ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1337.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1337/2014-I-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 5 To 425/2012-273, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 54/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 5 To 425/2012-273.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 4. 2012, č. j. 52 T 54/2010 -231, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), při současném zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 1. 2012, č. j. 5 T 43/2010-93, uznán vinným [ad 1) až 7)] přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, [ad 8)] přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a [ad 9)] přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
Obviněný byl odsouzen jednak [za trestné činy pod body 1) – 8)] podle §214 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, jednak [za trestný čin pod bodem 9] podle §358 odst. 1 k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, za současného vyslovení dohledu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkázání poškozených s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 5 To 425/2012-273, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině ad 1) – 7), ve výrocích o trestech a výroku o náhradě škody, pokud jde o poškozenou společnost Billa, spol. s r. o. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 1. 2012, č. j. 5 T 43/2010-93, a výroky o vině pod body 2) – 3) a společném trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 5. 2010, č. j. 29 T 178/2008-92 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2011, č. j. 5 To 610/2010-157, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a obviněného uznal nově vinným ad 1) – 7) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním blíže popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
Za tento přečin a dále za přečiny podílnictví podle §214 odst. 1 písm a) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek [ad 8) a 9)] nezměněn, obviněného odsoudil podle §214 odst. 1 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Billa, spol. s r. o., IČ 00685976, se sídlem Říčany u Prahy, Modletice 67, s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Karlíka dovolání . Ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že v řízení před odvolacím soudem byla zásadním způsobem porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
Předně má za to (část II.), že informace o konání veřejného zasedání o odvolání obviněného a státní zástupkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, které proběhlo dne 19. 9. 2013 v jeho nepřítomnosti, mu nebyla řádně oznámena, a proto se jej bez své viny nemohl zúčastnit. Uvedl, že se dne 1. 10. 2012 přestěhoval na adresu V. N. …, Ch., s tím, že téhož měsíce o tom vyrozuměl Okresní soud v Chomutově. O tom, že orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost vzaly na vědomí, svědčí podle obviněného i fakt, že následně byly na tuto adresu soudem doručovány některé písemnosti. Změnu kontaktní adresy oznamoval také přímo Krajskému soudu v Ústí nad Labem písemně, a to dopisem ze dne 11. 6. 2013, kterým se omlouval z veřejného zasedání, které bylo nařízeno na den 11. 6. 2013, a které se nekonalo z důvodu záplav a uzavření soudní budovy. Podotkl, že uvedeným dopisem žádal o vyrozumění o náhradním termínu konání veřejného zasedání a zároveň soudu oznamoval konkrétní adresu pro tento případ.
Má za to (část III.), že tímto procesním pochybením byl zkrácen na svých právech a jeho nezaviněná neúčast měla dopady i do výše jemu uloženého trestu odvolacím soudem, neboť odvolání podal bez zastoupení obhájcem a dostatečně pregnantně nedokázal vylíčit skutečnosti, jež by bývaly vyšly najevo při jeho osobní výpovědi před odvolacím soudem. Tento závěr podporuje poukazem na vyhotovení rozsudku soudu odvolacího, který se podle obviněného jeho odvoláním zabýval pouze povrchně, patřičně na ně nereagoval a pouze mechanicky převzal závěry soudu prvního stupně.
Nad nezbytný rámec dovolání obviněný připomenul, že odvolací soud při rozhodování o výši trestu nevzal v potaz, že jeho majetková trestná činnost byla v minulosti vždy vázána na jeho závislost na omamných látkách. Zdůraznil, že od roku 2010 se zdržuje jejich užívání, od března 2011 je zaměstnán, založil rodinu, která je odkázána na jeho příjem a řádně vychovává svoji tříletou dceru.
Podle obviněného je zcela proti smyslu trestního stíhání i zájmu společnosti, aby jeho řádný život vedený po dobu čtyř roků byl násilně přerušen nepodmíněným trestem odnětí svobody, když sám deklaruje ochotu podrobit se jakémukoli trestu alternativnímu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání. Zároveň vznesl návrh (byť směřovaný předsedovi senátu okresního soudu), aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3 tr. ř.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po obsahovém shrnutí dovolacích námitek obviněného a podmínek, za kterých může dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v souvislosti s konáním veřejného zasedání o odvolání dospěla k názoru o zjevné neopodstatněnosti dovolání obviněného. Vyšla přitom z toho, že obviněný byl o konání veřejného zasedán řádně vyrozuměn na adresu svého trvalého bydliště (Ch., D. …), z níž v probíhajícím řízení běžně komunikoval. Adresu odlišnou od adresy trvalého bydliště (Ch., V. N. …) poprvé uvedl až v písemné omluvě z neúčasti u veřejného zahnání konaného před odvolacím soudem dne 11. 6. 2013, kdy tato je uvedena toliko v záhlaví tohoto podání ze dne 10. 6. 2013, které bylo předáno k poštovní přepravě dne 11. 6. 20 13 a doručeno odvolacímu soudu dne 17. 6. 2013. Podle státní zástupkyně v tomto podání absentuje jakékoli výslovné upozornění obviněného o změně doručovací adresy, na kterou by měly být obsílky soudu nově zasílány.
Pokud dne 19. 9. 2013 bylo konáno veřejné zasedání o odvolání obviněného a byla konstatována jeho nepřítomnost, přičemž doručení bylo vykázáno a lhůta zachována (postupováno bylo podle §64 odst. 2 a 4 věta první a poslední tr. ř.), lze podle státní zástupkyně obviněnému přisvědčit v tom, že se o konání veřejného zasedání nedozvěděl, nastaly však všechny zákonem stanovené podmínky pro vznik fikce, podle níž bylo obviněnému příslušné vyrozumění doručeno. Za splnění zákonných podmínek došlo k vyhlášení rozsudku, jehož písemné vyhotovení bylo obviněnému dne 20. 1. 2013 doručeno na novou kontaktní adresu A. N. …, Ch. Následně vydané usnesení o náhradě nákladů řízení bylo obviněnému soudem zasláno na adresu rodičů Ch., S. … (v souladu s požadavkem uplatněným prostřednictvím jeho manželky – záznam ze dne 13. 9. 2014).
Státní zástupkyně vyjádřila názor, že pokud obviněný výslovně srozumitelným a určitým způsobem neuvede změnu adresy pro doručování písemností soudu a nepožádá soud, aby byly následné obsílky soudu zasílány na nově oznámenou adresu, nelze bez dalšího požadovat po soudu, aby akceptoval a reagoval na takové změny, neboť pouhým uvedením jiné adresy v záhlaví písemného podání obviněným nelze po soudu požadovat, aby se z vlastní iniciativy pídil či jiným způsobem dodatečně zjišťoval, zda obviněný skutečně změnil adresu svého současného pobytu, nebo jde pouze o adresu, z níž momentálně zasílá soudu své podání.
Mimo uvedené státní zástupkyně zmínila, že z obsahu odvolání obviněného, jakož i jeho dalších podání (např. návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody) je zřejmé, že obviněný brojí a nesouhlasí toliko s výrokem o trestu, kdy se domáhá uložení trestu, s jehož výkonem není spojeno omezení obviněného na osobní svobodě. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrno, že se náležitě zabývaly jak otázkou viny, tak i otázkou uložení konkrétního trestu, kdy byly vzaty v úvahu všechny zákonné podmínky a s ohledem k osobě obviněného ve smyslu §38 a §39 tr. zákoníku byl již uložen nepodmíněný trestu odnětí svobody, který lze považovat za přiměřený.
S přihlédnutím k uvedenému státní zástupkyně navrhla odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž toto dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Dovolací soud na základě tvrzení obviněného v jeho dovolání dospěl k závěru, že vznesená argumentace obsahově naplňuje deklarovaný dovolací důvod a že neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání. Na základě toho přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i v řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil následující zjištění.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném soudem druhého stupně dne 19. 9. 2013 (č. l. 269-270) plyne, že toto bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, který se k tomuto jednání nedostavil, a to po zjištění, že obviněný se nenachází ve vazbě ani výkonu trestu a má zachovánu lhůtu k přípravě veřejného zasedání. Z referátu na č. l. 266 ze dne 12. 8. 2013 lze zjistit, že osoby, jejichž přítomnost se při veřejném zasedání předpokládá, byly o termínu veřejného zasedání informovány stejným způsobem, jakým byl zvolen v souvislosti s nařízením veřejného zasedání na den 11. 6. 2013 (referát na č. l. 258 v). Obviněný byl tedy obeslán opět na adresu Ch., D. …, přestože součástí jeho písemného podání ze dne 10. 6. 2013 (č. l. 262), doručeného odvolacímu soudu dne 17. 6. 2013, jímž omlouvá svou neúčast u jednání nařízeného na den 11. 6. 2013, je i údaj: „M. K. … V. N. … Ch. – kontaktní adresa“.
V daném směru má tedy ve spisovém materiálu oporu tvrzení dovolatele, že soudu druhého stupně sdělil kontaktní adresu a současně požádal o podání informace, „kdy se bude odvolací řízení konat“ , když současně soud informoval o nastávajícím pobytu mimo území ČR v období od 28. 6. do 10. 7. 2013. Uvedené skutečnosti svědčí o takovém projevu obviněného vůči soudu druhého stupně, z něhož lze dovodit jeho vůli se odvolacího řízení účastnit. Žádal-li obviněný soud o informování o datu projednávání jeho odvolání a za tím účelem mu sdělil „kontaktní adresu“, nelze než tento písemný projev vyložit tak, že jím odvolacímu soudu sdělil adresu pro doručování ve smyslu §63 odst. 2 tr. ř. Za adresu pro doručování totiž nelze pokládat jen adresu, kterou takto obviněný sdělí při sepisování protokolu o procesním úkonu s ním prováděném [§55 odst. 1 písm. c) tr. ř.], nýbrž i adresu, kterou uvede ve svém podání adresovaném orgánu činnému v trestním řízení, který v daném okamžiku řízení vede. Stran tohoto konstatování lze odkázat přiměřeně např. na rozhodnutí publikované pod č. 18/2008 Sb. rozh. tr., v němž byl vysloven právní názor, že za adresu, kterou obviněný určil pro doručování, je třeba považovat „adresu, kterou obviněný uvede v písemném slibu nahrazujícím vazbu”. Jen pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu plyne, že orgány činné v trestním řízení adresu pro doručování, uvedenou v protokole o výslechu obviněného ze dne 20. 1. 2010 (č. l. 6: „Ch., S. …“ ) zjevně nerespektovaly, neboť s ním komunikovaly skrze adresu Ch., D. ... Z toho, že podání se posuzuje vždy podle svého obsahu (§59 odst. 1 tr. ř.), plyne, že neoznačení udávané adresy obviněným ( „kontaktní adresa” ) termínem užívaným právním předpisem ( „adresa pro účely doručování” ) nemůže jít k jeho tíži, neboť na něj v tomto směru nelze klást stejné požadavky, jako na osobu práva znalou (např. státního zástupce). Písemný projev vůle obviněného obsažený v jeho podání ze dne 10. 6. 2013 měl být proto krajským soudem vyložen jako určení adresy pro doručování, na niž pak, v souladu s ustanovením §63 odst. 2 tr. ř. ( „Je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl [§55 odst. 1 písm. c)].” ), mělo být obviněnému doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání. Jak plyne z výše uvedeného, takové vyrozumění nebylo zasláno ani na adresu prvně uvedenou (obsaženou v protokolu o výslechu obviněného), ani následně změněnou písemným podáním obviněného odvolacímu soudu, které tento soud obdržel v dostatečném časovém předstihu před konáním veřejného zasedání, resp. i úkony směřujícími k zajištění účasti odvolatele na něm.
Z dosud uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nesdílí hodnocení obsažené ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného. Závěr o správnosti obeslání obviněného nemůže být činěn na podkladě zjištění, že obviněný byl soudem obeslán na adresu, která umožňovala orgánům činným v trestním řízení písemnou komunikaci s ním (v daném směru je správné zjištění státní zástupkyně, že na adresu Ch., D. …, byly obviněnému obsílky zasílány i v předcházejících stadiích jeho trestního stíhání a obviněný si je vyzvedával), pokud odvolacímu soudu nově sdělil „kontaktní adresu” a učinil tak v dostatečném časovém předstihu před konáním procesního úkonu, k němuž byl obesílán (viz výše). Závěr dovozovaný státní zástupkyní (tj. netřeba reakce soudu na oznámení nové adresy) by bylo možno akceptovat, pokud by se podatel (obviněný) omezil pouze na její uvedení, u něhož by nebyla učiněna žádná poznámka, z níž lze na skutečný projev vůle (ve smyslu založení adresy pro doručování) usuzovat (takto je adresa Ch., V. N. uvedena na obálce, v níž byla obviněným omluva nepřítomnosti zaslána), příp. pokud by tato byla učiněna způsobem, který by takovou snadnou identifikaci projevu vůle zjevně znesnadňoval. Ve věci posuzované takový závěr učinit nelze, neboť velikostí písma je údaj „kontaktní adresa” zcela srovnatelný s ostatním textem a je rovněž snadno čitelný. To, že je tento údaj uveden v záhlaví podání, bez explicitního vyjádření požadavku, aby na tuto adresu byly nadále obviněnému zásilky orgány činnými v trestním řízení zasílány, nemůže vest k důsledkům, které dovozuje státní zástupkyně. Lze ostatně odkázat na to, že obviněný projevoval snahu o to, aby si mohl soudní zásilky převzít (k tomu srov. státní zástupkyní zmiňovaný úřední záznam sepsaný s manželkou obviněného), a nelze mu klást k tíži, že tyto jeho projevy nenalezly u soudů odpovídající reakci (s ohledem na datum 13. 9. 2012 a sp. zn. 52 T 54/2010 není namístě závěr, že tento záznam byl sepsán u odvolacího soudu, jak uzavřela státní zástupkyně). Zbývá dodat, že v případě uvedení adresy pro doručování (zde „kontaktní adresy” ) nepřechází na soud povinnost ověřovat, zda „obviněný skutečně změnil adresu svého současného fyzického pobytu” , jak by snad plynulo z vyjádření státní zástupkyně, neboť fyzický výskyt obviněného na takové adrese je okolností ireleventní a není podmínkou vzniku fikce doručení (srov. §64 odst. 4 tr. ř. : „ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování” ). V případě, že je taková adresa orgánu činnému v trestní řízení sdělena, zasílá na ni bez dalšího zásilky určené pro adresáta, neboť to plyne i z již zmíněného znění §63 odst. 2 tr. ř.
Za daných zjištění nelze učinit závěr, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn. Již jen na doplnění lze poukázat na to, že v daném směru nelze postup odvolacího soudu označit za zcela důsledný i proto, že protokol o veřejném zasedání obsahuje údaj, že „u obžalovaného a státní zástupkyně, kteří dali svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení předvolání, popřípadě vyrozumění” , neboť užil-li soud v obsílce doručované obviněnému vzor Tr. ř. č. 7a, poté obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměl, takže údaj „od doručení předvolání” užitý ve výše uvedených souvislostech je nepřípadný a není odůvodněn ani zněním referátu na č. l. 258v, kde údaje obviněného jsou vepsány do části „I. Předvolat: a) vz. č. tr. ř. – obžalovaného” , bez uvedení konkrétního čísla vzoru.
Uvedená zjištění vedou Nejvyšší soud k závěru, že obviněným deklarovaný důvod dovolání (odhlížeje od jeho dalšího zdůvodnění v jeho mimořádném opravném prostředku) byl skutečně naplněn, neboť nesprávným postupem odvolacího soudu došlo k tomu, že obviněný byl zbaven možnosti účastnit se veřejného zasedání o odvolání, k jehož konání dal rovněž (tj. mimo státního zástupce) podnět podáním řádného opravného prostředku. Jinak, slovy zákona vyjádřeno, v posuzované věci „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání“. Hodnocení povahy opravného prostředku obviněného a obsahu dovoláním napadených rozhodnutí (viz str. 5 vyjádření státní zástupkyně) nemohou mít (v situaci, kdy obviněný nebyl řádně obeslán) vliv na dovození závěru o naplněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v posuzované věci.
Nejvyšší soud proto v souladu s petitem obsaženým v dovolání obviněného rozhodl podle §265k odst. 1 tr. ř. o zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 5 To 425/2012-273, a podle §265k odst. 2 tr. ř. o zrušení všech dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zcela na závěr Nejvyšší soud uvádí, že pokud se týká podnětu, který pod bodem V. dovolání směřoval obviněný vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně, pak nebyl ze strany uvedeného soudu vyslyšen. Proto ani nebylo lze vydat rozhodnutí, jež předpokládá ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil