ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1000.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1000/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 8. 2014 o dovolání obviněného A. O. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 To 100/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 6/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 50 T 6/2013, byl obviněný A. O. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Kromě toho bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že obviněný v přesně nezjištěné době nejméně od podzimu roku 2011 do poloviny měsíce července roku 2012 v H.-M., v bytě, který obýval společně s poškozenou nezletilou T. K., v době, kdy matka nezletilé byla v práci, v zájmu uspokojení vlastních sexuálních potřeb, využívaje svého postavení v rodině, kdy se jako otčím nezletilé podílel na její výchově, vědom si možného negativního dopadu svého jednání na její další vývoj, zejména v oblasti sexuální, a vědom si jejího nízkého věku, tuto přes její slovní odpor, spočívající v opakovaném projevení slovního nesouhlasu, a fyzický odpor vyjádřený obranou proti jeho snahám vtáhnout ji do ložnice, ji opakovaně téměř denně, vtáhl či odnesl do ložnice bytu, kterou uzamkl, obnažil se od pasu dolů a nezletilou poté mimo jiné držením hlavy nutil, aby jej uspokojovala orálně sáním jeho pohlavního údu až do vyvrcholení, nebo ji nutil, aby mu stimulovala pohlavní úd svou rukou až do vyvrcholení na prsa nezletilé, nezletilou svlékal a na posteli jí roztahoval nohy a osahával či lízal její přirození, přičemž jí tvrdil, že pokud vše řekne své matce, tato jí nebude věřit, nezletilá vzhledem ke svému nízkému věku nebyla schopna se jeho praktikám účinně bránit a obviněný tímto jednáním způsobil poškozené nezletilé T. K. posttraumatickou stresovou poruchu, která k 28. 2. 2013 ještě neodezněla.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 6 To 100/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že se soudy obou stupňů nevypořádaly správně s otázkou právní kvalifikace jeho jednání, neboť toto nemělo být posouzeno jako zločin znásilnění. Od počátku trestního řízení popíral, že by se dopustil jednání kladeného mu za vinu. Podle obviněného spis ani provedené důkazy nedávají možnost bez pochybností uzavřít, že by vůbec k nějakému znásilnění poškozené došlo. Nebyl prokázán znak násilí či pohrůžka násilí nebo způsobení jiné těžké újmy a z popisu skutku nevyplývá ani úmysl obviněného spáchat uvedený zločin. Žádný důkaz podle obviněného neprokazuje, že by byla použita fyzická síla, aby se mohlo jednat o násilí směřující k vyloučení odporu poškozené. Závěr o jeho vině soudy postavily pouze na výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost podpořilo znalecké zkoumání její osoby. Znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie přitom obviněný vytkl, že znalci nepřísluší hodnotit věrohodnost výpovědi poškozené, a v tomto směru odkázal na rozhodnutí č. 12/1987-II Sb. rozh. tr.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně a tomuto přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku, spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží na dítěti mladším patnácti let a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
Námitky, které obviněný uplatnil v dovolání, uváděl již v rámci své obhajoby před soudy obou stupňů a tyto se s nimi ve svých rozhodnutích spolehlivě vypořádaly. Obviněný tedy dovolání zaměňuje za další odvolání a domáhá se jiného způsobu hodnocení důkazů, než jak je hodnotily soudy obou stupňů. Pokud obviněný namítl, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu, tyto námitky jsou mimo uplatněný dovolací důvod. Dovolání nemůže obviněný zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy obou stupňů, a nepřihlíží k námitkám proti těmto skutkovým zjištěním.
Ve vztahu ke skutkovým závěrům soudů obou stupňů je nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí možno poukázat na výpověď poškozené T. K., která i podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie popisuje skutečně prožité události, a znalci u ní neshledali sklony ke lhaní. S výpovědí poškozené korespondují i výpovědi dalších svědků P. K., V. K., H. K., J. K. a L. D. Soudy obou stupňů tedy správně vyhodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou, když tato nestojí jako důkaz osamoceně, ale je podporována dalšími byť nepřímými důkazy a též zmiňovaný znalecký posudek věrohodnost poškozené podporuje. Pokud obviněný v tomto směru poukazoval na rozhodnutí č. 12/1987-II Sb. rozh. tr., pak je třeba uvést, že toto řeší poněkud jinou situaci, kdy jeden z obviněných v průběhu trestního řízení nabídl několik verzí své obhajoby a znalec namísto soudu hodnotil, která z verzí je věrohodná, přičemž hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka či obviněného je ze zákona svěřeno výhradně soudu. V nyní projednávané věci přitom znalecký posudek na základě zkoumání osoby poškozené objasnil její vlastnosti zaručující pravdivost jejích tvrzení a dospěl k závěru, že popisuje skutečně prožité události a nemá sklony ke lhaní. Na tomto podkladě soud hodnotil věrohodnost výpovědi poškozené, a to i v kontextu s dalšími důkazy.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku absence naplnění znaku násilí v případě zločinu znásilnění. Také ve vztahu k této okolnosti lze vycházet z výpovědi poškozené, která popsala i tuto část jednání obviněného. Nelze tedy souhlasit ani s touto námitkou. Jednání obviněného spočívající v tom, že poškozenou proti jejímu fyzickému odporu, byť slabému vzhledem k věku a celkové vyspělosti, tahal do ložnice, či ji tam odnášel a následně se s ní v ložnici zamkl, lze považovat za násilí s cílem působit na její psychiku (vůli) a přinutit ji podrobit se jeho sexuálním požadavkům. V této souvislosti je třeba zdůraznit i skutečnost, že poškozená si musela uvědomovat fyzickou převahu obviněného, respektovala jej jako autoritu a jako partnera své matky, tedy osobu, která se podílela na její výchově a kterou musela poslouchat, a z tohoto důvodu zjevně se nebyla schopna účinně bránit jeho praktikám. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, i podle Nejvyššího soudu evidentně vykazuje znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a to i z hlediska úmyslného zavinění obviněného, které je zřejmé ze samotné povahy činu.
Napadené usnesení není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.