ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1048.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1048/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. října 2014 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 14 To 46/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 273/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 3 T 273/2013, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, se zařazením pro výkon tohoto trestu podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pákových kleští konkrétně popsaných v rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné L. M. a o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Uvedeného přečinu krádeže se obviněný J. H. dopustil jednáním podrobně uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, které v podstatě spočívalo v tom, že v období od 24. 7. 2013 do 20. 8. 2013 na různých místech v P., v případech ad 1 až 13 a 15 až 16 výroku o vině, dílčími útoky po přeštípnutí lankového zámku odcizoval jízdní kola, což se mu v případě ad 15 nepodařilo, a v jednom případě dílčího útoku ad 17 výroku o vině se jednalo o odcizení 5 ks slunečních brýlí v prodejně Optika v P. dne 21. 8. 2013, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že za přečiny krádeže již byl v roce 2011 dvakrát odsouzen ve výroku o vině uvedenými rozsudky.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění J. H. a L. M. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 14 To 46/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání obviněný J. H., které opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně namítl, že skutková zjištění soudu nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena, a výrok o vině ve spojení s odůvodněním neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by přesvědčivě naplňovala všechny zákonné znaky přečinu krádeže resp. neprokazují, že by se dopustil jednání kladeného mu za vinu. Konkrétně pak namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného přečinu, neboť v době spáchání trestné činnosti nebyl příčetný. Soudům vytýká, že odmítly provést navržený důkaz v podobě znaleckého zkoumání jeho příčetnosti v době páchání trestné činnosti, i v době provádění úkonů přípravného řízení, přičemž jeho vina je dovozována z jediné jeho výpovědi v přípravném řízení, kdy byl ale pod vlivem pervitinu a výslechu nebyl schopen. Orgánům činným v trestním řízení přitom bylo známo, že v době páchání trestné činnosti i v době předmětného výslechu byl pod vlivem omamných látek, a vzhledem k jeho dlouhodobému užívání těchto látek pravděpodobně trpí a trpěl duševní poruchou v pravém slova smyslu, která snižuje nebo vylučuje jeho příčetnost. Podle obviněného tak bylo povinností soudů otázku jeho duševního zdraví prověřit.
Dále obviněný namítl, že ve své výpovědi v hlavním líčení popřel spáchání celkem 13 skutků, a toto jeho tvrzení nebylo vyvráceno jediným důkazem, když jej žádný z poškozených při činu neviděl, a nesvědčí proti němu ani žádné další důkazy, např. v podobě stopy pachové, trasologické, daktyloskopické nebo stopy DNA, ač je zanechání alespoň některé z těchto stop pravděpodobné. Namítl také existenci extrémního rozporu „mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu“, takže jeho jednání bylo chybně právně posouzeno, mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry není logická návaznost a řada důkazů jeho verzi potvrzuje. V průběhu celého řízení, že na tyto důkazy poukazoval, např. na výpověď spoluobviněné L. M., ale soud k těmto důkazům nepřihlédl a nevypořádal se s nimi. Usnesení odvolacího soudu je tak podle jeho názoru postaveno na „chybném vyhodnocení provedených důkazů, které jsou soudem hodnoceny v rozporu s tím, jak reálně byly provedeny“ a soud je nepřípustně hodnotil v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ v jeho neprospěch. Navrhl proto, aby bylo podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení krajského soudu zrušeno, a tomuto soudu přikázáno nové projednání a rozhodnutí ve věci, nebo aby byl Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se dopustil jednání uvedeného v obžalobě.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění a k dovolání se nebude vyjadřovat.
Z výše citovaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uplatnil i takové námitky, které byly součástí jeho odvolání, soud druhého stupně se jimi řádně zabýval a vypořádal se s nimi.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný svými námitkami, že se podstatné části uvedeného jednání nedopustil a nebylo mu ani prokázáno, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Brojí tak proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Zaměňuje tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Ani zcela nekonkrétní a tedy obecnou námitku, že soud nesprávně právně kvalifikoval jeho jednání, a také námitku o neprokázání subjektivní stránky trestného činu, jakožto obecně hmotně právní námitky, nebylo možno hodnotit jako námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou založeny na shora citovaných námitkách výhradně skutkové a nikoli hmotně právní povahy, které nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný totiž tyto námitky založil v podstatě na tvrzení, že se nedopustil jednání, jímž byl uznán vinným, toto mu nebylo prokázáno, a proto je podle něj i nesprávně právně posouzeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal, když ve zjevné snaze vyhovět požadavku na hmotně právní povahu námitek v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítl zcela formálně existenci extrémního rozporu „mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu“, aniž by jakkoliv tento rozpor konkretizoval.
Obviněný ve svém dovolání vytýká soudům obou stupňů, že se také nezabývaly otázkou jeho možné nepříčetnosti, a tedy nepřibraly znalce za účelem posouzení jeho duševního stavu. Tím také pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. se zjištěními soudů obou stupňů ohledně jeho příčetnosti, nenapadá právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale domáhá se uznání své nepříčetnosti (zmenšené příčetnosti), když se sám domnívá, že v tomto stavu jednal v době činu a byl v něm i v době prvního výslechu v přípravném řízení. Na základě jiného hodnocení rozhodných skutečností se tak obviněný domáhá jiných, pro něj příznivějších zjištění a závěrů ohledně jeho příčetnosti v době činu, a současně se snaží dosáhnout nepoužitelnosti jeho první výpovědi v přípravném řízení, ve které spáchání všech dílčích skutků doznal a tato výpověď se stala podkladem závěru soudu o jeho vině. Nutno přitom dodat, že podkladem nikoliv jediným, protože závěr soudu o jeho vině byl založen také na jednotném způsobu spáchání činů, u obviněného zajištěných štípacích kleští používaných při překonávání uzamčení kol, jakož i na tom, že jeho první výpověď korespondovala s dalšími skutečnostmi (čas a místo spáchání, znaky odcizených kol), jak je odvolací soud uvedl na str. 9 odůvodnění usnesení.
Otázka nepříčetnosti je obecně otázkou právní a orgány činné v trestním řízení ji posuzují na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. O právní otázku jde ale pouze v případě, že zjištěné skutečnosti nasvědčují možné nepříčetnosti (zmenšené příčetnosti) pachatele a soud by je sám posuzoval, což se v daném případě nestalo, když toliko obviněný dodatečně vyslovuje svůj názor, že jednal, resp. vypovídal, v tomto stavu a mělo by to být prověřeno. Nejvyšší soud tuto námitku shledal ryze účelovou, kterou se obviněný snaží dosáhnout vyloučení své trestní odpovědnosti za spáchaný přečin. Také v tomto případě by bylo zcela nadbytečné opakovat argumentaci soudů obou stupňů a postačí odkázat na podrobné odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména na str. 8 až 10 rozsudku soudu I. stupně a str. 8 až 9 usnesení odvolacího soudu), které se touto námitkou zabývaly.
Obviněný tak námitkou o neprověření jeho příčetnosti, tedy posouzení jeho duševního stavu, napadá neúplnost dokazování, a domáhá se vyhovění svému důkaznímu návrhu, ač odvolací soud ke stejné námitce již konstatoval, že pro nutnost zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie nic nesvědčí, a není proto k tomu důvod, když se nikdy na psychiatrii neléčil, z jeho popisu jednotlivých skutků vyplývá, že byl dobře orientován v čase, pamatoval si místa jejich spáchání i značky kol, a z obsahu spisu nevyplývají ani žádné další závažné skutečnosti, které by svědčily pro závěr o nutnosti zpracování takového znaleckého posudku. Soud přitom není povinen provést všechny navrhované důkazy, je však povinen své rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnit, což se také stalo.
Námitky uvedené v dovolání tak neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš