ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1463.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1463/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 11. 2014 o dovolání obviněného J. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 2 To 68/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 5/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 10 T 5/2014, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a dvěma zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci (správně propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), a to ohledně věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Trestné činy spočívaly podle zjištění Krajského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný dne 25. 2. 2009 v T. a ve dnech 27. 11. 2009, 27. 9. 2010 a 7. 8. 2013 v P. přepadl pobočky různých bank tím způsobem, že maskován požadoval na obsluze vydání peněz, hrozil při tom pistolí, resp. revolverem, a s takto odcizenou hotovostí, která činila 653 200 Kč (bod 1), 320 300 Kč (bod 2), 364 700 Kč (bod 3) a 39 200 Kč (bod 4), odešel a použil ji pro svou potřebu.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 2 To 68/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uložený trest odnětí svobody označil za nepřiměřeně přísný. V tomto ohledu vyjádřil názor, že soudy dostatečně nepřihlédly k jeho doznání. Uvedl, že v dané věci měly represivní, ochranná a výchovná funkce trestu ustoupit zájmu na tom, aby se co nejdříve zařadil do běžného života a aby se s využitím svého výdělečného potenciálu přičinil o náhradu způsobené škody. Zdůraznil, že kromě škody na majetku nevznikly z jeho činu žádné jiné újmy a že je ve výkonu trestu odnětí svobody poprvé. Poukázal na to, že i Vrchní soud v Olomouci označil uložený trest odnětí svobody za přísný, a interpretoval to jako nepřiměřenost trestu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a ve výroku o trestu i rozsudek Krajského soudu v Brně.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že není běžnou třetí instancí v procesu trestního řízení a že dovolání není běžný opravný prostředek ve smyslu „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje k přiměřenosti trestu. Námitky, které jsou obsahem dovolání, mají relevanci deklarovaného zákonného dovolacího důvodu pouze za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Vyplývá to již ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby byl pouhou duplicitou neúspěšného odvolání. Ve vztahu k výroku o uložení trestu jsou závažnými právními vadami představujícími dovolací důvod právě jen případy uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Lze odkázat i na srovnání s jinými mimořádnými opravnými prostředky, k jejichž podání proti samotnému výroku o uložení trestu nestačí pouhá nepřiměřenost trestu, ale vyžaduje se mnohem výraznější odchylka od zákonných hledisek, a to „zřejmý nepoměr k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele“ nebo „zřejmý rozpor s účelem trestu“ ( viz §266 odst. 2 tr. ř. v případě stížnosti pro porušení zákona, resp. §278 odst. 1 tr. ř. v případě obnovy řízení). S povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku je neslučitelné, aby bylo považováno za opravný prostředek směřující ke korekci pravomocného výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do pravomocného výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Učinit by to mohl jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky, že by byl neslučitelný s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, která je atributem demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). V posuzovaném případě se ale o nic takového nejedná. Obviněnému byl trest odnětí svobody na devět roků uložen jako úhrnný trest za čtyři trestné činy loupeže v rámci zákonné trestní sazby stanovené v §234 odst. 2 tr. zák. v rozpětí od pěti let do dvanácti let. Trest odnětí svobody tedy byl obviněnému vyměřen mírně nad polovinou zákonné trestní sazby. Lze připustit, že jde o trest spíše přísný, ale rozhodně ne vybočující z mezí proporcionality trestní represe. Namítané okolnosti, tj. zejména doznání obviněného a první odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, svědčí významně ve prospěch obviněného, ale nelze je přecenit na úkor závažných okolností svědčících v jeho neprospěch. Není možné pominout, že šlo o čtyři opakovaná přepadení bankovních poboček, při nichž si obviněný pod pohrůžkou použití střelné zbraně a maskován vynutil vydání převážně vyšších peněžních částek, a že opakování trestného činu bylo projevem značné rozhodnosti, se kterou se obviněný dopouštěl trestné činnosti. Poměr okolností, které lze hodnotit ve prospěch obviněného, a okolností, které svědčí v jeho neprospěch, byl uloženým trestem odnětí svobody vyjádřen způsobem, který je z hlediska ústavního principu proporcionality trestní represe přijatelný. To, že obviněný pokládá uložený trest za nepřiměřený, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec