ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1153.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1153/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 10. 2014 o dovolání, které podal obviněný Mgr. D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 8 To 7/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 82/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 10 T 82/2012, byl obviněný Mgr. D. K. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek podle zjištění soudu prvního stupně ve stručnosti spočíval v tom, že obviněný jako realitní makléř zastupující společnost Point-reality, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, zprostředkoval prodej bytové jednotky č. .... v J. mezi prodávající M. S. a kupujícími L. a B. K. Kupní smlouva byla podepsána dne 15. 10. 2010 a vklad do katastru nemovitostí byl proveden dne 31. 12. 2010. V rámci zprostředkovatelské činnosti byla mezi zúčastněnými dne 15. 10. 2010 uzavřena smlouva o úschově a správě peněz, na základě které L. K. převedla na depozitní bankovní účet č. ..... realitní společnosti částku 790.000,- Kč, ze které měl obviněný jako zprostředkovatel do deseti dnů od zapsání nového majitele bytové jednotky do katastru nemovitostí, tj. do 10. 1. 2011, převést částku 733.700,- Kč na bankovní účet prodávající, což neučinil a finanční prostředky v rozporu se smlouvou použil na jiné účely. Tímto jednáním způsobil M. S. škodu ve výši 733.700,- Kč.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 8 To 7/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. l) tr. ř. s odkazem na písm. g) tr. ř. Namítl, že právní kvalifikace jeho jednání není správná, a zopakoval svou obhajobu, kterou uplatnil před soudy obou stupňů. Těmto vytkl, že nevyhodnotily, v jaké pozici činil jednotlivé kroky kladené mu za vinu. Zdůraznil, že veškeré kroky činil jménem obchodní společnosti Point-reality, s. r. o., a na pokyn a po schválení jednatele této společnosti, I. M. Shodně postupoval i v projednávaném případě a provedenou platbou uhradil stejně důležitý závazek jiného klienta. Podle obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť neprovedl platbu na základě své úvahy, ale z pokynu jednatele. Obviněný dále namítl, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaku skutkové podstaty, a to trvalého přisvojení si cizí věci. Pokud tedy u něj lze hovořit vůbec o trestní odpovědnosti, pak je podle jeho názoru možné takovéto jednání posoudit nanejvýš jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku. Rozdílem mezi trestnými činy zpronevěry a porušení povinnosti při správě cizího majetku je prokázání či neprokázání obohacení sebe nebo někoho jiného. Další skutečnost, kterou soudy podle obviněného nehodnotily, je příslib jednatele, že jakmile bude potřeba, doplní finanční prostředky na depozitní účet, jak učinil již několikrát i v minulosti. Obviněný přitom tento příslib bral vážně a očekával jeho splnění. Za této situace by případná trestní odpovědnost mohla být dána za trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, neboť jeho eventuálním úmyslem by bylo pouze přechodné užívání cizí věci. Soudům obou stupňů obviněný nakonec vytkl, že se nezabývaly dalšími souvislostmi chodu obchodní společnosti, hierarchií, odpovědností v rámci její struktury, jakož i propojením jednotlivých poboček a dalšími otázkami týkajícími se toku finančních prostředků. Tím podle obviněného soudy nezjistily řádně skutkový stav věci, což vyústilo ve zjednodušené nazírání na jeho jednání.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a rozsudek soudu prvního stupně a tomuto přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání rozvedla zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Zdůraznila, že obviněnému byla věc (finanční prostředky poškozené M. S.) odevzdána do faktické moci (na depozitní účet) s tím, aby s ní naložil stanoveným způsobem. K přisvojení věci pak dojde, pokud s ní obviněný naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla tato cizí věc dána do opatrování, čímž zmařil základní účel svěření. Obviněný cizí věc (finanční prostředky určené jako výplata kupní ceny) předal jiné osobě v rozporu s pokyny danými vlastníkem věci (vyplatit prodávající kupní cenu do deseti dnů po zanesení změny vlastníka do katastru nemovitostí), čímž naplnil znaky zločinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a to i v případě, že sobě nebo jinému neopatřil prospěch. Místo toho, aby kupní cenu sníženou o náklady společnosti Point-reality, s. r. o., vyplatil prodávající, převedl příslušnou částku na jiný obchod a zbytek použil na provozní výdaje kanceláře. Finanční prostředky složené na depozitní účet nepřešly do majetku společnosti Point-reality, s. r. o., nestaly se jejím příjmem a obviněný nebyl oprávněn s nimi nakládat jinak než v souladu se smlouvou o úschově a správě peněz, a to ani na základě pokynů jednatele společnosti. Podle státní zástupkyně soudy obou stupňů správně posoudily jednání obviněného jako zločin zpronevěry. Správně byla vyhodnocena i otázka zavinění, pokud bylo uzavřeno, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť byl srozuměn s tím, že peníze nemusí být v termínu určeném ve smlouvě, ani případně později, vyplaceny prodávající. Jednal z pokynu jednatele společnosti, v důsledku čehož došlo k odčerpání finančních prostředků v takové výši, že nebylo možné dostát závazkům ze smlouvy o úschově a správě peněz, a okolnost, že jednatel vloží na depozitní účet potřebné finanční prostředky, byla budoucí nejistou okolností, na kterou obviněný nemohl spoléhat. Kromě toho bylo prokázáno, že obviněný z depozitního účtu platil běžný provoz realitní kanceláře a další platby, přičemž depozitní účet k takovýmto úhradám není určen. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněný opřel své dovolací námitky o ustanovení §256b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání zřejmé, že je uplatnil v alternativě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvody spočívaly v námitkách proti právní kvalifikaci jeho jednání.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Takovou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 500.000,- Kč.
Skutkem, jak ho zjistil Okresní soud v Jihlavě, byly naplněny znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný jako realitní makléř oprávněný disponovat s depozitním účtem společnosti Point-reality, s. r. o., vědomě a v rozporu se smlouvou o úschově a správě peněz dal příkaz k převodu finančních prostředků ve výši 773.700,- Kč, určených pro výplatu kupní ceny poškozené M. S., na jiné účely, a to k úhradě jiného závazku společnosti Point-reality, s. r. o., a dále na provozní účely realitní kanceláře. Věděl přitom, že finanční prostředky na depozitním účtu nemohou být použity k jinému účelu, než je uveden ve smlouvě o úschově a správě peněz. Postupoval tedy v rozporu s pokyny vlastníka těchto finančních prostředků, čímž zmařil účel svěření a naplnil tím znaky zločinu zpronevěry. Zcela irelevantní je námitka obviněného, že tak činil na základě pokynu jednatele společnosti a jejím jménem, když podstatné je, že jako zmocněný zástupce společnosti Point-reality, s. r. o., uzavíral příslušné smlouvy, činil dispozitivní úkony okolo toku finančních prostředků v projednávaném případě a za tyto byl i odpovědný. Finanční prostředky určené pro poškozenou M. S. byly obviněnému svěřeny na depozitní účet realitní kanceláře a tudíž byly pro obviněného cizí věcí. Jejich použitím k jiným účelům znemožnil svěřiteli (L. a B. K.) trvale navrátit věc k původnímu účelu, aby po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí byla příslušná částka vyplacena prodávající (M. S.). Tím je současně vyloučeno posoudit jednání obviněného jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. Obviněným namítaný příslib jednatele, že na depozitní účet podle potřeby doplní finanční prostředky, byl okolností nejistou, na kterou obviněný nemohl spoléhat, když z okolností chodu realitní kanceláře znal alespoň rámcově její finanční situaci a tudíž věděl, že realitní kancelář nedisponovala dostatkem finančních prostředků na pokrytí všech existujících závazků. Z toho důvodu podstatnou část finančních prostředků určených na výplatu kupní ceny poškozené M. S. obviněný použil na úhradu jiného, staršího závazku společnosti Point-reality, s. r. o. Samo o sobě toto svévolné jednání znamená, že obviněný nakládal s věcí, jako by byla jeho vlastní. Přisvojením si svěřené věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Není přitom rozhodné, že s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, naložil způsobem, při kterém se sám neobohatil. Jelikož znakem trestného činu zpronevěry není „obohacení sebe nebo jiného“, není zapotřebí, aby pachatel jednal v úmyslu obstarat sobě nebo jinému trvalý prospěch (viz např. TR NS 36/2007-T 1000 nebo TR NS 22/2005- T 860).
Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je subsidiární ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a proto se §220 tr. zákoníku vztahuje jen na jednání osob, které porušením svých povinností při opatrování nebo správě cizího majetku způsobily škodu, aniž bylo zjištěno, jak konkrétně bylo naloženo s prostředky, jejichž ztráta představuje škodu. V projednávaném případě si obviněný přisvojil svěřené finanční prostředky jednáním, jímž neoprávněně uhradil další konkrétní existující závazek obchodní společnosti, jakož i její provozní náklady. Nelze tedy přijmout námitku obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku.
Bez opodstatnění je námitka obviněného směřující proti skutkovým zjištěním v tom smyslu, že tato jsou podle jeho názoru nedostatečná, jelikož soudy nehodnotily další související okolnosti, které jsou podle obviněného důležité, což mělo vyústit ve zjednodušené nazírání na jeho jednání.
Okolnosti, které byly rozhodné pro právní posouzení skutku, soudy zjistily v dostatečném rozsahu a v návaznosti na to je odpovídajícím způsobem také hodnotily. Pokud obviněný jednal jménem obchodní společnosti, které byly prostředky svěřeny, vyplývá jeho trestní odpovědnost z ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku.
Okresní soud v Jihlavě nijak nepochybil, pokud zjištěný skutek posoudil jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a jeho rozsudek tudíž není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.