majetkových) poškozeného. Takovou zvláštní povinnost může stanovit určitý právní předpis nebo nějaká smlouva. Jak je dále z citované judikatury patrné, za zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného nelze bez dalšího považovat povinnosti vyplývající např. z postavení ředitele akciové společnosti. Podle názoru Nejvyššího soudu lze uvedený závěr přiměřeně použít i na osobu starosty obce, jehož práva a povinnosti jsou obsaženy především v ustanoveních §103 odst. 3 až 5 zákona o obcích. S ohledem na jejich charakter a okruh je zřejmé, že hlavním úkolem starosty není jen péče o majetek obce, protože není jakýmsi jejím hospodářem, ale vykonává celou řadu dalších práv a povinností v různých (i nemajetkových) oblastech působnosti obce. Navíc významné pravomoci ve vztahu k majetku obce a jeho správě (dokonce některé nepřenositelné) má především zastupitelstvo obce (viz zejména §85 zákona o obcích) a rada obce [viz např. §102 odst. 2 písm. a), m), odst. 3 zákona o obcích]. Proto starostu obce nelze považovat za osobu, která má ve vztahu k majetku obce zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ostatně v trestní věci obviněného se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly zmíněným znakem a nijak neodůvodnily jeho naplnění. Není tudíž zřejmé, z jakých okolností dovodily, že obviněný měl zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozené obce. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, tento znak nelze vyvodit jen z okolnosti, že obviněný vykonával funkci starosty obce a že měl obecnou povinnost opatrovat nebo spravovat majetek obce.
Pokud obviněný V. F. ve svém dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neopřel ho o žádné konkrétní námitky, takže se jím Nejvyšší soud nemohl nijak blíže zabývat. Nad rámec podaného dovolání lze v této souvislosti připomenout, že citovaný dovolací důvod je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle první z uvedených alternativ je zmíněný dovolací důvod dán, pokud v rozhodnutí chybí určitý výrok, tj. nebyl-li vůbec takový výrok učiněn, ač se tak mělo stát. Podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí [viz např. ustanovení §120 odst. 3 a §134 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Takové vady ovšem rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazují a obviněný je ani nevytýká.
Protože soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí o vině shora zmíněnými vadami při právním posouzení skutků, jejichž spácháním byl obviněný V. F. uznán vinným, došlo k naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 6 To 44/2013, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 94/2010. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Rokycanech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Soud prvního stupně tedy opětovně projedná trestní věc obviněného V. F. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se musí zabývat především právní kvalifikací posuzovaných skutků ze všech shora zmíněných hledisek, která se týkají subjektivní stránky trestných činů, jež zde přicházejí v úvahu. Nezjistí-li soud prvního stupně žádné nové okolnosti, bude respektovat, že skutky spáchané obviněným, jak byly dosud obsaženy ve zrušeném odsuzujícím rozsudku, nenaplňují znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (resp. jeho pokusu), neboť nebyla naplněna jeho subjektivní stránka včetně pohnutky pachatele.
Bude-li soud prvního stupně kvalifikovat skutky jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku (resp. zčásti jako jeho pokus) podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, musí do popisu skutku zahrnout takové skutkové okolnosti, které odůvodňují úmyslné zavinění obviněného a zároveň odlišují tento trestný čin od jeho nedbalostní alternativy podle §221 tr. zákoníku. Dále by v takovém případě bylo nezbytné přesně specifikovat, kterou zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek obviněný jako starosta obce porušil, a to odkazem na odpovídající konkrétní zákonné ustanovení.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného V. F. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 2. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y