ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1385.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1385/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. prosince 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 14 To 167/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 28/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 28/2014, byli obvinění M. Š. a R. T. pod bodem ad 1) uznáni vinnými přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem ad 2) M. Š. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný R. T. pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněný M. Š. odsouzen podle §175 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 10 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému M. Š. uložena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti během zkušební doby podle svých sil zaplatit škodu, kterou trestným činem způsobil poškozenému D. Š. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto též o trestu pro obviněného R. T.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce v neprospěch obou obviněných. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 14 To 167/2014, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině pod bodem ad 1), celý výrok o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné M. Š. a R. T. uznal vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, odsoudil obviněného M. Š. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Rovněž rozhodl o trestu pro obviněného R. T.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný M. Š. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu zrekapituloval průběh řízení v jeho trestní věci, přičemž citoval z rozhodnutí soudů obou stupňů pasáže týkající se hodnocení jednání popsaného pod bodem ad 1). Má za to, že jak z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, tak z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že útok vedl, a aktivně se do něj zapojil obviněný R. T., ale on nebyl iniciativní, pokud jde o údery trubkou. Jediným přímým svědkem byla K. M., která vypovídala o tom, že poškozeného tloukl přes záda jen obviněný R. T. Obviněný potvrdil, že se doznal k jediné ráně, kterou poškozenému dal uvedenou trubkou. Namítá však, že k tomuto úderu již nedošlo ve spojitosti s vlastním vydíráním, ale šlo o období, kdy již poškozený rezignoval a souhlasil s jejich požadavky. Obviněný připustil, že poškozený mohl mít modřiny, avšak nebyl podle něj opatřen žádný důkaz, že modřiny vznikly po použití měkké, pravděpodobně instalatérské trubky a nelze je ani připisovat jedinému úderu, který učinil on. Mohly totiž podle něj vzniknout po úderech pěstí. Zopakoval, že on udeřil poškozeného pouze jednou. Poukázal také na to, že popisovaná trubka nebyla ani zdokumentována. Uvedl, že byl několikrát soudně trestán, avšak pro všechna odsouzení svědčí fikce beztrestnosti, další polehčující okolností je jeho plné doznání a to, že se nikdy nedopustil jednání, které by bylo podřaditelné pod hlavu druhou zvláštní části trestního zákoníku. Na závěr zopakoval, že úder trubkou, kterého se dopustil on, již nebyl v příčinné souvislosti s vlastním vydíráním, není proto důvod k použití přísnější právní kvalifikace a k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ačkoli obviněný neuvedl přímo, čeho se domáhá, je možné dovodit, že navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s námitkou obviněného, že použití instalatérské trubky nelze považovat za zbraň. Naopak souhlasí s názorem soudu II. stupně, že obvinění použili nalezenou trubku jako aktivní součást svého útoku vůči poškozenému, kterého především obviněný R. T. v průběhu napadení opakovaně bil do různých částí těla a v důsledku těchto ran měl poškozený na těle modřiny. Uvedenou trubku je nutno podle státní zástupkyně považovat za zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku, neboť nepochybně učinila útok obviněných vůči tělu poškozeného důraznější a poškozený se také v důsledku použití této zbraně a obav z možných dalších následků podvolil útoku obviněných. Použitá právní kvalifikace jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku je tedy podle ní přiléhavá. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že veškeré námitky obviněného uplatněné v dovolání směřují toliko proti skutku popsanému ve výroku o vině rozsudku soudu II. stupně pod bodem ad 1). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Námitky, které pro svou hmotně právní povahu bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, shledal pak Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Podstatou dovolání obviněného je námitka týkající se jeho podílu na trestné činnosti, a to zejména ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy ve vztahu ke spáchání takového činu se zbraní. Obviněný v této souvislosti namítá, že při útoku na poškozeného nebyl iniciativní, že útok vedl a aktivně se na něm podílel obviněný R. T. Pokud jde o údery trubkou, tloukl poškozeného přes záda opět obviněný R. T. Obviněný v tomto směru doznal, že poškozeného trubkou uhodil pouze jednou, přičemž však namítá, že tento úder již nebyl učiněn ve spojitosti, v příčinné souvislosti, s vlastním vydíráním, ale byl učiněn až ve fázi, kdy se poškozený jejich požadavkům podvolil. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Obvinění M. Š. a R. T. se zločinu popsaného pod bodem ad 1) dopustili tím, že dne 24. 4. 2013, v době kolem 17:00 hodin v obci S., místní části K., okres Ch., za budovou restaurace na Rychtě, společným jednáním, opakovanými údery pěstmi, kopnutím a též ranami do oblasti zad a rukou přesně nezjištěnou plastovou trubkou o přibližné délce 50 cm a přibližném průměru 2 cm, neznámé tloušťky, nutili J. G. k tomu, aby se přiznal k odcizení malého motocyklu zn. Jawa 20, aby jim ho vydal, či sdělil kde se nachází, nebo místo něho vydal finanční částku 2.000,- Kč, a aby se svlékl a pro peníze došel, kdy J. G. jejich výzvě vyhověl, na místě ponechal batoh, boty, ponožky a 2 ks mikin a bez těchto věcí odešel do obce T., kde vše oznámil na Policii ČR .
Podle právní věty výroku o vině tedy společným jednáním jiného násilím nutili, aby něco konal, a takový čin spáchali se zbraní. Obvinění spáchali zločin ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. U spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství je třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění. Sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, popř. za jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Při spolupachatelství se čin každého ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §23. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 326 a násl.).
Aplikují-li se tyto zásady na uvedený případ, je zřejmé, že nelze souhlasit s námitkami obviněného M. Š., kterými se snaží eliminovat svou odpovědnost za společné jednání spočívající ve spáchání trestného činu se zbraní (za pomoci plastové trubky), jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, když v podstatě namítá svůj minimální podíl na tomto jednání – napadání poškozeného údery plastovou trubkou. Doznává sice, že poškozeného plastovou trubkou uhodil, avšak jen jednou, a to ještě ve fázi, která podle jeho názoru, již neměla souvislost s vlastním vydíráním.
Ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že společným úmyslem obou obviněných (a zejména pak obviněného M. Š., neboť svědek M. S. potvrdil, že motocykl Jawa půjčil právě jemu) bylo donutit poškozeného, aby se přiznal k odcizení motocyklu Jawa, aby tento motocykl vrátil nebo ho nahradil finanční částkou 2.000,- Kč, dále aby se svlékl a pro tuto částku také hned došel. Tohoto společného cíle pak obvinění dosáhli tím, že na poškozeného zaútočili opakovanými údery pěstmi, kopnutím a též údery přes záda a ruce přesně nezjištěnou plastovou trubkou, která, jak vyplývá z výpovědí obviněných a poškozeného, vypadla poškozenému z batohu, obviněný R. T. ji uchopil a tloukl jí poškozeného. Když trubku odložil, vzal ji obviněný M. Š. a poškozeného také uhodil. Z výše uvedeného tedy nelze než konstatovat, že společné jednání obviněných jako celek bylo vedeno společným jednotným úmyslem a sledovalo společný cíl (donutit poškozeného něco konat). To vše za neakceptovatelného užití násilí (údery pěstí a kopance) a dokonce za užití zbraně (v daném případě není namítáno, že uvedenou plastovou trubku nelze považovat za zbraň). V tomto případě není podstatné, jakou měrou se každý ze spolupachatelů podílel na společném jednání, když bylo vedeno stejným úmyslem a bylo složkou děje, který tvořil ve svém celku trestné jednání. Oba obvinění pak musí nést odpovědnost také ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy odpovědnost za použití plastové trubky jako zbraně, když je zřejmé, že útok trubkou byl součástí celkového jejich násilného jednání a tuto zbraň v rámci svého jednání použili oba obvinění k dosažení svého společného cíle. Není pravdou, že by úder trubkou obviněného M. Š. nebyl v příčinné souvislosti s vydíráním, neboť společného cíle dosáhli obvinění až tehdy, když poškozený podle jejich požadavku odešel pro peníze, a to se stalo až poté, co jej také on trubkou udeřil. Úder obviněného M. Š., byť mohl být úderem z jeho strany jediným a posledním, byl stále součástí společného jednání obou obviněných. Je tedy nepochybné, že obviněný M. Š. spáchal svým jednáním zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným R. T. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o ostatní námitky obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitky skutkové, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se tak o výhrady, že nebyly opatřeny žádné důkazy ke zjištění, zda modřiny, které poškozený utrpěl, byly způsobeny ranami pěstí nebo údery plastovou trubkou. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pro právní posouzení věci v případě, že poškozený neutrpěl žádnou újmu na zdraví, není toto zjištění podstatné, neboť objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování člověka. Oba obvinění svým společným jednáním tento objekt chráněný trestním zákoníkem porušili. Pod uplatněný dovolací důvod není možné podřadit ani námitku obviněného, že předmětná plastová trubka nebyla nikdy zdokumentována. Tato skutečnost rovněž není v dané věci podstatná, neboť existence trubky a způsob použití byl potvrzen provedeným dokazováním (výpovědí obviněných, poškozeného a svědkyně K. M.). Pokud jde o námitky obviněného týkající se hodnocení jeho osoby (že se plně doznal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, že mu svědčí fikce beztrestnosti), ani tyto nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když navíc je zřejmé, že tyto skutečnosti hodnotily soudy obou stupňů v rámci svých úvah při ukládání trestu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolací námitky byly z části podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Námitky obviněného, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo dovolání obviněného M. Š. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš