ECLI:CZ:NS:2014:7.TD.31.2014.1
sp. zn. 7 Td 31/2014-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 11. června 2014 v neveřejném zasedání návrh Z. N. , na odnětí extradičního řízení Krajskému soudu v Brně, vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 1 Nt 241/2009, a přikázání této věci Městskému soudu v Praze a rozhodl takto:
Návrh Z. N. na to, aby bylo Krajskému soudu v Brně odňato extradiční řízení vedené pod sp. zn. 1 Nt 241/2009, a podle §25 tr. ř. bylo přikázáno Městskému soudu v Praze, se z a m í t á .
Odůvodnění:
Dne 9. 5. 2014 byl Krajským soudem v Brně předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí podle §25 tr. ř. návrh Z. N. na odnětí a přikázání věci. Krajský soud v Brně současně uvedl, že se s návrhem neztotožňuje.
V samotném návrhu Z. N. (dále jen „navrhovatel“), zastoupený svým obhájcem Mgr. J. Schýbalem, předně uvedl, že od 27. 4. 2013 byl usnesení Krajského soudu v Brně (ze dne 27. 4. 2013, sp. zn. 1 Nt 241/2009) vzat do tzv. vydávací vazby, a to poté, co ministr spravedlnosti ČR rozhodl dne 24. 4. 2013, pod č. j. 1400/2008-MOT-T/187, o povolení jeho vydání do Gruzie. Uvedené rozhodnutí ministra ale bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, pro jeho rozpor s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dalšími konkrétně uvedenými mezinárodními úmluvami. V současné době, že se nachází v tzv. předběžné vazbě, na kterou byla změněna vydávací vazba v návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu, a to usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 1 Nt 241/2009, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 2 To 27/2014. Navrhovatel dále uvedl, že po vazebním zasedání dne 14. 2. 2014 byl eskortován zpět do Vazební věznice v Praze-Ruzyni, odkud byl ale na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně dne 28. 3. 2014 eskortován do Vazební věznice v Brně-Bohunicích, a to z důvodu tzv. rajonizace vazebních věznic podle soudu, který o osobách v předběžné vazbě rozhoduje. V tomto přemístění k dalšímu výkonu vazby z Prahy do Brna spatřuje navrhovatel důležitý důvod ve smyslu §25 tr. ř., protože mu to vzhledem ke vzdálenosti Brna od Prahy komplikuje komunikaci s obhájcem, který jej zastupuje v extradičním řízení a má sídlo v Praze 8. Současně se tímto přemístěním omezuje jeho komunikace se zmocněnci v azylovém řízení, a možnost návštěv jeho přátel a blízkých osob, když tito mají rovněž bydliště resp. sídla v Praze, kde také sám bydlel již několik let před vzetím do vydávací vazby, a kde se také zdržuje jeho manželka a děti, když přiletí do České republiky. Podle navrhovatele je jeho přemístění do Vazební věznice v Brně-Bohunicích, ač je z hlediska své rodiny a nejbližších přátel bezprostředně vázán na Prahu, také v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o lidských právech, přičemž poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterých opakovaně uvedl, že v případě vydávacího řízení místo a podmínky zbavení svobody musí být adekvátní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud extradiční řízení, vedené ohledně jeho osoby u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Nt 241/2009, odňal tomuto soudu a věc přikázal Městskému soudu v Praze.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podmínkou pro odnětí věci příslušnému soudu, a její přikázání jinému soudu musí být tedy předně existence určité věci projednávané příslušným soudem a pak existence tzv. důležitých důvodů ve smyslu §25 tr. ř.
Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval (např. usnesení sp. zn. 11 Nd 416/2000), že pokud v době rozhodování nejblíže nadřízeného soudu, bylo již řízení u příslušného soudu, jemuž má být věc podle §25 tr. ř. odňata, byť nepravomocně skončeno, nelze již návrhu na delegaci vyhovět, protože zde není věc, kterou by bylo možno příslušnému soudu odejmout. Pokud jde o extradiční řízení, je v jeho průběhu rozdělena působnost mezi soudy, které rozhodují o otázce přípustnosti vydání, a ministra spravedlnosti, který jako správní orgán rozhoduje o povolení vydání. Rozhodnutí každého z těchto orgánů o dané otázce je konečné, o přípustnosti vydání navrhovatele bylo již soudy pravomocně rozhodnuto, a po zrušení původního rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání navrhovatele Ústavním soudem, se věc nachází opět u tohoto správního orgánu za účelem rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Fáze extradiční řízení před příslušnými soudy je tak skončena a není tedy věc, kterou by bylo možno postupem podle §25 tr. ř. Krajskému soudu v Brně odejmout, jak se domáhá navrhovatel. Totéž pak platí i ve vztahu k rozhodnutí o vazbě, kdy zamítnutím stížnosti navrhovatele usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 2 To 27/2014, nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 1 Nt 241/2009, kterým byla mj. přeměněna vydávací vazba navrhovatele na vazbu předběžnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš