ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.14.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 14/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 1. 2014 o dovolání obviněného Z. G., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 11 To 204/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 145/2012 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 2 T 145/2012, byl obviněný Z. G. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen za tento přečin a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 1 T 136/2011, podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 1 T 136/2011, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku posoudil Okresní soud v Benešově skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný v přesně nezjištěné době od poloviny března 2011 do 6. 5. 2011 v T. Š., okr. B., prodal S. P. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia Combi v hodnotě 295 000 Kč, ačkoli nebyl vlastníkem vozidla a neměl právo s ním jakkoli disponovat, neboť ho měl zapůjčené na dobu od 16. 3. 2011 do 16. 5. 2011 od autopůjčovny obchodní společnosti VIVA Rent, s. r. o., se sídlem v Libčicích nad Vltavou.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 11 To 204/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl, že „popis skutku, jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, nelze podřadit pod přečin zpronevěry“. Tuto námitku obviněný opíral o názor, že pokud je zákonným znakem zpronevěry přisvojení si cizí věci, nemohl naplnit znak přisvojení, neboť věc užíval na základě platně sjednané smlouvy, která ho v daném časovém rozmezí opravňovala věc užívat, a že se tedy mohl dopustit nanejvýš jen porušení smlouvy uzavřené s autopůjčovnou, nikoli však trestného činu. Kromě toho obviněný zpochybnil závěr soudů, že se S. P. uzavřel kupní smlouvu, a namítl, že mu vozidlo jen půjčil. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Pachatel si přisvojí cizí svěřenou věc, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem svěření a znemožní tím navrácení věci zpět do dispozice svěřitele, jímž je obvykle vlastník věci, ale může jím být případně i jiná oprávněná osoba. Typickým jednáním, které je přisvojením cizí věci, je svévolný prodej vypůjčené věci třetí osobě. Právě o takový případ šlo v posuzovaném případě. Nemohou proto obstát námitky obviněného, že v rozhodné době byl oprávněn s vozidlem nakládat. Obviněnému bylo vozidlo poškozeným svěřeno do dispozice za tím účelem, aby ho dočasně po předem stanovenou dobu užíval s tím, že poté bylo povinností obviněného vrátit vozidlo poškozenému. Oprávnění obviněného nakládat se svěřeným vozidlem bylo omezeno nejen co do doby trvání tohoto oprávnění, ale především co do způsobu výkonu tohoto oprávnění. V tomto ohledu byl obviněný limitován právě povinností vrátit vozidlo poškozenému po uplynutí stanovené doby užívání vozidla. To znamená, že obviněný nesměl s vozidlem naložit způsobem znemožňujícím vrácení vozidla poškozenému. Jestliže obviněný vozidlo prodal třetí osobě, tj. S. P., a naložil s ním tak, jako by sám byl vlastníkem vozidla, znemožnil tím vrácení vozidla poškozenému. Jednání obviněného tím pádem mělo typické rysy přisvojení cizí věci ve smyslu §206 odst. l tr. zákoníku.
Tento závěr nekoliduje s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 267/2001, na který odkázal obviněný na podporu svých námitek. V citovaném rozsudku byl vysloven právní názor, že o trestný čin zpronevěry nejde při jakémkoli překročení smluvních podmínek stanovených pro užívání cizí svěřené věci, a to ani při zapůjčení svěřené věci jiné osobě, ale teprve tehdy, kdy neoprávněná dispozice se svěřenou věcí má za následek to, že svěřená věc se nevrátí svěřiteli. Tento právní názor se vztahuje k jinému skutkovému stavu, než který byl zjištěn v posuzovaném případě obviněného Z. G. V kauze, v níž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 267/2001, šlo o to, že obviněný svěřenou věc někomu jinému pouze z a p ů j č i l , aniž tím vyloučil vrácení věci svěřiteli. Naproti tomu v posuzovaném případě obviněný Z. G. vozidlo jako věc svěřenou k dočasnému užívání p r o d a l třetí osobě a tím vyloučil vrácení vozidla poškozenému.
Námitky, jimiž obviněný zpochybňoval správnost právního posouzení skutku, jsou tedy zjevně neopodstatněné.
Ta část dovolání, podle které obviněný vozidlo S. P. neprodal, ale půjčil, je polemikou se skutkovými zjištěními soudů o tom, co bylo obsahem ujednání mezi obviněným a S. P. Tyto námitky pro svou skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Pokud je tímto dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Dovolací důvod může spočívat i v „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ (míněno jiném, než je právní posouzení skutku), avšak i v tomto ohledu se jedná o aplikaci hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně. Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce, co bylo ohledně vozidla obsahem ujednání mezi obviněným Z. G. a svědkem S. P. Zjištění, že se dohodli na prodeji vozidla, a nikoli na jeho zapůjčení, má odpovídající obsahový podklad ve výpovědi svědka S. P. Pokud soudy při nedostatku písemné formy smlouvy založily svá zjištění na výpovědi svědka S. P., měly pro to důvody spočívající jednak v její jednoznačnosti a konzistentnosti a jednak v její logické návaznosti na jiné objektivně zjištěné okolnosti a na další byť jen nepřímé důkazy.
Svědek S. P. přesvědčivě vysvětlil, že byl v situaci, kdy potřeboval koupit auto, a že v té době totéž řešila i tehdejší přítelkyně jeho bratra R. P., tj. svědkyně N. Č. Svědkyně potvrdila, že se s obviněným, s kterým jí seznámil R. P., dohodla na tom, že od něho koupí auto, a že s ním sepsala zakázkový list, podle něhož předběžná cena auta byla 85 000 Kč s tím, že jako zálohu předala obviněnému částku 50 000 Kč. Svědkyně dále uvedla, že obviněný jí vozidlo nedodal, že jí nevrátil přijatou zálohu a že poté, co v tomto směru „tlačila“ na R. P., jí byly zaslány dvě částky po 20 000 Kč, tj. celkem 40 000 Kč, od S. P. Svědkyně vypověděla, že S. P. osobně neznala, že k němu neměla žádný vztah a že tu nebyl žádný důvod, pro který by jí měl něco platit. Za tohoto stavu je logické tvrzení svědka S. P., že platbou ve prospěch svědkyně N. Č., ke které jinak byl povinen obviněný, uhrazoval část kupní ceny za vozidlo převzaté od obviněného. Jestliže by obviněný vozidlo svědku S. P. pouze zapůjčil, nedávala by platba svědka S. P. ve prospěch svědkyně N. Č. žádný smysl. Svědek S. P. uvedl, že nevěděl, že obviněný má auto jen vypůjčené, i když připustil, že od obviněného věděl, že vozidlo je „registrováno na půjčovnu aut“. Tuto okolnost svědek logicky vysvětlil zdůvodněním, jehož se mu dostalo od obviněného, který mu řekl, že je zapojen do byznysu s auty, která se dovážejí ze zahraničí a mají proto doklady „přes půjčovny“. V návaznosti na to svědek uvedl, že při převzetí vozidla koupeného od obviněného se oba dohodli na tom, že „ostatní věci ohledně koupě“ se dořeší, až se obviněný vrátí ze zahraničí. Ze záznamů svědka pak je patrno, že předal obviněnému v době od 18. 3. 2011 do 21. 4. 2011 v hotovosti postupně částky 10 000 Kč, 7 000 Kč, 5 000 Kč a dalších 10 000 Kč, tj. celkem 32 000 Kč. Výše této částky, navíc ve spojení s další částkou 40 000 Kč zaslanou svědkyni N. Č., koresponduje s tím, že směřovala k úhradě kupní ceny vozidla. Pokud by šlo o pouhé zapůjčení vozidla, očividně by uvedená částka byla neadekvátní. Pro úplnost je třeba dodat, že z výpovědi svědka vyplývá, že k platbám obviněnému neměl jiný důvod, než byla koupě vozidla. Kromě uvedených plateb svědek provedl ještě další platbu ve výši 8 000 Kč podle pokynů obviněného převodem na účet, jehož číslo mu sdělil obviněný. Ve skutečnosti šlo o účet autopůjčovny, což svědek nevěděl, takže to nelze interpretovat tak, že tím ze svého subjektivního hlediska plnil povinnost, kterou na sebe převzal vstupem do smluvního vztahu s autopůjčovnou místo obviněného (což namítal obviněný). Tato platba je logicky vysvětlitelná tím, že obviněný chtěl odvrátit kroky autopůjčovny směřující k fyzické kontrole vozidla, které mezitím prodal svědku S. P. a o které se autopůjčovna začala blíže zajímat z důvodu jiného nekalého jednání obviněného ve vztahu k jinému zapůjčenému vozidlu. To ve své výpovědi podrobně popsala svědkyně B. B., která v obchodní společnosti VIVA Rent, s. r. o., vyřizovala agendu smluv a která zároveň vyloučila, že by vůbec bylo jednáno o vstupu S. P. do smluvního vztahu místo obviněného, natož aby k němu skutečně došlo. Výpověď svědka S. P. je podporována také výpovědí svědkyně J. K., servírky zaměstnané v hotelu v T. Š., která potvrdila, že slyšela hovor obviněného s R. P., při kterém se bavili o tom, že „prodají bílou oktávku“ S. P. (vozidlo, o které šlo, skutečně byla bílá Škoda Octavia Combi). Obhajobu obviněného potvrzoval jen svědek R. P., který také popřel hovor reprodukovaný svědkyní J. K. Soudy považovaly výpověď svědka R. P. za nevěrohodnou s přijatelným vysvětlením, že tento svědek se zná s obviněným z výkonu trestu odnětí svobody a že jejich bližší vztah motivuje svědka k podpoře obviněného, zatímco svědkyně J. K. nemá k nikomu z uvedených osob žádný vztah a její výpověď proto působí objektivně.
Jinak není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a že v tomto rámci náležitě zdůvodnily, proč považují obhajobu obviněného za vyvrácenou a důkazy, které jí podporují, za nevěrohodné. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tato konstrukce dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. spočívá v jeho vázanosti na jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Zmíněná vázanost vede k tomu, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř., a že pokud uplatněné námitky svým obsahem nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec