ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1431.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1431/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. listopadu 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných P. A. a B. A. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 2 To 146/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. A. a B. A. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 2 T 6/2014, byli obvinění P. A. a B. A. uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 3 tr. zákoníku byl každý z nich odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně jim bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo omezení spočívající v tom, aby během zkušební doby dle svých sil nahradili škodu, kterou trestnou činností způsobili. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Obvinění se podle skutkových závěrů soudu I. stupně uvedeného přečinu ve stručnosti dopustili tím, že v úmyslu neoprávněně vylákat dávky nemocenského pojištění uzavřeli dne 2. 1. 2013 v N. M., okres Š., P. A. jako zaměstnanec s B. A. jako zaměstnavatelem podnikajícím v oboru hostinská činnost, dvě pracovní smlouvy, na základě kterých měl P. A. od 3. 1. 2013 vykonávat práci provozního restaurace se sjednanou mzdou 550,- Kč za hodinu práce a taktéž práci IT technika a pracovníka propagace a reklamy se sjednanou mzdou 500,- Kč za hodinu práce, přičemž P. A. následně dne 4. 1. 2013 nastoupil pracovní neschopnost, kterou ukončil až dne 30. 6. 2013; na základě mzdy vykázané B. A. za práci vykonanou dne 3. 1. 2013 ve výši 4.000,- Kč za činnost IT technika, pracovníka propagace a reklamy a ve výši 5.271,- Kč za činnost provozního restaurace, celkem tedy 9.271,- Kč, byla P. A. vyplacena na nemocenských dávkách částka v celkové výši 126.968,- Kč, na kterou by bez uzavření obou pracovních smluv neměl nárok, neboť neměl uzavřen žádný jiný pojistný poměr, přičemž P. A. nastoupil pracovní neschopnost po uzavření obou pracovních smluv záměrně za účelem vylákání nemocenských dávek, a navíc minimálně v případě činnosti IT technika, pracovníka propagace a reklamy mu zdravotní stav ve výkonu činnosti nebránil; B. A. si jako zaměstnavatel musela být vědoma, že vzhledem k ekonomické situaci své firmy není uzavření dvou pracovních poměrů s P. A. za sjednaných mzdových podmínek pro její firmu ekonomicky únosné, a pracovní smlouvy s P. A. uzavřela v úmyslu zajistit mu vyplácení nemocenských dávek, a svým jednáním tak způsobili poškozenému českému státu zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení Šumperk škodu ve výši 126.968,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci podle §256 tr. ř. obě zamítl jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění prostřednictvím obhájkyně včas společné dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění v dovolání namítají, že soud I. stupně posuzoval důkazy výhradně v neprospěch obviněných a nijak nevyvrátil obhajobu obviněného P. A. Vytkli soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu výpověď svědkyně V. K. jen proto, že se tato zná s obviněnou B. A. a shodně přistupoval i k výpovědi svědka MUDr. V.G., ačkoli obviněný P. A. neměl důvod nevěřit svému ošetřujícímu lékaři jako erudovanému praktikovi. K posudku a výpovědi znalkyně MUDr. Zdeňky Nohelové měl podle obviněných přistupovat soud I. stupně jako ke každému jinému důkazu a takto jej měl i hodnotit. Dále obvinění zpochybnili správnost znaleckého posudku Hany Pechanové, neboť tato podle jejich názoru neměla spolehlivé podklady pro své výpočty. Nevzala totiž v úvahu, že v pracovních smlouvách nebyl uveden počet hodin. Pokud byl první den vykázán větší počet hodin, pak to bylo z toho důvodu, že se na začátku roku rozbíhalo rozšíření restaurace, především rozvoz obědů. K tomuto nakonec nedošlo z důvodu pracovní neschopnosti obviněného P. A., čímž obviněná B. A. nedosáhla předpokládaného zisku, ze kterého by jej mohla platit. Konečně obvinění vyjádřili nesouhlas se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů ze strany státní zástupkyně, neboť tento způsob vyznívá v jejich neprospěch. Jako nepřípustné označili obvinění vyjádření státní zástupkyně spočívající v tom, že obviněná B. A. nevypovídala z toho důvodu, aby nemusela lhát. Takovéto stanovisko je podle obviněných popíráním základních práv na obhajobu, pokud jejich uplatnění je hodnoceno jako důkaz lhaní.
Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu I. stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil tak, že obvinění nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě a v odůvodnění rozhodnutí a zákonných znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, popřípadě nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Pouze odkazují na údajně nevyvrácenou obhajobu obviněného P. A. a polemizují s hodnocením důkazů soudy a sami některé důkazy hodnotí jinak, případně prezentují svoje představy, jak tyto důkazy měly soudy hodnotit. Takovéto námitky ale směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému uvedenému v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů jsou výhrady proti stanoviskům státní zástupkyně. Z uplatněných námitek nevyplývá, že by soudy dospěly k takovým skutkovým závěrům, které by z provedených důkazů nebylo možno vyvodit při žádném logicky možném způsobu jejich hodnocení.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuálně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že v podstatě shodnými námitkami obviněných se již zabýval a vypořádal soud II. stupně. Námitky obsažené v dovolání směřují opětovně proti skutkovým zjištěním soudu I. stupně, které obvinění interpretují jiným způsobem a na základě vlastního způsobu jejich hodnocení dospívají k závěru, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného P. A. Dovolání se zakládá výlučně na skutkových námitkách, kdy obvinění zpochybňují způsob, jakým hodnotily soudy jednotlivé důkazy a domáhají se dle jejich představ jiného, pro ně příznivějšího, způsobu hodnocení důkazů. Je tedy zřejmé, že námitky obviněných neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění zjevně zaměňují dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, respektive pokud skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoli případ, kdy obviněný má za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje nebo, že podle jeho názoru absentují skutková zjištění. Nejvyšší soud v projednávané věci existenci extrémního nesouladu neshledal a ostatně obvinění ani takový rozpor výslovně nenamítali.
Obviněný P. A. sice popřel, že by se projednávané trestné činnosti dopustil a obviněná B. A. využila svého práva a odmítla k věci vypovídat. Oba obvinění jsou ale spolehlivě usvědčováni především znaleckými posudky MUDr. Zdeňky Nohelové a Hany Pechanové, jakož i listinnými důkazy. Z těchto spolehlivě vyplynulo, že zdravotní stav obviněného P. A. (skolióza páteře) nebyl takového charakteru, aby nemohl vykonávat lehčí práce a nebyl tedy důvod pro vystavení takto dlouhou dobu trvající pracovní neschopnosti. Restaurace provozovaná obviněnou B. A. neměla před inkriminovanou dobou žádné zaměstnance a ani poté, co obviněný P. A. pracovní poměr ukončil. Finanční situace restaurace nebyla natolik dobrá (při měsíčním zisku cca 25.000,- Kč), aby bylo možné platit obviněnému P. A. mzdu ve výši 258.888,- Kč, navíc za situace, kdy nebyl předložen žádný podnikatelský záměr, ze kterého by vyplývalo, z čeho hodlá restaurace získat tak výrazné navýšení příjmů. I v případě nižší mzdy, s ohledem na opakované námitky k absenci sjednání kolik hodin denně měl obviněný P. A. pracovat, by se jednalo o částku cca poloviční, tedy okolo 130.000,- Kč. Rovněž tak takováto částka přesahuje několikanásobně zisk obviněné B. A. Z ani jedné z uzavřených pracovních smluv přitom nevyplývá, že by se mělo jednat o zkrácené pracovní úvazky a naopak jako plnohodnotné pracovní úvazky je obvinění presentovali při uplatnění nemocenských dávek. Kromě toho bylo prokázáno (z listinných důkazů i výpovědi svědkyně D. V.), že obviněný P. A. v době pracovní neschopnosti částečně práci provozního vykonával a rozvážel obědy. Soud I. stupně přesvědčivě odůvodnil, z jakého důvodu neuvěřil svědecké výpovědi praktického lékaře MUDr. V. G. a jakými důkazy byla věrohodnost této výpovědi vyvrácena. Po řádném vyhodnocení všech důkazů soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obhajoba obviněného P. A. byla spolehlivě vyvrácena a byl prokázán skutkový děj tak, jak se odrazil ve výroku rozsudku soudu I. stupně, když při důsledném postupu při hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. nelze ani dojít k jiným logickým závěrům, než k jakým soudy dospěly. Není tedy dán žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a jejich obsahem. Soudy I. a II. stupně se nedopustily žádné deformace důkazů, hodnotící úvahy vysvětlily jasně, srozumitelně a logicky. Pro stručnost lze tedy s ohledem na správnost skutkových zjištění i závěrů soudů I. a II. stupně odkázat, neboť s tam uvedeným se ztotožnil i Nejvyšší soud. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Se shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněných nenaplnily uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto bylo dovolání obou obviněných posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.