ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1582.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1582/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 12. 2014 o dovolání obviněného M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 10 To 294/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 71/2014 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 2 T 71/2014, byl obviněný M. Z. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na jeden rok, a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na jeden rok.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 10 To 294/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. V mezích dovolacích důvodů namítl, že pokud byl skutek posouzen jako trestný čin, byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, a že skutek měl být se zřetelem k této zásadě správně posouzen jako přestupek. Mimo meze dovolacích důvodů vytkl, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a nedoplnily důkazy znaleckým posudkem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek, který by plnil funkci ,,dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní námitky mají relevanci deklarovaného zákonného dovolacího důvodu pouze za podmínky, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Dovolání tudíž zásadně nemůže být založeno na skutkových námitkách, tj. na takových námitkách, jimiž se vytýká, jak soudy hodnotily důkazy, jaká zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly důkazy, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím vadná aplikace hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V případě „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ jde rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy.
Uvedeným zásadám odpovídá dovolání obviněného pouze v části, v níž bylo namítnuto, že skutek - míněno ovšem skutek, tak jak byl zjištěn soudy - měl být se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe posouzen jako přestupek. Těmto námitkám Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit.
Podle zjištění Okresního soudu v Nymburce, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Praze, spočíval posuzovaný skutek v tom, že obviněný dne 29. 1. 2014 kolem 17,05 hodin v N., P. ul., na křižovatce silnice č. ... s účelovou komunikací vedoucí k obchodnímu domu Albert jako řidič osobního motorového vozidla zn. Ford Focus nedal při odbočování ze silnice č. ... vlevo na parkoviště u obchodního domu přednost protijedoucímu motocyklu zn. Simson, který řídil poškozený Z. D., přičemž došlo ke střetu přední části motocyklu s pravou zadní částí odbočujícího vozidla, a poškozený při této nehodě utrpěl centrální luxaci pravé kyčle, zhmoždění pravé horní končetiny, tržnou ránu a zhmoždění pravého kolene, byl pro tato zranění hospitalizován od 29. 1. 2014 do 10. 2. 2014 a ještě v době vyhlášení rozsudku byl ve stavu pracovní neschopnosti.
Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podstatou protiprávního jednání obviněného bylo porušení povinnosti dát při odbočování vlevo přednost v jízdě protijedoucím vozidlům. Tuto povinnost obviněný měl podle §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Jednání spočívající v tom, že obviněný při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, by samo o sobě mohlo být posouzeno jako přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. l písm. f) bod 8 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, avšak v takovém právním posouzení skutku by vůbec nebylo vyjádřeno těžké zranění, které v důsledku jednání obviněného utrpěl poškozený. Jestliže obviněný nedbalostním porušením uvedené povinnosti způsobil poškozenému těžké zranění, je vyloučeno posoudit skutek jako přestupek již proto, že z rámce právní úpravy přestupků se vymyká následek v podobě těžkého zranění poškozeného. Těžká újma na zdraví totiž není zákonným znakem přestupku. Společenská škodlivost posuzovaného případu vyplývá z toho, že závažnost posuzované dopravní nehody je dominantním způsobem určena právě těžkým zraněním poškozeného, které lze z hlediska právního posouzení skutku adekvátně vyjádřit pouze trestní odpovědností obviněného. Soudy nijak neporušily zásadu subsidiarity trestní represe tím, že skutek posoudily jako trestný čin, konkrétně jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z hlediska vytýkaného nesprávného právního posouzení skutku jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný – natož pak extrémní – rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve výpovědi obviněného, ve svědecké výpovědi poškozeného, v protokole o nehodě v silničním provozu s plánkem místa nehody a fotodokumentací a ve svědeckých výpovědích policistů, kteří na místě prováděli šetření nehody. Z těchto důkazů bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že obviněný při odbočování vlevo ve směru k parkovišti obchodního domu nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu, jehož řidič při střetu utrpěl těžké zranění.
Základní námitkou obviněného proti skutkovým zjištěním soudů bylo to, že si neopatřily znalecký posudek za účelem zjištění směru a rychlosti jízdy poškozeného.
O směru jízdy poškozeného je jasno potud, že jel v opačném přímém směru než obviněný, nikam neodbočoval a pohyboval se v té části vozovky, která byla určena pro směr jeho jízdy. To je dostatečně zřejmé ze svědecké výpovědi poškozeného, který přesvědčivě vysvětlil, odkud a kam jel, a z poměrů na křižovatce silnice č. ... s účelovou komunikací, které vylučují, že by poškozený jel k místu střetu z jiného směru. Sám obviněný uvedl, že ke střetu došlo zhruba ve třech čtvrtinách jeho odbočovacího manévru. S tímto údajem koresponduje nález střepů na vozovce. Jestliže motocykl narazil do pravé zadní boční části vozidla obviněného, přičemž se rozbilo sklo pravého zadního bočního okna u vozidla obviněného, pak nelze pochybovat o tom, že motocykl se do místa střetu pohyboval z protisměru obviněného. Střepy vzniklé při srážce pokrývaly plochu, jejíž střed se v křižovatce nacházel asi dva metry od pomyslné pravé hranice jízdního pruhu poškozeného, což ukazuje na to, že místo střetu mohlo být mírně odchýleno vpravo od přímého pokračování jízdního pruhu poškozeného, jak byl na vozovce vyznačen bílými pruhy k hranici křižovatky. Poškozený uvedl, že před nárazem jel ze svého hlediska v přímém směru v příslušném jízdním pruhu, že vůbec nepočítal s manévrem protijedoucího odbočujícího vozidla, že zaregistroval toto vozidlo z pěti až šesti metrů a že jeho náraz do tohoto vozidla byl otázkou mžiku. Jinak poškozený nebyl schopen blíže popsat situaci vztahující se k momentu srážky a tím pádem přesněji určit samotné místo nárazu v návaznosti na to, kde se nacházely střepy pocházející z nárazu. Pokud soudy nalezly vysvětlení v tom, že poškozený v reakci na odbočovací manévr obviněného dostal smyk nebo se snažil vozidlu obviněného vyhnout vpravo, není na tom nic, co by mohlo vyvolat reálné pochybnosti o vině obviněného. Skutečností totiž zůstává, že bez ohledu na možné umístění bodu srážky mírně mimo pomyslné pokračování jízdního pruhu poškozeného prostorem křižovatky byl vzájemný vztah jízdy obou vozidel takový, že z hlediska jízdy obviněného byl motocykl protijedoucím vozidlem.
Rychlost jízdy poškozeného nemá pro posouzení věci zásadní význam. Poškozený uvedl, že jel rychlostí 35-40 km/h, a vysvětlil, že místo zná, často jím projíždí a považuje ho za nebezpečné. Avšak i kdyby poškozený případně jel rychleji, nic by to neměnilo na povinnosti obviněného dát mu přednost v jízdě. Obviněný popsal svůj postup před zahájením odbočovacího manévru a v této spojitosti uvedl, že v protisměru viděl přijíždět několik aut, která vnímal jako dostatečně vzdálená, aby před nimi mohl bezpečně odbočit vlevo. Tato auta ovšem objektivně jela za motocyklem poškozeného. Jestliže obviněný nezaznamenal v protisměru motocykl poškozeného, který byl osvětlen potkávacím světlem, ukazuje to na nedostatečné sledování situace v provozu na pozemní komunikaci v rozporu s ustanovením §5 odst. l písm. b) zákona o silničním provozu, zejména když šlo o jízdu, jejíž podmínky byly pro obviněného nepříznivě ovlivněny zejména co do viditelnosti. Viditelnost byla totiž snížena již samotnou denní dobou (lednový den po 17. hodině) a přítomností většího množství světelných zdrojů v místě, což kladlo na obviněného zvýšené nároky při hodnocení situace v protisměru z hlediska rozeznání blížícího se motocyklu. Tím však není dotčen závěr, že při řádném sledování situace obviněný mohl jízdu poškozeného v protisměru postřehnout a dát mu přednost. Z toho, jak obviněný popsal své počínání bezprostředně před zahájením odbočovacího manévru, vyplývá, že jeho pozornost nebyla soustředěna jen na protijedoucí vozidla. Obviněný upíral svou pozornost zároveň na vozidlo nacházející se po jeho levé straně na výjezdu od parkoviště u obchodního domu (toto vozidlo bylo podle obviněného na jeho vkus „až moc vystrčené“) a také na vozidlo jedoucí v pruhu vpravo od obviněného, neboť obviněný kontroloval pohyb tohoto vozidla z hlediska, zda se případně nehodlá zařadit před něj do pruhu pro odbočení vlevo. Pozornost obviněného tedy byla rozptýlena do dalších dvou v podstatě protichůdných směrů a nebyla proto dostatečně koncentrována na situaci v protisměru jeho jízdy. Tím je logicky vysvětlitelné, že obviněný přehlédl poškozeného přijíždět v protisměru (obviněný podle své výpovědi viděl poškozeného a motocykl až po nárazu, když poškozený i motocykl leželi na zemi). Jestliže se obviněný ocitl ve směru protijedoucího motocyklu tak, že ho poškozený zaregistroval ve vzdálenosti pěti až šesti metrů, pak je jasné, že srážka byla nevyhnutelná a že na poškozeném nebylo možné rozumně požadovat, aby na odbočení obviněného reagoval způsobem eliminujícím srážku.
Návrh obviněného na doplnění důkazů znaleckým posudkem z oboru dopravy soudy zamítly s přijatelným vysvětlením nadbytečnosti navrhovaného důkazu. K tomu lze dodat, že okolnosti rozhodné pro právní posouzení skutku byly v potřebném rozsahu spolehlivě zjištěny z těch důkazů, které byly provedeny, a že na místě nehody ani nebyly nalezeny objektivní stopy, které by znalci umožňovaly vyjádřit se blíže ke směru jízdy poškozeného. Lze připustit, že z deformací obou vozidel by mohl být odvozen přesnější údaj o rychlosti jejich jízdy, ale ta nemá pro posouzení věci primární a rozhodující význam.
Soudům není možné vytknout, že by při zjišťování skutkového stavu porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Soudy provedly relevantní dostupné důkazy, zhodnotily je v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tato varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. je vázána na další dovolací důvod, v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. Zároveň ze zmíněné vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec