ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1006.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1006/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. srpna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 2 To 5/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 12/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 56 T 12/2010, byl obviněný A. P. uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, alinea 2 tr. zákona a ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Podle §241 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 7. 2008, sp. zn. 34 T 186/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně uvedených trestných činů dopustil tím, že v H. n. N. – O. n. H. v domě čp. … v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2006, opakovaně v četných, blíže nezjištěných případech, zejména ve svém bytě nacházejícím se v 1. patře na stejném podlaží proti bytu M., využívaje návštěv neteře, nezletilé M. M., a okamžiků, kdy byl v bytě s neteří sám, a v jenom případě i v bytě bratra J. T. v přízemí domu, v některých případech po předchozím uzamčení vstupních dveří do bytu, vykonával s jmenovanou různé sexuální praktiky spočívající v tom, že jí v různých pozicích po obnažení spodní části těla zasunoval ztopořený úd různě hluboko do jejího přirození tak, že ji to bolelo, nebo jí do přirození strkal prsty, kterými uvnitř pohyboval, a to přesto, že mu poškozená v některých případech výslovně říkala, že ji to bolí, ať toho nechá a snažila se vymanit z jeho pevného držení za ruce tím, že jej odstrkávala, kopala a uhýbala, na což reagoval tak, ať je zticha, že to má vydržet, jindy jí pouze po svlečení kalhotek přirození lízal nebo jí přejížděl rukou či ztopořeným penisem po klitorisu, když občas byl při tomto jednání vyrušen příchodem další osoby, přičemž poškozená, s ohledem ke svému věku a fyzické a psychické převaze obviněného, nedokázala dát nesouhlas s jeho jednáním zřetelněji najevo a posoudit závažnost takovéhoto jednání, zejména pokud se opakovalo a poškozená si na to zvykala, kdy ji navíc obviněný upozorňoval, že pokud to na něj řekne, nikdo jí neuvěří a nebude moci navštěvovat jeho dceru M., přičemž takovýmto způsobem u ní vytvářel předčasný zájem o sexuální chování.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání a Vrchní soud v Praze z tohoto podnětu zrušil podle §258 odst. 1, písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 2 To 5/2014, tak, že obviněného uznal vinným dílem dokonaným, dílem nedokonaným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b), §8 odst. 1 tr. zákona a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Nově mu za tuto trestnou činnost a sbíhající se trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, pro který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 7. 2008, č. j. 34 T 186/2008-39, ve spojení s usnesením téhož okresního soudu ze dne 24. 5. 2011, č. j. 34 T 186/2008-74, uložil podle §241 odst. 3 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §49 odst. 1 tr. zákona uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky. Současně zrušil výrok o trestu z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Liberci. Shora uvedené trestné činy spáchal obviněný podle závěrů soudu II. stupně shodným popisem skutkového děje, jak uzavřel již soud I. stupně, pouze se změnou, že místo „zasunoval ztopořený úd různě hluboko do jejího přirození, tak že jí to bolelo“ bylo upřesněno, že se obviněný „pokoušel zasunout ztopořený pohlavní úd do jejího přirození“ a na závěr byla vypuštěna část „zejména pokud se opakovalo a poškozená si na to zvykala, kdy ji navíc obžalovaný upozorňoval, že pokud to na něj řekne, nikdo jí neuvěří a nebude moci navštěvovat jeho dceru M., přičemž takovýmto způsobem u ní vytvářel předčasný zájem o sexuální chování“.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání namítá, že provedeným dokazováním nebylo najisto postaveno jeho zavinění, neboť žádný z důkazů podle jeho názoru neprokazuje jednoznačně jeho vinu. Samotná doba, která uplynula od roku 2006 je velice dlouhá k tomu, aby mohla být jednoznačně prokázána jeho vina. Ve věci vyslechnutí svědci neobjasnili projednávanou věc, pouze umožnili zvláštní pohled na chod běžných věcí obyvatelů domu č. … v O. n. H. Následně obviněný svým vlastním pojetím zrekapituloval selektivně obsah výpovědí některých svědků, a to L. M., F. M., L. P. a A. H., kteří nebyli podle obviněného schopni potvrdit jeho vinu.
Ve svém dovolání obviněný připouští svou vědomost o absenci podmínek pro přezkum skutkových zjištění v dovolacím řízení. V daném případě ale podle něj absentují skutková zjištění, která by mohla být oporou pro rozhodnutí učiněná soudy I. a II. stupně.
Závěrem tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu II. stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil tak, že pokud obviněný opřel své dovolací důvody o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak měl své výhrady podložit námitkami proti vadnému použití norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav. Takového výhrady ovšem v dovolání obviněného absentují. Prakticky všechny jeho námitky týkající se správnosti průběhu dokazování a následných skutkových zjištění jsou trvalou součástí jeho obhajoby. Tyto námitky obviněný vznesl již v odvolání, takže se s nimi soud II. stupně již zabýval a také spolehlivě vypořádal. Obviněný tedy doslovně opakuje stejné námitky i v dovolání, napadá skutková zjištění, a proto lze poukázat na praxi dovolacího soudu, který v takovýchto případech zpravidla dovolání odmítá pro jeho neopodstatněnost, neboť vznesené námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonem definovaných důvodů dovolání.
Závěrem státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného pro jeho neopodstatněnost, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Námitky obsažené v dovolání směřují opětovně proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, které obviněný interpretuje jiným způsobem a na základě vlastního způsobu jejich hodnocení dospívá k závěru, že nebylo spolehlivě prokázáno jeho zavinění. Byť tedy obviněný namítá absenci zavinění, což by ryze formálně odpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu, z obsahu dovolání je zřejmé, že své výhrady o absenci zavinění v dovolání zakládá výlučně na skutkových námitkách. Je tedy zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tohoto si je zřejmě do jisté míry vědom i obviněný, když sám v dovolání konstatuje, že v dovolacím řízení nejsou podmínky pro přezkum skutkových zjištění, ovšem přesto z vlastního pohledu na závěry soudů obou stupňů uzavírá, že skutková zjištění v jeho rozhodnutí absentují a tudíž nelze dospět k závěrům uvedeným v napadeném rozsudku. Obviněný tak zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, respektive pokud skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoli případ, kdy obviněný má za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje nebo, že podle jeho názoru absentují skutková zjištění. Nejvyšší soud v projednávané věci existenci extrémního nesouladu neshledal a ostatně obviněný ani takový rozpor výslovně nenamítal.
Obviněný sice popřel, že by se projednávané trestné činnosti dopustil, ale spolehlivě je usvědčen zcela věrohodnou svědeckou výpovědí poškozené M. M., která popsala, jakého jednání se vůči ní dopouštěl, a to v rozsahu uvedeném ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu II. stupně. Znalecké zkoumání její osoby potvrzuje, že poškozená uvedla to, co skutečně prožila, nebyly zjištěny rozpory v jejích výpovědích, ani motiv k nepravdivé výpovědi. Z psychologického hlediska nebylo zjištěno nic, co by snižovalo její obecnou věrohodnost. S výpovědí poškozené korespondují i další důkazy, a to výpověď svědkyně L. M. a svědka F. M., rodičů poškozené, kteří potvrdili existenci dopisu a rámcově i jeho obsah, kde měla poškozená popsat jednání obviněného. Stejně tak svědkyně M. P. potvrdila časté návštěvy poškozené u obviněného, jakož i skutečnost, že jí tato popsala, čeho se vůči ní obviněný dopouštěl. Poškozená se svěřila i starší sestře A. H., jakož i další příbuzné L. P., které tuto skutečnost potvrdily ve svých výpovědích. Na základě zejména shora zmíněných důkazů soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena a nelze se tedy ztotožnit s jeho námitkami.
Se shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.