ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1428.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1428/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2014 v Brně dovolání obviněného M. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 4 To 21/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 57 T 9/2012, uznal obviněného M. P. (dále jen „obviněný“) vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a současně vyslovil nad obviněným dohled. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného T. M. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 4 To 21/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ohledně obviněného M. P. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným pomocí k pokusu zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného T. M. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu obviněný spáchal tento zločin tím, že v přesně nezjištěné době od 7. 11. 2002 do 25. 1. 2005 v P. v úmyslu umožnit H. M., a J. M., neoprávněně získat dědický podíl, příp. získat větší dědický podíl, po zemřelém arch. Z. M., který zemřel dne 27. 3. 2004, a to na úkor oprávněného dědice T. M., společně s již odsouzenou J. R. jako svědek svým podpisem nepravdivě stvrdil, že byl osobně přítomen sepsání závěti datované dnem 7. listopadu 2002 nazvané „Poslední vůle“ a jejímu podpisu zůstavitelem, která měla navozovat dojem pravé závěti zemřelého arch. Z. M., podle které měl majetek zůstavitele, jehož hodnota činila nejméně 22 876 890 Kč, připadnout ze 70 procent manželce H. M. a z 30 procent vnukovi J. M., přičemž touto listinou měl zemřelý arch. Z. M. současně vydědit svého syna T. M., a obviněný M. P. se tak podílel na vytvoření této nepravé závěti, ačkoli věděl, že tuto listinu arch. Z. M. nepodepsal, přičemž obviněná J. R. po dohodě s H. M. tuto listinu jako pravou závěť předložila dne 25. 1. 2005 v rámci probíhajícího dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 223/2004 v kanceláři soudního komisaře notáře JUDr. Jiřího Kotrlíka v Praze 10, Moldavská 1361/9, a takto jednali v úmyslu vzbudit v synovi zůstavitele T. M. dojem, že není oprávněným účastníkem tohoto řízení, a získat tak na jeho úkor pro H. M. 70 procent a pro J. M. 30 procent podílu z dědictví, čímž měli v úmyslu způsobit oprávněnému dědici T. M., škodu rovnající se padesátiprocentnímu podílu z dědictví po otci, o který by byl vyděděním zkrácen, a to ve výši nejméně 11 438 445 Kč, avšak v důsledku postupu T. M. k jeho vydědění na základě této údajné závěti nedošlo, přičemž dědické řízení není dosud skončeno.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání bylo nesprávně hmotně právně posouzeno jako pomoc k pokusu zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože se podle jeho názoru nejedná o trestný čin. Poukázal na to, že pouze připojil pod vytištěnou listinu svůj podpis a že tímto činem měl v úmyslu vyhovět přání zůstavitele, svého známého arch. Z. M., kterým byl nátlak na jeho syna T. M., s nímž byl arch. Z. M. v dlouholetém sporu. Obviněný uvedl, že listině nazvané „Poslední vůle“ nepřikládal žádné právní následky. Považoval tuto listinu za právně bezvýznamnou a za jakýsi donucovací prostředek vůči synovi zůstavitele. Poukázal na to, že jeho výpovědi učiněné v rámci dědického a trestního řízení jsou téměř shodné až na část ohledně podpisu zůstavitele. Obviněný namítá, že jednal v tzv. negativním skutkovém omylu, neboť z jeho výpovědi učiněné před soudem je zcela zřejmé, že nepředpokládal jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. Mohl by být trestně odpovědný pouze za nedbalostní trestný čin. Nebyla prokázána ani subjektivní stránka pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by jednání, které je mu kladeno za vinu, spáchal vědomě, ať už v přímém nebo nepřímém úmyslu.
Obviněný zpochybňuje zjištění soudu, že si byl vědom toho, jaký má zůstavitel majetek a v jaké hodnotě. Pokud nebylo prokázáno, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení škody vyšší jak 5 000 000 Kč, pak i v případě prokázání zbytku jednání, by trestnost jeho činu zanikla uplynutím promlčecí doby, která podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila 5 let. Dále namítá, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, protože skutek měl spáchat dne 7. 11. 2002, trestnost činu proto zanikla nejpozději dne 8. 11. 2007, přičemž jeho trestní stíhání bylo zahájeno až dne 27. 4. 2012. Podle obviněného nebyla prokázána ani objektivní stránka pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy způsob jednání, jímž se měl pokusit spáchat trestný čin. Podle jeho názoru z hlediska subjektivní stránky je třeba zvažovat, jaké zájmy měly být podle představ pachatele zasaženy a z jakého důvodu pachatel trestný čin nedokonal. Uvedl, že nemohl vzbudit v synovi zůstavitele T. M. dojem, že není oprávněným účastníkem dědického řízení, a získat tak na jeho úkor pro H. M. 70 % a pro J. M. 30 % podílu dědictví, neboť syn zůstavitele je dědicky nezpůsobilý. Soudy obou stupňů zasáhly do jeho osobní svobody garantované čl. 8 odst. 1, odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod, který rozvádí čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a jemuž odpovídá i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Obviněný také poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy a tvrdí, že popis skutku nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a že skutková věta není v souladu s právní větou.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 4 To 21/2013, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 57 T 9/2012.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z celého dovolání je zřejmé, že obviněný své argumenty pouze naznačuje bez jasných vazeb na jeho trestní věc. Odkázal proto na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nejvyšší státní zástupce nemůže v písemném vyjádření rozšiřovat nebo dokonce měnit rozsah a důvody dovolání vymezené obviněným, a tak vlastně nahrazovat nedostatek spočívající v absenci vlastního dovolání. Dále poukázal na to, že obviněný přesně neuvedl, v čem spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podle judikatury Nejvyššího soudu není dovolací soud si povinen i domýšlet, ve které části rozhodnutí obhajoba spatřuje takový extrémní nesoulad a z jakého důvodu. Závěrem shrnul, že dovolání obviněného postrádá konkrétní argumentaci z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. včetně případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný ve svém dovolání vznesl částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na pět až deset let, způsobí-li činem uvedeným v §209 odst. 1 tr. zákoníku škodu velkého rozsahu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněného. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného v průběhu jeho trestního stíhání, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že soudy obou stupňů považovaly za nevěrohodnou a provedenými důkazy vyvrácenou obhajobu obviněného spočívající v tom, že „poslední vůli“ skutečně sepsal zesnulý arch. Z. M. a že ji obvinění J. R. a M. P. podepsali jako svědci dne 7. 11. 2002 v bytě zemřelého na jeho žádost. Podle závěrů soudů obou stupňů je argumentace obviněného popisující proces sepisování závěti, jejího podepisování a následné manipulace s ní smyšlená a nevěrohodná i s ohledem na rozpory ve výpovědi obou obviněných a nelze z ní proto vycházet, neboť je zřejmé, že je pouhým prostředkem ke zbavení se trestní odpovědnosti. Je nerozhodné, kdy byla listina ve skutečnosti sepsána a podepsána obviněnými J. R. a M. P., nicméně lze přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že ke vzniku padělku závěti arch. Z. M. došlo s vysokou mírou pravděpodobnosti až po jeho úmrtí. Podvodné jednání obviněných totiž směřovalo proti oprávněnému dědici T. M., který měl být uveden v omyl navazujícím jednáním obviněné J. R. spočívajícím v uplatnění falešné závěti v dědickém řízení, aby nenamítal nepravost závěti, nepodal příslušnou žalobu, popřípadě nepodal trestní oznámení, čímž mělo dojít k jinému výsledku dědického řízení a ke škodě na majetku oprávněného dědice T. M. a k obohacení H. M. a J. M.. Obviněný se vědomě podílel na vyhotovení falešné závěti a tím umožnil spoluobviněné J. R., aby ji předložila jako pravou při projednání dědictví, přičemž oba obvinění jednali v úmyslu uvést v omyl oprávněného dědice T. M. a k jeho škodě jiného obohatit o majetek jeho otce arch. Z. M.. K dokonání činu nedošlo v důsledku námitek ze strany oprávněného dědice T. M. v dědickém řízení a podání žaloby na určení dědického práva. Obviněný proto musel být srozuměn s tím, že listina označená jako Poslední vůle může být použita k vylákání dědictví, neboť pokud se vědomě podílel na jejím vytvoření v rozporu se skutečností, pak musel počítat s tím, že závěť bude použita, resp. může být použita, jako pravá v dědickém řízení. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v úmyslu dosáhnout obohacení jiného uvedením v omyl a způsobit na cizím majetku škodu minimálně ve výši 11.438.445,- Kč, pomohl ke spáchání uvedeného pokusu zločinu podvodu. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
Obviněný dále právně relevantně namítl, že jednal v tzv. negativním skutkovém omylu. Skutkový omyl negativní označuje stav, kdy se pachatel domnívá, že neexistuje určitá skutečnost (znak skutkové podstaty trestného činu), která sama o sobě či ve spojení s jinými skutečnostmi podmiňuje jeho trestní odpovědnost, ale taková skutečnost je přitom objektivně dána. Např. pachatel střelí do křoví v domnění, že je tam zvěř, ale zasáhne člověka apod. Takový omyl vylučuje trestní odpovědnost pachatele pro úmyslný trestný čin a trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti, neboť složka vědění (intelektuální složka) zavinění se nekryje se skutečností. Protože je však možné spáchat trestný čin i z nevědomé nedbalosti, je třeba vždy zkoumat, zda tu nebude odpovědnost pachatele za trestný čin spáchaný z nevědomé nedbalosti, tedy, zda pachatel o určité skutečnosti představu neměl, ale tuto vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům mít měl a mohl – samozřejmě, existuje-li na nedbalosti nevědomé koncipovaná konkrétní skutková podstata, pod níž by jednání pachatele bylo možno subsumovat. Tuto námitku obviněný uplatnil již v řízení o odvolání a odvolací soud se s ní správně vypořádal. Obviněný sice tvrdí, že podpisu závěti nepřikládal prakticky žádný význam, že neměl v úmyslu zapříčinit dědění nebo vyloučit kohokoliv z dědění, a domníval se, že předmětná listina ani nemůže mít žádný právní účinek a bude sloužit zůstaviteli jako možnost nátlaku na syna zůstavitele T. M.. Tato tvrzení jsou však v příkrém rozporu s obsahem a názvem listiny, kterou obviněný jako svědek podepsal, a také s tím, že oba obvinění v předchozím trestním řízení vypověděli, že smyslem celé věci bylo vydědění syna zůstavitele T. M.. Z obsahu i nadpisu listiny vyplývá, že jejím jediným smyslem byla právě změna dědických poměrů, konkrétně vydědění syna zůstavitele T. M. a bez důvodných pochybností bylo prokázáno, že oba obvinění si museli být těchto důsledků vědomi. Námitka obviněného je proto nedůvodná, neboť obviněný nejednal v negativním skutkovém omylu.
Nejvyšší soud také odkazuje na správnou argumentaci odvolacího soudu, který shledal, že nelze přisvědčit námitce obviněného, že neměl žádnou představu o hodnotě majetku zůstavitele a proto nemohl způsobit škodu velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že vlastnické právo zůstavitele k činžovnímu domu na jednom z nejlukrativnějších míst v P., kde i sám bydlel, bylo skutečností všeobecně známou nejen v rodině zůstavitele, ale i mezi jeho známými, a věděl o tom bezpochyby i obviněný, nehledě na vědomost o dalším rozsáhlém majetku zůstavitele. Současně bylo zcela jasné, že jde o nemovitost dosahující hodnoty minimálně v řádech desítek milionů korun českých. Smyslem jednání obviněných proto bylo způsobení škody oprávněnému dědici T. M. nejméně ve výši 11 438 445,- Kč (tj. v rozsahu poloviny majetku zůstavitele), tedy škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný jednal s vědomím, že může takovou škodu způsobit a pro případ jejího způsobení byl s tímto přinejmenším srozuměn.
Obviněný namítl, že jeho trestní stíhání je promlčeno a je nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání lze namítat jen na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr., nikoliv na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přesto pro úplnost dodává,že podle skutkových zjištění soudu obviněný spáchal skutek v přesně nezjištěné době od 7. 11. 2002 do 25. 1. 2005, jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 27. 4. 2012, a proto k promlčení jeho trestního stíhání nedošlo ani podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, když promlčecí doba činila dvanáct let (§67 odst. 1 písm. b) tr. zák.), ani podle trestního zákoníku účinného v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku, který napadl dovoláním,protože promlčecí doba činí dokonce patnáct let (§34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku).
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného M. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek