ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1451.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1451/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 1. 2014 o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 14 To 199/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 211/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 7 T 211/2012, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen, podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na dvě léta a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost uhradit ve zkušební době způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 14 To 199/2013. Podle §258 odst. 1 písm. a), f) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §62 odst. 1 tr. zákoníku, §63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto také o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Pelhřimově v podstatě v tom, že obviněný dne 31. 10. 2010 v době od 03,00 hod. do 03,30 hod. v Č., T. ul., okr. P., v prostorách Pivního baru v přítomnosti servírky a dalších hostů po slovní rozepři nečekaně udeřil opakovaně pěstí do obličeje J. Š., který upadl na zem, kde mu dupl do obličeje, a způsobil mu zranění s dobou pracovní neschopnosti od 1. 11. 2010 do 17. 12. 2010.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Napadl výrok o vině, výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, jimiž vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a na adresu skutku uvedeného ve výroku o vině vytkl jeho nesprávné právní posouzení, neboť soud pominul ustanovení o nutné obraně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spojil s námitkami, podle nichž k uložení trestu obecně prospěšných prací došlo v rozporu se zákonem, neboť soud nepřihlédl k jeho stanovisku a nezabýval se jeho zdravotním stavem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, zprostil ho obžaloby a odkázal poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat zákonný dovolací důvod, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se podle citovaného ustanovení rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak skutek zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Těmto zásadám odpovídá dovolání obviněného pouze v části, v níž vytkl, že v souvislosti s právním posouzení skutku soudy pominuly ustanovení o nutné obraně. Obviněný tím měl na mysli ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Aplikace tohoto ustanovení v posuzované věci evidentně nepřicházela v úvahu, protože byla vyloučena zjištěními, z nichž je patrno, že obviněný nebyl ze strany poškozeného vystaven žádnému útoku. Pokud obviněný v dovolání s odkazem na výpovědi poškozeného J. Š. a svědkyně S. K. uvedl, že byl napaden jako první, jde o jasnou dezinterpretaci těchto výpovědí. Poškozený J. Š. ve své svědecké výpovědi uvedl, že v průběhu výměny názorů mezi ním a obviněným začal obviněný urážet jeho matku, na což poškozený reagoval tím, že máchl rukou, aby tímto gestem vyjádřil, že je marné se s obviněným bavit. Svědkyně S. K. popsala úvod konfliktu tak, že poškozený se ohnal, resp. že chtěl obviněného jakoby uhodit, a dále již následoval úder obviněného pěstí do obličeje poškozeného s tím, že potom obviněný šlápl poškozenému do obličeje. Z toho je zřejmé, že poškozený na obviněného ve skutečnosti nijak fyzicky neútočil. Avšak i kdyby se připustilo, že ze subjektivního hlediska obviněného se gesto poškozeného spočívající v máchnutí či ohnání rukou mohlo jevit jako nějaká hrozba fyzickým napadením, pak očividně mimo rámec nutné obrany bylo jednání obviněného ve stádiu, kdy poškozenému dupl do obličeje. Došlo k tomu totiž za situace, kdy poškozený po předcházejícím úderu obviněného upadl a ležel na zemi. Jednání obviněného v této fázi mělo z hlediska vzniku nejzávažnějšího zranění poškozeného rozhodující význam a evidentně ho nelze pokládat za nějaké odvracení přímo hrozícího, natož pak trvajícího útoku.
Námitky, jimiž se obviněný dožadoval posouzení skutku podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně, jsou proto zjevně neopodstatněné.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který vyšel ze skutkových zjištění Okresního soudu v Pelhřimově, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného a dále ve výpovědi svědkyně S. K., která jako servírka vykonávající obsluhu baru sledovala posuzovaný konflikt a jednání jeho účastníků. Pokud soudy vzaly tyto výpovědi za podklad svých skutkových zjištění, měly pro to přijatelný důvod v konzistentnosti těchto výpovědí a v tom, že jednání obviněného popsané v těchto výpovědích se ukázalo jako mechanismus, který je podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství reálným vysvětlením vzniku zranění poškozeného. Soudy zaznamenaly, že obhajoba obviněného založená na tvrzení, podle kterého z baru odešel, aniž poškozeného jakkoli napadl, byla podporována výpověďmi svědků M. G., S.S. a G. K., avšak považovaly tyto výpovědi za nevěrohodné s akceptovatelným vysvětlením, že jde o výpovědi osob, které byly společníky obviněného a které byly motivovány k tomu, aby obviněný byl zbaven viny, na rozdíl od svědkyně S. K., která k účastníkům konfliktu neměla žádný vztah. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
V části, v níž se dovolání obviněného opíralo o námitky proti skutkovým zjištěním představujícím podklad výroku o vině, bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z obsahu námitek obviněného je zřejmé, že trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen napadeným rozsudkem, se mu jeví jako nepřípustný druh trestu ve smyslu citovaného ustanovení.
Za situace, kdy obviněný byl napadeným rozsudkem uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, je trest obecně prospěšných prací přípustným druhem trestu, jak vyplývá z ustanovení §62 odst. 1 tr. zákoníku.
O nepřípustný druh trestu se nejedná ani z hlediska ustanovení §64 tr. zákoníku. Toto ustanovení stanoví, že při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele, k jeho zdravotnímu stavu a k možnosti uložení tohoto trestu, přičemž trest obecně prospěšných prací neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce.
Ustanovení §64 tr. zákoníku se týká přípustnosti trestu obecně prospěšných prací jen potud, pokud jako důvod vylučující uložení tohoto druhu trestu stanoví zdravotní nezpůsobilost pachatele k soustavnému výkonu práce. V posuzované věci z napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný je osobou samostatně výdělečně činnou. Obsah spisu neskýtá v žádném směru ani náznak toho, že by obviněný byl zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce. Je tedy jasné, že ustanovením §64 tr. zákoníku nebylo uložení trestu obecně prospěšných prací vyloučeno.
Pokud je ustanovením §64 tr. zákoníku soudu uloženo, aby přihlédl ke stanovisku pachatele, k jeho zdravotnímu stavu a k možnosti uložení trestu obecně prospěšných prací, nejedná se o podmínky přípustnosti uložení tohoto druhu trestu, ale o dílčí hlediska, jimiž se má soud při rozhodování o uložení trestu řídit. Tuto část ustanovení §64 tr. zákoníku rozhodně nelze vykládat tak, že by uložení trestu obecně prospěšných prací bylo přípustné jen za podmínky, že s ním obviněný souhlasí. Tím pádem jsou bezpředmětné námitky obviněného v tom smyslu, že za souhlas s uložením trestu obecně prospěšných prací není možné považovat jeho vyjádření před odvolacím soudem (obviněný na dotaz předsedkyně senátu, zda souhlasí s uložením trestu obecně prospěšných prací v případě uznání viny, odpověděl, že mu „nic jiného nezbývá“).
V části týkající se výroku o trestu jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec