ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1255.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1255/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 10. 2014 o dovolání obviněného K. Ch. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 3 To 45/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2013 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 54 T 6/2013, byl obviněný K. Ch. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. l tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za pokus uvedeného zločinu a dále za přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. l tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 1 T 34/2013, byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Bruntále a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný dne 24. 12. 2012 v době od 20,00 do 20,30 hodin v obci Š. N. , okr. B. , v silně podnapilém stavu a v návaznosti na drobné slovní nedorozumění s poškozenou M. M. , o které věděl, že je v osmém měsíci těhotenství, v úmyslu způsobit jí vážné zranění včetně případného vyvolání potratu ji nečekaně a bezdůvodně fyzicky napadl mnohočetnými údery pěstí do hlavy, obličeje a horní poloviny trupu, kopy obutou nohou do celého těla, převážně do oblasti hlavy a horní poloviny trupu, včetně břicha se slovními výhrůžkami zabitím a vykopáním nenarozeného dítěte z těla, jakož i držením a vytrháváním vlasů, přičemž poškozená se bránila tím, že se schoulila, vykrývala údery a kopy rukama, chránila si břicho a obličej a nakonec utekla vyhledat pomoc. Podle dalších zjištění Krajského soudu v Ostravě obviněný způsobil poškozené různá zranění spočívající v krevních podlitinách, zhmožděninách a oděrkách a jen shodou okolností poškozená neutrpěla podstatně závažnější poranění, neboť s ohledem na charakter, lokalizaci a intenzitu útoku mohlo dojít zejména k vyvolání potratu či dokonce k usmrcení plodu.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 3 To 45/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Toto usnesení napadl proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. e), g), 1) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. namítl, že poškozená jako jeho družka nedala souhlas k jeho trestnímu stíhání, resp. svůj souhlas vzala zpět. S dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. spojil námitku, že skutek nevykazuje znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, neboť jeho jednání nebylo vedeno úmyslem způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku a nesměřovalo proti břichu poškozené. Poukázal na to, že pokud soudy za hrozící těžkou újmu na zdraví považovaly následek uvedený v §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a zahrnutý jeho úmyslem, posuzují se takové případy jako trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnil ve spojení s předcházejícími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vadné předcházející řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. l, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li uvedený čin na těhotné ženě. Pokusem podle §21 odst. l tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutek, tak jak ho zjistily oba soudy, evidentně vykazuje zákonné znaky pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. l tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že za hrozící těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, která byla zahrnuta úmyslem obviněného, považovaly vyvolání potratu. Námitky obviněného, že k tomu jeho úmysl nesměřoval, nemohou obstát. Soudy výstižně poukázaly na to, že poškozená byla ve vysokém stupni těhotenství, což obviněný jako otec očekávaného dítěte věděl, a že útok obviněného vedený proti poškozené mnohočetnými údery pěstí a kopy nohou obutou do vysoké zimní obuvi směřovaly mimo jiné i proti břichu poškozené. O tom, že útok proti břichu poškozené byl cílený, jasně svědčí také slovní projev, kterým obviněný provázel své jednání a kterým hrozil poškozené vykopáním dítěte z jejího těla. Bezprostředně po činu bylo poškozené poskytnuto lékařské ošetření, při kterém u ní bylo mimo jiné diagnostikováno také zhmoždění břicha (contusio abdominis), jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a z výpovědi znalkyně MUDr. Margity Smatanové, Ph.D., v hlavním líčení. Okolnost, že poškozená neutrpěla závažnější zranění v oblasti břicha a že nebyl nijak poškozen plod očekávaného dítěte, očividně souvisela s obranou poškozené, která si primárně chránila právě břicho rukama, na nichž proto měla rozsáhlé podlitiny a oděrky. Celkově lze uzavřít, že obviněný slovně hrozil těhotné poškozené vykopáním očekávaného dítěte z jejího těla a zároveň poškozenou fyzicky napadl razantním útokem cíleně vedeným proti jejímu břichu. Obviněný se tak vůči poškozené dopustil jednání, které objektivně – nebýt účinné obrany poškozené – bylo způsobilé reálně přivodit následek, jímž jí slovně hrozil. Slovní projev obviněného není možné bagatelizovat jako nějaké bezvýznamné opilecké prohlášení, ale je nutné považovat ho za vyjádření skutečného úmyslu. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že jednání obviněného bylo neseno úmyslem směřujícím k vyvolání potratu a tedy ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.
Pokud obviněný zpochybňoval skutkovou část výroku o vině, v níž je uvedeno, že jeho útok proti poškozené byl veden „do celého těla, převážně do oblasti hlavy a horní poloviny trupu, včetně břicha“, a pokud namítal, že břicho není součástí horní poloviny trupu, lze připustit nanejvýš určitou formulační neurovnanost uvedené části výroku. Z celkového kontextu popisu skutku, jak je zachycen ve výroku o vině a blíže pak rozveden v odůvodnění rozsudku, je zřejmé, že dikce „včetně břicha“ se významově váže k předcházející dikci „do celého těla“, a nikoli k dikci „ do ... horní poloviny trupu“. Jde o to, že útok obviněného byl celkově veden do celého těla poškozené včetně břicha a že převážně útok proti poškozené směřoval do oblasti hlavy a horní poloviny trupu. Zmíněná formulační nedokonalost popisu skutku nemá z hlediska správnosti právního posouzení skutku žádný význam.
Obviněný se snažil své námitky ohledně subjektivní stránky posuzovaného činu podpořit znaleckým posudkem MUDr. Alfréda Dörra, CSc. Tento posudek obviněný předložil v odvolacím řízení. Podle námitek obviněného z posudku vyplývá, že reálně nehrozila těžká újma na zdraví ve formě vyvolání potratu. Je však třeba zdůraznit, že namítané závěry znalec MUDr. Alfréd Dörr, CSc., učinil ve vztahu ke skutkové variantě, podle které útok obviněného nebyl veden proti břichu poškozené a při které poškozená neměla žádné zranění v oblasti břicha. Soudy ovšem nevycházely z této skutkové varianty, ale ze zjištění, že útok obviněného směřoval mimo jiné i proti břichu poškozené a že na břichu poškozené bylo diagnostikováno zranění v podobě zhmoždění břicha (contusio abdominis).
Dále obviněný namítal, že poškozená ve své svědecké výpovědi v hlavním líčení popisovala jednání obviněného tak, že bylo méně závažné a že nesměřovalo proti jejímu břichu. K tomu je třeba poznamenat, že soudy této její výpovědi neuvěřily, hodnotily ji jen jako účelovou snahu zlepšit pozici obviněného, kterého poškozená nadále považuje za svého druha, a založily svá zjištění o povaze, rozsahu, razanci a zaměření útoku obviněného jednak na výpovědích svědků z okruhu osob, jejichž pomoc poškozená vyhledala bezprostředně po činu a před nimiž popsala jednání obviněného a svou obranu proti němu, jednak na objektivním nálezu na těle poškozené, který byl výsledkem lékařského vyšetření krátce po činu. Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby do skutkových závěrů soudů jakkoli zasahoval, zvláště když soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
Bez jakéhokoli opodstatnění jsou námitky, jimiž obviněný zpochybňoval správnost právního posouzení skutku s tím, že úmyslné vyvolání potratu se posuzuje jako nedovolené přerušení těhotenství ve smyslu zákonných znaků trestného činu podle §159 tr. zákoníku. Obviněný uplatnil tyto námitky s odkazem na komentářovou literaturu (Šámal P. a kol., Trestní zákoník, Komentář, C. H. Beck, 2012). Jde ale o zjevnou dezinterpretaci právních názorů uvedených v citovaném komentáři, neboť v rámci výkladu zákonných znaků trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy podle §159 tr. zákoníku je výslovně uvedeno, že za u m ě l é přerušení těhotenství se nepovažuje „pouhé brachiální násilí vůči tělu ženy (např. kopáním do břicha ženy, opakovanými silnými údery do břicha pěstí nebo za pomoci nějakého nástroje – klacku, hole apod.), byť by bylo vedeno úmyslem vyvolat potrat nebo usmrtit plod“. V souvislosti s těmito případy komentář odkazuje na ustanovení §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku o těžké újmě na zdraví a zároveň vysvětluje, že pojem „umělé přerušení těhotenství“ vyjadřuje specifický způsob jednání lékaře, andělíčkářky nebo jiné osoby, a to na rozdíl od ustanovení §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, v němž zákon používá pojmu „vyvolání potratu nebo usmrcení plodu“.
Pokud obviněný namítal, že ve skutkové části výroku o vině bylo zranění ruky poškozené popsáno způsobem zahrnujícím „podezření na zlomeninu“, nemá to z hlediska
právního posouzení skutku význam, neboť zranění ruky nebylo posouzeno jako těžká újma na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku). Pro úplnost lze jen dodat, že poškozená vzhledem k těhotenství nemohla být vyšetřena rentgenem a tím pádem nebyla jistota ohledně případné zlomeniny, což bylo ve výroku o vině vyjádřeno použitím dikce „podezření“.
Namítaný nesouhlas poškozené s trestním stíháním obviněného, resp. zpětvzetí tohoto souhlasu, je bez významu. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno podle §160 odst. l tr. ř. a nadále až do skončení vedeno pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. l tr. zákoníku, §145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Takto vedené trestní stíhání obviněného nebylo podmíněno souhlasem poškozené podle §163 odst. l tr. ř. Poškozená jako družka obviněného byla na souhlas s trestním stíháním dotazována policejním orgánem ve stadiu před zahájením trestního stíhání, kdy policejní orgán prováděl úkony, jimiž podle §158 odst. 3 tr. ř. prověřoval skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, přičemž – jak je patrno ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení – policejní orgán vycházel z podezření, že se jedná o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Trestní stíhání pro tyto trestné činy bylo podmíněno souhlasem poškozené podle §163 odst. l tr. ř., avšak pokud trestní stíhání obviněného posléze bylo zahájeno a nadále vedeno pro trestný čin, k jehož stíhání se souhlas poškozené již nevyžadoval, pak nedostatek souhlasu poškozené takovému stíhání z hlediska ustanovení §11 odst. l písm. i) tr. ř. nijak nebránil.
Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, jasně vyplývá, že trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. e) tr. ř., že rozsudek Krajského soudu v Ostravě není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec