ECLI:CZ:NS:2014:5.TZ.44.2014.1
sp. zn. 5 Tz 44/2014-23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudkyň JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Pavly Augustinové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného Ing. F. H. , proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 1 ZT 257/2009, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu takto:
Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 1 ZT 257/2009, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §309 odst. 1 tr. řádu v neprospěch obviněného Ing. F. H.
Napadené usnesení se zrušuje a současně se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného Ing. F. H. pro skutek, v kterém byl spatřován trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že
dne 29. 9. 2006 ve funkci ř. Sekce plánování sil Generálního štábu Armády České republiky v Praze 6, Vítězné náměstí 1 500, objednal nákup služby – vyšití znaků „MO SPS“ na čepice – objednávkou č. ....... v celkovém finančním objemu 187 056 Kč u dodavatele MEDIA 2000, s. r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 36, a současně potvrdil „Záznam o provedení výběru dodavatele“ o provedení průzkumu trhu této služby, a tím rozhodl o dodavateli objednané služby, následně dne 9. 10. 2006 v rozporu s ustanoveními §13 vyhlášky Ministerstva financí č. 416/2004 Sb. a čl. 52 rozkazu ministra obrany č. 42/2002 o organizaci finančního zabezpečení a hospodaření s finančními prostředky v působnosti Ministerstva obrany potvrdil před učiněním právního úkonu vedoucího ke vzniku závazku individuální příslib na „Záznamu o provedení předběžné kontroly při decentralizovaném nabývání majetku, provedení prací a nákupu služeb“, ve kterém potvrdil svým podpisem, že prověřil připravovanou operaci ve smyslu ustanovení §14 vyhlášky Ministerstva financí č. 416/2004 Sb., a vydal pokyn k plnění veřejného výdaje, a to proplacení faktury č. ...... dodavatele MEDIA 2000, s. r. o., ze dne 5. 10. 2006 znějící na částku 187 056 Kč za provedení objednané služby, ačkoli od samého počátku věděl, že vyšití znaků „MO SPS“ bude dodáno na neobjednaném materiálu – čepicích a ručnících, který tím, že byl nakoupen jako služba, nebude v rozporu s platnými předpisy Armády České republiky vzat do materiálové evidence, takže s ním obviněný bude moci volně disponovat, a věnoval ho za svou osobu jako dary a upomínkové předměty neustanoveným příslušníkům Armády České republiky a jiným osobám, čímž neoprávněně k plnění veřejného výdaje úmyslně použil peněžní prostředky státního rozpočtu, a způsobil tak na majetku českého státu zastoupeného Ministerstvem obrany škodu ve výši 84 751 Kč,
neboť tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno, ze dne 2. 10. 2008, č. j. OKFK-409-6/TČ-2008-28, bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání obviněného g. Armády České republiky Ing. F. H. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), jehož se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že ve funkci ř. Sekce plánování sil Generálního štábu Armády České republiky úmyslně neoprávněně použil peněžní prostředky státu ve výši 187 056 Kč k nákupu nepotřebného propagačního materiálu, konkrétně čepic a ručníků s výšivkou „MO SPS“. Tím, že předmětný materiál nakoupil jako službu spočívající ve vyšití znaků na čepice a ručníky, měl zabránit, aby se dostal do materiálové evidence Armády České republiky, takže s ním obviněný mohl volně disponovat. Této skutečnosti obviněný využil k tomu, že čepice a ručníky s vyšitým znakem rozdával jako dar nebo upomínkový předmět blíže neurčeným příslušníkům Armády České republiky i dalším osobám. Svým jednáním měl způsobit českému státu zastoupenému Ministerstvem obrany škodu ve výši 187 056 Kč, přičemž tato výše byla v průběhu trestního stíhání s ohledem na vyjádření poškozeného snížena na částku ve výši 84 751 Kč.
Citované rozhodnutí napadl obviněný Ing. F. H. stížností. V jejím odůvodnění obviněný uznal nesprávnost administrativního postupu při nákupu propagačního materiálu a sdělil, že je připraven nahradit škodu, která tím vznikla. Podle názoru obviněného ovšem z jeho strany nešlo o úmyslné pochybení motivované snahou poškodit Armádu České republiky a majetek státu. Jak dále obviněný zdůraznil, účetní evidence není jeho silnou stránkou, takže spoléhal na své podřízené, jimiž byl ujištěn, že jde o standardní postup při nákupu propagačního materiálu. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost obviněného usnesením ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 ZT 464/2008.
Po zahájení trestního stíhání byl obviněný vyslechnut policejním orgánem dne 9. 2. 2009. Ve své výpovědi uvedl, že systém pořizování propagačního materiálu převzal po svých předchůdcích – g. Ing. R. M. a Ing. R. R. , protože na něm neshledával nic závadného. Propagační materiál, tedy čepice, ručníky a trička s vyšitým emblémem Generálního štábu a s nápisem „Sekce plánování sil“, z titulu své funkce předával, a to zpravidla recipročně, zejména při oficiálních jednáních se zástupci jiných resortů nebo při služebních cestách do zahraničí. Veškerou dokumentaci k nákupu předmětného propagačního materiálu zpracoval a předložil mu k podpisu pplk. Ing. P. R. , který obviněného ubezpečil, že vše je v souladu s předpisy. Obviněný neměl důvod pochybovat o jeho tvrzení, neboť si nebyl vědom rozdílu mezi nákupem služby a zboží z účetního hlediska, a jelikož mu sekce byla předána jako jedna z nejlépe fungujících, domníval se, že zavedená praxe je v souladu s pravidly pro nakládání s majetkem státu, protože v opačném případě by chybu odhalil vnitřní audit ještě před nástupem obviněného do funkce. Obviněný se důrazně ohradil proti tomu, že by vědomě porušil zákon a vnitřní armádní předpisy.
Dne 30. 3. 2009 obviněný zaslal dozorujícímu státnímu zástupci dopis, v němž popsal své zoufalství nad situací, ve které se nacházel. Jak zde zdůraznil, vždy se choval čestně a poctivě a nyní kvůli jednomu nepovedenému nákupu propagačních předmětů je ohrožen jeho profesní i osobní život. Z důvodu zahájeného trestního stíhání byl totiž pozastaven proces obnovení jeho bezpečnostního osvědčení předepsaného pro funkci, kterou vykonával v Armádě České republiky, přičemž platnost stávající prověrky měla vypršet už v polovině července 2009. Obviněný dále upozornil, že nebude-li jeho trestní případ včas uzavřen, bude muset odejít z armády. S ohledem na tuto skutečnost obviněný požádal státního zástupce o vstřícnost a sdělil, že je ochoten ihned nahradit škodu a podrobit se všem podmínkám, které mu státní zástupce stanoví k tomu, aby bylo trestní stíhání obviněného ukončeno.
Následně obviněný dne 10. 4. 2009 uzavřel s Ministerstvem obrany dohodu o náhradě škody, v níž se zavázal zaplatit částku ve výši 84 751 Kč jako náhradu škody, kterou způsobil nedbalostním porušením svých služebních povinností, a částku ve výši 2 000 Kč za náklady vzniklé jeho zaměstnavateli v souvislosti s objasněním výše této škody znaleckým posudkem. Poté dne 21. 4. 2009 obviněný složil částku ve výši 86 751 Kč na účet spravovaný vojenským útvarem 1304 Praha a dne 4. 5. 2009 zaslal další částku ve výši 20 000 Kč na účet Nadačního fondu „Kapka naděje“ a částku ve výši 25 000 Kč na účet Městského státního zastupitelství v Praze jako peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Při svém výslechu, který se konal dne 12. 5. 2009, obviněný uvedl, že spáchal skutek popsaný v usnesení o zahájení trestního stíhání, a potvrdil uzavření dohody s poškozeným o náhradě škody i to, že pro účely narovnání zaplatil částky ve výši celkem 45 000 Kč na dobročinné účely. Současně obviněný vyjádřil souhlas s postupem podle §309 odst. 1 tr. řádu.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 1 ZT 257/2009, podle §309 odst. 1 tr. řádu rozhodl o schválení narovnání mezi obviněným Ing. F. H. a poškozeným českým státem zastoupeným ministrem obrany MUDr. M. B. a podle §311 odst. 1 tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného. Toto usnesení nabylo právní moci téhož dne.
Proti citovanému usnesení státního zástupce podala ministryně spravedlnosti dne 28. 7. 2014 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle názoru ministryně spravedlnosti státní zástupce v napadeném usnesení nerespektoval zásady stanovené v §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Jeho závěr, podle něhož obviněný naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., považuje ministryně spravedlnosti za zjevně nesprávný a nemající oporu v opatřených důkazech. Nebylo-li zjištěno spáchání trestného činu, rozhodnutí o schválení narovnání podle §309 odst. 1 tr. řádu je také v rozporu se zákonem.
Jak dále ministryně spravedlnosti zdůraznila, obviněný se nikdy nedoznal ke srozumění s tím, že by předmětným nákupem propagačního materiálu porušil své povinnosti řádně spravovat svěřený majetek, a od samého počátku popíral, že by způsobil vědomě škodu na spravovaném státním majetku. Z jeho dopisu ze dne 30. 3. 2009 adresovaného státnímu zástupci i z obsahu jeho výpovědí je naopak zcela zřejmé, že setrvale popíral své úmyslné zavinění a že prohlášení o spáchání skutku kladeného mu za vinu učinil jen ze zoufalství a pod tlakem skutečnosti, že nebude-li jeho trestní stíhání zastaveno do konce měsíce července 2009, bude muset odejít z armády.
Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, ministryně spravedlnosti připomněla, že obviněný byl vysokým důstojníkem Generálního štábu, zcela bezúhonným a velmi kladně hodnoceným, několik let zastupoval Armádu České republiky v NATO i v Evropské unii a byl dobře finančně zabezpečen. Kdyby jednal v úmyslu, který mu státní zástupce přisuzoval, vědomě by tím ohrozil své významné postavení v Armádě České republiky, aniž by tím pro sebe získal jakýkoli prospěch. Za této situace podle ministryně spravedlnosti odporuje zásadám logiky závěr o tom, že obviněný vědomě a záměrně nakoupil ze státních prostředků nepotřebné předměty, a aby s nimi mohl volně disponovat, úmyslně vykazoval jejich pořízení jako nákup služby. Důkazy opatřené v průběhu trestního řízení naopak podporují verzi, podle níž se u obviněného nejspíše jednalo o rutinní a nedůsledné plnění úkolu, který se mu jevil jako zcela podružný s ohledem na ostatní záležitosti, jež byl povinen zabezpečovat. Státní zástupce však zcela odmítl vzít v úvahu tuto reálnou možnost.
S ohledem na opatřené důkazy, z nichž státní zástupce vycházel při svém rozhodnutí, ministryně spravedlnosti označila za spekulativní tvrzení, podle něhož předmětný zakoupený propagační materiál byl nepotřebný pro zajištění obrany státu a pro fungování Sekce plánování sil. Ministryně spravedlnosti vytkla orgánům činným v přípravném řízení, že se vůbec nezabývaly obhajobou obviněného a jeho spoluobviněných Ing. R. M. a Ing. R. R. (kteří byli stíháni pro obdobné jednání časově předcházející skutku kladenému za vinu obviněnému Ing. F. H. ), podle níž v Armádě České republiky i v armádách členských států NATO bylo běžným zvykem pořizovat a při různých akcích rozdávat propagační předměty. Jak dále ministryně spravedlnosti konstatovala, otázka, zda a vůči komu by mohla nebo měla být propagována konkrétní státní instituce nebo její složka, je poměrně komplikovaná, její zodpovězení je nutné hledat na pomezí politologie, psychologie a ekonomie a v praxi se řeší na základě zvyklosti. Přitom potřebnost nebo nepotřebnost toho či onoho materiálu pro Armádu České republiky nelze rozlišovat jen na základě toho, do jaké položky je jeho nákup účetně zařazen. Navíc samotné porušení účetních předpisů nepovažuje ministryně spravedlnosti za postačující k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Pokud jde o potřebu propagačních předmětů, názory svědků vyslechnutých v trestní věci obviněných Ing. R. M. a Ing. R. R. v řízení před soudem se lišily, naprostá většina z nich však nahlížela na věc stejně jako obvinění.
Navíc podle ministryně spravedlnosti nebyla s potřebnou mírou jistoty prokázána alespoň minimální výše škody, kterou měl obviněný Ing. F. H. způsobit, ačkoliv způsobení škody nikoli malé je znakem objektivní stránky trestného činu, kterého se týkalo schválené narovnání. Podle přesvědčení ministryně spravedlnosti se nepodařilo vyvrátit obhajobu obviněného, že veškerý nakoupený materiál měl charakter propagačního materiálu a jako takový ho obviněný rozdal při služebních návštěvách a různých akcích Armády České republiky. Osoby, kterým byly propagační předměty předány, se nepodařilo ztotožnit, takže podle ministryně spravedlnosti měl státní zástupce s ohledem na zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ považovat citované tvrzení obviněného za věrohodné. Ministryně spravedlnosti vytkla státnímu zástupci také to, že při objasnění výše škody vycházel jen z vyjádření Ministerstva obrany ze dne 20. 4. 2009, přestože jeho zpracovatel – svědek Ing. J. B. stanovil škodu pouze s ohledem na to, že správně měl být nejdříve zakoupen materiál a teprve poté měla být zaplacena služba za vyšití znaků na něj. Za škodu tedy označil tu část vyplacených finančních prostředků, která fakticky odpovídala nákupu materiálu, ovšem účetně byla vykazována jako platba za službu. Podle ministryně spravedlnosti ovšem samotné chybné účetní zařazení prokazatelně učiněného výdaje ještě nepoškozuje majetek státu. Navíc jiní svědci z řad zaměstnanců Ministerstva obrany neshledávali vůbec vznik škody na majetku státu spravovaném Ministerstvem obrany a celou věc vnímali jen jako administrativní pochybení.
Konečně ministryně spravedlnosti namítla chybnou právní kvalifikaci skutku jako činu spáchaného osobou mající zvlášť uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1629/2010). Podle ministryně spravedlnosti není možné dovodit tuto povinnost jen z funkčního zařazení obviněného, jak to učinil státní zástupce. Prvořadou povinností obviněného totiž bylo plnit úkoly související s obrannou a vojenskou strategií České republiky v podmínkách Armády České republiky. Úkony spojené s nákupem materiálu tvořily jen podružnou část pracovní činnosti obviněného a ten při nich spoléhal na odborný aparát, který se výhradně zabýval touto otázkou.
Ministryně spravedlnosti závěrem stížnosti pro porušení zákona shrnula, že státní zástupce napadeným usnesením schválil narovnání ohledně skutku, který nevykazuje znaky trestného činu, a zastavil trestní stíhání obviněného Ing. F. H. z důvodu méně příznivého, než jaký měl zvolit. Správně měl státní zástupce podle mínění ministryně spravedlnosti rozhodnout podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy zastavit trestní stíhání obviněného, protože skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Pro úplnost ministryně spravedlnosti poukázala na výsledek řízení v trestní věci spoluobviněných Ing. R. M. a Ing. R. R. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 62/2009. Soud prvního stupně rozhodoval o vině jmenovaných celkem čtyřikrát. Třikrát je podle §226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby a ve čtvrtém případě, kdy byl vázán právním názorem odvolacího soudu, je uznal vinnými trestným činem porušení povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od jejich potrestání. Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání státního zástupce rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 6 To 367/2012, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a sám znovu ve věci rozhodl tak, že obviněné uznal vinným stejným trestným činem jako soud prvního stupně, ovšem uložil jim podmíněné tresty odnětí svobody. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných stížnost pro porušení zákona, o které rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tz 44/2013. Shledal, že napadeným rozsudkem a v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněných, takže napadený rozsudek zrušil a podle §226 písm. b) tr. řádu obviněné zprostil obžaloby.
Ministryně spravedlnosti navrhla Nejvyššímu soudu, aby podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 1 ZT 257/2009, byl porušen zákon v neprospěch obviněného Ing. F. H. v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §309 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k ustanovení §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení i všechna další rozhodnutí obsahově na ně navazující a aby podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost napadeného usnesení i správnost řízení mu předcházejícího a shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného Ing. F. H. , a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů, jak vytkla ministryně spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Podstatou narovnání podle §309 odst. 1 tr. řádu je dohoda mezi obětí trestného činu a jeho pachatelem, kterou schvaluje soud a v přípravném řízení státní zástupce a jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, když obviněný splní zákonem stanovené podmínky a pokud není třeba věc vyřizovat ve standardním řízení před soudem. Základní podmínkou pro rozhodnutí o narovnání podle trestního řádu ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení bylo, že obviněný spáchal trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody nepřevyšující 5 let (ode dne 1. 1. 2010 zákon umožňuje rozhodnutí o schválení narovnání v řízení o přečinu). K tomu bylo nezbytné splnit další podmínky podle §309 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí), tj. vyžadovalo se, aby obviněný i poškozený souhlasil s narovnáním, aby obviněný prohlásil, že spáchal skutek, pro který je stíhán, přičemž nebyly důvodné pochybnosti o tom, že toto prohlášení učinil svobodně, vážně a určitě, dále bylo nutné, aby obviněný uhradil poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učinil potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčinil vzniklou újmu, a konečně aby složil na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům. Součástí rozhodnutí o schválení narovnání je podle §311 odst. 1 tr. řádu také výrok o zastavení trestního stíhání obviněného pro skutek, v němž je spatřován trestný čin, kterého se týká narovnání.
Jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, v posuzovaném případě primárně pochybil státní zástupce tím, že podle §309 odst. 1 tr. řádu schválil narovnání a podle §311 odst. 1 tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného Ing. F. H. , přestože obviněný souhlasil s tímto procesním postupem a pro jeho účely prohlásil, že spáchal skutek kladený mu za vinu. Toto prohlášení ovšem obviněný učinil pouze z obavy, že kdyby vyčkával na rozhodnutí věci v řádném soudním řízení, znamenalo by to pro něj konec profesní kariéry, a to i v případě, pokud by výsledek trestního stíhání byl pro něj příznivý. Jinak řečeno, obviněný souhlasil s narovnáním, ačkoli se necítil být vinným ze spáchání trestného činu, pro který byl stíhán, a tato skutečnost byla státnímu zástupci známa. Obviněný totiž dne 30. 3. 2009 písemně upozornil státního zástupce na to, že nejpozději do konce měsíce července 2009 musí mít pro další setrvání v Armádě České republiky ve funkci, kterou v té době vykonával, ukončenou bezpečnostní prověrku na stupeň „Přísně tajné“ a Národní bezpečnostní úřad pozastavil proces prověřování s ohledem na zahájené trestní stíhání proti obviněnému. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, byl zoufalý a s ohledem na svou časovou tíseň neviděl jiné východisko ze vzniklé situace, než využít nabízeného procesního odklonu v podobě narovnání podle §309 odst. 1 tr. řádu, jehož důsledkem je obligatorní rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Úkon učiněný v tísni však nelze považovat za svobodný, takže postup státního zástupce, který podle §309 odst. 1 tr. řádu schválil narovnání s vědomím toho, že souhlas obviněného s narovnáním a prohlášení o spáchání skutku byly vynuceny obavou ze ztráty významného postavení v Armádě České republiky, je v rozporu s právem na spravedlivé řízení, které je zakotveno v ustanovení čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. Již toto pochybení samo o sobě je důvodem, pro který Nejvyšší soud shledal porušení zákona v ustanovení §309 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud se ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona i v tom, že ve skutku, ohledně něhož došlo k narovnání mezi obviněným Ing. F. H. a poškozeným českým státem zastoupeným ministrem obrany, nelze spatřovat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ani jiný trestný čin. Tohoto trestného činu se dopustil pachatel, který porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobil jinému škodu nikoli malou a spáchal takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Podstatou uvedeného trestného činu je tedy jednání, kterým vznikla škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za tento trestný čin vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.]. Pachatel tedy musí vědět o tom, že svým jednáním může porušit svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a že tím může způsobit jinému škodu nikoli malou, a buď ji chce způsobit, anebo pro případ, že se tak stane, je s tímto následkem alespoň srozuměn. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Kdyby zde chybělo úmyslné zavinění k některé z těchto skutečností, nebyla by naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu.
V návaznosti na tato východiska Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (viz rozhodnutí publikované pod č. 19/1971-II. Sb. rozh. tr.). V nyní posuzovaném případě tomu tak ovšem není. Jak totiž obviněný Ing. F. H. uváděl od samého počátku svého trestního stíhání, pokud jde o pořizování propagačního materiálu v podobě čepic a ručníků s výšivkami Sekce plánování sil Generálního štábu Armády České republiky, ponechal vše na svých podřízených, kterým důvěřoval, protože jeho prioritou byla práce související s obrannou a vojenskou strategií, a nikoli nákup materiálu pro armádu a jeho evidence. Obviněný podle svých slov podepsal připravené doklady až poté, co byl ujištěn, že jde o standardní postup zavedený jeho předchůdci Ing. R. M. a Ing. R. R. , který je v souladu s předpisy. Obviněný nevěděl o chybném zařazení pořízeného materiálu z hlediska použití veřejných prostředků a nepředpokládal ho, protože v rámci vnitřního auditu a kontrol hospodaření Sekce plánování sil nebylo v minulosti zjištěno žádné pochybení. Státní zástupce se s touto obhajobou obviněného v napadeném rozhodnutí vypořádal pouze stručným tvrzením, podle něhož obviněný byl statutárním orgánem, a pokud by spornou operaci odsouhlasil a dal příkaz k jejímu proplacení bez potřebných znalostí a informací, znamenalo by to, že nebyl schopen zastávat svou funkci. Taková argumentace státního zástupce je však naprosto nepřesvědčivá, spekulativní a zcela pomíjí důkazy, které byly v přípravném řízení opatřeny a které naopak jasně potvrzují obhajobu obviněného. Jde zejména o výpovědi spoluobviněných a svědků (např. Ing. P. R. – viz č. l. 163 trestního spisu, Ing. L. K. – viz č. l. 155 trestního spisu), kteří shodně uvedli, že skutečně i v době předcházející ustanovení obviněného Ing. F. H. do funkce ředitele Sekce plánování sil byly propagační předměty pořizovány jako nákup služby spočívající ve vyšití znaků. Stejnými důkazy bylo potvrzeno také to, že obviněný měl k dispozici administrativní aparát, který vybíral dodavatele, připravoval objednávky, přebíral zboží a proplácel faktury. Obviněný svým podpisem pouze završil nastavený a fungující systém, přičemž není sporu o tom, že z hlediska jím zastávané funkce se jednalo o podružnou náplň jeho pracovní činnosti. Konkrétní objednávku služby, která je podstatou skutku, připravovali a vše s tím související zařizovali podřízení obviněného, jmenovitě Ing. P. R. Jak dále vyplývá z důkazů opatřených ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, neexistoval žádný předpis, který by bránil obviněnému v nákupu propagačního materiálu a v jeho rozdávání podle volné úvahy. Výše zmíněné skutečnosti potvrdil i výsledek šetření provedeného na žádost náčelníka zvláštního odboru Vojenské policie komisí vedenou svědkem Ing. J. B. (viz č. l. 51 až 72 trestního spisu).
Státní zástupce v jiné části odůvodnění napadeného usnesení uvedl na podporu svého závěru, podle něhož skutek, ohledně kterého byla uzavřena dohoda o narovnání, je úmyslným trestným činem, že v průběhu trestního stíhání došlo „k zásadní změně pojímání subjektivního vztahu obviněného ke způsobenému škodlivému následku“ a že „obviněný si uvědomil nesprávnost svého jednání“. Navenek se to mělo projevit tím, že obviněný uzavřel s poškozeným Ministerstvem obrany dohodu o náhradě škody ve výši 84 751 Kč a tuto škodu obratem nahradil. Zmíněný argument státního zástupce je ovšem naprosto nepřiléhavý, protože k závěru o úmyslném zavinění pachatele je rozhodující jeho vnitřní psychický stav k podstatným složkám trestného činu v okamžiku jeho spáchání, a nikoli to, jak pohlíží na své jednání a jeho následek s odstupem času. Navíc v dohodě o náhradě škody ze dne 10. 4. 2009 uzavřené mezi obviněným a Ministerstvem obrany (viz č. l. 254 trestního spisu), kterou státní zástupce zmínil, je výslovně uvedeno, že obviněný se rozhodl nahradit škodu, protože vznikla i v důsledku jeho nedbalostního porušení služebních povinností. Předmětný listinný důkaz tedy rovněž podporuje obhajobu obviněného, podle níž nevěděl, že svým jednáním porušuje stanovené předpisy a že tím může způsobit škodu na svěřeném státním majetku. Jakmile obviněný zjistil pochybení svých podřízených, za jejichž činnost odpovídal, rozhodl se nahradit způsobenou škodu. Ke zcela shodnému závěru dospěla i komise sestavená na rozkaz tehdejšího náčelníka Generálního štábu Armády České republiky g. Ing. V. P. a vedená svědkem brigádním g. Ing. J. B. , která na žádost náčelníka Vojenské policie prověřovala, zda postupem obviněného vznikla škoda, v jaké výši, zda byla způsobena úmyslným porušením povinností nebo jen z nedbalosti a zda za její vznik nesou odpovědnost i další osoby (viz č. l. 70 trestního spisu). Jak mimo jiné vyplynulo ze zprávy této komise, neshledala úmyslné porušení povinností obviněným Ing. F. H. , vytkla mu však nedbalostní porušení povinností při plnění služebních úkolů, zejména při předběžné řídící finanční kontrole. Podle dalšího zjištění zmíněné komise pochybil jeden z podřízených obviněného, a to Ing. P. R. , který byl pověřen vyřízením předmětné objednávky.
Nejvyšší soud uzavírá, že s ohledem na výše zdůrazněné skutečnosti, s nimiž se státní zástupce v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal nebo je hodnotil evidentně nesprávně, nemůže obstát závěr o úmyslném zavinění obviněného Ing. F. H. , a to ani v podobě nepřímého úmyslu. Vzhledem k dlouhé době, která uplynula od jednání obviněného, jež mu bylo kladeno za vinu, pak již nelze předpokládat, že by v tomto směru bylo možné doplnit dokazování. O tom svědčí nepřímo i výsledek trestního stíhání obviněných Ing. R. M. a Ing. R. R. ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 62/2009. V tomto trestním řízení byli jmenovaní obvinění, kteří zastávali funkci ř. Sekce plánování sil před obviněným Ing. F. H. , stíháni pro skutky časově předcházející skutku, který je projednáván v nyní posuzované věci. I jim bylo kladeno za vinu, že úmyslně porušili předpisy a objednali propagační materiál v podobě čepic, ručníků a polokošil s vyšitým znakem Sekce plánování sil Generálního štábu Armády České republiky jako dodání služby, a nikoli jako nákup zboží, takže tento materiál nebyl řádně evidován a mohli ho rozdávat podle svého uvážení. Trestní stíhání obviněných Ing. R. M. a Ing. R. R. skončilo vynesením zprošťujícího rozsudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tz 44/2013), přičemž v hlavním líčení, které proběhlo před soudem prvního stupně celkem čtyřikrát, protože první tři zprošťující rozsudky odvolací soud zrušil a dal pokyn k novému projednání věci, byly provedeny všechny dostupné důkazy. Tedy nejen důkazy, které byly opatřeny v přípravném řízení, jež bylo vedeno společně ohledně všech tří obviněných (tj. i obviněného Ing. F. H. ), nýbrž i další, jejichž provedení státní zástupce navrhl až po podání obžaloby.
Následně se Nejvyšší soud zabýval způsobenou škodou jako znakem základní skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Za škodu na cizím majetku v posuzovaném případě považoval státní zástupce úbytek obviněným spravovaných finančních prostředků státu o částku 84 751 Kč zaplacenou za propagační materiál v podobě čepic a ručníků s výšivkou znaků „SPS MO“. Výše škody byla oproti usnesení o zahájení trestního stíhání stanovena v napadeném usnesení nižší částkou, protože státní zástupce vycházel ze „Zprávy o výsledcích objasňování škody“ zpracované vojenským útvarem 1203 Praha dne 10. 4. 2009 pod č. j. 1973-95/2008-1203. Státní zástupce se v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval škodou jako znakem objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu a pouze konstatoval, že škoda činí podle sdělení poškozeného částku ve výši 84 751 Kč a že obviněný Ing. F. H. ji dne 10. 4. 2009 nahradil (uvedené datum je chybné, správně jde o den 29. 4. 2009 – viz kopie příkazu k úhradě na č. l. 117 trestního spisu). Nejvyšší soud shledal takové odůvodnění nedostatečným, protože státní zástupce, jak je zřejmé z popisu jeho skutkových zjištění ve výrokové části napadeného usnesení, vycházel při závěru o vzniku škody pouze z toho, že obviněný pořídil z veřejných prostředků určených pro Armádu České republiky propagační předměty, které v důsledku zvoleného způsobu jejich nákupu jako služby nebyly evidované jako armádní materiál, a rozdával je jako dary a upomínkové předměty. Tento závěr je ovšem nesprávný, protože samotné chybné účetní začlenění uskutečněných výdajů, z něhož vycházel zpracovatel výše citované zprávy – svědek Ing. J. B. , nemohlo způsobit škodu na majetku státu. Pro vznik škody je rozhodující, zda předmětný výdaj byl potřebný pro Armádu České republiky, a dále to, jak bylo naloženo s pořízeným materiálem. Důkazy, které byly opatřeny v přípravném řízení a z nichž mohl státní zástupce vycházet při svém rozhodnutí, neprokazují závěr o nepotřebnosti nakoupeného materiálu a služby spočívající ve vyšití znaků. Naopak vypovídají o tom, že nebylo zjištěno porušení rozpočtové kázně (viz vyjádření vedoucího oddělení finanční kontroly Ministerstva obrany na č. l. 282 trestního spisu), a podporují tvrzení obviněného, ale také dalších dvou obviněných, podle něhož pořizovaný materiál měl charakter propagačního materiálu a v Armádě České republiky, ale i v ostatních armádách členských zemí NATO, bylo obvyklé nakupovat takové předměty a rozdávat je při různých akcích. V této souvislosti nelze přehlédnout zejména výpověď svědka Ing. P. Š. , který mimo jiné upozornil na to, že podle armádních předpisů existují položky, pod které se dá zařadit i nákup propagačního materiálu. Jak tedy lze z uvedeného dovodit, pro Armádu České republiky mohou být potřebnými též výdaje na propagační materiál. Obdobně vypovídali v přípravném řízení i svědci Ing. J. B. , Ing. L. K. , Ing. P. R. a další.
Podle názoru Nejvyššího soudu se tudíž v daném případě jednalo o věci, které byly z hlediska své povahy využitelné pro propagaci Armády České republiky, a proto výdaj na jejich opatření nelze hodnotit jako nepotřebný. Přestože v procesu pořízení tohoto materiálu u obchodní společnosti MEDIA 2000, s. r. o., došlo k administrativnímu pochybení, tato okolnost nemá vliv na správnost zmíněného závěru o jeho potřebnosti. V důsledku tohoto pochybení sice nebyl propagační materiál řádně evidován, ovšem pouze z této skutečnosti nelze dovozovat, že obviněný naložil s předmětným propagačním materiálem v rozporu s jeho určením. Rozsah a způsob propagace Sekce plánování sil Generálního štábu jako složky Armády České republiky byl plně v kompetenci obviněného jako velitele a okolnost, že koneční odběratelé předmětného materiálu nebyli přesně ztotožněni, mu nelze klást za vinu.
S přihlédnutím ke shora uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že státnímu zástupci se nepodařilo opatřit dostatečně přesvědčivé důkazy o tom, že jednáním obviněného Ing. F. H. vznikla škoda na svěřeném státním majetku. Nemohl proto spolehlivě uzavřít, že obviněný naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., neboť jedním z nich je i způsobení škody nikoli malé na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku.
Nejvyšší soud se konečně ztotožnil i s námitkou ministryně spravedlnosti proti správnosti použité právní kvalifikace jednání obviněného jako činu osoby, mající zvlášť uloženu povinnost spravovat a opatrovat majetek Armády České republiky, resp. státu, ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. Osobou, jež má takovou povinnost, je totiž jen ta, které z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo z jiného právního vztahu vyplývá jako hlavní úkol péče o zabezpečování a ochranu zájmů poškozeného. Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že existence obecné povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. ještě sama o sobě neznamená, že má pachatel zároveň zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu §255 odst. 2 písm. a) tr. zák. (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, nebo rozhodnutí publikované pod č. 28/1992 Sb. rozh. tr.). Osoba, která má zvlášť uloženu povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tedy musí mít určité zvláštní postavení a vztah k tomuto majetku, v jehož rámci je opatrování nebo správa majetku prvořadým, ne-li jediným, úzce vymezeným úkolem takové osoby. Jak ovšem vyplývá z důkazů založených ve spisovém materiálu, obviněný Ing. F. H. plnil úkoly jako voják ve vrcholném organizačním útvaru v rezortu Ministerstva obrany zaměřeném na rozpracování obranné a vojenské strategie České republiky do podmínek Armády České republiky a na plánování výstavby sil v rámci Armády České republiky. Jeho zásadním úkolem rozhodně nebylo nakládání s majetkem Armády České republiky, popřípadě státu, nebo jeho evidence. K tomu měl k dispozici početný odborný aparát a úkony spojené s nákupy propagačního materiálu pak tvořily naprosto podružnou součást jeho pracovní činnosti. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný nebyl osobou, která by měla zvlášť uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat veřejné finanční prostředky vyčleněné pro Ministerstvo obrany a Armádu České republiky, a proto neměl ani zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 2 písm. a) tr. zák., takže svým jednáním nemohl naplnit uvedený znak.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 1 ZT 257/2009, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §309 odst. 1 tr. řádu v neprospěch obviněného Ing. F. H. Proto Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na toto usnesení, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Nejvyšší soud pak podle §271 odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž státní zástupce spatřoval trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Nejvyšší soud rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. F. H. , protože státnímu zástupci se nepodařilo opatřit důkazy svědčící o tom, že ve skutku, který byl obviněnému kladen za vinu, lze spatřovat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Státní zástupce se zejména náležitě nevypořádal se subjektivní stránkou tohoto trestného činu, dále se způsobením škody na majetku státu a s její výší a konečně pochybil i ve svém závěru o tom, že obviněný měl zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného. Výsledky přípravného řízení naopak bez důvodných pochybností vypovídají o tom, že obviněný porušil své povinnosti z nevědomé nedbalosti, a nebyla-li naplněna subjektivní stránka trestného činu, je bezpředmětné pokračovat v trestním stíhání a zabývat se tím, jaká byla přesná výše škody a zda vůbec došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu.
S ohledem na dobu osmi let, která uplynula od spáchání skutku, již nepřichází v úvahu ani postoupení věci k jejímu projednání jako kázeňského přestupku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 11. 2014
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á