ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1278.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1278/2014-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 10. 2014 o dovoláních obviněných J. H., a J. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 44 To 144/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 153/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a J. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 1 T 153/2011, byli obvinění J. H. a J. N. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzeni podle §209 odst. 3 tr. zákoníku obviněný J. H. k trestu odnětí svobody na tři léta a obviněný J. N. k trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl každému z nich podle §84 tr. zákoníku, §85 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla stanovena u obviněného J. H. na čtyři a půl roku a u obviněného J. N. na tři léta a nad oběma obviněnými byl vysloven dohled. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku posoudil Obvodní soud pro Prahu 1 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obvinění společně od srpna 2010 do května 2011 a obviněný J. H. sám pak ještě do srpna 2011 v úmyslu obohatit se nabízeli poškozeným poskytnutí či zprostředkování úvěrů, přestože již od počátku věděli, že úvěry neposkytnou a nezprostředkují, od poškozených vybírali pod různými záminkami smyšlené poplatky a první splátky přislíbených úvěrů, takto získané peníze použili pro své potřeby a poškozeným způsobili celkovou škodu ve výši 278 500 Kč, přičemž poškozeným specifikovaným v bodech A/1-17 výroku o vině způsobili oba obvinění společně škodu ve výši 231 500 Kč a poškozeným specifikovaným v bodech B/1-6 výroku o vině způsobil obviněný J. H. sám škodu ve výši 47 000 Kč.
O odvoláních, která podali oba obvinění proti všem výrokům a jeden z poškozených v neprospěch obviněných proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 44 To 144/2014. Z podnětu odvolání poškozeného byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §258 odst. l písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody (týkajícím se tohoto poškozeného) a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody ve vztahu k tomuto poškozenému nově rozhodnuto výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze.
Obviněný J. H. odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, a vyjádřil názor, že se nejedná o trestný čin. Uvedl, že chybí subjektivní stránka trestného činu, že v mnoha útocích chybí jakékoli jeho jednání, a že pokud k nějakému jednání z jeho strany došlo, chybí jeho protiprávnost. Namítl, že náplní jeho práce bylo vyhledat klienta, sepsat s ním smlouvu a odevzdat ji s vybraným poplatkem či jeho částí společnosti, pro kterou pracoval jako tzv. finanční poradce, aniž měl od ní zpětné ověření, zda klientovi byl úvěr skutečně poskytnut. V tomto ohledu zdůrazňoval závazek poskytovatele úvěru, tedy společnosti, pro kterou pracoval. Takto obecně vymezené námitky pak konkretizoval jejich promítnutím do jednotlivých bodů výroku o vině.
Obviněný J. N. rovněž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Vyjádřil názor, že u něho chybí zavinění. Vytkl, že soudy nevzaly ohled na jeho postavení ve vztahu k obviněnému J. H. Poukázal na to, že na obviněném J. H. byl závislý, že jednal zcela pod jeho vlivem a psychickým tlakem a že ve skutečnosti byl jen nástrojem trestné činnosti v rukou obviněného J. H.. Podle svých námitek neměl žádné povědomí o tom, že poškození ve skutečnosti nezískají úvěr, a byl obviněným J. H. ujišťován o tom, že úvěr byl poskytnut, případně že se tak v dohledné době stane. V návaznosti na to zpochybnil také výrok o náhradě škody.
Oba obvinění se dovoláními shodně domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
Přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Takovou škodou se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Skutkový stav, jak ho zjistil Obvodní soud pro Prahu 1 a jak ho v napadeném rozsudku akceptoval také Městský soud v Praze, evidentně vykazuje uvedené znaky přečinu podvodu podle §209 odst. l, 3 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky u obou obviněných. Subjektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v úmyslném zavinění, které bylo o obou obviněných dáno. Jasně to vyplývá z okolností provázejících posuzované jednání obviněných.
Žádný z poškozených ve skutečnosti neobdržel nabízený úvěr. Nešlo o nějaký náhodný či ojedinělý případ, v němž by z poskytnutí úvěru sešlo v důsledku souhry okolností, na které obvinění neměli vliv. Naopak tu byl širší okruh 23 poškozených, kteří se ucházeli o úvěr a se kterými obvinění intenzivně jednali jen do té doby, než jim poškození zaplatili částky požadované s vysvětlením, že jde o poplatky či první splátky úvěru. Společným rysem dalšího postupu obviněných vůči poškozeným bylo rázné ukončení veškerých kontaktů. Pokud se poškození nadále důrazněji domáhali úvěru, obvinění je odbývali odkazem na to, že vše bude vyřízeno později, že peníze již jsou na cestě, že peníze již vezou, že peníze předají osobně apod. Obviněným tím šlo evidentně o to, aby poškozené utvrdili v jejich omylu, že úvěr jim bude poskytnut, a aby od sebe momentálně odvrátili nespokojenost poškozených. Když se někteří poškození obrátili na toho, kdo měl být podle obviněných poskytovatelem slíbeného či zprostředkovaného úvěru, ukázalo se, že takový subjekt je nedostupný nebo nedohledatelný, a pokud skutečně existoval, nic mu o tvrzeném úvěru nebylo známo. Podrobně jsou tyto okolnosti ve vztahu ke každému konkrétnímu případu rozvedeny v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1.
Námitky obviněného J. H. v tom smyslu, že náplň jeho práce byla omezena na vyhledání klienta, uzavření smlouvy a inkaso poplatku, aniž měl zpětné ověření o tom, zda úvěr byl poskytnut, a stejně tak námitky obviněného J. N., že neměl žádné povědomí o tom, že poškození nezískají slíbený úvěr, nemohou závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu zvrátit. Oba obvinění věděli přímo od poškozených, že jim úvěr nebyl poskytnut, avšak žádnému z nich nedokázali poskytnout vysvětlení, které by se opíralo o nějaké relevantní důvody této skutečnosti, resp. vysvětlení spočívající právě v tom, že není v jejich možnostech tyto důvody zjistit. Obvinění se uchylovali buď k odmítání jakýchkoli dalších kontaktů s poškozenými, anebo k očividným výmluvám v tom smyslu, že věc bude vyřízena později, že peníze již jsou na cestě, že peníze již vezou, že peníze budou předány osobně apod. Celkový charakter jednání obviněných vůči poškozeným ve stadiu poté, co do své vlastní dispozice získali od poškozených peníze ve formě poplatků a prvních splátek, zřetelně ukazuje na to, že poskytnutí nabízeného úvěru bylo od počátku nereálné, že to obvinění věděli a že jejich skutečným cílem bylo získat pro sebe peníze poškozených. Lze důvodně uzavřít, že obvinění pod falešným slibem zajištění úvěru vylákali na poškozených peněžní částky, které navenek měly formu poplatku či první splátky.
Naprosto nepřijatelné jsou námitky obviněného J. H., podle nichž kromě subjektivní stránky trestného činu chybí také jeho jednání a protiprávnost jeho jednání. Výrok o vině je ve všech bodech založen na konkrétních zjištěních o tom, v čem spočívalo jednání obviněného vůči každému z poškozených. Protiprávnost tohoto jednání vyplývá z jeho podvodné povahy. Jednání obviněného mělo charakter kriminálního činu právě v důsledku toho, že šlo o vylákání peněz poškozených pod falešným slibem zajištění úvěru.
Námitky obviněného J. N. ohledně jeho postavení ve vztahu k obviněnému J. H. rozhodně nelze považovat za podklad pro úvahu, že byl jen tzv. živým nástrojem v rukou obviněného J. H. a že jednal bez vlastního zavinění. I když lze připustit obecně dominantní postavení obviněného J. H. ve vzájemném vztahu obou obviněných, je vyloučeno vyvozovat z toho nedostatek trestní odpovědnosti obviněného J. N.. Obviněný J. N. se jednání s poškozenými zúčastňoval společně s obviněným J. H., a jak je zřejmé ze svědeckých výpovědí poškozených, vystupoval při těchto jednáních natolik aktivně, že ho poškození považovali za rovnocenného partnera obviněného J. H.. Pokud se poškození, kteří neobdrželi slíbený úvěr, obraceli na obviněného J. N., nikdy vůči nim nevystupoval v tom smyslu, že by se od věci distancoval, že by odkazoval na svou případnou nezasvěcenost apod., ale – stejně jako obviněný J. H. – nejprve prezentoval tytéž výmluvy a posléze s poškozenými přestal bez dalšího vysvětlení komunikovat vůbec. K tomu přistupuje okolnost, že svůj bankovní účet dal k dispozici pro účely přijímání peněžních částek inkasovaných od poškozených a že participoval na výtěžku pocházejícího z posuzované činnosti. Jednání obviněného J. N. mělo ve vztahu k jednání obviněného J. H. povahu úmyslného společného jednání ve smyslu zákonných znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Námitky proti výroku o náhradě škody obviněný J. N. vyvozoval z námitek proti výroku o vině. Protože námitky proti výroku o vině jsou bez opodstatnění, nelze z nich vyvozovat nesprávnost výroku o náhradě škody. Jinak obviněný J. N. neuvedl nic konkrétního, co by se týkalo správnosti výroku o náhradě škody z hlediska jeho souladu s hmotným právem.
Je tedy jasné, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec