ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.609.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 609/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014, č. j. 5 To 10/2014-72, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 254/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014, č. j. 5 To 10/2014-72.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 11. 2013, č. j. 1 T 254/2013-50 , byl obviněný L. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněný byl odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škody poškozenému V. F. , v částce 12.000 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2014, č. j. 5 To 10/2014-72 , jímž napadený rozsudek podle §257 odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl tak, že se věc obviněného, na kterého byl státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Blansku pod č. j. ZK 293/2013-4 ze dne 27. 8. 2013 podán návrh na potrestání pro skutek přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
dne 20. 7. 2013, v době od 10:50 hodin do 11:00 hodin, poškodil vozidlo Ford Focus, majitele V. F. , zaparkované v B. , na ul. K. , před RD č. ..., a to tím způsobem, že do něj úmyslně narazil vozidlem Škoda Felicia, jehož je provozovatelem, když na vozidle Ford Focus došlo k poškození zpětného zrcátka, poškození laku dveří na straně řidiče a poškození zadního nárazníku v celkové výši 12.000 Kč,
postupuje Městskému úřadu Boskovice, neboť zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že příčinou rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu bylo nesprávné právní posouzení skutku. V prvé řadě podotýká, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně nelze akceptovat z důvodu nepřípadné aplikace subsidiarity trestní represe a z ní plynoucí princip ultima ratio. Podotýká, že předpokladem postupu odvolacího soudu podle §257 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §222 odst. 2 tr. ř. je stav, kdy soud shledá, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán oprávněn rozhodovat.
V řešené věci podle nejvyššího státního zástupce nalézací soud podrobně vyložil, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházel (zejména z výpovědi svědkyně K. U. a jí pořízené zvukové a obrazové nahrávky), přičemž v souhrnu s dalšími provedenými důkazy vyvodil nepochybný závěr o vině obviněného a naplnění všech znaků přečinu poškození cizí věci. K procesnímu postupu odvolacího soudu – aniž by zpochybňoval použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) – nejvyšší státní zástupce uvedl, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy s odkazem na princip ultima ratio bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže podle nejvyššího státního zástupce stát rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutu jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit uplatnění odpovědnosti pachatele. Závěr soudu, že zásada subsidiarity trestní represe má místo v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V posuzované věci při způsobení škody ve výši 12.000 Kč byly naplněny zákonné znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že se nejedná o natolik společensky škodlivý případ, na který by se měly uplatňovat trestněprávní důsledky s tím, že příčinou jeho jednání, které bylo zřejmě v afektu, byly neshody obviněného a družky poškozeného ohledně výkonu rodičovských práv k jejich společnému dítěti, přičemž škoda pouze nepatrně (o 7.000 Kč) převyšovala stanovenou hranici škody nikoli nepatrné. Jednání obviněného bylo promyšlené, když nejprve poškozením vozidla vyhrožoval, několikrát kolem něj projel, následně jej poškodil, a to poté, co mu jeho bratr jeho jednání rozmlouval. Ohledně vzniku škody stanovené odborným vyjádřením ve výši 12.000 Kč má nejvyšší státní zástupce za to, že takovou škodu nelze hodnotit jako nepatrnou, jak činí soud odvolací, neboť jednáním obviněného nevznikla škoda hraniční (minimální výše škody pro vznik trestní odpovědnosti činí 5.000 Kč), nýbrž více než dvojnásobná. Tím se jednání obviněného zřetelně vymklo z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v posuzované věci zcela na místě. V jednání obviněného spatřuje současně dostatečnou míru společenské škodlivosti, neboť vyvozuje, že agresivní počínání obviněného nelze tolerovat nikoli pouze z hlediska zájmu na ochraně majetku, nýbrž ani z hlediska na ochraně veřejného pořádku, neboť jednání obviněného již hraničilo s dalším trestným činem, a to přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal jmenovanému soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda bylo podáno osobou oprávněnou. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V případě postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o jiném správním deliktu či o kárném provinění je tento dovolací důvod naplněn, pokud uvedeným způsobem soud rozhodl přesto, že se jedná o trestný čin, nebo takto rozhodl v době, kdy již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, tj. za situace, kdy měl obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obsažená v podaném dovolání neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil zjištění o důvodnosti dovolání .
Z hlediska důvodů, které odvolací soud vedly ke změně rozhodnutí okresního soudu, lze poukázat na následující skutečnosti zmíněné v dovoláním napadeném usnesení:
V jeho odůvodnění krajský soud poté, co shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. v rozsahu umožňujícím zjištění skutkového stavu věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, tomuto soudu vytkl, že „s ohledem na okolnosti případu, osobu obžalovaného a výši způsobené škody se nedostatečně zabýval zásadou subsidiarity trestní represe (ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zák..).“ Dle odvolací soudu „lze v daném případě postihnout jednání obžalovaného podle jiného právního předpisu (a to dle zákona č. 200/1990 Sb.), i když z hlediska formálního došlo jednáním obžalovaného k naplnění znaků žalovaného trestného činu (dle §228 odst. 1 tr. zák.). Tento soud učinil poznatek, že „trestní věc úzce souvisí s otázkou úpravy rodičovských práv a povinností k nezletilému S. … samotné jednání obžalovaného je zapříčiněno mj. i jeho nesouhlasem s tímto současným vztahem jeho bývalé přítelkyně (družky poškozeného F. )… nelze vyloučit, že jednal v afektu (a to právě v důsledku neutěšených rodinných poměrů) , přičemž obhajobu obviněného (snaha zabránit matce jejich dítěte a jejímu příteli v odjezdu z daného místa, neboť by tím mohli ohrozit tehdejší zdravotní stav jejich syna) pokládal „za ryze účelovou, podanou ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti“.
Z hlediska principu ultima ratio krajský soud uvedl, že „dospěl k závěru, že se nejedná o natolik společníky škodlivý případ, na který by se měly uplatňovat trestněprávní důsledky“, neboť „trestněprávní řešení je nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu, kdy prostředky trestního práva by se měly uplatňovat především tam, kde jiné právní prostředky neplní svůj účel a nebo jsou neefektivní. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je pak třeba považovat za ultima ratio, tedy jako krajní prostředek, sloužící k ochraně celospolečenských hodnot a zájmu, který je jednáním pachatele dotčen…“. S poukazem na to, za jakých okolností došlo ke spáchání předmětné trestné činnosti, odvolací soud uvedl, že „v tomto směru nelze přehlédnout prakticky ani nepatrný následek“. Stran poškození zrcátka levých předních dveří, laku levých předních dveří a laku levého zadního nárazníku odkázal na zjištění plynoucí z odborného vyjádření stran výše škody, k níž uvedl, že tato byla „určena na celkovou částku 12.000,- Kč (což je toliko 7.000,- Kč nad zákonem stanovenou hranicí škody nikoli nepatrné /která je dle §138 odst. 1 tr. zák. dána částkou nejméně 5.000,- Kč/)“.
Tyto skutečnosti vedly krajský soud k závěru (učiněnému s vědomím stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013), že „v daném případě s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zák.) postačuje, aby předmětné jednání obžalovaného bylo postiženo podle jiného právního předpisu (konkrétně pak dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích)“.
Jakkoli dovolací soud nezpochybňuje obecné vývody odvolacího soudu stran subsidiarity trestního práva, potažmo jeho vnímání jako ultima ratio , a stejně tak i jím pociťovanou potřebu hodnotících úvah nalézacího soudu o (ne)možnosti řešení bagatelnějších trestních věcí formou předvídanou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku v případě vydání meritorního rozhodnutí o takovém typu trestného činu (přečinu), řešení, které krajský soud přijal v přezkoumávané věci nepokládá za zákonu odpovídající.
Odvolací soud totiž jednak poněkud odlišně od skutkového zjištění soudu nalézacího hodnotí míru zavinění obviněného, když poukazem na prvotní příčinu jednání obviněného (ovlivnění obviněného spory s družkou poškozeného o jejich společné dítě a jejím vztahem k poškozenému) dovozuje, že nebylo vyvráceno, že obviněný jednal v afektu, zatímco okresní soud zdůraznil (str. 3 rozsudku), že k poškození vozidla přistoupil obviněný po předchozí výhrůžce takovým jednáním ( „před vlastním řidičským manévrem… vyhrožoval, že poškodí vozidla poškozeného F. “ ) a přes snahu jeho bratra, jej od toho odradit ( „který se mu v jízdě snaží zabránit“ ), jednak dosti nepatřičným způsobem hodnotí následek činu (účinek projevující se na vozidle v podobě poškrábání laku, tj. ve vzniku škody ve výši 12.000 Kč, kterou vzal – přes jistou polemiku na str. 4 – stejně jako soud prvního stupně za prokázanou). Nepřípadným se dovolacímu soudu jeví tvrzení odvolacího soudu, že „nelze přehlédnout prakticky ani nepatrný následek“ , a to proto, že výše škody toliko o 7.000 Kč přesáhla kvalifikační znak přečinu, jehož znaky byly i podle jeho hodnocení naplněny.
Odvolací soud, ač podle explicitního vyjádření si byl vědom existence stanoviska Nejvyššího soudu vydaného k výkladu subsidiarity trestní represe, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle zjištění soudu dovolacího dostatečně nevyjádřil (při tvrzené znalosti právních názorů ve stanovisku obsažených), proč hodnocený případ jednání obviněného považoval za takový, který „z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ , neboť „úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.
Soud prvního stupně sice ve svém rozsudku explicitně nevyložil, proč považoval za nezbytné aplikovat trestně právní normu a vyvodit trestní odpovědnost obviněného a s ní spojené právní důsledky (problematika ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku v odůvodnění rozsudku není výslovně řešena), transparentně však vyložil, proč shledal u obviněného naplnění subjektivní stránky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byť to explicitně neuvedl] a proč komisivní jednání obviněného, popsané ve skutkové větě rozsudku, naplňuje jeho objektivní stránku. Je proto možno konstatovat, že pokud lze ze skutkových zjištění nalézacího soudu dovodit, že počínání obviněného, byť by jím čin byl spáchán v afektu, vykazuje znaky rozmyslu (časový odstup mezi výhrůžkou a realizací) a je projevem jisté zlovolnosti, pak i s přihlédnutím k tomu, že obviněným způsobenou škodu nelze označit za hraniční (více než 2x naplňuje zákonný znak), nelze učinit závěr, že by skutek posouzený okresním soudem jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku nedosahoval z hlediska spodní hranice trestnosti ani úrovně běžně se vyskytující u tohoto trestného činu (přečinu).
Měl-li krajský soud za to, že skutková zjištění jsou odpovídající požadavku §2 odst. 5 tr. ř. a skutek naplňuje znaky přečinu, který v něm okresní soud shledal, avšak specifikum věci vyžaduje přece jen poněkud odlišnější řešení, než jaké ve své komplexnosti (tj. výroku o vině a výroku o trestech) zvolil soud nalézací, mohl tak v rámci rozhodování o opravném prostředku obviněného adekvátním rozhodnutím učinit (nikoli však způsobem, který realizoval).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014, č. j. 5 To 10/2014-72, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud je při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil