ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1141.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1141/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 10. 2014 o dovolání obviněného P. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 59/2013 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 15 T 59/2013, byl obviněný P. N. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že výkon trestu byl podle §84 tr. zákoníku podmíněně odložen při současném vyslovení dohledu, zkušební doba byla podle §85 odst. l tr. zákoníku stanovena na pět let a obviněnému byla podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestným činem. V adhezním řízení pak bylo rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 6 To 118/2014. Podle §258 odst. l písm. f), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušen ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke dvěma poškozeným a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo v tomto rozsahu o náhradě škody nově rozhodnuto výrokem podle §228 odst. l tr. ř. Jinak zůstal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 nedotčen.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl nedostatek úmyslného zavinění a v návaznosti na to vyjádřil názor, že z jeho strany nešlo o trestný čin. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a zprostil ho obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, způsobí-li
takovým činem značnou škodu. Podle §138 odst. l tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 3, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný v době od 6. 8. 2010 do 18. 5. 2012 v Praze 3, v Praze 4 a v Praze 1 postupně se třemi poškozenými uzavřel dohody o půjčkách, přestože věděl, že jeho nepříznivá finanční a majetková situace mu neumožní inkasované finanční prostředky vrátit, neboť je nemajetný a jsou proti němu vedena exekuční řízení mimo jiné k uspokojení neuhrazené pohledávky ve výši 28 350 000 Kč, takto získané peníze poškozeným nevrátil ve sjednané době ani později (s výjimkou nepatrné části dluhu zaplacené jednomu z poškozených téměř po jednom a půl roce od splatnosti) a poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši 870 000 Kč.
Úmyslné zavinění obviněného vyplývá z širšího okruhu okolností, které v souhrnu jasně ukazují na to, že obviněný uzavíral dohody o půjčkách pouze naoko, aniž měl vážný záměr vrátit poškozeným peníze získané navenek formou půjčky. Obviněný tento záměr jen předstíral a tím dosáhl toho, že poškození mu poměrně vysoké peněžní částky (300 000 Kč, 200 000 Kč a 400 000 Kč) poskytli. Obviněný na jedné straně byl dlouhodobě v podstatě bez vlastních prostředků, neměl žádný významnější majetek ani příjem a jako povinný byl vystaven více exekucím, z nichž jedna byla proti němu vedena pro mimořádně vysokou částku přes 28 milionů korun, a na druhé straně poškozeným sliboval vrácení půjčených peněz v několikadenních lhůtách bez jakéhokoli reálného předpokladu splnění takového slibu. Potřebu půjčky obviněný prezentoval tak, že potřebuje prostředky k překlenutí momentální situace, a jako smyšlenku uváděl, že v krátké době očekává vysoký příjem, z něhož vše vrátí. Právě falešný slib obviněného, že vrátí půjčené peníze ve velmi krátkých lhůtách, podstatně ovlivňoval poškozené v jejich rozhodnutí vyhovět obviněnému a poskytnout mu požadované peníze. Celkově lze jednání obviněného charakterizovat tak, že pod slibem brzkého vrácení vylákal na poškozených peníze, které formálně měly povahu půjčky, a to se záměrem takto získané peníze nevrátit. K falešnému slibu brzkého vrácení peněz přistupuje u jednoho z poškozených také okolnost, že mylně považoval obviněného za syna svého přítele, že pod vlivem tohoto omylu souhlasil s půjčkou a že obviněný využil tohoto omylu poškozeného, byť posléze svou pravou totožnost před poškozeným projevil. O naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku evidentně nemůže být žádných pochyb. Námitky obviněného rozhodně nemohou tento závěr zvrátit.
Námitky obviněného uplatněné v tom smyslu, že vůči poškozeným vystupoval pod svým jménem, neměnil místo pobytu, komunikoval s poškozenými, neschovával se před nimi apod., nic nemění na tom, že na poškozených peníze vylákal a že je uvedl v omyl ohledně reálnosti svých slibů týkajících se vrácení peněz. Úmysl obviněného je plně slučitelný s tím, že poškozeným byla známa jeho totožnost i místo pobytu a že pro ně byl dosažitelný.
Námitky, podle nichž „úhrada půjčených prostředků ... byla sjednána s ... matkou“ (tj. matkou obviněného), jsou jako podklad případné úvahy o nedostatku úmyslu obviněného nepřijatelné. Všichni poškození potvrdili, že vždy jednali pouze s obviněným, a z jejich vyjádření nevyplývá, že by obviněný jakkoli odkazoval na to, že peníze jim má vrátit jeho matka, resp. že prostředky k vrácení půjčených peněz má získat od matky. To se týká nejen stádia před poskytnutím peněz obviněnému, ale i stádia po uplynutí sjednané lhůty, v níž měly být peníze vráceny a po jejímž uplynutí se poškození dožadovali vrácení. Je tedy očividná nereálnost namítaného očekávání, že zdrojem vrácení peněz budou prostředky od matky.
Soudům nelze jako pochybení vytýkat, že zákonné znaky zločinu podvodu podle
§209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku považovaly za naplněné i z hlediska subjektivní stránky tohoto trestného činu. Pokud Městský soud v Praze ponechal výrok o vině obviněného nedotčený, není jeho rozsudek rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne l. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec