ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.123.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 123/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 20. února 2014 v Brně dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 8 To 320/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 286/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 1 T 286/2011, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění spáchal tím, že
dne 20. 7. 2011 v době od 10:05 do 10:10 hodin v obci Z., okr. P.-s., na pozemku před bytovým domem čp. .... v ulici N. Š., jež byl ohraničen páskou zakazující vstup do uvedeného domu, neboť se jednalo o nebezpečný prostor, kdy hrozilo zřícení tohoto bytového domu, podlezl tuto pásku a šel směrem k tomuto domu, ve kterém je hlášen k trvalému pobytu, přičemž nereagoval na výzvu policejního orgánu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Územní odbor Plzeň-sever, Obvodní oddělení Nýřany, nprap. Petra Würknera, ČOZ 311468, aby se vrátil zpět za tuto bezpečnostní pásku z důvodu hrozícího zřícení domu včetně vzniku možné újmy na zdraví nebo na životě, této výzvy neuposlechl, když na další výzvu tohoto policejního orgánu k zastavení, s výstrahou použití donucovacích prostředků proti němu, reagoval tak, že tohoto policistu udeřil pěstí do levého ramene, vzhledem k tomu, že tímto svým počínáním ohrožoval bezpečnost své osoby, bylo proti němu použito tímto policejním orgánem donucovacích prostředků, a to hmatů, chvatů a úderu podle §52 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, jež umožnily dosažení účelu sledovaného tímto policejním zákrokem, posléze se opětovně pokusil nprap. Petra Würknera udeřit pěstí ruky do obličeje, tento jím mířený úder však byl vykryt chvatem tohoto policejního orgánu a úderem do obličeje v rámci zamezení v dalším útočení z jeho strany na něho, následně pak na nprap. Petra Würknera napřáhl fancouzskou hůl, kterou držel ve své pravé ruce, s níž mu mířil na hlavu, z důvodu hrozícího závažného ohrožení zdraví tohoto zakročujícího policejního orgánu byl jím proti němu použit jiný donucovací prostředek, a to hrozba namířenou střelnou zbraní s výstrahou ve smyslu §52 písm. n) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, a použitím tohoto donucovacího prostředku úderem střelnou zbraní podle §52 písm. m) citované právní normy, což teprve vedlo k jeho zastavení, následně byl poté zpacifikován členy Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje, svým jednáním tak způsobil drobné zranění nprap. Petru Würknerovi, a to poranění hřbetu pravé ruky, ohledně něhož nevyhledal lékařské ošetření.
Za tento přečin byl odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši pětset denních dávek s tím, že jedna dávka činí 150,- Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněný J. P. (dále jen: “obviněný“) podal proti tomuto rozsudku odvolání proti výrokům o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání ve prospěch obviněného proti výroku o trestu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 8 To 320/2013, tak, že k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 6. 2013, č. j. 1 T 286/2011-193, ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že se obviněný J. P. podle §325 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1, 2 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a nad obviněným současně vyslovil dohled, v jehož rámci je obviněný podle §48 odst. 4 písm. b) a j) tr. zákoníku povinen se podrobit vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy a veřejně se osobně omluvit poškozenému. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že byly naplněny podmínky, které vylučují trestní odpovědnost, avšak na tyto podmínky soudy nevzaly zřetel. Podle dovolatele byl postižen za jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, jímž se snažil o odvrácení škody na majetku. Poukázal na to, že je spoluvlastníkem nemovitosti, jejíž část se sesunula, a proto se snažil dostat do prostoru za obytným domem pro vozík, aby mohl začít navážet materiál k zajištění poškozené nemovitosti. Obviněný dále namítl, že jednal ve skutkovém omylu negativním, když se domníval, že je třeba co nejrychleji řešit nehodu, a to i za cenu neuposlechnutí výzvy zasahujícího policisty. Obviněný též namítl, že soud prvního stupně nehodnotil zákonnou překážku použití služební zbraně jako donucovacího prostředku, aniž by tuto argumentaci blíže rozvedl.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 8 To 320/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání, že námitku nesprávného právního posouzení podle §28 odst. 1 tr. zákoníku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Právní posouzení skutku však nevzbuzuje žádné pochybnosti. Poukázal na to, že soud prvního stupně neuvěřil obhajobě obviněného o odvracení nebezpečí a že obviněný by nebyl schopen realizovat tvrzený úmysl manipulovat vlekem. Výpověď obviněného považoval za nevěrohodnou a jeho jednání za zkratkové a učiněné ve stresu. S otázkou krajní nouze se vypořádal odvolací soud, neboť námitku jednání v krajní nouzi obviněný uplatnil v odvolání. Odvolací soud zdůraznil, že na místě již zasahoval hasičský záchranný sbor, který měl situaci pod kontrolou. Uvedl, že motivace obviněného chránit svůj majetek je významná jen pro úvahy o trestu a nikoliv pro otázku viny. Na str. 11 rozsudku shledal na základě jiné násilné trestné činnosti obviněného, že se chová násilně za účelem „ochrany či zdánlivé ochrany svých zájmů a že v takovém případě bere zákon do svých rukou“. Jednání obviněného proto nebylo možno posoudit jako jednání v krajní nouzi.
Obviněný také namítl, že „jednal ve skutkovém omylu negativním, když se domníval, že nehodu je třeba co nejrychleji řešit“. Dovolatel v tomto případě ve skutečnosti nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění. Nesouhlasil se závěry soudů, že se nejednalo o stav krajní nouze a že obviněný nejednal v omylu, ale ve snaze „vzít zákon do svých rukou“. Obviněný se nacházel na místě s fixací nohy a o dvou francouzských holích a byl v tomto stavu schopen napadnout policistu, ale nebyl schopen provádět žádné asanační práce na zčásti sesutém domě. Jeho proniknutí k domu před příchodem statika nemohlo vést k odvrácení škody a obviněný si musel toho být vědom. Pokud bylo okolí domu z bezpečnostních důvodů uzavřeno, byl obviněný povinen snášet nebezpečí dalšího sesouvání domu. Tvrzení dovolatele o skutkovém omylu proto nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod.
K námitce obviněného, že soud nehodnotil zákonnou překážku použití služební zbraně jako donucovacího prostředku uvedl, že s touto námitkou se odvolací soud vypořádal v odůvodnění rozsudku na str. 8 tím, že obviněný fyzicky útočil na poškozeného policistu. Dodal, že podle ustanovení §58 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, platí, že „zvláštní omezení“ se neuplatní i v případech, kdy útok takové osoby bezprostředně ohrožuje život nebo zdraví policisty.
Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že námitky dovolatele neodpovídají dílem důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolacího důvodu, které je podle §265f odst. 1 tr. ř. obligatorní obsahovou náležitostí dovolání, protože limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu.
Obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnil již v řízení o odvolání. Nejvyšší soud zjistil, že se všemi námitkami, které obviněný nyní uplatňuje v dovolání, se vypořádal ve svém rozhodnutí odvolací soud. Judikatura zastává názor, podle něhož, jestliže obviněný opakuje v dovolání námitky, s nimiž se řádně vypořádal již odvolací soud, jedná se zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Tak je tomu i v případě dovolání obviněného. Odvolací soud správně zjistil, že jednání obviněného nelze posoudit jako jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku a že se nejednalo ani o omyl skutkový podle §18 tr. zákoníku. Pokud jde o posouzení těchto námitek, dovolací soud zcela přisvědčil odvolacímu soudu, na jehož závěry pro stručnost vzhledem k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. odkazuje.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek