ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1439.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1439/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. února 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. O. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 8 To 341/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 57/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 8 T 57/2012, byl obviněný J. O. uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v P. nejméně od přesně nezjištěného dne měsíce října roku 2009 do 2. 2. 2011 postupně pod různými smyšlenými záminkami, zejména úhrady ubytování a složení finanční zálohy na koupi nemovitosti v P.-L., vylákal na J. J. na různých místech, nejvíce v bydlišti poškozené v P., H. …, finanční hotovost v celkové výši nejméně 276.000,- Kč, ačkoli si byl vědom, že jeho finanční situace mu neumožní zapůjčené finanční prostředky vrátit, neboť byl bez zaměstnání i jiného pravidelného příjmu a nevlastnil ani nějaký majetek na území ČR či na území Slovenské republiky.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný proti výroku o vině a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Krajský soud v Plzni k odvolání státního zástupce usnesením ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 8 To 341/2013, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků a nad obviněným současně vyslovil dohled s tím, že mu uložil povinnost, aby probačnímu úředníkovi jedenkrát měsíčně dokládal kroky učiněné k úhradě škody, popřípadě rozsah již uhrazené škody. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu podvodu. Především má za to, že poškozenou neuvedl v omyl. Podle soudů měl poškozenou uvést v omyl tvrzením, že jí finanční prostředky vrátí z prodeje domu na Slovensku. Z výpovědi poškozené však podle obviněného vyplývá, že informaci, že jí vrátí peníze poté, co prodá dům na Slovensku, poškozené sdělil až poté, co měl již od ní finanční prostředky vypůjčené. Tedy toto tvrzení nemohlo mít vliv na rozhodnutí poškozené, zda mu půjčí peníze či nikoli. Nebyla zde proto podle názoru obviněného příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a majetkovou dispozicí resp. škodou, když uvedení v omyl musí předcházet vzniku škody. Okresní soud se ale touto časovou souvislostí nezabýval, tuto skutečnost namítal také ve svém odvolání, ale ani odvolací soud se s uvedenou argumentací nevypořádal. Dále dodal, že poškozená v době půjčování peněz věděla, že je nezaměstnaný a bez finančních prostředků a nebyl dohodnut žádný termín vrácení půjčky.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení s obsahem dovolání nevyužije svého práva a k věci se nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněného je založeno na v podstatě totožných námitkách, které jsou součástí jeho odvolání (č. l. 193 tr. spisu), byly součástí také celé jeho obhajoby.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud shledal, že podstatou dovolání obviněného je námitka týkající se objektivní stránky přečinu podvodu, kterou bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Obviněný namítá, že poškozenou svým jednáním neuvedl v omyl, a že tak není dána příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a majetkovou dispozicí ze strany poškozené, potažmo vznikem škody na její straně. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.
Podle tzv. právní věty rozsudku soudu I. stupně se obviněný tohoto trestného činu dopustil v alternativě, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku větší škodu.
Ze skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný se dopouštěl trestného jednání tím, že zprvu oslovil poškozenou náhodně se žádostí o půjčku, poté co mu vyhověla, a ukázala mu kde bydlí, zneužil její důvěřivosti, poškozenou začal navštěvovat víceméně pravidelně vždy se žádostmi o půjčení peněz pod různými smyšlenými záminkami. Z provedených důkazů je nepochybné, že obviněný svým jednáním od počátku poškozenou uváděl v omyl tím, že ji sliboval, že jí vypůjčené peníze vrátí, ačkoli věděl, že nebude mít prostředky na to, aby jí dluh splatil, neboť si byl vědom toho, že je nemajetný, není nikde zaměstnán, není veden u úřadu práce ani nepobírá dávky sociální podpory či hmotné nouze. Ačkoli poškozená věděla, že obviněný nepracuje, byla od obviněného opakovaně lživě ujišťována, že si práci najde a dluh ji vrátí. Již tímto jednáním uváděl obviněný poškozenou v omyl, neboť jí od počátku podával nepravdivé informace ohledně svých majetkových poměrů a poškozenou utvrzoval v tom, že se nemá čeho obávat, že o své peníze nepřijde.
Pokud obviněný namítá, že informaci o tom, že poškozené vrátí peníze až prodá dům na Slovensku, jí sdělil až poté, co již peníze od ní měl půjčené, a tato informace podle něj tedy neměla vliv na její rozhodnutí, zda mu půjčí peníze či nikoli, Nejvyšší soud s odkazem na výše uvedené uvádí, že namítané časové zařazení tohoto slibu nemá vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného, resp. na naplnění znaku „uvede v omyl“. Z rozhodnutí nalézacího soudu navíc vyplývá, že v době, kdy obviněný poškozené sliboval uhrazení dluhu z výtěžku z prodeje jeho domu na Slovensku (k půjčkám docházelo v období od října 2009 do února 2011), byla nemovitost náležející do vlastnictví či spoluvlastnictví obviněného již prodána, a to v roce 2007 (č. l. 167 tr. spisu a str. 5 rozsudku soudu I. stupně). Také v této souvislosti tedy obviněný poškozené lhal, aby dosáhl svého podvodného cíle. Podstatné z hlediska uvedení v omyl ale je, že obviněný poškozenou uváděl v omyl od počátku svého jednání nereálnými sliby vrácení dluhu, ačkoli si byl vědom svých špatných majetkových poměrů, věděl, že je nemajetný, a nemá jako případný zdroj peněz k uhrazení dluhu ani žádný dům na prodej. To vyplývá z výpovědi poškozené v přípravném řízení, jak je také citována v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Lživý příslib vrácení peněz z prodeje domu na Slovensku sloužil obviněnému pouze jako utvrzení poškozené v tom, že se nemá čeho obávat, že své peníze dostane zpět, čímž si v podstatě zvýšil své šance, že mu poškozená půjčí další požadované částky. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Z výše uvedeného vyplývá rovněž zjevná neopodstatněnost další námitky obviněného týkající se údajné neexistence příčinné souvislosti mezi uvedením v omyl a škodou, kdy uvedení v omyl musí předcházet vzniku škody.
Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede podvedený, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Ze skutkové věty výroku o vině je evidentní, že poškozená byla obviněným uváděna v omyl od počátku ohledně jeho platební schopnosti (lživých slibů, že peníze bude moci vrátit), v tomto omylu provedla majetkové dispozice (půjčovala obviněnému peníze), neboť věřila, že jí peníze vrátí, čímž došlo ke vzniku škody na straně poškozené a zároveň k obohacení na straně obviněného. Není tedy pochyb o tom, že v daném případě existuje příčinný vztah, který spojuje omyl na straně poškozené, s její majetkovou dispozicí, vznikem škody na jejím majetku a obohacením na straně obviněného. Příčinná souvislost nemůže být přerušena skutečností, že obviněný sdělil informaci (navíc opět klamavou) ohledně uspokojení dluhu z výtěžku prodeje svého domu na Slovensku až po několika půjčkách.
Obviněný tak vytýkaným jednáním zcela zjevně porušil trestním zákoníkem chráněný zájem na ochraně cizího majetku a naplnil tak znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud neshledal namítané vady, které by naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného J. O. proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš