ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1207.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1207/2013-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. února 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 4 To 538/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 176/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 4 T 176/2009, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákona), spáchaným dílem samostatně [body 14), 18), 26), 30), 43), 45), 50), 52), 54) a 82)], dílem ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona [body 1-13), 15-17), 19-25), 27-29), 31-42), 44), 46-49), 51), 53), 55-81) a 84-125)], dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona [body 27), 57), 66), 67), 68), 70), 72), 74), 75), 82), 86-93), 95-110), 114), 116-120) a 125)], kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zákona, dále byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, písm. b), odst. 2 tr. zákona [body 6 ) , 9), 35), 39), 54), 76) a 83)], trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona (bod 16), trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zákona (bod 30), a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona (bod 83). Za tyto trestné činy a sbíhající mnohonásobné trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, spáchaného účastenstvím ve formě pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona spáchaného účastenstvím ve formě pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, za které byl obviněný J. S. uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 6. 2009, č. j. 1 T 217/2008-2393, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2009, č. j. 13 To 335/2009-2470, byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona, s přihlédnutím k §42 odst. 1 tr. zákona, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2, písm. d) tr. zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu uložený výše uvedeným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu u obviněného D. B.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění J. S. , D. B. a státní zástupce. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 4 To 538/2011, z podnětu odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d, e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. S. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, spáchaným dílem samostatně [body 14), 18), 26), 30), 41), 43), 50), 52), 58) a 80)], dílem ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona [body 1-13), 15-17), 1925), 27-29), 31-40), 42), 44-47), 49), 51), 53-79), 82-123)], dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona [body 27), 55), 64-66), 68), 70-73), 80), 84-91), 93108), 112), 114-118), 123)], dále trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, písm. b), odst. 2 tr. zákona [body 6 ) , 9), 18), 34), 38), 74) a 80)], trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona (bod 16), trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zákona (bod 30), a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona (bod 83). Za tyto trestné činy, a sbíhající mnohonásobné trestné činy podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, spáchaného účastenstvím ve formě pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, spáchaného účastenstvím ve formě pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, kterými byl obviněný J. S. uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 6. 2009, č. j. 1 T 217/2008-2393, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2009, č. j. 13 To 335/2009-2470, jej odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona a s přihlédnutím k §42 odst. 1 tr. zákona, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let. Pro výkon trestu jej zařadil podle §39a odst. 2, písm. d) tr. zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zákona současně zrušil výrok o trestu uložený výše uvedeným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem rozhodl také o vině a trestu u spoluobviněného D. B. Podle §259 odst. 1 tr. ř. odvolací soud vrátil věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí o dvou dílčích skutcích [body 32) a 42)], a k odvolání státního zástupce podle §230 odst. 1, 2 tr. ř., vyhradil rozhodnutí o zajištěných věcech v rozsudku konkrétně uvedených, soudu I. stupně do veřejného zasedání.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které svým obsahem směřuje toliko proti výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a tedy proti skutku popsanému pod bodem 81) rozsudku odvolacího soudu. Se závěry soudů týkajících se tohoto skutku obviněný nesouhlasí. Má za to, že z provedeného dokazování nelze dojít k nepochybnému závěru, že se svým jednáním uvedeného trestného činu dopustil. Popis skutku, jak ho uvádí poškozený, je podle obviněného zkreslený a účelový. Obviněný rozebírá a hodnotí ze svého pohledu výpovědi poškozeného R. B. a poukazuje na údajné rozpory v popisu skutku. Stejně tak rozebírá a hodnotí výpověď svědkyně L. H. a vyvozuje z ní své vlastní závěry. Namítá, že tato svědkyně byla slyšena až u hlavního líčení a nikoli již v přípravném řízení. Orgány činné v trestním řízení podle obviněného neprovedly takové dokazování, které by vedlo k nepochybnému prokázání jeho viny trestným činem loupeže. Uzavírá, že absence přímého důkazu a naprostá absence důkazů nepřímých, podle něj zcela vylučuje závěr o tom, že by se dopustil jednání popsaného v obžalobě a nelze v tomto směru vycházet pouze z osamocených tvrzení poškozeného. Obviněný zdůrazňuje, že je osobou, která nemá tendenci k násilí a k násilné trestné činnosti, což vyplývá i ze znaleckého posudku MUDr. L. Hosáka a poukazuje na skutečnost, že popis tohoto skutku se zcela vymyká obvyklému způsobu jím páchané trestné činnosti. V této souvislosti poukazuje na zásady presumpce neviny a in dubio pro reo a uvádí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok. Cituje také judikaturu Ústavního soudu týkající se zásad pro hodnocení důkazů. Vytýká soudu, že se nezabýval otázkou, zda bylo poškozenému způsobeno nějaké zranění a domnívá se, že k jednání tak, jak ho popisuje poškozený, vůbec nemohlo dojít. Obviněný připouští, že došlo k trestnému činu krádeže, případně podvodu, ale v žádném případě nedošlo k trestnému činu loupeže a soud měl proto předmětný skutek překvalifikovat.
V případě, že se trestného činu loupeže nedopustil, nebylo podle obviněného vůbec možné uvažovat o užití §41 tr. zákona o zvlášť nebezpečné recidivě. Podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení by však podle něj nebyly splněny ani v případě spáchání trestného činu loupeže. Obviněný cituje závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 747/06 týkající se institutu zvlášť nebezpečné recidivy a zdůrazňuje zejména tu jejich část, podle které se jedná o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně. S náležitou péčí je třeba aplikovat zejména materiální podmínku, tj. pravidlo, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být považován jen pachatel, u nějž recidiva podle §41 odst. 1 tr. zákona podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost. Obsáhle cituje také obecné zásady pro aplikaci ustanovení §41 tr. zákona a zdůrazňuje závěry znaleckého posudku, podle kterého jeho pobyt na svobodě není nebezpečný a není osobou se sklony k násilí. Obviněný také uvádí, že z obecných zásad vyměřování trestu vyplývá, že tutéž skutečnost nelze přičítat k tíži pachatele dvakrát, jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znak podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákona. Principům spravedlivého trestání odpovídá, aby případy standardní kriminality byly postihovány v rozmezí „normálních“ trestních sazeb, v nichž zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti. Odchýlení se od obecné trestní sazby musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi a aplikace ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě není namístě v případě opakovaného páchání trestných činů, které podstatně nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu. Hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty bez splnění materiální podmínky představuje svévolnou aplikaci právních norem, neslučitelnou s kautelami práva ústavního. Obviněný má proto za to, že rozhodnutím soudu v předmětné trestní věci byla porušena jeho práva garantovaná v ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a uzavírá, že skutek pod bodem 81) napadeného rozhodnutí byl nesprávně právně posouzen, když z výsledků dokazování jednoznačně vyplývá, že se jedná o trestný čin krádeže, případně podvodu, nikoli ale loupeže. Vzhledem k tomu, že se trestného činu loupeže vůbec nedopustil, bylo podle něj zcela nesprávně užito ustanovení §41 tr. zákona.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby ve věci sám rozhodl, nebo aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že se jím obviněný domáhá změny právní kvalifikace skutku vymezeného pod bodem 81) výroku o vině, nevznáší však žádné konkrétní námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových okolností vymezených ve skutkové větě tohoto bodu výroku o vině a zákonných znaků trestného činu loupeže. Obviněný podle státního zástupce na podkladě vlastního hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného R. B. , dovozuje, že skutkový děj se odehrál jinak, než jak byl vymezen ve výroku o vině. Takové námitky jsou podle něj primárně skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Pokud jde o námitku obviněného týkající se nesprávné aplikace §41 odst. 1 tr. zákona, obviněný sice uvádí řadu v obecné rovině správných zásad pro aplikaci uvedeného ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě, neuvádí však podle státního zástupce téměř žádné konkrétní námitky týkající se nesprávnosti aplikace ustanovení §41 tr. zákona v jeho trestní věci. Státní zástupce připouští, že argumentace soudů ohledně použití §41 tr. zákona je dosti kusá, ale ani obviněný podle něj mimo obecných výkladů neuvádí téměř žádnou konkrétní argumentaci na podporu závěru, že v jeho případě i přes splnění formálních podmínek ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona nebyla materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy naplněna. Státní zástupce upozornil, že v dovolacím řízení neplatí revizní princip a při absenci konkrétních námitek obviněného není dovolací soud povinen z vlastní iniciativy ze všech v úvahu přicházejících hledisek zkoumat existenci materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Pokud jde o námitku zákazu dvojího přičítání téže okolnosti pachateli (§31 odst. 3 tr. zákona) je podle státního zástupce bezpředmětná. Recidiva na straně pachatele není zákonným znakem trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a okolnost, že opakoval spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu, tedy obviněnému dvakrát přičítána nebyla. Zmínka obviněného o závěrech znaleckého posudku, podle kterých jeho pobyt na svobodě není nebezpečný a není osobou se sklony k násilí, není podle státního zástupce způsobilá zvrátit závěr o existenci materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, když obviněný pomíjí některé jiné závěry znalce k jeho osobě, které pro něj nevyznívají příznivě. Navíc okolnosti spáchání skutku pod bodem 81) výroku o vině nasvědčují podle státního zástupce tomu, že motivem jednání obviněného byla ziskuchtivost, nikoli jeho násilnické sklony, resp. „záliba“ v používání násilí jako takového.
Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání obviněného J. S. z velké části obsahuje námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu, obsahově neodpovídají. Pokud obviněný ve velmi omezeném rozsahu uplatnil nějaké konkrétní námitky podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod, v souvislosti s aplikací ustanovení §41 tr. zákona o zvlášť nebezpečné recidivě, jde podle státního zástupce o námitky zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněného je založeno na totožných námitkách, které jsou součástí jeho odvolání (č. l. 3467 a násl. a č. l. 3619 a násl. tr. spisu), soud II. stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi. Obdobné námitky byly součástí také celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že námitky obviněného směřují výhradně proti skutku popsanému pod bodem 81) výroku o vině rozhodnutí soudu II. stupně, který byl posouzen soudy obou stupňů jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona.
Uvedeného trestného činu loupeže se obviněný J. S. po skutkové stránce dopustil tak, že dne 19. 8. 2008 v době od 12.10 hod. do 12.15. hod ve V. B. , ul. N. , poté, co od R. B. , pod smyšlenou legendou vylákal částku 25.000 Kč za údajný motor pro syna a následně se obviněný s poškozeným, který obviněnému bezprostředně předtím odmítl zaplatit dalších 17.000 Kč za kardan, začali o tyto peníze, které poškozený držel stále v ruce, přetahovat a obviněný do poškozeného nejméně jednou strčil větší silou, až poškozený upadl na pohovku, když při pádu poškozeného mu obviněný vytrhl z ruky částku 15.000 Kč, přičemž jedna bankovka v nominální hodnotě 1.000 Kč upadla na zem a aniž ji obviněný sebral, z bytu okamžitě utekl s veškerými penězi pryč, čímž způsobil R. B. loupežným přepadením škodu ve výši 14.000 Kč; obviněný J. S. se tohoto zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, sp. zn. 7 To 6/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Přerově ze dne 22. 9. 1994, sp. zn. 29 T 13/1994, uznán vinným návodem k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b), §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákona a za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnáct let, pro účely jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; z výkonu trestu byl dne 30. 11. 2001, na podkladě usnesení Okresního soudu v Šumperku sp. zn. Pp 41/2001, podmíněně propuštěn za současného stanovení sedmileté zkušební doby do dne 30. 11. 2008 .
Obviněný ve svém dovolání především namítá, že se tohoto jednání nedopustil tak, jak je popsáno v rozhodnutí soudů, že je celý skutek postaven toliko na výpovědi poškozeného, kterou však shledává zkreslenou a účelovou. Rozebírá a po svém hodnotí výpověď poškozeného a svědkyně L. H. a vyvozuje z nich své vlastní závěry. Takovými námitkami však brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu učiněným na základě provedeného dokazování, se kterými se odvolací soud zcela ztotožnil, ale obviněný tato skutková zjištění popírá. Těžištěm námitek obviněného je opakovaně (po celou dobu trestního stíhání) jeho tvrzení, že se skutek nestal tak, jak je ve výroku uvedeno (tedy jak uvádí poškozený), nabízí svou verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od skutkových zjištění soudů, ale tato jeho obhajoba byla soudy provedeným dokazováním vyvrácena. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů. Tato skutečnost je zřejmá také z jeho námitky týkající se údajného pochybení soudů při aplikaci procesní zásady in dubio pro reo. Pokud obviněný tvrdí, že jeho jednání popsané pod bodem 81) mělo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže nebo podvodu, tak předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu dovozuje nikoli z hmotně právní argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci tohoto skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu I. i II. stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Uvedené námitky tak nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání, a dovoláním se zásadně nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, byť v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a to už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných obviněným proto dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů a v této věci takovému jinému hodnocení ani nic nenasvědčuje. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.
Obviněný v souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 81) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu II. stupně namítá, že v jeho případě nemělo být aplikováno ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona o zvlášť nebezpečné recidivě. Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný tuto námitku postavil opět z velké části na argumentech brojících proti skutkovým zjištěním soudů, když má za to, že aplikace §41 odst. 1 tr. zákona nepřicházela v úvahu proto, že se trestného činu loupeže vůbec nedopustil. Vyplývá to také z odkazu obviněného na závěr znalce MUDr. L. Hosáka, že není osobou se sklony k násilí a jeho pobyt na svobodě není nebezpečný. Takové námitky popírající skutková zjištění soudů však (jak bylo uvedeno výše) uplatněný ani jiný dovolací důvod nenaplňují. Obviněný poté uvedl obsáhlý teoretický výklad zásad pro aplikaci §41 odst. 1 tr. zákona, přičemž především citoval z nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 747/06. Z této obsáhlé citace vyplývá celá řada různých konkrétních okolností případu, jejichž zhodnocení je nutné při aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona, ale v dovolání žádnou z těchto okolností, která by měla svědčit proti aplikaci tohoto ustanovení zákona, a kterou by soudy v této souvislosti pominuly v jeho trestní věci, konkrétně neuvedl. Ze závěru obecné citace v dovolání, že hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zákona, aniž by byly pro takové posouzení naplněny materiální podmínky, je svévolnou aplikací právních norem, lze dovodit, že obviněný namítá právě nenaplnění této materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Tato námitka svojí hmotně právní povahou odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, Nejvyšší soud proto pouze z hlediska této jediné hmotně právní námitky uvedené v dovolání (viz §265i odst. 3 tr. ř.) přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Podmínky pro ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi jsou stanoveny v §41 odst. 1 tr. zákona takto: Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
V posuzovaném případě je základní otázkou, zda opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu obviněným J. S. , v tomto případě loupeže v srpnu roku 2008, tedy poté, co byl za návod k trestnému činu vraždy spáchaný v roce 1991 již potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tedy zda je splněna také tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, když její formální znaky naplněny byly. Z uvedené citace ustanovení §41 tr. zákona je zřejmé, že pro posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy platí obecná hlediska určující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak jsou příkladmo uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zákona, přičemž je zvýrazněn význam délky doby, která uplynula od posledního odsouzení. Tato hlediska byla již také opakovaně konkretizována v judikatuře Ústavního soudu ČR, na kterou poukázal také obviněný v dovolání. Délka doby uplynulé od posledního odsouzení tedy není jediným hlediskem určujícím konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti zvlášť nebezpečné recidivy, který musí být zjišťován i s ohledem na řadu dalších rozhodných okolností. Již soud I. stupně, který na rozdíl od soudu odvolacího shledával podmínky zvlášť nebezpečné recidivy také ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, k této otázce předně zdůraznil, že od předchozího propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažný úmyslný trestný čin vraždy uplynulo do doby spáchání této další trestné činnosti necelých 7 let. K jeho osobní charakteristice uvedl, že byl v minulosti již celkem 6x odsouzen, a to také za trestnou činnost proti cizímu majetku. Po podmíněném propuštění z dlouholetého trestu odnětí svobody dne 30. 11. 2001 se již ve stanovené zkušební době začal dopouštět majetkové trestné činnosti podvodné povahy, a již v roce 2004 byl Okresním soudem v Ostravě (pozn. Opavě) odsouzen za trestné činy podvodu. Uložený podmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, se zkušební dobou do 17. 4. 2006, pro něj neznamenal v podstatě žádný trest, a přes hrozbu možného výkonu tohoto trestu pobyt na svobodě využil k spáchání dalších několikanásobných trestných činů podvodu, za které pak byl odsouzen Okresním soudem v Chrudimi v roce 2009, tentokrát již k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 2 roky a 9 měsíců. Z podnětu odvolání obviněného se otázkou materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy zabýval také odvolací soud, který naplnění uvedené materiální podmínky, tj. podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti činu, odůvodnil předně tím, že se obviněný dopustil znovu zvlášť závažného úmyslného trestného činu ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání 14 let za návod k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákona, tedy v období, kdy měl pod hrozbou nejpřísnější trestní sankce prokazovat naopak své polepšení. Ani tato hrozba bezprostředního výkonu trestu odnětí svobody jej ale neodradila od další trestné činnosti. Dále vzal v úvahu, že obětí trestného činu loupeže byla osoba vyššího věku (pozn. konkrétně ve věku 76 let) a tedy vůči obviněnému i fyzicky handicapovaná. Krom toho pak bylo poukázáno i na skutečnost, že v době od uvedeného podmíněného propuštění dne 30. 11. 2001, se obviněný do 30. 11. 2008 dopustil i další velmi rozsáhlé majetkové trestné činnosti s výraznou výší způsobené škody (pozn. konkrétněji viz č. l. 65 rozsudku soudu I. stupně a č. l. 44 rozsudku odvolacího soudu).
K stejné v dovolání uvedené námitce obviněného Nejvyšší soud předně uvádí povahu jím dříve spáchaného návodu k trestnému činu vraždy, ve vztahu k němuž byla zvažována zvlášť nebezpečná recidiva. Z rozhodnutí soudů obou stupňů a z obsahu spisu vyplývá, že obviněný byl Vrchním soudem v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 1995, sp. zn. 7 To 6/95 (viz č. l. 3149 a násl. tr. spisu), pravomocně uznán vinným návodem k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zákona k §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zákona. Podstatou uvedeného trestného činu bylo to, že obviněný J. S. spolu s dalšími obviněnými připravil plán na vraždu obchodníka s koňmi V. V. , jejímž motivem bylo získání majetkového prospěchu. Obviněný J. S. navedl a přiměl obviněného J. M. , aby vraždu provedl, a ačkoli sám na poškozeného neútočil, byl přítomen tomu, když J. M. na poškozeného zaútočil nožem a ubodal jej, když předtím byl poškozený pod lstivou záminkou vylákán z domu. Poté se oba obvinění vydali po domě v úmyslu ukořistit peníze a cennosti, což se jim ale pro přítomnost družky zavražděného nepodařilo. Za tento skutek byl obviněnému J. S. uložen trest odnětí svobody v trvání 14 let, z jehož výkonu byl dne 30. 11. 2001 podmíněně propuštěn, za současného stanovení sedmileté zkušební doby do dne 30. 11. 2008. Popsaný skutek lze nepochybně považovat ze velmi společensky nebezpečný, když obviněný (spolu s dalšími obviněnými) neváhal z touhy po penězích navést jiného na zavraždění člověka, ačkoli konkrétně obviněný J. S. sám násilí neužil, nýbrž byl tím, kdo ze ziskuchtivosti k tomu přiměl jiného, byl tak iniciátorem činu a byl mu také přítomen.
Podle skutkové věty rozhodnutí soudu I. i II. stupně se obviněný nyní posuzovaného skutku popsaného pod bodem 81) rozsudku soudu II. stupně (citovaný výše) dopustil v podstatě tím, že poté, co lstivým jednáním vylákal od poškozeného vysokého věku pod smyšlenou záminkou finanční částku 25.000,- Kč, požadoval ještě další částku 17.000,- Kč, kterou mu ale již poškozený odmítl vydat, neboť zřejmě prohlédl jeho lest. Proto se začal s poškozeným přetahovat o tyto peníze, které poškozený držel v ruce. Když se mu tedy nepodařilo zmocnit se těchto dalších peněz lstí, neváhal za tím účelem použít i násilí, do poškozeného větší silou nejméně jednou strčil a zmocnil se těchto peněz, když poškozený v důsledku strčení do hrudníku ztratil rovnováhu a upadl na pohovku. Je sice skutečností, že se nejednalo o hrubé, značně intenzivní násilí, ale v dané situaci to ani nebylo zapotřebí, vezme-li se v úvahu jakou oběť si zcela záměrně pro svůj útok obviněný zvolil, tedy v podstatě bezbranného člověka vysokého věku. Vzhledem k tomu není rozhodná ani skutečnost, že poškozený v důsledku tohoto násilí neutrpěl žádnou újmu na zdraví, což bylo ale také dílem náhody, když poškozený neupadl na zem, ale na gauč. Hodnota odcizených peněz při tomto skutku byla 14.000,- Kč (nutno poznamenat, že obviněný bez vědomí poškozeného tomuto již krátce předtím odcizil obálku s hotovostí ve výši 50.000,- Kč, což poškozený zjistil až dodatečně – viz skutek pod bodem 80).
V této trestní věci je z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost nutno také přihlédnout k tomu, že loupežné jednání obviněného pod bodem 81) bylo součástí jeho rozsáhlého pokračujícího podvodného jednání, kterým celkem ve 123 případech lstí a ze ziskuchtivosti připravil o peníze velké množství starých, leckdy bezmocných a nemohoucích lidí. Vždy s cílem podvodně získat finanční hotovost, jak je tomu v podstatě u veškeré jeho trestné činnosti, která je motivována pouze ziskuchtivostí, zcela bezohlednou snahou o získání finančních prostředků pro vlastní pohodlný život v dostatku, bez vlastního přičinění a i za cenu uvržení poškozených do tíživé životní situace. V souvislosti s tímto jednáním přitom spáchal i další tři trestné činy. Jak uvedl znalec z odvětví psychiatrie, obviněný s dissociální poruchou osobnosti naplňuje svoje egocentrické potřeby, když potřebuje peníze, tak si je prostě obstará a neuvažuje o tom, jaké to bude mít důsledky. Z těchto závěrů znalce a okolností celého případu je zřejmé, že pro obviněného pobyt na svobodě není příležitostí pro začlenění se do společnosti a vedení řádného života s opatřováním prostředků pro tento život poctivou prací. Takový způsob života je mu zcela cizí zřejmě proto, že by mu nezajistil tak vysoký a okamžitý finanční přínos, jako trestná činnost. Pobyt na svobodě je pro obviněného J. S. jednoznačně pouze příležitostí k dalšímu páchání trestné činnosti, kterou si zvolil jako svůj způsob života a opatřování prostředků k němu. Protože ani dlouholetý předchozí výkon trestu odnětí svobody, ani dobrodiní podmíněného propuštění z něj, ani hrozba možného výkonu dalšího uloženého podmíněného trestu odnětí svobody, na tohoto obviněného neměly vůbec žádný výchovný vliv, a svůj pobyt na svobodě využívá pouze k tomu, že se v podstatě soustavně dopouští další a stále rozsáhlejší majetkové trestné činnosti, vedle výchovného působení na něj delším trestem odnětí svobody, vyvstává do popředí nutnost delší izolace obviněného J. S. od společnosti, zájem zabránit mu tím v páchání další trestné činnosti a chránit tak před ním všechny slušné lidi a celou společnost. Zvláště pak i vzhledem k tomu, že podle znalce psychiatra je pouze výkon trestu odnětí svobody jedinou skutečností, která je schopna změnit postoj obviněného. Také podle názoru Nejvyššího soudu, vzhledem k výše uvedenému, takovýto žádoucí výchovný účinek lze u obviněného J. S. očekávat pouze v případě důraznějšího trestu odnětí svobody, který zákon umožňuje uložit u zvlášť nebezpečného recidivisty. Jedná se totiž o nepoučitelného pachatele, který se v rámci své běžné soustavné trestné činnosti neváhá v zájmu dosažení finančního zisku za každou cenu dopustit také násilí a znovu i zvlášť závažného trestného činu.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obviněný byl pro trestný čin, který lze kvalifikovat jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákona, odsouzen a potrestán v minulosti v jednom případě. V nyní projednávaném případě jde tedy o druhé odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Mezi spácháním těchto dvou trestných činů uplynula sice doba přes 16 let, po kterou ale obviněný byl dlouhodobě ve výkonu trestu odnětí svobody a následně, po podmíněném propuštění z něj, na svobodě páchal další trestnou činnost. Nelze totiž přehlédnout, že od okamžiku, kdy byl obviněný dne 30. 11. 2001 podmíněně propuštěn z výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody uloženého za návod k trestnému činu vraždy v trvání 14 let, po dobu dalších 7 let do spáchání právě souzeného jednání páchal i další trestnou činnost. Na obviněného, který tak spáchal trestný čin loupeže ještě ve zkušební době uvedeného podmíněného propuštění (do 30. 11. 2008), bylo tedy působeno dlouhodobým výkonem části trestu odnětí svobody uloženého za návod k trestnému činu vraždy, jehož výchovný cíl se ovšem u něj zcela zjevně minul účinkem, když při vědomí běhu této zkušební doby byl již v roce 2004 odsouzen za trestný čin podvodu rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 19 T 50/2004, a to k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců se zkušební dobou do 17. 4. 2006. Přes tuto další souběžně běžící zkušební dobu, tentokrát podmíněného odsouzení, se v průběhu let 2005 až 2007 dopustil v 50 případech obdobné rozsáhlé trestné činnosti podvodného charakteru jako v této nyní projednávané trestní věci, za kterou byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 1 T 217/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 13 To 335/2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 9 měsíců. Výrok o tomto trestu odnětí svobody byl pak zrušen v rámci ukládání souhrnného trestu v této trestní věci. U obviněného je tak zjevná výrazná gradace v jeho trestné činnosti, což svědčí o jeho narůstající nebezpečnosti a nepoučitelnosti jako zatvrzelého pachatele.
Dalším důležitým hlediskem, které je třeba zvážit při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, je osobnost obviněného, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod., což také oba soudy učinily. V tomto směru vycházely zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. L. Hosáka, PhD., ze kterého vyplynul závěr, že u obviněného byla shledána dissociální porucha osobnosti a lehká mentální retardace, které se u něj mimo jiné projevují soustavnou a recidivující závažnou trestnou činností, neschopností zažít vinu a poučit se z trestu. Podle přesvědčení znalce nemá obviněný sebereflexi a svým jednáním pouze naplňuje své základní materiální potřeby, přičemž neuvažuje o tom, jaké to bude mít důsledky (viz str. 56 a 57 rozhodnutí soudu I. stupně). Pokud obviněný v dovolání namítal, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný a není osobou se sklony k násilí, k tomu správně poznamenal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že nikoli násilí, ale ziskuchtivost byla motivem jednání obviněného, což zcela nepochybně vyplývá jak z okolností právě posuzovaného případu, tak i z celkového pohledu na trestné jednání obviněného i v jiných předchozích trestních věcech. Tato námitka ale má vztah spíš k ostatním námitkám obviněného skutkové povahy, když by i tento jeho argument měl svědčit podle jeho názoru o tom, že se trestného činu loupeže nedopustil.
S ohledem na výše uvedené byla v případě obviněného J. S. splněna v dovolání namítaná materiální podmínka pro aplikaci §41 odst. 1 tr. zákona. Soudy obou stupňů obviněného správně shledaly zvlášť nebezpečným recidivistou, neboť skutečnost, že znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač byl za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, pro svou závažnost podstatně zvýšila nebezpečnost trestného činu pro společnost. Závažnost jednání obviněného podle výše uvedeného spočívá tedy zejména v tom, že na něj bylo bez výsledku působeno dlouhodobým předchozím trestem odnětí svobody, že se po propuštění z výkonu trestu dopouštěl mnoha dalších zejména majetkových trestných činů, přičemž v případě odporu poškozeného neváhal použít násilí, aby dosáhl svého ziskuchtivého cíle. Také z celkového posouzení osobnosti obviněného vyplývá zjevně jeho nepoučitelnost a výrazná gradace v páchání trestné činnosti. Soudy tak při svém rozhodování postupovaly v souladu s platnou judikaturou vztahující se k této trestní věci a podle přesvědčení Nejvyššího soudu také v souladu s citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/06.
Pokud jde o obecnou námitku obviněného týkající se zákazu dvojího přičítání téže okolnosti pachateli podle §31 odst. 1 tr. zákona, v souvislosti s kvalifikací podle §41 odst. 1 tr. zákona, Nejvyšší soud uvádí, že opětovnost (recidiva) není znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, jímž byl obviněný uznán vinným a byla tedy obviněnému přičítána pouze jednou, a to v rámci kvalifikace jeho jednání podle §41 odst. 1 tr. zákona.
Nejvyšší soud tedy zjistil, že námitky obviněného z velké části neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. Jedinou námitku, kterou bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou se zabývaly již předtím také soudy obou stupňů, shledal zjevně neopodstatněnou. Protože z hlediska této námitky napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou vadou, bylo dovolání obviněného J. S. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš