ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.292.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 292/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 2. dubna 2014 v Brně dovolání obviněného Ing. P. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 3 To 298/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 21/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 92 T 21/2013, uznal obviněného Ing. P. N. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle §199 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou J. N., roz. P., (dále jen „poškozená“) s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 3 To 298/2013, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §199 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny zákonné znaky přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že nesprávnost hmotně právního posouzení skutku spatřuje v absenci zákonného znaku týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že nestačí, že poškozená osoba sama jednání pachatele označuje jako týrání. Závěr o tom, že jde o zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří, není možné postavit jen na jejím subjektivním hodnocení a prožitku. Tyto subjektivní okolnosti musí vyplývat z konkrétních skutkových okolností, které jsou objektivně způsobilé doložit takové hodnocení. Poukázal na to, že intenzita jednání, které je mu kladeno za vinu, nedosahuje určité minimální kvantitativní hranice pro uplatnění jeho trestní odpovědnosti a vzhledem k zásadě subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku není možné jeho skutek hmotně právně posoudit jako trestný čin. Uvedl, že jednotlivé dílčí akty jednání, kterého se měl dopustit, nelze obecně posoudit jako zásadně závažné, neboť se na narušení jejich vzájemného soužití podílel jak on, tak i poškozená a vzájemné hádky a naschvály nedosahovaly takové intenzity, aby jimi došlo k naplnění zákonného znaku týrání podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozené nechtěl úmyslně způsobit jakékoliv závadné následky a ani s nimi nebyl jakkoliv srozuměn.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2013, sp. zn. 3 To 298/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ustálená judikatura vychází z toho, že týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, kterou tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je přitom nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Uvedl, že při porovnání výkladu pojmu týrání se zjištěným skutkovým stavem je třeba dospět k závěru, že znak týrání byl naplněn, a to i přesto, že u poškozené nebyl diagnosticky zjištěn tzv. syndrom týrané ženy. V této trestní věci bylo prokázáno ze strany obviněného vůči poškozené nátlakové kontrolující násilí, pro které je typický soustavný deprimující nátlak a z normy vybočující kontrola poškozené. Soudy obou stupňů tedy správně hodnotily, že v tomto případě šlo o psychické týrání, způsobilé vyvolat u poškozené pocit těžkého příkoří. Dále uvedl, že obviněný se dopustil jednání, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení zřetelně překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení rodinných vztahů a nabylo jasných rysů trestného činu. Závěrem uvedl, že jednání obviněného bylo správně posouzeno jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a s ohledem na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe nedosáhlo jeho jednání takového stupně hrubosti a bezcitnosti, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin.
Podle §199 odst. 1 tr. zákoníku kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta.
Nejvyšší soud nepřisvědčil této námitce obviněného. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního stíhání, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný nejméně od prosince 2011 do června 2012, psychicky týral poškozenou, které až čtyřikrát týdně vulgárně nadával výrazy: „špína, kurva, šlapka, děvka, piča…“, apod., urážel ji a ponižoval: „že je stará, tlustá a hnusná, vyžraný prase, blbá krejčová, odpad, že má pohlavní nemoci, že je hrbatá, debil, idiot…“, neustále ji obviňoval z nevěry a urážel ji, že s někým „šuká“, a to i v přítomnosti jejich nezletilých dětí, ve společném obydlí ji činil různá příkoří, neboť jí vypínal vodu, internet, odvážel z domu prací, čistící a úklidové prostředky, kontroloval ji kamerovým systémem na domě, v nočních nebo brzkých ranních hodinách po příchodu domů pouštěl hlasitě hudbu, bouchal dveřmi apod., nejméně ve dvou případech jí vyhrožoval zabitím a tím, že s ní i s dětmi havaruje při jízdě vozidlem, že ji zničí, že ona pozná, co on je zač, blíže neupřesněného dne v prosinci 2011 zanechal klíč v zámku zevnitř dveří a bránil jí tak ve vstupu do společného obydlí, na volání i bouchání nereagoval, v důsledku čehož musela poškozená setrvat nejméně dvě hodiny nedostatečně oblečená venku na mrazu, než ji pustil do domu.
Z takto zjištěného a vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno bez důvodných pochybností uvedené jednání obviněného vůči poškozené, které se vyznačuje nátlakovým násilím, pro které je typický soustavný deprimující nátlak a z normy vybočující kontrola poškozené. Obviněný prokazatelně poškozenou zastrašoval, emocionálně zneužíval, snažil se ji izolovat, upírat jí potřeby, očerňoval ji a obviňoval, a zneužíval dočasné ekonomické převahy, která vyplývala z jeho role živitele rodiny v době, kdy poškozená byla s dětmi na mateřské dovolené. Obviněný vůči poškozené uplatňoval především nefyzické nátlakové postupy ve snaze eliminovat její svobodnou vůli a sebeurčení. Poškozená měla bezpochyby z obviněného strach, byla u ní prokázána ztráta sebedůvěry a pocitu vlastní hodnoty, včetně depresivity. Nejvyšší soud proto shledal, že obviněný se dopustil jednání, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení zřetelně překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení rodinných vztahů a nabylo jasných rysů trestného činu. Úvaha o tom, že poškozená měl celou věc řešit pouze v občanskoprávním řízení, je naprosto vyloučena a byla by zřejmě neúčinná. Snaha obviněného o totální kontrolu života poškozené a dehonestace její osoby se dostala do rozporu s principem rovnoprávnosti manželů a projevovala se psychickým týráním, které poškozenou značně traumatizovalo a dotýkalo se jí v psychické oblasti. Intenzitu, kterou jednání obviněného zasahovalo do osobní sféry poškozené, nelze zpětně bagatelizovat tím, že poškozená v inkriminované době chodila cvičit, věnovala se studiu jazyků a pěstovala přátelské vztahy se svými kamarádkami. To, že poškozená byla schopna prosadit se v jiných oblastech života, neprokazuje, že by nebyla obětí domácího násilí. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že celou věc nebylo možné řešit pouze v občanskoprávním řízení, neboť jednání obviněného překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení rodinných vztahů a naplnilo všechny zákonné znaky přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného Ing. P. N. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek