ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1536.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1536/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 12. 2014 o dovolání, které podal obviněný J. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 10 To 61/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 10/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 T 10/2012, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta s tím, že pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Plzni v podstatě v tom, že obviněný dne 27. 2. 2012 v T. , okr. K. V. , při setkání s poškozenou D. K. , jehož účelem bylo podepsání dohody o vypořádání společného jmění manželů, v úmyslu vynutit si na poškozené změny v dohodě o vypořádání společného jmění manželů poškozenou strhl k zemi, opakovaně ji udeřil pěstí do hlavy a obličeje a způsobil jí tím zranění specifikovaná ve výroku o vině, přičemž pod tlakem tohoto jeho jednání poškozená přistoupila k provedení změn, které jí obviněný nadiktoval.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 10 To 61/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů vytkl, že „soudem prvního stupně, resp. odvolacím soudem zjištěný skutkový stav neodpovídá použité právní kvalifikaci“. V tomto ohledu uvedl, že poškozenou k ničemu nenutil a že uzavřená dohoda byla pro něj nevýhodná. Mimo meze dovolacích důvodů uplatnil obsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které navíc označil za nedostatečné. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání nepředstavuje běžný opravný prostředek ve smyslu „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách skutkové povahy, tj. na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Takové námitky nejsou dovolacím důvodem. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu tehdy, odpovídají-li mu svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, má se tím na mysli skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, je uvedený dovolací důvod obsahově naplněn pouze námitkami, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Takovými námitkami se vytýká, že na skutkový stav zjištěný soudy byl vadně aplikován trestní zákon. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jde rovněž o aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.
Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím nutí, aby něco konal.
Skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Plzni a který v napadeném usnesení akceptoval také Vrchní soud v Praze, evidentně naplňuje zákonné znaky uvedeného přečinu. Jednání, jímž obviněný strhl poškozenou k zemi a opakovaně ji udeřil pěstí do hlavy a obličeje, bylo násilím ve smyslu citovaného ustanovení. Jednání obviněného směřovalo k tomu, aby si na poškozené vynutil změny ve vyhotovení dohody o vypořádání společného jmění manželů, kterou měli oba podepsat, a poškozená pod tlakem násilí ze strany obviněného provedla ve vyhotovení dohody změny podle požadavků obviněného. Obviněný tedy poškozenou „násilím nutil, aby něco konala“, jak to předvídá ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitka obviněného, podle které je právní posouzení skutku zjištěného soudy nesprávné, protože poškozenou k ničemu nenutil, je v očividném rozporu se zjištěním, že násilné jednání obviněného proti poškozené směřovalo k tomu, aby dosáhl změn v obsahu podepisované dohody.
Namítaná nevýhodnost dohody ze subjektivního hlediska obviněného nemůže zvrátit závěr o naplnění zákonných znaků přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu není právní posouzení skutku závislé na obsahu dohody, ale na způsobu, jímž obviněný dosáhl prosazovaných změn a konečného znění dohody. Bez ohledu na celkové vyznění dohody šlo o takové byť dílčí změny, které zhoršovaly postavení poškozené oproti verzi, kterou obviněnému navrhovala k podpisu.
Dohoda ve znění, v němž ji poškozená podepsala pod vlivem násilí obviněného (č. l. 122-124 spisového svazku I), byla koncipována tak, že předmětem vypořádání byly jednak nemovitosti uvedené v bodě II/1 a jednak hodnoty uvedené v bodě II/5 s označením „zbývající vypořádací podíl“, tj. zbývající po odhlédnutí od nemovitostí uvedených v bodě II/1. Podle podepsané dohody připadly nemovitosti do výlučného vlastnictví poškozené, která měla na vyrovnání podílů vyplatit obviněnému podle bodu II/3 částku 70 000 EUR s dovětkem, že se to netýká majetku movitého. Podle bodu II/4 poškozená již vyplatila částku 30 000 EUR jako zálohu, takže měla doplatit částku 40 000 EUR. Pokud jde o „zbývající vypořádací podíl“, měla poškozená podle bodu II/5 vyplatit částku 32 000 EUR.
Porovnají-li se uvedené údaje s obsahem těch verzí dohody, na kterých se obviněný a poškozená předtím neshodli a které předcházely podepsané dohodě, je zřejmé, že obviněný si vynutil změny vyznívající v neprospěch poškozené.
Ve verzi, která je na č. l. 777-778 spisového svazku III, měla poškozená vyplatit obviněnému podle bodu II/3 za nemovitosti na vyrovnání podílů částku 65 267 EUR, přičemž podle bodu II/4 již vyplatila částku 36 250 EUR jako zálohu, takže doplatek měl být v částce 29 017 EUR. Přitom tato verze byla omezena jen na nemovitosti a neobsahovala nic o vyrovnání „zbývajícího vypořádacího podílu“.
Ve verzi, která je na č. l. 779-781 spisového svazku III, měla poškozená vyplatit obviněnému podle bodu II/3 za nemovitosti na vyrovnání podílů částku 58 816 EUR, přičemž podle bodu II/4 již vyplatila částku 36 556 EUR jako zálohu. V bodě II/5 byl určen „zbývající vypořádací podíl“ ve výši 22 260 EUR.
Rozhodně tedy nemohou obstát námitky obviněného v tom smyslu, že výrok o vině je nelogický, protože se podle něho násilím domáhal pro sebe nevýhodné dohody. Již samotné porovnání údajů uvedených v předcházejících odstavcích jasně ukazuje na to, že vynucené změny vyznívaly ve prospěch obviněného, a to bez ohledu na otázku výhodnosti či nevýhodnosti dohody jako celku. Nic na tom nemění ani diskrepance v podepsaném znění dohody, která v bodě II/5 závazek poškozené k vyplacení částky 32 000 EUR za účelem vyrovnání „zbývajícího vypořádacího podílu“ konkretizovala do čtyř splátek ve výši 10 000 EUR, 10 000 EUR, 12 000 EUR a 8 000 EUR (což je celkem 40 000 EUR, nikoli 32 000 EUR).
Námitky obviněného, které bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a kterými obviněný vytýkal nesprávné právní posouzení skutkového stavu zjištěného soudy, nejsou s to přivodit jakoukoli změnu výroku o vině. Dovolání obviněného je v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, mezi nimiž má rozhodující význam svědecká výpověď poškozené. Ta podrobně popsala okolnosti podepsání konečné verze dohody se změnami, které do jejího znění uvedla pod tlakem násilného jednání obviněného. Soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, protože si byly vědomy její protichůdnosti oproti tvrzením obviněného a některých okolností ukazujících na možnost nadneseného, zkresleného či dokonce nepravdivého vylíčení objasňovaných skutečností se snahou ztížit postavení obviněného. Přijatelný však je závěr soudů, že pokud jsou tvrzení poškozené ve shodě s jinými byť jen nepřímými důkazy a s objektivně zjištěnými okolnostmi, není přesvědčivého důvodu k tomu, aby svědecká výpověď poškozené byla jako celek apriorně pokládána za nevěrohodnou. Soudy tudíž založily svá skutková zjištění na svědecké výpovědi poškozené v částech, které měly podporu v dalších důkazech a objektivně zjištěných okolnostech. Svědek P. R. uvedl, že poškozená se mu svěřila s tím, že ji obviněný zbil a přinutil změnit dohodu. Zároveň svědek potvrdil, že na poškozené pozoroval, že byla v obličeji oteklá, měla zarudlé oči a začínaly se jí dělat modřiny. Obviněný a poškozená ihned po činu své podpisy na dohodě nechali ověřit u obecního úřadu, jehož zaměstnanci J. K. a P. K. ve svědeckých výpovědích uvedli, že poškozená byla neobvykle neupravená, rozcuchaná, oteklá v obličeji a měla červené oči. Výpovědi zmíněných tří svědků tedy podporují svědeckou výpověď poškozené ohledně fyzického napadení ze strany obviněného. Její výpověď ohledně změny, ke které ji obviněný donutil v textu dohody (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 578 spisového svazku II), má podporu ve výsledcích porovnání konečného znění dohody, jak byla oběma stranami podepsána, se zněním předcházejících verzí, o kterých se obě strany dohadovaly (jejich obsah byl blíže zmíněn v předcházejících částech tohoto usnesení). Lze dodat, že dispozice obviněného k násilnému prosazování vlastních majetkových zájmů je patrna z jeho odsouzení mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 28 T 47/2000, v které byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn dne 28. 7. 2011.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily a že v tomto kontextu také přijatelně zdůvodnily nadbytečnost dalšího dokazování podle návrhů obviněného. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý z dalších dovolacích důvodů, v dané věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále z uvedené vázanosti vyplývá, že nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není řádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec